„Ekonomové to mají blbě“; vyšší úrokové sazby ve skutečnosti povzbuzují ekonomický růst, začíná si převratně myslet část Wall Street

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank

Vyšší úrokové sazby povzbuzují ekonomický růst. Za takový výrok se klidně může nebohý student ekonomické vysoké školy dočkat i vyhazovu od zkoušky. Nicméně právě s takovou ideou si nyní pohrává rozšiřující se okruh slovutných finančníků nejen z Wall Street.

Nechápavě totiž hledí na americkou ekonomiku a snaží se přijít na kloub, jak je možné, že navzdory poměrně agresivnímu zvyšování základní úrokové sazby v podání centrální banky USA, efektivně z nuly na 5,3 procenta během ani ne půldruhého roku, stále vznikají tisíce a tisíce nových pracovních míst, mnoha ekonomy vyhlížená recese se nedostavuje, a naopak se zdá, že může dojít na věc historicky poměrně ojedinělou, tedy na „měkké přistání“. Čili na zkrocení inflace prostřednictvím navýšení úrokových sazeb, jejichž výše ovšem ekonomiku nezadusí – nebo alespoň ne natolik, aby se dostala do vážnějšího útlumu, doprovázeného výraznějším růstem míry nezaměstnanosti.

V minulosti tomu totiž zpravidla bylo tak, že vyšší úrokové sazby zadusily jak výraznou inflaci, tak s ní ovšem také ekonomický růst jako takový. Tentokrát je to ale prý jiné. Tato domněnka se sice ekonomům a finančníkům již vícekrát vymstila, například před globální finanční krizí let 2008 a 2009, kdy zhusta uvěřili, že ekonomie se naučila uspokojivě vyhlazovat hospodářské cykly. Aby je krize přesvědčila o opaku. Tentokrát je to ale prý opravdu jiné, míní například David Einhorn, zakladatel hedgeového fondu Greenlight Capital, jenž spravuje majetek za v přepočtu bezmála 50 miliard korun.

Einhorn a někteří další experti soudí, že zmíněné zvýšení úrokových sazeb v podání americké centrální banky Američany významně obohacuje, neboť zvyšuje výnos dluhopisů, které drží, či úročení jejich bankovních vkladů. Lidé tedy mají více peněz ze svých investic do dluhopisů či třeba ze svých spořicích účtů. Tyto peníze pak z nemalé části obratem utrácejí, čímž pomáhají udržovat pracovní místa, ba svojí poptávkou vytvářejí pracovní místa nová.

V minulosti byl tento efekt bohatnutí z vyššího výnosu dluhopisů a vyššího úročení vkladů méně významný. Takže nepřevážil tradiční efekt vyšších úrokových sazeb, tedy zadušení ekonomiky a pracovních míst. Od té doby ale veřejný dluh USA narostl tak závratně, že mezi investory po celé zemi je dramaticky více vládních dluhopisů. Americký vládní dluh se v posledních deseti letech zdvojnásobil, na 35 bilionů dolarů. Takže zvýšení úrokových sazeb v podání centrální banky USA znamená, že investoři po celé zemi (a pochopitelně i zahraniční investoři do amerického dluhu) mají každý měsíc navíc v souhrnu nějakých padesát miliard dolarů. Podstatnou částí těchto nově získaných peněz mohou skrze spotřebu a další investice podporovat růst ekonomiky, resp. bránit jejímu pádu do útlumu.

To, že vyšší úrokové sazby podporují ekonomický růst, tvrdí už roky například ekonom Warren Mosler, jeden z nejhlasitějších stoupenců takzvané moderní monetární teorie, známé pod zkratkou MMT. Převážná většina ostatních ekonomů ale jeho teorií dosud nebrala moc vážně, ba se jí vysmívala. Mosler má dnes pocit, že dochází na jeho slova. Pokud by Mosler či Einhorn měli pravdu, vyhlížený pokles úrokových sazeb v USA může ve skutečnosti růst americké ekonomiky zbrzdit, ba dokonce způsobit růst míry nezaměstnanosti. V krajním případě by teprve poté mohlo dojít na ono obávané „tvrdé přistání“.

Převážná většina ekonomů a finančníků ale stále důvěřuje léty prověřené teorii. Nicméně probíhající pokles inflace bez vyvolání recese je hádankou i pro mnohé z nich. Například ekonomové Pierpaolo Benigno a Gauti Eggertson proto rozvinuli vlastní novou teorii, která onu hádanku vysvětluje, aniž by se hned uchylovala ke zdůvodnění Einhornovu či Moslerovu. Podle Benigna a Eggertsona inflační vlna, jež Spojené státy a mnohé další země zachvátila počátkem dvacátých let, byla – ještě v důsledku pandemie covidu – mnohem více způsobena poptávkovým než nabídkovým šokem. Jejich společná teorie vysvětluje, že při dosažení dostatečně vysoké míry zaměstnanosti může centrální banka zvýšením úrokových sazeb srazit inflaci, aniž by přitom napáchala větší škody v ekonomice, v podobě například výrazného nárůstu míry nezaměstnanosti.

Benigno a Eggertson tedy objasňují „měkké přistání“ v rámci konvenční ekonomické teorie, aniž se uchýlili k radikálně převratnému, dosud většinově odmítanému postoji Einhornovu či Moslerovu. (21.4.2024)