1. Škodovy závody od založení do zakcionování podniku
Dne 12. června 1869 koupil Emil rytíř Škoda plzeňskou pobočku strojírny v Sedlci hraběte Ernsta Waldsteina a po celých třicet let byl výhradním majitelem závodu. Je dále nazýván „zakladatelem“ Škodových závodů. Titul rytíře – dědičný – dostal jeho otec MUDr. František Škoda za zásluhy ve zdravotnictví v r. 1867.
Na konci devatenáctého století dostalo se evropské hospodářství do hluboké krize, která se projevovala i na počátku dvacátého století.
V této době, ba již i před tím ovládaly silné bankovní kruhy téměř všechny významné průmyslové podniky. Škodovy závody byly finančně vázány na Rakouský úvěrní ústav ve Vídni a Českou eskontní banku v Praze, které financovaly Škodovy investice a rozhodovaly o provozních úvěrech.
Tyto rakouské bankovní kruhy se snažily o silnější vliv na vývoji v závodě a za této krizové situace omezovaly Emilu Škodovi provozní úvěr a tím ho donutily, aby přistoupil na zakcionování podniku. Stalo se to 14. prosince 1899. Název podniku se změnil na Škodovy závody, akciová společnost v Plzni. Z akciového kapitálu 25 miliónů korun připadlo ing. Emilu Škodovi 13 miliónů, zbytek 12 miliónů oběma bankám. Celkem bylo vydáno 125 000 akcií po 200 korunách.
Akcie, kterých měl zakladatel Emil Škoda většinu, byly ve správní radě zastoupeny jen třemi členy, kdežto obě banky měly po dvou členech. Inženýr Emil Škoda byl zvolen předsedou správní rády a jmenován generálním ředitelem společnosti. V těchto funkcích působil však jen něco přes půl roku, když náhle umírá 8. srpna 1900 ve věku 61 let. Zemřel ve vlaku na cestě z rakouských lázní Bad Gastein do Plzně na následky žaludeční choroby.
2. Škodovy závody akciová společnost v Plzni po smrti zakladatele do založení „Spojených strojíren“ 1914.
Po smrti zakladatele ing. Emila Škody byl na schůzi správní rady 6. 11. 1900 zvolen předsedou ředitel Rakouského úvěrního ústavu Gustav Mauthner. Dosavadní Škodův tajemník Walter Trappen byl jmenován generálním ředitelem. Syn Emila Škody dvaadvacetiletý Karel Škoda nebyl do správní rady přijat pro neoblíbenost u zástupců bank. Byl do ní kooptován až v roce 1908.
Walter Trappen, který zastupoval ve správní radě kapitál Škodovy rodiny, se ve funkci generálního ředitele neosvědčil. Za krize na počátku století nestačil na řešení těžkých úkolů v podniku a na funkce generálního ředitele i člena správní rady rezignoval v polovině r. 1904.
Žalostný stav podniku převzal po něm na desetiletou smlouvu nový generální ředitel Georg Günther, energický, technicky a organizačně schopný bývalý centrální ředitel České montánní společnosti.
Počátkem své činnosti projevil se bezohledným vystřídáním vedoucích zaměstnanců novými a přeložením generálního ředitelství z Plzně do Vídně. S ním odešel do Vídně jako ředitel obchodního odd. Josef Šimonek, který zasahoval do dějin Škodových závodů hlavně v údobí po skončení první světové války.
Aby napravil chyby svého předchůdce W. Trappena, provádí G. Günther rozsáhlé organizační změny v hospodářství podniku tím, že vymezuje zodpovědnost v činnosti vedoucích pracovníků a zavádí nový účetnický systém se spolehlivou kontrolou. Snaží se se zdarem ovládnout správní radu a omezit její činnost jen na stránku bilanční a finanční, při čemž se sám zodpovědně chápe veškeré organisace, správy a řízení podniku. Zavedl do výrobního programu nové výrobky jako parní turbíny, naftové motory, jeřáby a jiné. Vše zaměřoval tak, aby se postupně zlepšovala rentabilita podniku.
Georga Günthera provází také štěstí. Krize v průmyslu opadá již při jeho nástupu do podniku. Postupně pak nastává světové oživení trhu hlavně ve strojírenství. Aby omezil konkurenční boj domácích strojírenských závodů, pokouší se (ne vždy se zdarem) o vytvoření strojírenského kartelu.
Vlivem zlepšující se konjunktury a velkým úsilím G. Günthera zlepšila se finanční situace ve Škodových závodech tak, že po pětileté přestávce vyplácela již společnost dividendu.
Zlepšenou hospodářskou situací a také spekulací s pozemky podařilo se Karlu Škodovi zbavit se postupně dluhů z údobí krize. Jeho ctižádost vynutila si členství ve správní radě a jmenování zástupcem generálního ředitele. Avšak rozpory s G. Güntherem projevující se již od počátku po jeho vstupu do podniku se stále prohlubovaly a vedly nakonec v r. 1909 k tomu, že generální ředitel G. Günther podal demisi v době, kdy vypršela jen polovina času stanoveného smlouvou.
S ohledem na velké odbytné odstupujícímu generálnímu řediteli nebyla situace pro rozhodování správní rady jednoduchá. Mezi oběma protivníky došlo ke vzájemné dohodě o výši odbytného, ve které se Karel Škoda zavázal, že jako hlavní akcionář nahradí společnosti 200 000 korun ze svého na úhradu odbytného. Tak se po schválení dohody správní radou dočkal Karel Škoda toho, že se stal sám generálním ředitelem.
V generálním řediteli G. Güntherovi odešel ředitel světového formátu, který byl jedním z nejschopnějších ředitelů v historii Škodových závodů. Byl však, a to je třeba konstatovat, tvrdým v poměru k dělnickým organizacím, právě tak jako před ním zakladatel závodů Emil Škoda.
3. Založení Spojených strojíren akciové společnosti, dříve Škoda, Ruston, Bromovský a Ringhofer.
Když se počátkem roku 1914 schylovalo k válce, rozhodl se generální ředitel a největší akcionář Škodových závodů dr. Karel Škoda v očekávání válečných událostí rozšířit své zbrojní oddělení na úkor mírových oddělení strojních.
Vrátil se k myšlence svého předchůdce generálního ředitele Georga Günthera, která spočívala na sjednocení strojírenských továren v Čechách a nabídl mu schůzku, ke které došlo 21. května 1914 v Karlových Varech.
V té době zastupoval ing. G. Günther bankovní kruhy (Anglobanku a Pražskou eskontní banku), které byly finančně spojené s Pražskou akc. strojírnou, dříve Ruston, Bromovský a Ringhofer. Na této schůzce došlo ke vzájemné dohodě, která byla schválena správní radou Škodových závodů ve Vídni 25. května 1914.
Karlovarská dohoda z 21. 5. 1914 měla toto znění: „Škodovy závody prodají Pražské akciové strojírně, dříve Ruston, Bromovský a Ringhofer zařízení své vlastní strojírny, kotlárny a mostárny včetně všech strojů, nářadí a modelů, výkresů a patentů a jiného příslušenství, avšak bez budov a pozemků, za 7 miliónů korun, které budou splatné v nově vydaných akciích Pražské akciové strojírny. Ta změnila svůj dosavadní název na nový: „Spojené strojírny, akciová společnost dříve Škoda, Ruston, Bromovský a Ringhofer“.
Touto dohodou se splnilo nejen dřívější přání G. Günthera o sjednocení strojíren, ale i přání Karla Škody, přeměnit Škodovy závody na výlučně zbrojně-ocelářskou společnost. Ve Spojených strojírnách měly Škodovy závody kapitálovou většinu a výkonné výbory obou podniků byly obsazeny týmiž osobami.
Při jednáních o transakci došlo mezi oběma partnery k dohodě, ve které se Spojené strojírny zavázaly, že zakoupené, strojírenské provozy přestěhují do sedmi let ze závodu v Plzni do nových budov, které se postaví na pozemcích bývalé cihelny Škodů v Doudlevcích, které od Karla Škody odkoupí.
Důvody pro nutnost přestěhování strojírenských provozů z Plzně do Doudlevce byly ze strany Škodových závodů dva: Jednak chtěly Škodovy závody získat prostory pro rozšíření zbrojních dílen a pak také chtěly odpoutat mzdy v těchto strojních odděleních od vlivu značně vyšších mezd v odděleních zbrojních.
Nemalou úlohu při tomto odsunu hrála také ta okolnost, že Karel Škoda chtěl výhodně zpeněžit rodinné pozemky vyčerpaného hliniště soukromé cihelny Škodů v Doudlevcích, nepříliš výhodné pro stavbu průmyslového podniku.
Prohraná válka v roce 1918 a změněné poměry po skončení války nedaly možnost dohodu uzavřenou v Karlových Varech v celém rozsahu uskutečnit.
4. Změnu ve vedení Škodových závodů během války 1914 – 1918.
Po vypuknutí války nastala ve Škodových závodech, nyní výlučně zbrojně-ocelářské společnosti, doba válečné konjunktury projevující stále se zlepšujícími bilančními výsledky.
Generální ředitel dr. Karl Ritter von Skoda byl v roce 1915 povýšen císařem za válečné zásluhy na barona.
Ale již v roce 1917 přes skvělé bilanční výsledky za uplynulý rok 1916 vzdává se dr. Karl baron von Skoda funkce generálního ředitele a navrhuje za svého nástupce říšskoněmeckého příslušníka prince Viktora Salvatora z Isenburgu. Jeho návrh byl přijat v listopadu 1917. Karl Skoda zůstal nadále jen presidentem společnosti. Zároveň se Škodovou rezignací na místo generálního ředitele odstupují jeho spolupracovníci: zástupce generálního ředitele Josef Šimonek a generální tajemník ředitel Leopold Steiner, který byl správcem Škodova majetku, oba však byli kooptováni do správní rady.
Mimo důchody, které byly ovšem třem odstupujícím přiznány, rozhodla správní rada, aby se Karlu Škodovi vyplácel ještě zvláštní příspěvek 50 000 korun na krytí výloh, spojených s honitbou pro významné hosty, které Karel Škoda zval v zájmu společnosti.
5. Události ve Škodových závodech v posledním roce války 1918.
Pod dojmem blížícího se konce války klesal během roku 1918 rapidně stav vojenských objednávek, takže v říjnu se nepracovalo ve Škodových závodech v plném rozsahu. Hrozila katastrofální nezaměstnanost a propouštění dělnictva. V závodě v době převratu zavládl zmatek, německé vedení nepřipravilo plán přechodu na mírovou výrobu a Škodovy závody měly v zaniklém rakousko-uherském státě stomiliónové pohledávky.
Po ukončené válce zůstaly Škodovy závody v nově vzniklé Československé republice bez dostačujících finančních prostředků, když jim vídeňské banky vypověděly úvěr a v nově vzniklém státě nebyla v prvním údobí finanční instituce, která by byla schopná a ochotná poskytovat nutnou pomoc.
Bylo třeba pomýšlet na novou orientaci a organizaci s ohledem na nutnost změny výroby válečné na mírovou, na kterou bylo žádoucí nejen přejít, ale tuto i značně rozšířit. Podobně, i když ne v takové míře, byly na tom i Spojené strojírny.
Hlavní akcionář a předseda správní rady Škodových závodů dr. Karel Škoda, který pomýšlel na odstoupení z vedení podniku, radil se začátkem listopadu 1918 s Josefem Šimonkem, jediným to českým členem tehdejší vídeňské správní rady a jmenoval generálním ředitelem Škodových závodů centrálního ředitele Spojených strojíren ing. Františka Hanuše. Byl to první krok, který se později projevil příznivě při fúzi obou podniků. Dále pak Karel Škoda s Josefem Šimonkem se na poradě v zámku Škodů v Žinkovech 28. listopadu 1918 rozhodli uzavřít pětiletou smlouvu s ing. Josefem Havránkem na místo vrchního technického ředitele celého plzeňského závodu se zodpovědným úkolem převést závod na mírovou výrobu a tuto rozšířit.
Konečně byl na poslední schůzi správní rady ve Vídni podán v souhlase s dr. Karlem Škodou návrh na počeštění správní rady podniku v tom smyslu, že má celá vídeňská rada odstoupit se zřetelem na změněné politické poměry.
Na mimořádné valné hromadě, svolané na 22. května 1919 již do Prahy, byla nová správní rada jednomyslně zvolena.
Podobně proběhlo i počeštění dosavadní správní rady Spojených strojíren, jejíž členové byli skoro všichni německé národnosti.
Syn barona Karla Škody, Emil (vnuk zakladatele Škodových závodů) byl posledním majorátním pánem panství Žinkovy, které bylo v roce 1945 znárodněno.
6. Česká finanční podpora Škodovým závodům a jejich vstup do francouzské kapitálové sféry.
Vedoucí činitelé obou závodů, Šimonek a Hanuš, hledajíce českou finanční pomoc, získali k tomu dr. Jaroslava Preisse, vrchního ředitele Živnostenské banky…
Živnostenská banka poskytla sice po zastavení úvěru vídeňskými bankami Škodovým závodům úvěr ve výši 25 miliónů korun, ale do své zájmové sféry je nepřijala a další finanční pomoc jim neposkytla. Vedla však jednání s dr. Karlem Škodou o podmínkách převodu jeho akcií do Československa.
Trojici Šimonek, Hanuš a Preiss se nedostalo podpory ze strany Živnostenské banky. Později se jí však podařilo využít orientace československé zahraniční politiky k západním mocnostem a získat francouzské finanční kruhy k financování obou společností.
První vyjednávači, kteří jeli za tím účelem do Paříže, byly za Škodovy závody ing. Adolf Vamberský a za Spojené strojírny ředitel ing. Josef Pokorný (není totožný s pozdějším obchodním ředitelem ing. Jaroslavem Pokorným). President Josef Šimonek při tomto jednání využil bývalého zástupce Škodových závodů ve Francii Victora Champigneula k tomu, aby zainteresoval šéfa fy Schneider & Cie v Creusotu, pana Eugena Schneidera, k zakoupení akcií Škodovky.
Do Plzně přijela skupina odborníků fy Schneider, která podala po vyšetření poměrů příznivou zprávu, po které se v srpnu 1919 Eugen Schneider rozhodl pro spolupráci se Škodovými závody a potvrdil Živnostenské bance ochotu odkoupit akcie Karla Škody jejím prostřednictvím.
V září 1919 přecházejí Škodovy závody do francouzské kapitálové sféry. Při volbě nové správní rady Škodových závodů byli z devíti tři Francouzi.
Francouzská firma Schneider & Cie umožnila Škodovým závodům zachytit se v exportu tím, že jim v začátcích dala k dispozici svůj akviziční aparát a zprostředkovala stomiliónové zakázky v oboru cukrovarů a k obnově cukrovarnického průmyslu ve zpustošené severní Francii.
Získáním francouzského kapitálu se uvedlo finanční hospodářství podniku do rovnováhy. Francouzský kapitál zůstal však ve Škodových závodech rozhodujícím a ovládajícím činitelem až do druhé světové války a jeho zisky po celých osmnáct let byly více než dobré.
7. Marné snahy Eugena Schneidera o získání majority ve Spojených strojírnách a fúze Spojených strojíren se Škodovými závody.
Vztah mezi Spojenými strojírnami a Škodovkou byl na konci války v r. 1918 velmi úzký. Obě společnosti byly ovládány kapitálem Karla Škody.
Spojené strojírny měly situaci o to jednodušší, že měly své ústředí v Praze a nebyly tak jednoznačně závislé na válečné konjunktuře, poněvadž jejich výrobní program byl strojírenský, tedy mírový. Z pěti členů německé správní rady Spojených strojíren byli tři ve správní radě Škodovky.
V roce 1920 pokoušel se E. Schneider marně o získání majority ve Spojených strojírnách, kde byl jeho vliv jen nepřímým vlivem jeho majority ve Škodovce. Vedení Škodových závodů nepostupovalo při jednání v úplné shodě se zástupci firmy Schneider. V této době bylo již mezi oběma společnostmi jednáno o fúzi, kterou se marně snažil brzdit dr. Preiss. Jednání o fúzi se táhlo až do 15. září 1921, kdy byl na schůzi správní rady Škodových závodů předsedou Šimonkem předložen návrh dohody o fúzi obou společností na základě vzájemné výměny akcií.
Mimořádné valné hromady obou společností rozhodly v týž den 1. října 1921 o splynutí obou společností se zpětnou platností od 1. ledna 1921.
Touto fúzí byl položen základ k budoucímu koncernu Škodovky a ulehčena cesta k budování elektrotechnické továrny v Doudlevcích v budově Spojených strojíren původně určené pro strojírnu.
8. Pohnutky, které vedly k založení elektrotechnické továrny v Doudlevích.
Koncem devatenáctého a počátkem dvacátého století rostla rapidně výrobní kapacita průmyslových podniků provázená intenzívní modernizací výrobních zařízení. Tím také vzrůstala potřeba elektrické energie.
Objevem parních turbín koncem devatenáctého století se zhospodárnila výroba elektřiny tím, že se mohly vyrábět energetické rychloběžné agregáty s menšími rozměry a lepšími účinnostmi než u dosavadních agregátů s parními stroji. Tato hospodárnější výroba elektřiny vedla k rozsáhlejšímu použití pohonů elektromotory ve všech průmyslových odvětvích.
Ze Spojených strojíren, akciové společnosti dříve Škoda, Ruston, Bromovský a Ringhofer, které po první světové válce úzce spolupracovaly se Škodovými závody přecházejícími na mírovou výrobu, byla dodávána úplná strojní zařízení pro cukrovary, pivovary, lihovary, mlékárny, cementárny, plynárny, těžná zařízení pro doly, válcovací zařízení pro hutě, zařízení pro elektrárny a jiné.
Tyto dodávky strojních zařízení vyžadovaly doplnění výrobky elektrotechnickými, které musely být nakupovány pro kompletaci od elektrotechnických továren domácích i cizích. Tito subdodavatelé však často z konkurenčních důvodů ovlivňovali ceny a dodací lhůty svých výrobků. Pro komplikace tím vznikající dávali zákazníci přednost dodavatelům kompletního zařízení, čímž se jim zjednodušovala otázka záruk pro celá zařízení u jednoho dodavatele.
Tyto skutečnosti byly důvodem, aby se v obou podnicích uvažovalo o založení vlastní elektrotechnické továrny. Další a stěžejní pohnutkou pro založení elektrotechnické továrny byl zákon o státní podpoře při zahájení soustavné elektrizace v ČSR, odhlasovaný 22. 7. 1919 Národním shromážděním. Iniciátory návrhu tohoto zákona světové úrovně byli profesoři České vysoké školy technické v Brně ing. Vladimír List, dr. Karel Engliš a dr. František Weyer, kteří se touto otázkou zabývali již před vypuknutím první světové války.
Tento zákon a chystaná elektrizace drah donutil čs. průmysl přemýšlet o tom, jak splnit úkoly dané mu tímto zákonem. Mezi tyto úkoly patřila také modernizace a rozšíření elektrotechnických továren v Československu.
Oba zmíněné důvody byly tedy bezprostřední příčinou založení elektrotechnické továrny, bez které se již v té době nemohl velký strojírenský podnik obejít.
9. Založení elektrotechnické továrny v rámci Spojených strojíren, akc. spol. dříve Škoda, Ruston, Bromovský a Ringhofer.
Přípravy k realizaci elektrotechnické výroby se prováděly ve Spojených strojírnách a ve Škodových závodech dlouhou dobu ještě před fúzí obou společností. Toto dění velmi pozorně sledoval ředitel Živnostenské banky dr. Jaroslav Preiss, který byl členem správních rad Škodových závodů i Spojených strojíren.
Šlo tu vlastně o získání primátu v československých strojírnách. Na jedné straně Českomoravských strojíren jako zájmového podniku Živnostenské banky a na druhé straně Spojených strojíren a. s. dříve Škoda, Ruston, Bromovský a Ringhofer. Dr. Preiss viděl ve Spojených strojírnách s vlastní elektrotechnickou továrnou nebezpečného konkurenta pro Českomoravské strojírny.
Snažil se proto jako exponent Živnostenské banky, aby majoritu akcií ve Spojených strojírnách získal přímo francouzský kapitál firmy Schneider & Cie, čímž by vlastnil majoritu jak ve Škodových závodech, tak i ve Spojených strojírnách.
Jeho snaha ztroskotala, protože majoritu ve Spojených strojírnách i přes Schneiderovo přání získaly Škodovy závody. Tím vznikla převaha této společnosti nad Českomoravskou strojírnou. Dr. Preiss ve snaze čelit této převaze provedl sloučení Českomoravské strojírny s továrnou Breitfeld-Daněk a Elektrotechnickou akc. společností dříve Kolben a spol. Avšak než došlo k založení tohoto strojně-elektrotechnického koncernu, byla vlivem intenzívní přípravné práce založena ve Spojených strojírnách vlastní Elektrotechnická továrna (ETD) v nových budovách v Doudlevcích u Plzně. Dr. Jaroslav Preiss přispěl tedy proti své vůli vlastně k urychlení založení Elektrotechnické továrny v Doudlevcích.
Došlo k tomu tak, že při jednání o splynutí obou společností netrvaly Škodovy závody na dodržení smlouvy o přestěhování strojírny do nových budov Spojených strojíren v Doudlevcích a daly Spojeným strojírnám k dispozici pro ETD nejprve polovinu a později celou budovu určenou původně pro strojírnu v nové budově v Doudlevcích.
Spojené strojírny vyslaly na podzim 1920 k firmě Schneider & Cie své odborníky k projednání projektu elektrotechnické továrny.
Události spěly rychle kupředu. Na schůzi správní rady Spojených strojíren dne 8. 11. 1920 za řízení předsedy dr. Josefa Schneinera oznámil generální ředitel Škodových závodů ing. František Hanuš, že Škodovy závody netrvají na uprázdnění strojírny v Plzni a prostorná nová hala v Doudlevcích by mohla být použita pro „veledílnu“ pro výrobu elektrických strojů.
Shromáždění potom jednomyslně schválilo návrh generálního ředitele ing. Františka Hanuše.
Datum 8. listopadu 1920 je tedy historickým datem založení elektrotechnické továrny v Doudlevcích v rámci Spojených strojíren.
Po brzké fúzi se zpětnou platností od 1. 1. 1921 ujímá se úkolu výstavby ETD vrchní ředitel ing. Josef Havránek. Vlivem již dříve provedených příprav ve Škodových závodech pokračovaly práce tak, že počátkem roku 1922 mohla být zahájena výroba v nové Elektrotechnické továrně.
10. Licenční smlouva Spojených strojíren s firmou Schneider & Cie Creuzot
Licence byla sjednána 31. 12. 1920 na dobu 10 let v Paříži mezi Spojenými strojírnami v Praze – Smíchov a firmou Schneider & Cie Paříž, 42 Rue d´Anjou, Maître de Forges (Majitelé hutí). Za spojené strojírny ji podepsali generální ředitel ing. František Hanuš a jeho tajemník a zástupce dr. Karel Loewenstein.
Bylo v ní ujednáno, že Spojené strojírny budou vyrábět v dílnách elektrotechnické továrny v Plzni – Doudlevcích elektrotechnické točivé stroje, transformátory, spouštěče a spínače od nejmenších do největších typů podle konstrukčních výkresů všech výrobků, které firma Schneider běžně vyrábí (vyjma elektrické trakce). Zřídí projekční a konstrukční kanceláře pro projekty a návrhy elektrických zařízení, elektráren, transformoven a rozvoden. Firma Schneider & Cie byla ochotna přispět pomocí svých techniků při projektování, zařizování a uvádění do chodu ETD. Spojené strojírny mohou vyslat do dílen Schneider & Cie svoje kádry k zaučení, případně si vyžádat tytéž kádry od Schneidera. Přesně byly vymezeny možnosti exportních dodávek jak kompletních celků, tak jednotlivých zařízení. Licenční poplatky byly 3 % z prodejní ceny, z nichž 1/3 se odečte od stálého ročního poplatku 50 000 fr.
Smlouva zajistila ETD hladké uvedení do chodu dílen, zapracování specialistů, konstrukční výkresy pro první výrobky v době, kdy ETD neměla vybudovány svoje technické kanceláře. Nemenším přínosem bylo získávání obchodů v zahraničí, kde francouzský bankovní kapitál měl rozsáhlé styky. Výsledkem byly např. v r. 1923 získané zakázky pro výstavbu řady kompletních cukrovarů v Itálii, dále podklady pro naši dodávku prvního velkého turboalternátoru 17,5 MVA, 3000 ot/min, 1000 kW konvertorů, turbomotoru 550 kW, 3750 ot/min pro zkoušení turbín aj.
ETD si však rychle vybudovala svoje vlastní konstrukční kanceláře a Škodovy závody mohly včas k 23. 12. 1929 vypovědět tuto desetiletou licenční smlouvu z 31. 12. 1920.
11. Vývoj Elektrotechnické továrny v letech 1922 až 1945.
První zaměstnanci byli vybíráni z rozsáhlé údržbářské a opravářské elektrodílny závodní elektrárny Škodovky.
To však daleko nestačilo, a protože získat v té době odborné zapracované a zkušené zaměstnance z tuzemských továren bylo téměř nemožné pro ostře vyhraněnou konkurenci a pro dohody Svazu průmyslníků, muselo se vedení – s ohledem na budoucí vývoj továrny – obracet na zahraniční odborníky. Tyto skutečnosti se projevily v poměrně krátké době jako nevýhodné. S ohledem na ostrou evropskou konkurenci se ukázalo, že francouzská dokumentace nevyhovuje a že z cizích získaných odborníků vyhovuje jen malá většina.
V Elektrotechnické továrně pracovala touto dobou již většina mladých iniciativních pracovníků české národnosti, kteří se snažili svými návrhy překonat krizi vzniklou nedostatečnou technickou úrovní strojů podle francouzské dokumentace, a bránící se také vzrůstajícímu vlivu cizích – hlavně německých – spolupracovníků.
Pod tímto vlivem zrušilo vedení Škodových závodů pracovní smlouvy s většinou zahraničních odborníků a vedení elektrotechnické továrny svěřilo do českých rukou. Toto nové vedení vypracovalo brzy dlouhodobý výhledový plán, který zásluhou dobře spolupracujícího kolektivu také plnilo, jsouc si vědomo vzrůstajícího vlivu zahraniční konkurence. Zrušilo také licenční smlouvu se společností Schneider před uplynutím její platnosti.
Byla překonána hluboká krize na počátku třicátých let, výroba přístrojů byla převedena do nové továrny v Brně a výroba elektrických strojů v Doudlevcích se postupně rozrůstala a zdokonalovala. Nová konstrukční řešení, zdokonalená a zpřesněná výroba a její technická kontrola umožnila vybudovat pevné základy rozšiřující se továrny. Těmito základy se nepodařilo otřást ani snahou německých okupantů, ač se o to celou válku pokoušeli.
Po druhé světové válce 1939 – 1945 se mohl závod na těchto základech – někdy těžce budovaných kolektivem pracovníků elektrotechnické továrny – pevně zachytit. Po znárodnění našeho průmyslu dosáhl potom největšího rozmachu a rozšíření až do dnešního stavu. Zároveň dodal řadu odborníků nejen našemu průmyslu, ale i vysokým školám technickým a průmyslovým a zajistil tak růst dalších kádrů.
Archiválie a doklady o vzniku ETD, čerpané převážně z archivů n. p. ŠKODA v Plzni a v Praze, jsou uloženy v kopiích v historickém archivu ETD v Doudlevcích.
Literatura o historii Škodových závodů
(1) Jíša, V.: Škodovy závody 1859 až 1919. Práce 1965.
(2) Jíša, V., Vaněk, A.: Škodovy závody 1918 až 1938. Práce 1962
Ing. Karel Havelka a ing. Vojtěch Kulda starší, Elektrotechnický obzor 1973, obr. Škodovy závody v Plzni v roce 1927
