Koncem června letošního roku se funkce ministra obrany ujal Lubomír Metnar. Od té doby uplynulo téměř půl roku. Redakce časopisu A report ho požádala o určité ohlédnutí a zhodnocení toho, co všechno se podařilo udělat a co nás čeká v nadcházejícím roce 2019.
Během vaší nedávné cesty do Itálie u příležitosti stého výročí bitvy našich legionářů na Doss Altu jste v poměrně rychlém tempu vyběhl v Roveretu ke Zvonu míru. Patří sport k vašim koníčkům, věnujete se mu stále ještě aktivně?
Spíš bych řekl, že jsem se věnoval. Od okamžiku, kdy jsem se vrátil do politiky a kdy jsem začal pracovat ve státní správě, mi příliš času na mé koníčky nezbývá. A tak spíše těžím z minulosti, kdy jsem měl, samozřejmě přiměřeně věku, poměrně dobrou fyzickou kondici a pravidelně jsem si ji udržoval.
Znamená to, že sport patřil dlouhá léta k vašim koníčkům?
Určitě.
Právě na té židli, na které nyní sedíte, mnozí z vašich předchůdců poměrně výrazně přibrali na váze. Nemáte obavy, že by vás něco podobného mohlo také potkat?
Tento trend už na sobě skutečně začínám pozorovat. Je to ale samozřejmě o té vnitřní sebekázni. Snad se tomu dokáži postavit.
Původní profesi jste policista…
Bývalý.
Ano bývalý, prošel jste určitým výcvikem a režimem blízkým tomu vojenskému. Představuje to pro vás nyní jistou výhodu?
Každopádně. Nejde jen o to, že jsem byl na vojně a prodělal vojenskou základní přípravu, během které jsem se musel naučit ovládat zbraně, určitou taktiku a zvládnout další ryze vojenské oblasti. Také během dalších etap mé policejní kariéry, kdy jsem sloužil u různých složek, jsem se z této oblasti mnohému naučil. Prošel jsem i speciální zásahovou jednotkou, kde jsem prodělal výsadkový a potápěčský výcvik, střelbu ze speciálních zbraní atd. Takže během své kariéry jsem se s těmito záležitostmi setkal. A pokud je nyní mám nějakým způsobem řešit, tak vím, o co se jedná. Je mi jasné, v čem to mají vojáci těžké a s jakými úskalími se potýkají.
Odlišují se vojáci hodně od policistů?
Liší se to spíše podle odborností. Pokud bych posuzoval speciální služby, tak ta taktika je obdobná. Jsou tam shodné prvky týkající se například střeleb a dalších oblastí. Pokud ale bychom srovnávali příslušníky jednotek vnitřní bezpečnosti, u níž jsem nějakou dobu také působil, tak tam samozřejmě určité rozdíly jsou. A to nejen ve zbraních, ale i v taktice. Prostě to má jiný charakter.
Když jste se po půlroce stráveném v čele Ministerstva vnitra dozvěděl, že jdete na Obranu, jak jste to přijal, byla to pro vás určitá výzva?
K těmto věcem přistupuji uvážlivě. Nejspíš to vyplývá z mé dřívější práce kriminalisty. Určitou dobu jsem nad rozhodnutím, které následovalo, přemýšlel. Uvědomoval jsem si, že nejsem a v minulosti jsem ani nikdy nebyl profesionálním vojákem. Na druhou stranu to ale pro mne byla výzva. Mezi těmito resorty existují určité průsečíky. Když jsem od premiéra dostal tuto nabídku, uvažoval jsem také nad tím, jak bych mohl přispět k řešení problémů, se kterými se Ministerstvo obrany potýká. O tom, kde tlačí tento resort pata, jsem samozřejmě věděl. Tyto záležitosti se projednávaly na vládě.
Na Vnitru jste působil nejen jako ministr, ale i jako náměstek. V čem se resorty Vnitra a Obrany podobají a v čem jsou naopak rozdílné?
To je dobrá otázka. Vidím samozřejmě celou řadu spojitostí, a to z hlediska bezpečnosti a obrany. Je ale možné najít i určité rozdílnosti. Nejde přitom jen o to, že Ministerstvo vnitra je větší z hlediska rozsahu a počtu zaměstnanců. Větší je i agenda, kterou obstarává. Ministerstvo vnitra obsahuje široké spektrum činností od bezpečnostních složek, přes legislativu, IT obory, veřejnou správu a další. Je toho tedy poměrně hodně.
Na Ministerstvu obrany toho sice není tolik, ale po zkušenostech, které jsem zde za těch několik měsíců získal, musím říci, že ty problémy jsou mnohem složitější, než byly na Ministerstvu vnitra.
Bylo pro vás po nástupu do funkce obtížné zorientovat se ve všech oblastech Ministerstva obrany?
Je to otázka přístupu a určité aktivity. Myslím si, že se mi podařilo do toho poměrně rychle proniknout. Ze své praxe jsem zvyklý hovořit o něčem, případně něco řešit pouze v oblastech, které znám. Moje krédo je, že mnohdy bývá problém v detailu. A právě proto jsem se snažil vždy tyto záležitosti zkoumat velice podrobně až do toho detailu.
Jedním z prvních úkolů, které jste si po nástupu do resortu stanovil, bylo seznámit se s útvary a jednotkami naší armády. Jak dalece jste v tomto směru pokročil?
Některé útvary jsem již navštívil. Jsem v tomto směru poněkud limitovaný časovými možnostmi. Nemalý prostor věnujeme totiž řešení akvizičního procesu. I v nadcházejícím období v tom ale hodlám pokračovat. S vojáky se setkávám velice rád. Chci vědět, s jakými problémy či nedostatky se potýkají jednotlivé specializace a odbornosti. Je to pro mne cenný zdroj informací.
Jaké jsou vaše dosavadní zkušenosti v tomto směru, jste spokojený s tím, co jste viděl, anebo se setkáváte s tím, že ty útvary jsou podfinancované?
Určité podfinancování při těchto cestách vnímám. Ono to zaznívalo i z některých vystoupení na nedávném velitelském shromáždění zaměřeném na vyhodnocení letošního roku. Nejčastěji se hovoří o záležitostech, které vojáky nejvíce trápí. Jedná se především o balistickou ochranu, ruční zbraně, spojovací prostředky. Nedostatky tohoto materiálu se nám již podařilo vyřešit. V brzké době by to měli pocítit i vojáci. Existuje ale řada dalších věcí týkajících se vybavení či vojenské techniky, na které se budeme muset zaměřit. A nejde jen o to. Některé útvary jsou dislokovány v nevyhovujících objektech. Také na to se budeme muset zaměřit.
Resort obrany je spojen s celou řadou zahraničních cest, se spoustou oficiálních politických a společenských akcí. Neodvádí vás právě tohle až příliš od řešení těch koncepčních otázek?
Nemám takový pocit. Myslím si, že i tyto záležitosti jsou nedílnou součástí práce ministra obrany.
Krátce po vašem nástupu do funkce došlo k útokům na české vojáky v Afghánistánu a s tím spojeným úmrtím. Jak moc složité bylo pro vás se s tímto vypořádat, seznámit s tím blízké mrtvých vojáků a veřejnost?
Během mé mnohaleté policejní kariéry zahynulo ve službě také několik policistů. Takže jsem něčím podobným v minulosti již prošel. Na něco takového se ale nikdy nedá zvyknout. Musím říct, že období po tragických útocích na naše vojáky bylo a stále ještě v určitém ohledu je nejtěžší v mém profesním životě. Kromě toho, že došlo k této tragické události, se člověk musí účastnit záležitostí, jež jsou s tím spojené a řešit je. Jednalo se například o transport ostatků vojáků do České republiky a následné smuteční obřady. V takové chvíli se lze těžko ubránit emocím.
Ta událost otevřela určitou diskusi a požadavky na stažení našich vojáků z této mise. Jak moc obtížné pro vás bylo s těmito oponenty jednat a přesvědčovat je argumenty?
Něco takového tady v minulosti nikdy nebylo. Bylo to poprvé, kdy došlo ke zpochybnění branné politiky této země. To pro mne a nejen pro mne bylo nové. Ani na vteřinu jsem ale nezaváhal, bylo mi jasné, že podobné požadavky jsou špatné. Naši vojáci samozřejmě přinesli oběť nejcennější a položili své životy, ale měnit na základě toho strategii a náš celkový přístup k zahraničním misím by bylo velmi nešťastné. Podobné diskuse určitě nepřispívají k dobrému jménu naší zahraniční politiky.
Před nedávnem jste osobně navštívil naše vojáky v Afghánistánu. Co vás v této souvislosti překvapilo, co bylo jiné, než jste si představoval?
Vzhledem k tomu, že jsem byl s touto misí a s ní souvisejícími vojenskými postupy poměrně dobře obeznámen, tak mne rozhodně nic negativně nepřekvapilo. Naopak s potěšením jsem sledoval vysoce profesionální přístup, organizovanost a samozřejmě také velice pozitivní hodnocení našich vojáků ze všech spojeneckých složek, se kterými jsem v této zemi jednal. S jejich mimořádným renomé jsem se ostatně setkal i při jednání ministrů obrany v Bruselu.
Podle některých analytiků představují největší hodnotu naší armády lidské zdroje, tedy dobře vycvičení a profesionálně připravení vojáci. Vnímáte to také tak?
Samozřejmě, to je jednoznačné. A právě za jejich profesionální přístup a velké nasazení bych jim chtěl poděkovat.
Jedním z největších problémů armády jsou akvizice. Myslíte si, že se s touto oblastí konečně podaří pohnout dopředu?
Kdybych o tom nebyl přesvědčen, tak bych tuto funkci nepřijal. Ze všeho nejdříve jsem se seznámil s touto oblastí a s problémy, které naše postupy komplikují. Věřím tomu, že se mi společně s mými spolupracovníky podaří tyto problémy překonat a že armáda a vojáci konečně budou mít to, co ke své službě potřebují. Modernizace armády se prostě rozjede a začne běžet v nějakém přijatelném modu.
Během dvou let by mělo dojít k výraznému navýšení vojenského rozpočtu. Nakoupit za tak velké finanční objemy efektivně a hospodárně zbraňové systémy a další potřebný materiál ale bude představovat něco, s čím se naše armáda v posledních třiceti letech nesetkala…
Neříkám, že to bude jednoduché. Musíme nastavit proces tak, aby se rozeběhly akvizice. Musíme nejen nakupovat včas, ale také hospodárně. Právě od toho jsme tady. Prakticky denně se o tom bavíme a myslím si, že i mí kolegové to pochopili. Pokud by se nám tyto otázky nedařilo řešit v nějakém rozumném horizontu, bral bych to jako neúspěch.
Vojáci ale mají přesto pocit, že všechno jde příliš pomalu…
Ano, s tím se občas také setkávám. Navenek to může vypadat, že se nic neděje, chtěl bych ale všechny ujistit, že celá řada odborníků, vedení resortu nevyjímaje, věnuje obrovské penzum času řešení akvizičních problémů. Rozumím tomu, že někteří lidé by si přáli, aby všechno bylo vyřešeno ze dne na den. Něco takového ale objektivně není možné. Je potřeba si ale uvědomit, že celý akviziční proces je již ze své podstaty poměrně zdlouhavý. Obsahuje řadu administrativních a nebojím se říci byrokratických aspektů. Je to i složitá procesně právní záležitost. A to nejen z hlediska národního práva, ale i evropské legislativy. Z toho vyplývají i určité časové lhůty. Poměrně dlouhou dobu jsem působil v soukromé sféře, tam tyto záležitosti mají jiné postupy a samozřejmě také jiný časový rozměr. Ve státní sféře má ale tento proces úplně jinou podobu. Znovu opakuji, i když to tak možná nevypadá, akvizicemi se zabývám prakticky denně. Například nákup radarů MADR, o jejichž pořízení se v resortu jedná nějakých dvanáct let, vyřešíme do konce letošního roku.
Ve své funkci jste od června letošního roku. Když se za sebou ohlédnete, s čím jste za toho půl roku spokojený a s čím již méně?
Spokojený jsem s tím, že lidé stále více vnímají důležitost armády a důvěřují jí. A nespokojený? Představoval bych si, že některé záležitosti půjdou daleko rychleji, že spolupráce v rámci resortu bude intenzivnější. Právě nízká spolupráce a v některých případech dokonce nekomunikace jsou záležitosti, které se mi příliš nelíbí. Snažím se, aby se tohle změnilo, kolegové si to uvědomili a vyjeli ze zaběhnutých kolejí.
Jaké nejdůležitější úkoly nás čekají v příštím roce, s čím se bude muset resort Ministerstva obrany především vypořádat?
V příštím roce nás čeká především finální dotažení největších stěžejních akvizic. Abychom splnili modernizační a rozvojové projekty armády, se kterými počítá Koncepce výstavby AČR do roku 2025, budeme muset nejen v příštím, ale i v tom následném roce po té procesní stránce stěžejní veřejné zakázky dotáhnout do konce. Musíme si zároveň pohlídat naprostou transparentnost a legislativní čistotu tohoto procesu. Půjde ale i o to, aby v těch následujících letech dodávky byly plynulé a nic je nenarušovalo.
V minulých letech procvičovali vojáci součinnosti s příslušníky Policie České republiky a dalšími složkami při krytí hranice v případě exodu migrantů. Je tento úkol i nadále aktuální?
Ano, tento úkol stále platí. Kulminace migrační vlny končila v roce 2016, kdy tyto úkoly byly prověřeny během několika společných cvičení. Za ochranu hranic odpovídá policie, pokud to nezvládá, pomáhá jí Celní správa. Když ale ani to nestačí, nastupují vojáci AČR.
Mezi odbornou veřejností se opakovaně objevují určité „zaručené“ informace o případném snížení výsluhových náležitostí či jejich zdanění. Je na tom něco pravdy?
Takovéto fámy musím důrazně odmítnout. Hovořil jsem o těchto zvěstech s premiérem i ministryní financí a chci všechny ujistit, že o podobném záměru se nikdy nejednalo. Něco takového nepřipadá vůbec v úvahu. Žádné otevření zákona č. 221 o vojácích z povolání se nechystá.
Před nedávnem jste se zúčastnil jednání ministrů obrany zemí V4, které přišlo s myšlenkou vytvořit další vlastní bojovou skupinu. Co vás přivedlo k tomuto rozhodnutí?
Vyplynulo to z dlouhodobé spolupráce zemí V4. Diskutovali jsme otázky vytváření bojových skupin Evropské unie a došli jsme k závěru, že je v našich silách a schopnostech postavit každé čtyři roky do bojové pohotovosti takovouto skupinu složenou výhradně z jednotek armád zemí V4. Myslím si, že jde o velice dobrý projekt, který významně přispívá ke zvýšení obranných schopností zemí Visegrádu.
Blíží se konec roku, vánoční svátky, co byste při této příležitosti vzkázal vojákům a zaměstnanců resortu?
Začal bych s přáním pro vojáky. Chtěl bych jim především velmi poděkovat za práci, kterou odvádějí. Popřát hodně úspěchů, pevného zdraví a pohodu nejen v práci, ale i v soukromém životě. Jsem tady proto, aby se jejich, v některých případech nepříliš dobrá situace, změnila k lepšímu. Udělám všechno pro to, aby se jejich materiální zabezpečení zlepšilo. V současné době se na ně společnost dívá úplně jiným prizmatem, než tomu bylo před lety. Vojáků si všeobecně váží a stejně si jich
vážím i já.
Rád bych také poděkoval kolegům na Ministerstvu obrany i všem ostatním státním a občanským zaměstnancům za dosavadní přístup. V nadcházejícím období je s nevětší pravděpodobností čeká ještě větší objem práce než doposud. Ale věřím, že se s tím dokáží vypořádat. K tomu bych jim chtěl popřát do nového roku hodně zdraví a osobní pohody.
Text: Vladimír Marek, foto autor
