Almanach legionářský: Jak se bojovalo na Volze a před Uralem

Historický úryvek

Když ve vlastech československých slavili lidé největší svátek – svátek národního vzkříšení, naši chlapci na Sibiři prožívali strašné, trudné chvíle svého života. Mnozí vydechli naposledy, mnozí utrpěli těžké rány pro celý život.

Vše pro drahou, v mlhách kdesi ztracenou vlast, o níž ani netušili, že jest osvobozena prostým zhroucením říše Rakousko-Uherské.

Smutné dny říjnové!  Husté mlhy podzimní. První předzvěsti kruté zimy! Vlast na západě a směr pochodu na východ, do světa, do dálky, do neznámé dálky!

Hle úryvek z „Pamětní knihy 1. střeleckého pluku Jana Husi.“

„Nehostiné vyprahlé stepi Nikolajevské fronty těžce zkoušely do nemožnosti napjaté síly českých vojínů. S obdivem musíme pohleděti na vykonanou práci nejen těch částí, které vystupovaly v prvních řadách, ale i oněch, které vykonávaly služby zásobovací, zdravotní (lékař Měšťan), ordonanční a telefonní. Fronta ke konci svého trvání nemá pevného týlu, a tu uvedené oddíly nemohou pracovati jako při normální frontě. Často nepředvídaný výsledek boje uvrhne je do těžkých poměrů, z nichž se vyprošťují s vynaložením posledních sil. Těchto okolností byli si vědomi všichni účastníci bojů a z jejich ustaraných tváří každý mohl vyčísti řadu probdělých nocí…

Ústup ze Samary dál se celkem s klidem. Unavení vojíni zase po dlouhé době mohou se vyspati „doma“, totiž v železničních vagonech a zotaviti se z posledního utrpení. Schází však nálada. Boje pod Kazaní, Simbirskem a na Nikolajevské frontě přinesly mnoho trpkého zklamání. Pomoc spojenců nepřišla, a na ruská vojska nebylo lze spolehnouti. Posílali nám na pomoc 18-19leté hochy, nevycvičené, špatně oblečené, - a hladové. Nikdo se o ně nestaral a jejich nedostatky zvyšovala blížící se zima. Byly případy, že naše kuchyně živily celé ruské části – a ruští důstojníci toho nevěděli.

Nejvíce na nervy za posledních bojů působila nejistota, vyplývající z nedostatečného zabezpečení. Již obava, že mohou býti každou chvíli obklíčeni, nedá klidně spáti, a což teprve, když k takovému obklíčení dojde a ohrožená část musí se probíjeti! Pak raněným nezbývá, než položiti si pod hlavou bombu, aby se nedostali do rukou nepřítele.

A tak sil stále ubývá, časté boje vyžadují si právě nejlepší bojovníky, jak mezi vojíny, tak mezi veliteli.

A právě v těchto dobách Praha hýřila národními barvami a radovala se spravedlivou radostí!!

„Vzpomínky na bojiště belebejské,“ pokračují komentáře prvního pluku, „nejsou tak těžké, jako na dřívější boje na Volze. Ráz krajiny upomíná na český venkov, mírné kopce, lesíky a luka působí příjemněji než nedozírné vyprahlé roviny kolem Samary. Obyvatelstvo jest pestré, bydlí zde Mordvini, příbuzní Finů, Čuvaši, Voťáci a nejvíce je Tatarů; celkem se všichni chovají k nám dobromyslně. Jenom přírodní podmínky se zhoršily, napadlo sněhu, umrzlo a naše polní stráže v poslední době, nemajíce zimního oděvu, trpěly zimou.

V hustých mlhách Ufimské gubernie často oddávali jsme se přemýšlení o svém budoucím osudu. Docházely zprávy o vítězství na západní frontě a o poměrech v naší vlasti; Rakousko prý jest v rozvratu, Turecko uzavírá mír, Srbové jsou na pochodu do Uher. Za celé léto zažili jsme tolik zklamání, že těmto zprávám ani nechceme věřiti, každý by byl spokojen, kdyby aspoň polovina těch zpráv byla zaručena. Teprve 15. listopadu obdrželi jsme úřední zprávu o uzavřeném příměří na západní frontě a o státním převratu v Čechách dne 28. října 1918. Bylo nám to nejlepší odměnou za dlouhé boje a odcházeli jsme s fronty s pocitem úplného uspokojení.“

Takový byl „státní převrat“ v duších našich vojáků.

Zdroj: Umělecký almanach legionářský Praha, vydal Kruh starodružníků 1921-1922