Ananas na váhu

Jaroslav Hašek v povídce Čas drahoty uvádí tři příběhy. Dva z nich jsou na závěr tohoto zamyšlení. Dnes už se o drahotě nemluví tak, jak v minulosti, ale nahradily ji nové moderní výrazy – inflace, růst cen, vyšší náklady na to či ono, kurs koruny k dolaru, euru či jiné měně, vyšší poplatky atd. Výsledek je ale vždy stejný – za to či ono zaplatíme více. A tak hradíme stále víc za služby, vzrostou nám poplatky za rozhlas a televizi, od letošního 1. července se nám zvýšily poplatky na činnost Energetického regulačního úřadu a tak bych mohl pokračovat.

Stranou nezůstávají oni obchodní řetězce „v čase drahoty“. Navenek se tváří, že cítí se svými zákazníky, ve skutečnosti hledají každou skulinu, jak nám zeštíhlit peněženku. Musíme proto pečlivě sledovat gramáž u řady výrobků, zejména sladkostí, kdy často sleva = nižší hmotnost a podobně.

Dnes jsem narazil na horkou novinku. Měli jsme s manželkou vyřizování na úřadech a řekli jsme si, že při zpáteční cestě se zastavíme v Lidlu, kde mají ve slevě banány a další zboží a koupíme tam, co je třeba. A na slevy, troufám si tvrdit, slyší převážná většina národa. Nejsme výjimkou.

Nákupní vozík se nám pozvolna plnil nejrůznějšími výrobky. Má polovička dosti času věnuje části obchodu se zbožím, které je v letáku označeno Znáte z TV reklamy. A já pak žasnu, jak levně se dají nakoupit trika, šortky, kraťasy a podobně pro dospělé i děti, v našem případě vnoučata. Paradoxně za průměrnou cenu jednoho obědu v pražské restauraci nižší cenové kategorie máte čtvery kraťasy, troje pánské šortky, dvoje dámské šaty. No nekupte to…

V sekci ovoce a zeleniny mi padly do oka ananasy. Velikost průměrná, na cenovce 29.90 Kč, zlevněny o 40 %, původní cena 49.90 Kč. Máme je rádi, tak jsem dal do vozíku hned čtyři. U pokladny jsem jeden ananas dal na první místo, zbývající tři nechal ve vozíku s tím, že pokladní namarkuje hned čtyři. Ouha. Upozornila mne, že je musím vyndat všechny. A já se nestačil divit, když dala první na váhu a na světelném displeji se objevila částka 52 Kč.

„Vy je prodáváte na váhu,“ zeptal jsem zaskočen. „Ano, je to novinka,“ odpověděla mi. Nezaváhal jsem a další tři vrátil do regálu. Bez slevy by nás ananasový větší „trpaslík“ přišel na stovku… Ze zvědavosti jsem doma znovu prolistoval leták Lidlu a u ananasu našel drobným písmem nad slevou – 40 % snadno přehlédnuté označení 1 kg…

Protože čas od času jezdím pracovně do Polska, uvědomil jsem si, že tam se ananas, mango a další tropické ovoce prodává na váhu za kilogram. Polská inspirace si zřejmě razí cestu do našich obchodů. Proč ne, je na zákazníkovi jaký druh zboží zvolí. Místo ananasu se tam dá koupit ve stejné ceně až osm kilogramů jablek… Horalka, která u nás stojí 14 – 17 korun, tam přijde na sedm korun a výborné těstoviny tam kupuji za méně než polovinu ve srovnání s českými obchody. Rozhodně nechci dělat propagaci polské Biedronce, hovořím o tom z toho důvodu, že bychom si neměli brát z polské inspirace jen to, co zeštíhlí naši peněženku, ale také to, co uleví těm, kteří mají takříkajíc hluboko do kapsy.

Trikům, jak nakoupit méně za stejné peníze nebo i za více peněz, se budu věnovat pravidelně a rád se s Vámi, milí čtenáři, podělím o své poznatky. A nyní již pro dobrou náladu slíbený Jaroslav Hašek.

Zbyněk Pázler  

Cukr

Obchodník s cukrem Tereba zvýšil cenu cukru na 1 K za 1 kg. „Příčinu toho sluší hledati ve velké krisi hospodářské,“ říkal všem, „podívejte se na bursu, co tam dělají s cukrem!“ Ve skutečnosti však sto kg cukru ve velkém bylo zvýšeno jen o 8 haléřů.

Pan Tereba se však rozčiloval: „Tato vleklá krise hospodářská bude mít ještě své dozvuky, copak se mám jít pást?“

Aby se nemusel jít pást, zvýšil o dva dny později cenu cukru na 1 K 10 hal. za kilogram.

Pak četl v novinách, že vláda chce snad vydat ceník, ve kterém podle § 56 živnostenského řadu ustanoví ceny potravin.

„A pak přijdu zkrátka,“ řekl si pan Tereba, „musím zachránit, co se zachránit dá“. A přirazil na jeden kg cukru nových 10 h. Stál už tedy 1 K 20 h.

Pan Tereba byl velkoobchodník s cukrem. Od něho brali cukr menší kupci a hokynaří.

Ti se vrhli s chtivostí na ceny a každý, aby vydělal, přirazil nových 10 haléřů na kg.

Když to viděl pan Tereba, dobře si věc rozvážil a řekl k sobě: „Já prodávám za 1 K 20 h a oni za 1 K 30 h a je to taková chudá pakáž. Ne, přítelíčkové, já chci být také živ a ne, abyste jen vy všechno zhltli!“ a přirazil hned 20 haléřů na jeden kilogram.

O této věci se rozepsaly noviny. Psalo se o všeobecné drahotě, o strašně vyšroubovaných cenách cukru. Pak byla historická reminiscence o dějinách cukru a stálo tam, že jedna libra cukru, když se začal vyrábět, stála tři tolary.

„A tenkrát byly menší výdělky,“ řekl si pan Tereba, „a lidi dali rádi za cukr tři tolary za libru a teď se jim zdá jeden kilogram za 1 kor. 50 haléřů drahý, já je naučím!“

A napsal křídou na tabuli před krámem: 1 kg cukru za 2 K.
Týž den ho přistihli, že to píše na zeď vedlejšího domu. Byl rozpálen v obličeji a večer škrábal uhlem na Národní divadlo 1 kg cukru za 6 K.

Na radu příbuzných se uchýlil do sanatoria dr. Šimsy v Krči. Od té doby klesla cena cukru opět na 80 h za 1 kg.

Případ magistrátního praktikanta Kološky

Magistrátní praktikant Kološka měl 60 korun měsíčně a chodil do jedné rodiny na obědy. Za oběd platil 50 h. Když nastalo první zdražení potravin, musel platit za oběd 70 h. Za týden 80 h, za čtrnáct dní 1 K, za tři neděle 1 K 40 h, za čtyři neděle dvě koruny. Aby mohl vyjít se 60 K, chodil na obědy, když byla zvýšena cena oběda na 2 K 40 h, jen obden, pak za šest neděl stál oběd 3 K, později 4 K, a tu chodil na oběd jen třetí den, konečně stál oběd 5 K, a tu chodil jen čtvrtý den na obědy a spadl se tak, že vážil jen 28 kg, později jen 22 kg. A to založilo jeho štěstí! Jedem impresário ho angažoval do svého panoptika, kde představuje „Člověka – vrabce“ a má gáži 500 měsíčně. To mu teď stačí při nynější drahotě, že jí každý pátý den. Kdyby byl zůstal u magistrátu, mohl by nyní obědvat teprve každý čtyřicátý den.