Automobil parní

Známý anglický fyzik a matematik I. Newton navrhl r. 1663 hnáti vozidla reakční silou páry prudce vyfukující z parní koule uložené na voze. R. 1679 předvedl jesuita Grimaldi čínskému císaři p. automobilek vynalezený rovněž jesuitou, ředitelem pekinské hvězdárny F. Verbiestem; byl poháněn kolem, do jehož lopatek foukala pára z p. kotlíku. Modely p. a. sestrojil také J. Watt (1759) a jeho pravá ruka Murdock(1781, 1786 a 1796). První p. a. ve skutečné velikosti a schopný jízdy postavil franc. voj. inženýr N. Cugnot. R. 1769 s ním konány první zkušební jízdy v Paříži před vojenskou komisí, ale s nevalným úspěchem, mělť tuze malý kotel. Příští rok pokusy opakovány s vozem silnějším, ale výsledky zase neuspokojily, bylť tuze pomalý. R. 1771 postaveno třetí vozidlo určené k dopravě děla, ale při jedné jízdě se zle pochroumalo a dáno na odpočinek. Napoleon I. napsal o p. a. pojednání se zřetelem k jeho válečnému užití, ale věc dále nesledoval. Mezitím se p. a. zabýval, od r. 1772, vynikající americký technik a zdokonalitel par. stroje, O. Evans. Marně však se ucházel o patent. V zimě 1803-1804 předvedl Evans svůj p. a. po prvé široké veřejnosti ve Filadelfii. Tento a. měl tvar člunu, poněvadž byl určen i ku plavbě (na vodě se měl pohánět lopatkovým kolem na zádi). Pro nezájem veřejnosti nemohl Evans své vozidlo prakticky zužitkovati v hromadnější dopravě. Větší štěstí neměl ani průkopník parní lokomotivy, angl. inž. R. Trevithick. Sestrojil r. 1797 model p. a. a když jej důkladně vyzkoušel, pustil se do stavby velkého vozu. R. 1801, na Štědrý den, v něm vezl 7 osob ulicemi města Cambornu. Druhý den se vůz poškodil, i postaví T. vůz druhý, jakousi parní drožku lehké konstrukce, s dvěma hnanými koly 2 ½ m v průměru a s ležatým kotlem obsluhovaným zezadu. Drožka pojala až 10 osob a ujela 8 – 16 km za hodinu, podle stavu silnic. R. 1802 se s ní T. produkoval v Londýně. Kupce na ni nenašel, sám peněz na další provoz neměl, proto ji dal rozebrat a věnoval se zase stavbě lokomotiv. Malé p. a. postavil mechanik pražské polytechniky J. Božek a předvedl je veřejnosti v září 1815 v Bubenči. Počínajíc r. 1821 byly v Anglii uděleny četné patenty na p. a., mezi nimi na velmi kuriosní: Gordonovo v podobě obrovského prstenu, v němž měl po kolejích pojíždět, jako v šlapacím kole, vlastní p. a.; Boydellovo, které se mělo odrážet vzadu nohama; Hancockovo, v němž p. válec s pístem byl zastoupen dvěma kaučukovými měchy, střídavě se nafukujícími parou a uvádějícími tak v pohyb desku, jejíž pohyb se měl přenášet ojnicí na hřídel. Kol. R. 1830 jezdilo v Londýně již 26 p. a. a z Paddingtonu do Londýna byla zavedena pravidelná autobusová doprava, v dalších letech přibylo několik tratí dalších. P. a. se zaváděly tehdy i v Paříži a v Bruselu. Rozvoj p. a. byl brzděn špatnými silnicemi a v Anglii zabrzděn docela zákonem, dovolujícím p. a. jezdit rychlostí ne větší než 4 km/hod., a při tom měl před každým a běžeti člověk s červeným praporkem. Tento zákon byl zrušen až r. 1895. K dalšímu zdokonalení p. a. dochází až od šedesátých let ve Francii: J. Ravel zavedl vytápění kotle petrolejem, Pecqueur sestrojil diferenciál, Bollé rejdovnou přední nápravu a Serpollet p. kotel, dávající páru v 5 minutách. Slibný vývoj byl zastaven rozvojem a. se spalovacím motorem. Po první světové válce se zase objevily parní nákladní a. původu anglického značky „Sentinel“.