Bezpečnost práce v českých zemích

V českých zemích lze vysledovat úsilí o bezpečnost práce již v 19. století, kdy dochází k bouřlivé industrializaci. České země se stávají průmyslovou baštou Rakousko – Uherska. Zejména šlo o parní stroje, stavebnictví, strojírenství, důlní a hutní výrobu, textilní továrny a cukrovary. S rozvojem průmyslové výroby stoupal počet úrazů, což mělo tyto důsledky:

• sociální – stávky,

• vojenské – snížení počtu branců,

• ekonomické – náklady na léčení, invaliditu a snížení ve výběru daní.

Právě z důvodů ekonomických, sociálních a vojenských přistoupilo Rakousko – Uhersko k vydání zákonů a předpisů, které zajišťovaly bezpečnost práce. Již všeobecný občanský zákoník č. 946 říšského zákoníku z roku 1811 ukládal v § 1157 zaměstnavateli povinnost, aby pečoval o zdraví a život zaměstnance.  Obdobnou povinnost, ale i sankce stanovil trestní zákon č. 117 říšského zákoníku z roku 1852. Tento zákon zejména obsahoval trestní sankce za nedbalost a následné těžké poškození zdraví. Paragraf 336 pak cituje jako přestupek „nezachování předpisů vydaných v příčině parních strojů a parních kotlů“. Zákon též stanovil sankce pro případ zřícení lešení. Bezpečnost práce dále sledoval i živnostenský řád vydaný císařským patentem č. 227/1859 říšského zákoníku, jehož poslední znění bylo uvedeno v zákoně č. 74/1913 ř. z. Ten ukládal v § 133 písm. d) a v § 133 a písm. b) potrestat živnostníky za neplnění povinností a jednání proti předpisům „o potřebných zařízeních na ochranu života a zdraví pomocníků vzhledem k pracovním prostorám, strojům a pracovnímu náčiní“ a dále za neplnění a hrubé porušování předpisů o zákazu zaměstnávání mladistvých při určitých nebezpečných nebo zdraví škodlivých pracích a o pracovní době a pracovním klidu pokutou až do výše 1000 korun, vězením do tří měsíců, odnětím práva mít učedníky nebo zaměstnávat mladistvé či odnětím živnostenského listu (§ 131).

Technické předpisy zabývající se stavem strojů a zařízení byly nejdříve formulovány v souvislosti s bezpečností práce pro parní stroje a kotle (ministerská nařízení z r. 1854, 1860 a 1866). Vedle zmíněných předpisů byly přijaty i předpisy, které zajišťovaly inspekci a kontroly v oblasti bezpečnosti práce. Podle zákona č. 117 ř. z. z roku 1883 o zřizování živnostenských dozorců vzniká živnostenská inspekce. V roce 1905 byly v Rakousko – Uhersku přijaty všeobecné předpisy na ochranu života a zdraví pomocných dělníků v živnostenských závodech. Zákonem č. 1 říšského zákoníku z roku 1887 bylo zavedeno pojištění pro případ úrazu. Většina uvedených zákonů a předpisů byla převzata nařízením správce obchodního ministerstva ze dne 23. listopadu 1905 č. 176 říšského zákoníku, jímž se vydávají předpisy na ochranu života a zdraví pomocných dělníků. Toto nařízení platilo až do roku 1938, kdy bylo zrušeno a nahrazeno vládním nařízením č. 41/1938 Sb. (rozšířeným proti původnímu, ale s názvem shodným s předešlým předpisem), jímž Československá republika stanovila všeobecné předpisy na ochranu života a zdraví pomocných dělníků.

Samostatné Československo převzalo i rakouské živnostenské zákony, živnostenská inspekce byla nově podřízena ministerstvu sociální péče a pokračovala ve své činnosti do roku 1952, přičemž byla rozšířena i na velké podniky.

V roce 1921 byl dokonce vypracován návrh zákona o inspekci práce, který rozšiřoval inspekci na všechny námezdně pracující a neomezoval tento dozor podle velikosti podniku a druhu podnikání. Zákon však nebyl realizován. Pro zajímavost lze dodat, že teprve v roce 1947 přijala Mezinárodní organizace práce srovnatelnou úmluvu č. 81 o inspekci práce v průmyslu a obchodu. Po druhé světové válce byly vydány nové zákony o bezpečnosti práce, a to zejména zákon č. 67/1951 Sb., který byl až do svého zrušení opakovaně novelizován.

Státní dozor nad bezpečností práce byl realizován v Rakousko – Uhersku poprvé zákonem č. 112/1871 říšského zákoníku, který uzákonil kontrolu parních strojů buď státním komisařem, nebo komisařem Společnosti uživatelů parních kotlů, ke zkoušení kotlů ustanoveného a úřadem k tomu zmocněného. „Úřední komisař zkoušecí“ se stal prvním státním úředníkem, který zajišťoval dozor nad technickým zařízením a jeho provozem v obvodu vymezeném vládou. Zákonem č. 117 říšského zákoníku ze 17. června 1883 byli ustanoveni živnostenští inspektoři, kteří svým postavením byli státními úředníky a kontrolovali živnostenské podniky ve stanovených okresech. Inspektoři měli povinnost informovat živnostenský úřad o úrazech a podezření z ohrožení zdraví zaměstnanců v jednotlivých firmách. Mezi válkami byla věnována zvýšená pozornost vzdělávaní a osvětě. Masarykova akademie práce byla patronem vydání Encyklopedie výkonnosti, která vyšla postupně v letech 1932 – 1934. Tato encyklopedie byla významná nejen svým rozsahem (více jak 1800 stran), ale především svým prozíravým pojetím práce jako komplexního fenoménu, jenž je nedrobitelný a neredukovatelný na své složky (organizace, lidský činitel, výroba, etika, technika atp.), má-li přinášet dlouhodobé efekty (zisk, rozvoj člověka, bezpečnost atp.). Encyklopedie výkonnosti se v úvodu prvního dílu nazvaného Člověk (II. díl Výroba a III. díl Obchod) hlásí k ideálu „zdravého, šťastného člověka, umístěného do hospodářského procesu a tím tedy stává se člověk ústředním problémem v moderním vývoji hospodářském. Snažíme se zjistiti přesné okolnosti, které ho provázejí při jeho práci, jeho odpočinku, případně zábavě (rekreaci), snažíme se upravit celé jeho prostředí, aby se předcházelo nemocem (eubiotika), aby tento prvek byl dobrým a racionálním základem hospodaření, a to hospodaření sociálního, ...Ať již chápeme práci z jakéhokoliv hlediska, buď ryze hospodářského či sociálního či etického nebo psychologického a fyziologického, krátce při kterémkoliv i výlučném stanovisku, vždy zůstane nám středem pozornosti člověk, čili jak my říkáme, lidský činitel. Ač tato skutečnost jest tak jednoduše a snadno pochopitelná, ba samozřejmá, přece nemůžeme říci, že vždy a za každých dob a okolností bývá dostatečným způsobem vzat zřetel právě na lidského činitele v pracovním pochodu. … V soustavách, kde pracují lidé a stroje a kde není chod stroje dán vůlí toho, kdo na něm pracuje, nýbrž vůlí jiného – vůlí majitele, najímajícího pracovníka jako námezdní sílu, nesetkáváme se vždy s tím, že by poměr mezi člověkem a strojem byl přátelský. …Nám jde v prvé řadě o to, abychom z praktického hlediska uvažovali, jaké jest postavení lidského činitele v pracovním pochodu a čím můžeme mu za daných okolností ulehčit jeho situaci. Především snažíme se umožnit mu vhodné zařazení do pracovního procesu na základě jeho přirozených vlastností, na základě disposic, které jsou mu vrozeny neb které výcvikem již získal. …Studium únavy, studium vlivu automatizace a monotónní práce, studium účelně zařaďovaných přestávek v práci,… to jsou tak ty nejdůležitější otázky dané nám vývojem moderní pracovní vědy. Že tu hraje velkou roli snaha po t. zv. zábraně úrazové a nemocenské, to není třeba zvláště připomínat. Je to neodlučitelná součást v rámci starostí o lidský prvek v práci. Zamezit úrazy, zamezit vznik nemocí co možná nejvíce a vznik z povolání zvláště. Staráme se dále o vytvoření vhodného prostředí, pokud jde o vzájemný poměr pracovníků a o poměr pracovníka k jeho vedení výchovou oboustrannou, přesvědčováním o účelnosti spolupráce, ač toto pole je zatím málo zpracováno a je to úloha obtížná.“ Problematika bezpečnosti a ochrany zdraví pak logicky prolíná celou encyklopedií. Např. v II. díle na str. 636 je citována vzorová „Instrukční knížka pro zaměstnance“. Oddíl „Ochrana proti nehodám a pravidla bezpečnosti“ je uzavřen 20. bodem: „Návrhy na zlepšení. Návrhy na lepší ochranná opatření v továrně jsou vítány. Ochranná zařízení jsou však jen malou částí ochrany pracovní. Jen nepatrné procento nehod bylo způsobeno neochráněnými stroji. Většina nehod byla způsobena nepozorností a bezmyšlenkovitostí pracujícího.“ Tolik stručná ukázka ze stále podnětné encyklopedie.

Na počátku padesátých let byl vydán zákon č. 67/1951 Sb., o bezpečnosti při práci, kterým byla zrušena dosud platná ustanovení upravující otázky bezpečnosti práce, a to § 1157 všeobecného občanského zákoníku č. 946/1811 ř. z., § 74 až § 74d živnostenského řádu č. 227/1859 ř. z., zákon č. 117/1883 ř. z. i § 170 až §172 obecného horního zákona č. 146/1854 ř. z. Současně byl zrušen i zákonný článek XXVIII/1893 uh. z., který dosud platil na území Slovenska. Zákon č. 67/1951 Sb. se vztahoval na podniky a zaměstnance všech ekonomických odvětví včetně výrobních družstev, pokud zaměstnávala zaměstnance.

Aby byla zajištěna bezpečnost při práci i v tehdejších jednotných zemědělských družstvech a v závodech samostatných rolníků, byl vydán pro zemědělství obdobný zákon č. 51/1954 Sb., o bezpečnosti při práci v jednotných zemědělských družstvech a u jednotlivě hospodařících rolníků. Živnostenská inspekce, jak již bylo uvedeno, pokračovala ve své činnosti do roku 1952. Státní technický dozor byl usměrňován od 50. let zejména zákony o BOZP a dalšími speciálními zákony. Nejkomplexněji byl dozor nad bezpečností práce upraven zákonem o BOZP č. 65/1961 Sb. Dále pak byl dozor upraven sociálním zákonem č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, který byl opakovaně novelizován.

Bezpečnost práce a dozor nad bezpečností práce úzce souvisí s technickými normami. V Československu se zabýval nejdříve normalizačními úkoly Elektrotechnický svaz československý (1919). V roce 1921 vznikla z iniciativy Masarykovy akademie práce dobrovolná společnost, která se věnovala normalizaci. V roce 1928 zahájila pak činnost Československá normalizační společnost. V poválečném Československu bylo v roce 1951 vydáno nařízení vlády č. 48 o technické normalizaci, které provádělo některá ustanovení zákona č. 261/1949 Sb., o organizaci výzkumnictví a technického rozvoje. Postupně byly formulovány normy pro jednotlivé skupiny strojů a zařízení. Normalizační úsilí bylo v Evropě iniciováno koncepcí opírající se o zásady článků č. 100 a č. 118 Římské dohody z roku 1956. Pro Českou republiku je v oblasti technické normalizace základem zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů. Tento zákon harmonizuje českou technickou normalizaci s Evropskou unií.

S historií bezpečnosti práce významně souvisí i úrazové pojištění

Úrazové dělnické pojišťovny vznikaly v Rakousko – Uhersku od 80. let 19. století. V roce 1889 existovalo v monarchii sedm významných úrazových pojišťoven, největší byla pražská Úrazová pojišťovna dělnická. To odpovídalo i skutečnosti, že české země se staly průmyslovým centrem monarchie.

Nové pojišťovny se zabývaly nejen vlastním pojištěním, sledovaly statistické údaje, analyzovaly příčiny úrazů a nemocí z povolání, nabádaly k účinné prevenci, upozorňovaly na technické novinky v zajištění bezpečnosti práce. Jedním z obětavých odborníků v úrazovém pojištění, který se intenzivně zabýval bezpečností práce, byl i absolvent právnické fakulty Karl-Ferdinand Universität (Karlovy univerzity) JUDr. Franz Kafka (1883 – 1924), budoucí slavný spisovatel, příslušník pražských německy píšících židovských autorů literatury, která je spojena se jmény Maxe Broda, Egona Ervína Kische, Reinera M. Rilke a Franze Werfla.  Právník a literát začal po ukončení studií v roce 1906 v úrazové pojišťovně Assicurazioni Generali v Praze, ale již 30. června 1908 nastoupil jako úředník do Dělnické úrazové pojišťovny Království českého (Arbeiter-Unfall-Versicherungsansta lt fűr das Kőnigreich Bőhmen). Zde působil téměř 14 let, až do svého odchodu do invalidního důchodu v roce 1922. Zemřel o dva roky později na tuberkulózu.

Dělnická úrazová pojišťovna budovala od roku 1910 poměrně velké kontrolní oddělení, kde působilo 70 pracovníků, kteří Obrázky k publikaci Bezpečnost práce a 50 let VÚBPse zabývali prevencí úrazů a otázkami bezpečnosti práce. O Kafkově práci referoval jablonecký deník Gablonzer Zeitung 2. října 1910. Článek byl věnován prevenci úrazů na dřevoobráběcích strojích. Komplexně pojednal problematiku bezpečnosti práce Franz Kafka v článcích, které byly uveřejněny v  severočeských novinách Tetschen – Bodenbacher Zeitung (18. září 1911 a 4. listopadu 1911) pod výstižným názvem „Opatření k úrazové prevenci“. Kafka zdůrazňoval zejména význam úrazové prevence a za nejlepší prevenci považoval spolupráci podnikatelů, pojištěnců – dělníků, živnostenských inspektorů a samozřejmě i úrazových pojišťoven na úseku bezpečnosti práce. Na II. Mezinárodním kongresu záchranářských věd a úrazové prevence v září 1913 ve Vídni přednesl Franz Kafka spolu se svým nadřízeným E. Pfohlem referát „Organizace úrazové prevence v Rakousku“. Navrhl zřídit samostatnou organizaci pro bezpečnost práce, která by koordinovala všechny aktivity v této oblasti. Aktivity Franze Kafky v oblasti bezpečnosti práce jsou zřejmé i z řady jeho návrhů technických úprav strojů a zařízení, které byly prezentovány a prosazovány formou výnosů místodržitelství pro Království české. Za mnohé uvádíme např. Výnos místodržitelství v Král. českém ze dne 23. března 1910, č. 194150 o opatřeních proti úrazům při strojích hoblujících dřevo, který byl v roce 1914 aktualizován a doplněn ve výnosu 

č. 3A 111.

Ani tehdy nebyla zanedbatelná spoluúčast některých nositelů pojištění (pojišťoven), jejich svazů, fondů a zařízení. Jejich funkce, včetně samoregulujícího ekonomického působení na stav bezpečnosti práce v organizacích, však v průběhu padesátých let postupně zanikaly. Zákonem č. 99/1948 Sb., jímž bylo upraveno národní pojištění, byli zrušeni dosavadní nositelé pojištění, jejich svazy, fondy a zařízení. Přesto však na nově vytvořenou Ústřední národní pojišťovnu byly ještě přeneseny některé povinnosti, vyplývající ze spolupůsobnosti pojišťoven při zábraně úrazů a do zákona byly přejaty i některé povinnosti vyplývající pro zaměstnavatele i zaměstnance z úrazové zábrany a zásady ručení dodavatele za zbudované provozovny, vyrobené stroje a zařízení z hlediska úrazové zábrany.

V roce 1951 byly povinnosti, vyplývající pro nositele pojištění z § 96 a § 98 zákona č. 99/1948 Sb., přeneseny zákonem č. 87/1951 Sb., o bezpečnosti při práci, na jednotnou odborovou organizaci.

Pro zemědělství byly obdobné podmínky upraveny zákonem č. 51/1954 Sb. Současně byl vydán zákon č. 102/1951 Sb., o přebudování národního pojištění, které mělo navázat na sovětské zkušenosti. Na jeho základě vznikl zákon č. 54/1965 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, který zrušil zbylá ustanovení zákona č. 99/1948 Sb. Tento zákon, ve znění pozdějších předpisů, platí dodnes. Poté, co bylo zřejmé, že neexistuje žádný účinný ekonomický nástroj, který by organizace stimuloval k prevenci pracovních úrazů a nemocí z povolání, vznikl zákon č. 58/1955 Sb., o náhradě škody za pracovní úrazy a o náhradě léčebné péče a dávek nemocenského pojištění a úrazového zabezpečení. Prvá část náhrad byla v roce 1965 zahrnuta do zákoníku práce a druhá část náhrad byla upravena zákonem č. 33/1965 Sb., o náhradě nákladů vznikajících státu z úrazů, nemocí z povolání a jiných poškození na zdraví (o regresních náhradách) a prováděné vyhláškou ministerstva zdravotnictví č. 34/1965 Sb. Pomineme-li některé sporadicky užívané nástroje, zjistíme, že tyto dva nástroje jsou spolu s pokutami ukládaným organizacím a pracovníkům za porušení předpisů a závazných povinností podle § 6 odst. 2 zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce jedinými, dodnes působícími ekonomickými nástroji. Jejich působení není automatické a má pouze sankční charakter, který nezávisí na výsledcích úrazové prevence (dosažených hodnotách ukazatelů úrazovosti).

V meziválečném Československu se bezpečností práce zabývali živnostenští inspektoři, kromě živnostenské inspekce technického dozoru byly ve větších organizacích podle zákona č. 339/1921 Sb., a dozorem nad dodržováním zákonných ustanovení o ochraně zaměstnanců proti úrazům v závodech pověřeny závodní výbory. Ve čtyřicátých letech minulého století bylo (v r. 1942) přijato vládní nařízení č. 235/1942 Sb. o technickém dozoru. Toto vládní nařízení bylo zrušeno v roce 1952 vládním nařízením č. 53/1952 Sb., o zajištění bezpečnosti a hospodárnosti provozu některých technických nařízení, jímž se organizoval Ústav technického dozoru, zřízený při Ministerstvu paliv a energetiky. Jeho dozoru podléhaly zejména parní kotle (parní generátory) a jiné tlakové nádoby, silnoproudá elektrická zařízení a zdvihadla. Inspekce později pod různými úřady a útvary (pracovní úřady, okresní úřady ochrany práce a odbory sociální péče tehdejších krajských národních výborů) působila až do roku 1951, kdy po II. Všeodborovém sjezdu (1949), který akcentoval – po vzoru Sovětského svazu – potřebu, aby pracující vzali boj proti úrazům do svých rukou, byl schválen zákon č. 67/1951 Sb., o bezpečnosti při práci, kterým byl dozor svěřen orgánům jednotné odborové organizace. Úkoly orgánů inspekce byly stanoveny přílohou k vyhlášce ministerstva pracovních sil č. 139/1953 Sb., kterou se vyhlásily směrnice Ústřední rady odborů o novém vymezení úkolů orgánů inspekce práce jednotné odborové organizace. Celý tento akt byl v rozporu s Úmluvou č. 81 o inspekci práce v průmyslu a obchodě, přijatou 11. července 1947 na generální konferenci Mezinárodní organizace práce, která v části I., čl. 6 stanoví, že „personál inspekce se bude skládat z veřejných úředníků, jejichž postavení a služební podmínky jim zaručují stálost zaměstnání a neodvislost od změn vlády a nevhodných vnějších vlivů“, a která v následujícím článku zdůrazňuje podmínky kvalifi kace. Došlo i k omezení oprávnění stanovených článkem 12 a 13 a nebyla akceptována řada dalších ustanovení. Protože mnohé úkoly, vyplývající ze zákona o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, přesahovaly meze možností dobrovolných pracovníků i orgánů ROH, bylo na celostátní všeodborové konferenci konané v roce 1965 přijato usnesení, v němž bylo Ústřední radě odborů uloženo projednat s vládou ČSSR zavedení systému odborného a technického dozoru nad bezpečností práce. Tyto snahy vyústily v přijetí zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce a ovlivnily i společenskou kontrolu, vyjádřenou zákonem  č. 153/1969 Sb., jímž se měnil a doplnil zákoník práce, a později upravenou směrnicí ÚRO č. 124/1978 Sb., o postavení a úkolech orgánů ROH v péči o bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Tímto zákonem byl zrušen zákon č. 53/1952 Sb., a tím i ústav technického dozoru, jehož některé úkoly přešly na orgány SOD.

Je třeba konstatovat, že ani zákon č. 174/1968 Sb. neakceptoval v plném rozsahu články Úmluvy o inspekci práce v průmyslu a obchodě, ani další návrhy mezinárodní organizace práce týkající se inspekce práce, např. Doporučení č. 81 o inspekci práce z roku 1923 a Úmluvu č. 81 z roku 1947. Ani později nereagoval na Úmluvu č. 155 o bezpečnosti a zdraví pracovníků a o pracovním prostředí z roku 1981, kterou ČSSR ratifi kovala 2. prosince 1988 a vyhlásila vyhláškou ministerstva zahraničních věcí č. 20/1989 Sb. Dále to byla Masarykova akademie práce – vzdělávací instituce blízká sociální demokracii. Normalizační úkoly byly zpracovány v Elektrotechnickém svazu československém. V roce 1928 vznikla československá normalizační společnost, jejíž počátky byly spjaty s uvedenou Masarykovou akademií práce. Psychologií a sociologií práce, jakož i bezpečností práce se zabýval v první republice Ústřední psychotechnický ústav, který byl založen v roce 1920 z iniciativy České akademie technické.

Přebudováním Ústředního psychotechnického ústavu vznikl v roce 1939 Ústav lidské práce (Institut für Abeitswissenschaft). Vládním nařízením č. 333/1942 Sb., ze dne 18. září se stal ústav samostatnou právnickou osobou, veřejně-právní institucí, jíž „Úkolem ústavu jest bádání v oboru psychologie, fyziologie a sociologie práce“ (§ 1 citovaného vládního nařízení).

Úkolem ústavu bylo pečovat o hospodárnost lidské práce, zabývat se výzkumem a popisem jednotlivých povolání, plánováním výchovy k povolání, přípravou výuky učňů, péčí o přeškolování dělníků a zaměstnanců, problematikou dorostu, výběrovými metodami, poradenstvím k výběru povolání. V § 2, bod 9 citovaného nařízení, se přímo ukládá Ústavu lidské práce, aby se zabýval úkoly „součinnosti při řešení jednotlivých, práce se dotýkajících otázek sociálního práva, zvláště ochrany před úrazy a úrazové péče a otázek technické ochrany práce“. Ústav byl řízen kuratoriem, jehož předsedu jmenoval ministr hospodářství a práce protektorátní vlády, přesvědčený nacista dr. Walter Bertsch, po dohodě s ministrem školství a ministrem dopravy a techniky.

Uvedený Ústav lidské práce byl nahrazen v poválečné ČSR Československým ústavem práce (1945). Z malého oddělení bezpečnosti práce Československého ústavu práce, které vedl PhDr. Alexandr Ivanov, přešli jeho pracovníci do nového Ústavu bezpečnosti práce. V Československém ústavu práce byla dále oddělení bezpečnosti techniky, oddělení navrhování a posuzování norem z hlediska bezpečnosti práce. Bylo zde i oddělení pro práci a mzdy. Československý ústav práce vedl v roce 1948 ředitel Vladimír Fišera, který byl i náměstkem ministra sociální péče. Ústav se soustřeďoval na problematiku psychologie a sociologie práce, což se stalo této instituci na počátku padesátých let osudným.

V podnicích, zejména průmyslových odvětví, se od konce 19. století postupně vytvářela tradice bezpečnostně technické služby, jejíž existence byla v průmyslu legalizována vyhláškou ministerstva průmyslu č. 1013/1949 Ú. l. a v odvětví paliv a energetiky vyhláškou č. 333/1951 Ú. l. Na tyto dvě vyhlášky navázala vyhláška ministerstva pracovních sil č. 206/1956 Ú. I. o provozně bezpečnostní službě v podnicích, která ustanovila bezpečnostní techniky jako výkonný a poradní orgán vedení podniku pro vytváření a udržování podmínek bezpečné a zdraví nezávadné práce. Tato vyhláška a tím legálnost provozně - bezpečnostní služby byla zrušena zákonem č. 65/1961 Sb. o bezpečnosti práce a ochraně zdraví při práci. V této době se kladl velký důraz na dobrovolnou iniciativu pracujících (bezpečnostní hlídky) a rozšíření pravomocí ROH. Tento stav nezměnil ani zákoník práce č. 65/1951 Sb., do nějž byla ustanovení o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci ze zrušeného zákona přijata (do hlavy páté a § 74 odst. 1, písm. c). Nařízení vlády č. 66/1965 Sb., jímž se prováděl zákoník práce, připouští, aby v případech, stanovených zvláštními předpisy nebo podle potřeby, vedoucí organizace k zajištění bezpečnosti a bezporuchovosti provozu stanovil kvalifi kované pracovníky, jejichž existencí však nebude dotčena jeho vlastní odpovědnost. Těmito pracovníky byli míněni nejen bezpečnostní technici, ale i revizní technici, kteří s ohledem na bezpečnost provozu některých technických zařízení stanovili některé normativní právní akty k zajištění bezpečnosti práce a zejména technické normy (ČSN).

Existence, práva a vyžadovaná odborná způsobilost revizních techniků byla potvrzena nejprve vyhláškou Českého úřadu bezpečnosti práce č. 85/1978 Sb. o kontrolách, revizích a zkouškách plynových zařízení a o rok později sérií vyhlášek Českého úřadu bezpečnosti práce a Českého báňského úřadu, a to: vyhláškou č. 18/1979 Sb., kterou se určují vyhrazená tlaková zařízení a stanoví některé podmínky k zajištění jejich bezpečnosti, vyhláškou č. 20/1979 Sb., kterou se určují vyhrazená elektrická zařízení a stanoví některé podmínky k zajištění jejich bezpečnosti a vyhláškou č. 21/1979 Sb., kterou se určují vyhrazená plynová zařízení a stanoví některé podmínky k zajištění jejich bezpečnosti. Avšak otázky existence bezpečnostních techniků, jejich práv, povinností, odborné způsobilosti a její garancie nejsou v ČSR dosud jednotně upraveny, i když musí v oborově diferovaných podmínkách plnit neméně kvalifikované funkce jako revizní technici, a to nejen v provozně bezpečnostní službě, ale mnohdy i při konstrukci a projekci.

V polovině padesátých let vznikl z podnětu oddělení ochrany a bezpečnosti práce a oddělení ekonomicko - statistického Ústřední rady odborů projekt sběru a zpracování dat o pracovních úrazech v organizacích, vybraných jednotlivými rezorty po dohodě s příslušnými odborovými svazy a ÚRO.

Pro sběr dat byl vytvořen záznam, který měl z převážné části charakter dotazníku. V souvislosti s tímto záměrem byla v roce 1956 vydána vyhláška ÚRO č. 14/1956 Ú. l., o evidenci a registraci pracovních úrazů. Projekt se však po zveřejnění kritického článku v Rudém právu neuskutečnil. Záznam však sloužil k registraci úrazů až do roku 1965, kdy byl podle zvláštní směrnice ÚK LKS 18 nem. úr. nahrazen záznamem novým, který však nebyl uzpůsobený sběru dat. Situaci nezměnila ani nová vyhláška ÚRO č. 118/1961 Sb., ani její nahrazení vyhláškou ČÚBP a ČSÚ č. 152/1969 Sb. a později vyhláškou č. 110/1975 Sb., o evidenci a registraci pracovních úrazů a o hlášení provozních nehod (havárií) a poruch technických zařízení.

Tak vznikl stav, kdy nemohly být v minulosti vytvářeny rozsáhlejší soubory dat o pracovních úrazech pro analytické účely a kdy nemohla být splněna ani ustanovení Doporučení č. 81 mezinárodní organizace práce z roku 1965, a to zejména v části IV. „Výroční zprávy o inspekci“. Zpracování zdrojů a příčin provedené dvakrát za pětileté plánovací období odborem výpočetní techniky a zpracování PSÚ potřebnou funkci nesplnilo a nebylo už v dalším období prováděno.

Přesto však existovaly pokusy o racionalizaci práce s daty o pracovních úrazech. Šlo např. o experiment MZVŽ z roku 1969 (evidence práce neschopných pracovníků pro úrazy při výkonu zaměstnání a ostatní úrazy na strojích velké mechanizace), dále to byl schválený experiment bývalého FMHS a FMVS (tiskopis SEVT – 23 91 2 a statistický záznam BP 1 – 2), následovala Federálním statistickým úřadem schválená statistická zjišťování v resortu FMPE, a to s analytickým výkazem URSTAT/FMPE/2A – 99 a s měsíčním Úr (FMPE 1 – 12) a některá další šetření prováděná některými ústavy, školami a orgány podle výjimky ze zákona č. 21/1971 Sb., ze schvalovacích povinností při statistických zjišťováních. S výjimkou báze dat o pracovních úrazech VÚBP, která zahrnovala všechny smrtelné úrazy v ČSSR a náhodný statistický výběr ostatních pracovních úrazů, k nimž docházelo v ČSR v organizacích podléhajících dozoru ČÚBP, šlo v dalších případech pouze o fragmenty, které s ohledem na snímané znaky a rozdílné klasifi kace nemohly být mimo rámec svého specifi ckého určení využity.

Ještě horší situaci byla při hlášení provozních nehod (havárií). Vzhledem k nejednoznačnosti defi nice provozní nehody, obsažené ve vyhlášce ČÚBP a ČBÚ č. 110/1975 Sb., získala soustava ČÚBP informace o necelé jedné desetině procenta provozních nehod, které kromě vážných národohospodářských ztrát představují s vysokou pravděpodobností i ohrožení života nebo zdraví osob příp. vznik ekologické škody. Bohužel současný stav je ještě horší. V důsledku zrušení vyhlášky č. 110/1975 Sb. skončila ohlašovací povinnost podniků a tím i evidence provozních nehod.

Není bez zajímavosti, že genius loci - duch spojený s místem zkoumání bezpečnosti práce v předválečném Československu, později v protektorátu, v poválečné republice i socialistickém Československu, ale i v současné České republice je spjat s jedinou adresou – Jeruzalémská 9, Praha 1 – Nové Město. Zde sídlila Masarykova akademie práce, Ústav lidské práce, který byl nahrazen v poválečné republice Československým ústavem práce a od června 1954 je to i adresa Výzkumného ústavu bezpečnosti práce – VÚBP.

Zdroj: VÚBP