.jpg?s3=1)
Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank
Co profesionálové vědí, co ostatní ne?
Legendární americký velkobankéř John Pierpont Morgan svého času pravil, že „zlato jsou peníze, všechno ostatní je úvěr.“ Současnost jeho slova, zdá se, pečetí.
Cena zlata překonává historický rekord za rekordem. Zhruba jen před měsícem poprvé v historii uzavřela nad úrovní v přepočtu 50 tisíc korun za troyskou unci, nyní už unce vyjde na více než 55 tisíc korun. Rekordy láme i dolarová cena drahého kovu (viz graf Bloombergu níže; modrá křivka).
Přitom drobní investoři, kteří do zlata investují skrze podílové fondy, se jej houfně zbavují. Objem zlata, který drží veřejně obchodované fondy, totiž klesá už od roku 2020. Nyní je nejníže od roku 2019 (viz rovněž graf výše; bílá křivka).
Cena zlata tedy pokořuje jeden rekord za druhým, přestože řadoví, drobní investoři se drahého kovu již několik let spíše zbavují.
Kdo tedy jeho cenu tolik šponuje?
Vedle centrálních bank jsou to velmi majetní lidé a investiční profesionálové ze státních fondů a hedgeových fondů, kdo žene cenu kovu nahoru. Jinými slovy, zatímco investorská drobotina se zlata zbavuje, velcí, institucionální investoři – investiční profesionálové – jej lačně skupují, ať už ve službách bohatých lidí nebo států či jejich centrálních bank.
Navíc to tito profesionálové zhusta činí „přes pult“, na méně transparentním, mimoburzovním trhu, označovaném jako OTC („over the counter“, tedy právě „přes pult“).
Centrální banky loni nakoupily 1037 tun zlata, což je druhý největší objem jejich nákupů v historii. Více drahého kovu nakoupily už jen o rok dříve – v roce 2022 to bylo dokonce 1082 tun. Nakupují zejména centrální banky zemí, které by se mohly dostat „do křížku“ se Spojenými státy – ať jde o Čínu, Indii nebo Turecko. Centrální banky těchto zemí se snaží omezit svoji závislost na americkém dolaru. Poté, co USA v roce 2022 doslova přes víkend zmrazily Rusku stovky miliard dolar jeho rezerv, totiž zkrátka v podstatné části světa sílí snaha o dedolarizaci nebo alespoň omezení držení dolaru a dalších západních aktiv na nutné minimum. Zlato v rámci této snahy přichází více než vhod; zlaté cihly ve vlastním sejfu nikdo zmrazit nemůže.
Loni však dramaticky, meziročně o 753 procent, narostly také nákupy zlata „přes pult“ (viz tabulka níže). Ty se uskutečňují nejčastěji v Londýně. Zlato tam však „přes pult“ nemůže kupovat jen tak někdo, rozhodně ne drobní investoři – ti mají své burzovně obchodované fondy, zlaté mince a slitky. K londýnskému nakupování zlata „přes pult“ je třeba značný objem finančních prostředků, takže si jej mohou dovolit třeba státní fondy, hedgeové fondy nebo velmi bohatí jednotlivci.
Výhodou nákupu „přes pult“ je anonymita takové transakce a její flexibilita, pramenící ze samotného faktu, že nakupující se s prodávajícím může celkem volně a „na míru“ dohodnout na podmínkách transakce.
Zlato „přes pult“ může prodávat několik vybraných mezinárodně působících bank, zejména amerických. Dominantní roli mezi těmito několika „bankami na zlato“, tedy „bullion banks“, hraje JP Morgan, založená roku 1871 výše zmíněným Johnem Pierpontem Morganem.
Kromě snahy řady států a jejich centrálních bank o dedolarizaci tak poptávku po zlatě žene vzhůru právě poptávka investičních profesionálů a velkých investičních hráčů. Ti všichni z globálního trhu „luxují“ dostupné zlato tak mocně, že jeho cena roste k novým rekordům i přes to, že se jej již několik let zbavují povětšinou méně zkušení, drobní investoři.
Bohatí jednotlivci, hedgeové fondy – jež zase jen spravují investice jiných bohatých jednotlivců – a státní fondy ve zvýšené míře nakupují zlato proto, že se chtějí jistit proti trvaleji zvýšené inflaci, proti dopadům narůstajícího veřejného dluhu a s tím souvisejícího výrazného znehodnocování měn typu dolaru a příslušných aktiv. Kvůli zvýšenému geopolitickému riziku a zmíněné snaze o dedolarizaci je v očích profesionálních investorů do zlata postavení dolaru ohroženo více než kdykoli v minulosti.
Zdražování pohonných hmot nabírá na tempu – a bude ještě hůře
Benzín bude za více než 40 Kč/l už příští týden, kvůli obávanému střetu Izraele a Íránu a výrazně slábnoucí koruně.
Růst cen pohonných hmot v Česku nabral na tempu, a přitom dále zrychlí. Benzín v uplynulém týdnu zdražil o 68 haléřů na litr na 39,77 Kč/l a nafta o 52 haléřů na litr na 39,12 Kč/l. Vzhledem k přetrvávající poměrně vysoké ceně ropy a včerejšímu poměrně výraznému oslabení koruny vůči dolaru je třeba počítat s dalším zrychlením zdražování pohonných hmot. Benzín tak v příštím týdnu zdraží o zhruba 80 haléřů na litr, nafta pak o přibližně 60 haléřů na litr. Benzín se tak už v příštím týdnu bude průměrně celorepublikově prodávat za více než 40 Kč/l.
Nadále vysoké dolarové ceny ropy Brent se nyní kombinují se zmíněným citelným oslabením koruny vůči dolaru do blízkosti minim za celé období od roku 2022. Výsledkem je, že korunová cena barelu Brentu je nyní nejvýše od loňského října.
Ropa bezprostředně stoupá kvůli očekávanému útoku Íránu nebo jeho proxy-spojenců na izraelské vojenské a vládní cíle. Před takovým útokem, jenž má být „na spadnutí“ a dále vystupňuje již půlroku trvající vysoké napětí na Blízkém východě, varují Spojené státy a jejich spojenci. Válka Izraele s teroristy Hamásu, kteří jsou právě jedním z proxy-spojenců Íránu, by tak získala nový rozměr, což by vedlo k růstu cen ropy. Její cena se přitom již nyní pohybuje celkem vysoko, kolem úrovně 90 dolarů za barel.
Aby toho nebylo málo, dolar citelně posiluje, a to i vůči koruně. Důvodem je – dle včerejších dat – stále příliš vysoká jádrová inflace v USA, která tamní centrální banku zřejmě přiměje odložit zahájení snižování základní úrokové sazby. Ta by tak letos vůbec klesnout nemusela, přičemž nelze vyloučit dokonce ani její zvýšení. To způsobuje, že atraktivita koruny vůči i ve výhledu stále solidně úročenému dolaru klesá, což ji oslabuje a vede a povede k růstu cen pohonných hmot u českých čerpacích stanic, i kdyby cena ropy Brent v dolarech vůbec nerostla a stagnovala.
Inflace je na cíli ČNB, leč mírně vyšší, než trh čekal. Koruna proto zpevnila
To, že meziroční míra inflace zůstala v březnu na úrovni dvouprocentního cíle ČNB, upevňuje argumentaci centrálních bankéřů pro další svižné snižování úrokových měr. Lze tak nyní předpokládat, že základní úroková sazba klesne do konce letošního roku na úroveň 3,75 procenta, a to ze současné hodnoty 5,75 procenta. Například hypotéky by tak do konce letoška měly zlevnit průměrně o necelý procentní bod.
Koruna po oznámení březnové inflace bezprostředně zpevnila, a to z úrovně nad 25,41 za euro až pod 25,38. To svědčí o tom, že část trhu předpokládala inflaci dokonce pod úrovní dvou procent. Na tu by ČNB mohla reagovat zrychlením tempa letošního snižování úroků, což by vytvořilo dodatečný tlak na oslabení koruny. Tento možný scénář devizoví investoři do kursu zahrnuli. A když vyšla inflace o něco vyšší, shledali, že se tempo redukce sazeb zvyšovat nemusí, pročež ani tlak na oslabení koruny nemusí být tak silný. A ta tak tedy právě zpevnila.
Část analytiků předpokládala inflaci v rozmezí od 1,7 do 1,9 procenta. Průměr odhadů dle Bloombergu činil 1,96 procenta. V tomto smyslu je tedy březnová inflace dokonce nepatrně vyšší, než trh v průměru čekal.
Za celý letošní rok inflace vykáže hodnotu 2,2 procenta.
Agentura Fitch zhoršuje ratingový výhled Číně, poprvé v historii
Má Západ sázet na pád Číny?
Agentura Fitch přelomově zhoršuje ratingový výhled Číně. Děje se tak vůbec poprvé od 90. let, kdy ji začala ratingově hodnotit. Dosud se rating Číny v očích Fitche vždy jen zlepšoval.
Snaha Pekingu opřít ekonomický růst Číny o něco jiného, než jsou pod tíhou dluhu kolabující reality v zemi, vytváří nové nároky na tamní veřejnou kasu. A to zhoršuje stav veřejných financí této druhé největší ekonomiky světa.
Může být hůř, varuje přitom Fitch. Pekingský režim zřejmě bude zhoršení ratingového výhledu ze „stabilního“ na „negativní“ záhy rozporovat, nicméně je zjevné, že Číňanům více než kdy jindy hrozí dluh přerůst přes hlavu.
Ratingová stupnice agentury Fitch hodnotí úvěruschopnost – bonitu – dané země primárně jejím zařazením do investičního pásma – pásma vyšší kvality – nebo naopak pásma spekulativního (nižší kvality). Čínským dluhopisům nyní agentura přisuzuje hodnocení „A+“. Takové hodnocení odpovídá pátému stupni z deseti v rámci investičního pásma. Pro srovnání, Česko je na tom o stupínek lépe. Jeho hodnocení odpovídá čtvrtému stupni. Čínský rating je nyní na úrovni toho estonského, izraelského či saúdskoarabského.
Problémy čínského nemovitostního sektoru, jež jsou klíčovou příčinou zhoršení ratingového výhledu Fitche, se přitom prohlubují. Koncem letošního ledna poslal soud v Hong Kongu do likvidace čínského realitního obra, společnost Evergrande. Pád Evergrande je dosud nejprůkaznějším dokladem neudržitelného ekonomického růstu živeného dluhem. Investoři po celém světě dnes už jistojistě ví – mají na to štempl hongkongského soudu a nyní tedy i agentury Fitch –, že vzestup čínské ekonomiky byl zejména v posledních letech v nemalé míře nezdravý a ve své podstatě iluzorní. Vyhnaný dluhem.
Evergrande představuje nejzadluženějšího developera světa. Jeho pád do likvidace není rozhodně úplným překvapením. Přesto jde o historický milník, zejména v rámci čínských hospodářských dějin. Tak jako západní ekonomika po pádu Lehman Brothers a související finanční krizi, jež nastala v jeho důsledku, se už nikdy nevrátila do starých kolejí, totéž může nyní potkat Čínu. Mezinárodní investoři budou mnohem bedlivěji zvažovat své investice do čínských podniků. Protože nyní se budou mnohem úzkostněji než dříve obávat toho, že růst té či oné čínské firmy může být opět jen iluzí, jako v případě Evergrande.
Likvidace Evergrande se dosud nejzávažnějším a nejviditelnějším příznakem vážných problémů celého čínského realitního trhu. Jeho předlužení a související bublina – projevující se astronomickými cenami realit, ale také výstavbou „měst duchů“ – mohou nyní v rámci svého kolapsu otřást celou čínskou ekonomikou a jejími veřejnými financemi. Tento otřes by ale měl své ozvěny všude po světě, převážně neblahé.
Potíže čínského realitního sektoru už loni představovaly klíčový důvod, proč se druhá největší světová ekonomika nedokázala po covidu zotavit, jak se předpokládalo. Čínské akciové trhy patřily loni k málu akciových trhů ve světě, které se propadly. Zatímco burzy v Americe, Evropě či podstatné části Asie rostly, ty čínské nikoli. Přitom experti začátkem roku 2023 čekali pravý opak. Předpokládali, že čínské akcie po otevření tamní ekonomiky po takřka třech letech boje s covidem „porostou jako z vody“, zatímco burzy zbytku světa bude drtit inflace a s ní související vysoké úrokové sazby.
Nečekaný loňský útlum čínské ekonomiky, jejž problémy čínského realitního sektory, zdaleka nejen Evergrande, mohou ještě prohloubit a prodloužit, má ovšem i své světlejší stránky. Přestože problémy čínského finančního trhu jsou varovné pro celý svět, útlum čínské ekonomiky například způsobuje nižší světové ceny ropy (Čína je globálně jejím největším dovozcem), a tedy i pohonných hmot, čímž tlumí inflaci také třeba i v Česku.
Zároveň ovšem otřesy čínského nemovitostního trhu neznamenají kolaps celé tamní ekonomiky. Takže rating Číny v očích agentury Fitch zůstává i přes zhoršení výhledu stále na solidní úrovni odpovídající hodnocení Estonska nebo Izraele. Čínská ekonomika přece jenom stojí na mnohem více nohou, jakkoli realitní segment je nohou vskutku zásadní.
To, že čínská ekonomika nekolabuje a že je nadále lákavá dokonce i pro četné západní firmy, naznačují děje, jež se odehrály už v době vážných potíží tamních nemovitostí. Například největší americká banka, JPMorgan, ale také největší evropský správce majetku, francouzská Amundi, chystají v Číně další velkou expanzi. Prý totiž jde o „nenahraditelný“ trh. Němci zase loni v Číně historicky rekordně investovali.
Tento vývoj tak kontrastuje s často povrchními a zkratkovitými zprávami z médií, z nichž by mohl nejeden soudit, že Západ Čínu ekonomicky opouští. Neopouští ji ani z důvodu geopolitických, ani ekonomických, třeba právě kvůli problémům tamního nemovitostního sektoru, avšak nepochybně bude nyní – a bude muset – ohledně investic v Číně obezřetnější a asi i selektivnější.
Divize správy aktiv zmíněné americké banky JPMorgan v Číně pokračuje v náboru nových zaměstnanců. Druhá největší světová ekonomiku pro ni totiž vskutku představuje „nenahraditelný“ trh, jak se letos začátkem března nechala slyšet Desiree Wangová, výkonná ředitelka JPMorgan Asset Management China.
JPMorgan v Číně masivně investuje a expanduje. Loni americká banka získala plnou kontrolu nad tamními fondy, které do té doby vlastnila společně s místními partnerskými společnostmi. Loni také pořídila podíl v divizi správy aktiv čínské banky China Merchants Bank. Číňané mohou s JPMorgan investovat do více než devadesáti jejích podílových fondů, zaměřených jak na akcie, tak dluhopisy, tak další možné investice. Aktuálně má JPMorgan Asset Management China v Číně 64 milionů klientů.
Čínský trh stále skýtá – a samozřejmě nejen pro americkou banku – značný potenciál, jelikož pouze desetina majetku domácností tam má podobu investic v akciích nebo podílových fondech, zatímco v USA je to hned celá třetina, jak vypočítává Wangová.
Průkopníkem zásadního pronikání západních finančních domů na čínský trh je však francouzská společnost Amundi, největší správce majetku v EU a potažmo v Evropě. Amundi vznikla roku 2010 sloučením divizí správy aktiv francouzských bank Crédit Agricole, jež je nyní jejím většinovým vlastníkem, a Société Générale, tedy matky tuzemské Komerční banky.
V roce 2019 se Amundi stala vůbec první zahraniční firmou, jež získala většinový podíl v některé z čínských společností zaměřených na správu majetku. Většinu získala ve společném podniku s divizí správy majetku velké státní čínské banky Bank of China. Do roku 2025 chce Amundi, která patří k největším poskytovatelům služeb kolektivního investování také v Česku, v Číně navýšit objem tamních spravovaných investic na 250 miliard dolarů, tedy více než 5800 miliard korun dle aktuálního kursu.
Neutuchajícího potenciálu Číny si všímá také Německo, resp. německé firmy a podniky. Německé přímé zahraniční investice v Číně loni dosáhly historicky rekordní úrovně – v přepočtu více než 300 miliard korun. Loni se přitom také zvýšil podíl Číny na celkových zahraničních investicích Německa.
Západ se tak k Číně staví nejednoznačně, což budí rozpaky, ba posměšky. Začátkem března čínský ministr zahraničí Wang I. nejprve ocenil úzkou spolupráci s Ruskem a pak si na adresu EU postěžoval, že je jako semafor, kde naráz svítí zelená, oranžová i červená. EU totiž Čínu současně nazývá „partnerem“, „ekonomickým konkurentem“ i „systémovým rivalem“.
Tato rozpolcenost je ostatně patrná i v Česku. Z médií či od řady politiků se tu dozvídáme, že Čína představuje Západu úhlavní hrozbu, leč pak zjišťujeme tvrdá fakta, jež tomu příliš neodpovídají: třeba právě to, že největší finanční domy z USA a EU, včetně firem aktivních i v Česku, v Číně mohutně expandují, přičemž tam současně své investice rekordně uskutečňují například i německé firmy a podniky.
Máloco přitom demonstruje vzestup Číny na úkor Západu – spíše však Evropy než Spojených států – jako dění v odvětví elektromobility. Čína „převezla“ Západ, co se dobývání niklu týče, klíčové složky elektrobaterií.
Ještě před půldruhým rokem australský těžař BHP, největší na světě, věřil, že produkce niklu bude klíčovým prostředkem v jeho dekarbonizačním úsilí. A že si díky němu zlepší své ESG skóre. Nikl je totiž stěžejní složkou baterií elektrovozů. BHP navíc sázel i na takzvaný zelený nikl, environmentálně šetrnější, ale také dražší. Jenže se přepočítal.
Čína v uplynulých letech masivně investovala do dolů v Indonésii. Tam prostřednictvím špinavé elektřiny z uhlí těží a zpracovává málo kvalitní nikl, ovšem v obrovském objemu. Plundruje přírodu, řeklo by se na Západě. Jenže Číňané, jemně řečeno, neberou ESG tak vážně jako Západ.
Inovace ve zpracování Číňanům umožňují kvanta niklu nízké jakosti přeměňovat v mnohem kvalitnější materii. Zaplavují jí svět, čímž činí nikl z jiných částí světa nekonkurenceschopný.
Pláčou nejen v BHP, ale třeba i ve Francii. Francouzi plánovali z Nové Kaledonie, své odříznuté tichomořské državy, učinit jedno ze světových center produkce niklu. Teď ale tamní doly musí Paříž za peníze daňových poplatníků sanovat. Neobstojí tváří v tvář právě čínské produkci v Indonésii.
Navíc ani nevychází sázka Západu na nikl v environmentálně šetrnější variantě. Výrobci elektrobaterií a elektroaut všude po světě nejsou ochotní platit za ni více; jsou spokojení s indonéským niklem, zpracovaným prostřednictvím špinavého uhlí.
Západní vlády, včetně nyní i té české, pak elektrovozy štědře zadotují, jakož tedy i baterie v nich, takže západní řidič elektrovozu často jezdí vlastně na špinavé čínské, přesněji indonéské uhlí, zatímco západní daňový poplatník mu na to nechtěně a z donucení přispívá. Tyto peníze končí v Indonésii a pak v Číně, která i díky tomu geopoliticky dále expanduje. Pozitivní dopad na globální životní prostředí samozřejmě žádný.
Západní firmy si možná zlepší ESG skóre, ale jen proto, že přitom odevzdají trh třeba právě čínské konkurenci nebo že je musí sanovat často již tak předlužené vlády západních zemí typu Francie.
Sečteno, podtrženo, čínské problémy, a nejen v oblasti nemovitostí, tamní ekonomiku nepoloží. Naopak, Západ ji stále potřebuje k další expanzi, i když geopoliticky jde o rizikovější podnikání než ještě před pár lety.
Západ z velké části Čínu potřebuje – a nahrává tak svému geopolitickému rivalovi, jak Čínu často častuje –, protože si svoji ekonomiku svazuje přísnými regulacemi a kritérii typu ESG, které však z globálního hlediska nic moc neřeší a naopak z nich těží ponejvíce právě Čína a potažmo celá Asie
Mezinárodní investoři přijali zvolení Pellegriniho příznivě
Výnos slovenských dluhopisů rostl jedním z nejslabších temp v EU, slaběji než českých či německých.
Mezinárodní investory nijak nezneklidnilo víkendové zvolení Petera Pellegriniho slovenským prezidentem. Dokonce lze tvrdit, že jej přijali příznivě. Slovensku tak dnes (8. 4.) narůstal úrok, za který si od mezinárodních investorů půjčuje, jedním z nejpomalejších temp v EU.
Dnes krátce před 17:30 hod. si výnos desetiletého dluhopisu vlády Slovenské republiky připisoval oproti páteční uzavírací hodnotě 1,8 bazického bodu, plyne z dat agentury Bloomberg (viz tabulka níže; 6. sloupec). To bylo jedna z nejnižších hodnot daného ukazatele v EU. Pro srovnání, desetiletý dluhopis německé vlády si v téže době za dnešek připisoval 4,3 bazického bodu, desetiletý dluhopis vlády České republiky 6,1 bazického modu, a desetiletý dluhopis maďarské vlády dokonce 7,5 bazického bodu.
Výnos dluhopisů v podstatě odráží jejich rizikovost. Čím rizikověji mezinárodní investoři daný dluhopis nahlíží, tím vyšší výnos žádají. Tím vyšší úrok tedy emitent takového dluhopisu – třeba vláda některé ze zemí EU – za své půjčování platí.
Pokud by mezinárodní investoři usoudili, že se po víkendových prezidentských volbách zvyšuje riziko půjčování Slovensku, žádali by výrazně vyšší výnos než ještě v pátek. K ničemu takovému ale nedošlo. Mezinárodní investoři tudíž nepředpokládají, že Slovensko v důsledku víkendové volby samotné jakkoli zásadněji změní své vnitropolitické a zahraničněpolitické směřování. Počítají nadále s tím, a dávají na to své peníze, že, jak ostatně sám Pellegrini ujišťuje, Slovensko chce být a bude plnohodnotným členem jak EU, tak NATO. (11.4.2024)
