Bude Česko nuceno embargovat ukrajinskou pšenici?

Komentář Lukáše Kovandy

Ceny pšenice světových burzách rostou, za poslední necelé dva týdny o zhruba osm procent. Důvodem je snaha Ruska znemožnit vývoz ukrajinské zemědělské produkce. To se však zatím Moskvě daří jen částečně. Světové ceny zemědělských plodin – nejen pšenice, ale i třeba kukuřice – tudíž v posledním měsíci sice stoupají, ale ne kdovíjak markantně.

Kreml nyní usiluje nabourat dunajskou vývozní cestu. V pondělí světové trhy pšenice či kukuřice stoupaly poté, co jeho drony poničily ukrajinské sklady při Dunaji, na hranici s Rumunskem. Dunajská vývozní cesta přitom představuje náhradu za vývozní cestu černomořskou.

Export skrze Černé moře takřka rok umožňovala takzvaná obilná dohoda Ukrajiny a Ruska, dojednaná loni v červenci pod patronátem OSN a Turecka. Jenže Rusko se rozhodlo v plnění obilné dohody dále nepokračovat a minulý týden ji ukončilo. Ukrajině tak zůstala pouze jediná opravdu významná vývozní cesta, právě skrze Dunaj. Proto se ji Rusko útoky nyní snaží ochromit. Situace přitom musí zajímat i české zemědělce.

Rusku se ale dunajskou cestu zatím nepodařilo vyřadit z provozu. Přístav v přístavním městě Reni jel po pondělních ruských útocích v úterý již opět naplno. Ruské drony sice zničily několik obilných skladů, ale to zatím přepravce neodrazuje od toho, aby do Reni dále svá plavidla vysílaly.

Cena potravinářské pšenice na pařížské burze, jež je směrodatná i pro české zemědělce a jejich výkupní ceny, vzrostla od ruského ukončení obilné dohody o zhruba právě oněch osm procent.

Osm procent není málo. Nejde ovšem ani o žádnou katastrofu.

Rusko se v očích Západu snaží z pšenice učinit další zbraň ve své válce s Ukrajinou. Kreml minulý týden, krátce po ukončení obilné dohody, uvedl, že bude za vojenský cíl považovat civilní plavidla, která – i pod vlajkou třetích zemí – vyvážejí pšenici a další zemědělské produkty z ukrajinských přístavů při Černém moři. Ukrajina odpověděla ve stylu „oko za oko, zub za zub“: bude pro změnu za vojenský cíl považovat plavidla vyvážející ruskou zemědělskou produkci.

I přes vystupňování obilného dramatu v Černém moři a na Dunaji je pro české zemědělce stále hrozbou spíše to, že budou čelit příliš nízké výkupní ceně své produkce. Cena na pařížské burze je totiž jedna věc, cena na místním trhu věc druhá. S pařížskou cenou nemusí výkupní cena v českých luzích a hájích vždy „lícovat“, alespoň tedy ne po určitou přechodnou dobu, než se i místní trh – v tomto případě tedy ten český, případně středoevropský – dostane do nové rovnováhy.

Zejména tehdy by českým zemědělcům hrozily příliš nízké výkupní ceny, pokud by ukrajinská pšenice mířila do světa – místo přes Černé moře či Dunaj – skrze východní část EU. Letos v dubnu hned pět zemí východní části EU – Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko – zakázalo dovoz ukrajinského obilí a další zemědělské produkce. Následně sice dané země zákaz zrušily, ale jen proto, že s Evropskou komisí vyjednaly embargo na dovoz čtyř zemědělských komodit z Ukrajiny – pšenice, kukuřice, semen řepky olejky a slunečnicových semen. Toto embargo původně platilo do 5. června, posléze byla jeho platnost prodloužena do letošního 15. září. Pokud se do té doby situace v Černém moři a na Dunaji významně nezklidní, bude daná pětice zemí jistě žádat další prodloužení embarga. V takovém případě by pak Česku hrozilo zvlášť závažné zaplavení vlastního trhu ukrajinskou agrární produkcí, což by stlačovalo výkupní ceny v českém zemědělství na obtížně udržitelnou úroveň.

Jestliže by ceny pšenice či jiných zemědělských surovin nyní ve světě rostly rychleji, měli by čeští zemědělci větší naději, že se český trh i po zaplavení ukrajinskou produkcí rychle „vyčistí“. Prostě proto, že vyšší světové ceny by signalizovaly vyšší globální převis poptávky nad nabídkou a stoupala by tedy pravděpodobnost, že obilí z českých skladů rychle zmizí, když by šlo o celosvětově nedostatkové zboží.

Jenže při zmíněném zatím jen osmiprocentním vzestupu cen pšenice na pařížské burze nelze na něco takového příliš vsázet.

Co i přes napjatou situaci v Černém moři a na Dunaji brání tomu, aby cena pšenice v Paříži stoupla mnohem výše?

Globální ceny potravin – včetně právě pšenice – jsou letos zpravidla citelně níže než loni. Přeje počasí. Úroda je dobrá. Meziročně pšenice stále zlevňuje, dokonce o zhruba 26 procent, navzdory zmíněnému osmiprocentnímu růstu posledních dní. Světová cena kukuřice je pak o zhruba třetinu níže, než kde loni vrcholila, sója je v porovnání s loňským vrcholem o patnáct procent níže.

Samo Rusko výrazně přispívá k vytváření tlaku na pokles světových cen pšenice prostřednictvím své bohaté úrody a rekordního vývozu. V sezóně 2023 až 2024 Rusko podle odhadů vyveze do světa přes 52 milionu tun pšenice. To je historicky nejvyšší objem, více než dvojnásobný oproti exportovanému objemu z doby před deseti lety. Na jedné straně tedy Rusko stupňováním situace v Černém moři či na Dunaji cenu pšenice zvedá, na straně druhé ji masivním vyhlíženým vývozem zase stlačuje. A tento druhý efekt zřejmě převáží.

Pokud Rusko „vyřadí“ nakonec i dunajskou vývozní cestu, česká vláda se octne před dilematem: buď se pragmaticky připojí k embargování ukrajinského agrárního dovozu, s vyhlídkou na masivní dotace z Bruselu za zachování vývozní cesty přes východní země EU, nebo bude hrát morálně čistší kartu. Ovšem s tím, že tuzemští zemědělci mohou být značně poškozeni; jak záplavou ukrajinské agrární produkce, tak méně výhodnými podmínkami v porovnání se zemědělci v dalších zemích Visegrádské čtyřky, kteří se dočkají další dotační injekce z Bruselu.

 

Zvýšení spotřební daně na naftu konkurenceschopnost neohrozí

Zvýšení spotřební daně na naftu konkurenceschopnost českých dopravců neohrozí. Bude nadále levnější než na Slovensku a v dalších okolních zemích s výjimkou Polska.

Spotřební daň z motorové nafty by se mohla na původní úroveň vrátit letos září. Příslušný návrh vlády dnes prošel Senátem. Opatření by jen letos přineslo veřejné kase více než tři miliardy korun navíc. Pomůže tedy stabilizovat veřejné finance, byť jen poměrně zanedbatelně. Přesto takový zásah dává smysl. Daň se vrací na úroveň z doby před loňským červnem. Tehdy vláda rozhodla spotřební daň z pohonných hmot snížit z důvodu historicky rekordních cen paliv. Od té doby však paliva, která rekordně zdražily důsledky vpádu ruských vojsk na Ukrajinu, dramaticky zlevnila, v případě nafty až o bezmála 20 korun na litr.

Navrácení daně na původní úroveň, tedy o 1,50 koruny na litr výše, bude znamenat skokové zdražení nafty, a to o 1,80 až dvě koruny na litr. Čerpadláři totiž zohlední také vyšší DPH. Někteří se budou snažit situace využít k navýšení marží pod záminkou zvýšení daně.

Z dat Evropské komise, zveřejněných minulý týden, plyne, že Česko má nyní pátou nejnižší cenu nafty v EU. Levněji ji tankují pouze na Maltě, v Bulharsku, v Rumunsku a v Litvě. Pokud by se nyní zvýšila daň z nafty průměrně o 1,90 na litr, Česko bude mít sedmou nejnižší cenu nafty. V pomyslném žebříčku zemí EU podle nejnižších cen nafty se před něj totiž dostanou ještě Polsko a těsně také Španělsko. Ceny na Slovensku, v Maďarsku, Německu či Rakousku budou i nadále vyšší než v ČR.

Cena nafty v Česku bude však oproti naftě v Polsku dražší jen zhruba o 1,20 koruny na litr. Takový rozdíl nijak dramaticky neohrožuje konkurenceschopnost českých dopravců.

Sdružení Česmad Bohemia však nedávno varovalo, že zvýšení daně je o jejich konkurenceschopnost připraví. To však tedy data příliš nepotvrzují.

 

Volkswagen se investičně spojuje s čínskými automobilkami

Volkswagen a jeho Audi se v obavě ze ztráty trhu investičně spojují s čínskými automobilkami, startupem Xpeng a státním SAIC Motor. Německá automobilka totiž „jako sůl“ potřebuje pokročilejší čínské technologie a know-how, což je varovné pro celé Česko.

Německá automobilka Volkswagen, matka tuzemské Škody, nasype 700 milionů dolarů, v přepočtu zhruba patnáct miliard korun, do mladičkého čínského výrobce elektromobilů Xpeng, založeném teprve roku 2014. Získá tím bezmála pětiprocentní podíl a pozorovatelské křeslo v představenstvu Xpengu.

Jedná se o do značné míry nouzový krok německého kolosu, jenž dokládá, jak moc mu – a celému evropskému autoprůmyslu – ujíždí vlak čínské (a americké) elektromobility. O to paradoxnější celá situace je, že právě EU – a nikoli USA či Čína – nejvíce tlačí na přechod na zelené technologie. Čína je naopak suverénně největším emitentem skleníkových plynů, jichž globálně vypouští zhruba třetinu (zatímco EU zhruba osm procent).

Volkswagen spolu s Xpengem plánují dva společné modely elektromobilů, určené pro čínský trh. Pozoruhodné tedy také je, jak některým západním firmám – v tomto případě Volkswagenu – byznys v Číně reputačně zcela prochází, zatímco některé jiné západní firmy jsou za něj kritizovány, ostrakizovány a haněny.

Německá automobilka však příliš nemá na výběr. V Číně, tedy na svém nejdůležitějším trhu, rychle přichází o tržní podíl. Navrch totiž získává konkurence, zejména americká Tesla a také čínský šampion elektromobility, BYD.

Akcie Xpengu díky zájmu a investici Volkswagenu vylétly za poslední necelé dva měsíce o více než 165 procent (viz graf). V reakci na oznámení investice Volkswagenu, poskočily o takřka 35 procent. I peníze utržené za škodovky tedy dále rozhýbávají a obohacují čínskou ekonomiku.

Audi, další divize Volkswagenu, přitom minulý týden uzavřela partnerství s jiným čínským výrobcem elektromobilů, státní společností SAIC Motor. Volkswagenu tudíž evidentně reputačně prochází dokonce partnerství s čínskými státními podniky.

Partnerství Audi a SAIC Motor je přitom přelomové. Znamená totiž, že čínské automobilky už nepřejímají technologie zahraničních výrobců, ale rozvíjejí své vlastní. Jinými slovy, dříve čínské automobilky potřebovaly ty západní, aby od nich získávaly know-how a technologie, dnes už západní automobilky potřebují ty čínské, aby na tamním trhu měly vůbec šanci se prosadit. Technologické licence už nyní poskytují Číňané Západu, nikoli Západ Číně.

Zároveň je zřejmé, proč německé podniky, včetně právě Volkswagenu, tak tlačí na německou vládu, aby se nepřipojovala k vyhrocenějšímu americkému postoji vůči Číně. Pokud by se výrazně zhoršily vztahy Německa a Číny, bylo by (nejen) partnerství německého Audi se státní SAIC Motor vážně ohroženo a tím pádem i možnost Volkswagenu získávat od čínského výrobce potřebné vyspělejší technologie a know-how.

Investice Volkswagenu v Xpengu a partnerství Audi a SAIC Motors by měly zastavit propad tržního podílu koncernu Volkswagen na čínském trhu. Zároveň se ale bude muset bránit před „nájezdem“ čínských automobilek na Evropu. Právě zrovna SAIC Motors slaví v Evropě úspěch se svojí značkou MG.

Pokud Volkswagen neupevní svoji konkurenceschopnost tváří v tvář čínským automobilkám, je to pro něj problém tedy nejen na čínském trhu, ale také na trhu evropském, a tedy celosvětovém.

Případný citelný ústup Volkswagenu z jeho současných pozic na globálním kolbišti by byl problémem také pro český autoprůmysl, a vlastně celou tuzemskou ekonomiku, jež je na výrobě automobilů a příslušných komponent stále silně závislá. Budoucnost českého autoprůmyslu a stovky tisíc pracovních míst v tuzemsku jsou tedy nyní závislé na tom, zda a do jaké míry se Čína bude ochotna dělit o své technologie a know-how se Západem.

Akcie čínského výrobce elektromobilů Xpeng vylétly za poslední necelé dva měsíce díky zájmu a investici Volkswagenu o více než 165 procent, jen dnes o zhruba 35 procent (zdroj: Bloomberg).

Pojišťovny a cestovky nakonec vydělají

Pojišťovny a cestovky, které se při požárech v Řecku i jinde zachovají ke klientům velkoryse, na tom nakonec vydělají a polepší si oproti konkurenci, plyne z výzkumu laureátů Nobelovy ceny za ekonomii.

Pojištění storna lze při současných požárech v Řecku a jinde uplatnit jen na ta místa, kde již hoří, říkají pojišťovny. Některé však přesto pojištění storna uplatňují i na místa, kde požáry teprve hrozí. Tyto velkorysejší z pojišťoven tedy na první pohled ztrácejí, protože budou potenciálně čelit vyššímu pojistnému plnění. Dlouhodoběji tím však získají, na úkor méně velkorysé konkurence. I to plyne z výzkumu dvou laureátů Nobelovy ceny za ekonomii, Richarda Thalera a Daniela Kahnemana.

Thaler není typickým ekonomem. Snaží se tuto suchou vědu propojit s psychologií, v rámci takzvané behaviorální ekonomie, jejímž průkopníkem je právě Kahneman, vzděláním psycholog.

Hlavně si nemyslete, že normální lidé se chovají jako ekonomové. To je to zásadní, co Thaler vštěpuje svým studentům. „Studenti ekonomie se bohužel neučí, jak uvažují lidé, které pak budou v životě převážně potkávat,“ řekl Thaler, profesor Chicagské univerzity, při své návštěvě Prahy před osmi lety.  „Jenže ekonomové a normální lidé se výrazně liší. Třeba v tom, jak posuzují, co je v životě fér.“ Netřeba dodávat, že i řada pracovníků tuzemských pojišťoven vystudovala právě ekonomii.

Thaler s Kahnemanem před lety publikovali studii, ve které zkoumali jednání lidí po sněhové bouři. Bouře pochopitelně zvýšila poptávku po lopatách na odhazování sněhu. Oba nobelisté se ptali „normálních lidí“, jestli je fér, že prodejci bezprostředně po bouři využívají situace a cenu lopat zvyšují. Odpověděli, že není. Vlastně se jim takové jednání prodejců přímo protivilo. Ale standardní ekonom by prostě řekl, že došlo přesně k tomu, co má prodejce lopat v takové chvíli dělat – tedy zvýšit cenu a uspokojovat náhle zesílenou poptávku. Jenže ve studii Thaler s Kahnemanem dále doložili, že prodejce, který se tak zachoval a v krajní situaci zdražil, o své zákazníky nakonec přišel. Náhle zdraženou lopatu si u něj sice ještě se skřípěním zubů koupili, ale pro další zboží se už naučili chodit k někomu jinému. Takže třeba hrábě na jarní práce už raději kupovali u konkurence.

„Dilema sněhové lopaty“ lze uplatnit i na současné jednání tuzemských pojišťoven. Ty, které v nouzi prokáží vyšší míru velkorysosti, byť za cenu vyšších nákladů (či nižšího zisku), mohou do budoucna počítat s přílivem dodatečné klientely, která by si u nich jinak služby nepořídila. Takže pojišťovny, které nabízí pojištění storna i pro destinace, kde dosud nehoří, získají časem klienty, které by nezískaly, pokud by dle dikce platných ujednání pojišťovaly storno striktně jen na místa, kde hoří. Pracovníci pojišťoven by se v tomto kritickém čase měli povznést nad ekonoma v sobě a zachovat se v duchu smýšlení prodejce lopat, který nezdraží ani přesto, že zrovna udeřila sněhová bouře.

Z velkorysosti budou nepochybně dlouhodobě profitovat nejen pojišťovny, ale i ty cestovky, jež se ke klientům zachovají nad rámec toho, co jim káží ujednání nebo striktní ekonomická racionalita.

 

Vláda se chytla do pasti svého strašení rozvratem veřejných financí

Lidé nechápou a nadávají: proč vláda škrtá důchody, když si přitom půjčuje 140 miliard? 

Česká vláda si v Bruselu hodlá půjčit bezmála 140 miliard korun. Objemný úvěr schválila v rámci aktualizace Národního plánu obnovy. Veřejnost tomu ale příliš nerozumí a je rozhořčená: proč vláda na jedné straně přichází s konsolidačním balíčkem, proč chce kdekomu „utahovat opasky“, proč zpřísňuje podmínky důchodců, jak o tom nyní hlasují poslanci, proč dokonce snížením mimořádné valorizace penzí riskuje náraz u Ústavního soudu, když se na straně druhé chce půjčkou od Evropské komise dále výrazně zadlužit?

Kabinet by ve zjitřené době, kdy se navíc opravdu netěší z valné podpory občanů, měl takovouto velkou půjčku umět vysvětlit. Protože jinak si zadělává na další pokles důvěryhodnosti v očích veřejnosti.

Půjčka u Evropské komise nepřichází zčistajasna. Už začátkem roku 2021, tedy ještě za vlády premiéra Andreje Babiše, získala ČR možnost půjčit si u Evropské komise, v rámci jejího programu financování postpandemické obnovy (viz zde). Jedná se objektivně o výhodnou půjčku, se splatností až 30 let a s velmi nízkou úrokovou sazbou. Ta je umožněná tím, že dané peníze si nejprve půjčí sama Evropská komise. Půjčku jí poskytnou zejména mezinárodní banky, fondy a další finanční společnosti. Za tu půjčku ručí Evropská komise, tedy i silné a relativně rozpočtově ukázněné ekonomiky v čele s Německem. Protože bankrot Německa je prakticky vyloučený, mezinárodní investoři půjčí i celé Evropské komisi za velmi nízký úrok. Jinými slovy, Česko se dostane k penězům levně, za „německý úrok“. Pokud by si půjčovalo samo, bez zprostředkování Evropskou komisí, resp. tedy hlavně Německem, bude úrok citelně vyšší.

Aktuálně je úrok na desetiletém dluhopisu vlády české zhruba 4,2 procenta, zatímco na desetiletém dluhopisu vlády německé jen zhruba 2,5 procenta. Půjčování „za německý úrok“, skrze Brusel, je tedy výhodné a Česko jím dlouhodobě ušetří, protože vskutku zaplatí na úrocích méně, než kdyby si půjčovalo samo.

Vláda přesto všechno však uvízla v pasti svých předchozích prohlášení. Ještě právě za Babišovy vlády současné vládní strany – tehdy coby opoziční – kritizovaly údajný rozvrat českých veřejných financí. Dokonce varovaly před možným státním bankrotem Česka nebo alespoň před tím, že nastupuje „řeckou cestu“. Nic z toho nebyla a není pravda. Veřejnost se však vystrašit podařilo, což následně zásadně přispělo k volebnímu úspěchu pětikoaličních stran.

Jenže půjčka od Evropské komise popírá právě to, že české veřejné finance jsou v kritickém stavu. Pokud by totiž byly v rozvratu, či řeckou cestou spěly k bankrotu, ani Evropská komise by Česku nepůjčovala. A pokud ano, jedině pod podmínkou prosazení razantních stabilizačních opatření a rozsáhlých škrtů, jaké svého času žádala třeba po Řecku. Jenže ničím takovým Brusel svoji půjčku ani v nejmenším nepodmiňuje. Každý skutečný odborník, včetně specializovaných finančních expertů příslušných aparátů Evropské komise nebo včetně analytiků předních světových ratingových agentur, totiž dobře ví, že české veřejné finance v žádném rozvratu nebyly a nejsou, tím méně že spějí k bankrotu.

Rozvratem či bankrotem zkrátka zejména před volbami nynější vládní strany jen strašily, aby následně samy sebe mohly vykreslit jako zachránce před bankrotem. To se jim podařilo. Jenže zatímco z opozičních lavic je strašení bankrotem potenciálně přínosným politickým tahem, ve vládních pozicích se stává přítěží. Pokud by bankrot Česku opravdu hrozil, těžko by si „jen tak“ mohlo vzít půjčku 140 miliard.

Vláda by proto nyní měla veřejnosti komunikovat, že veřejné finance nebyly ani nejsou v rozvratu a že nespěji do bankrotu, takže si země může 140 miliard půjčit opravdu bez obav a bez toho, aniž by se musela uchylovat k drastickým škrtům jako před lety Řecko. Veřejnost by pak vládní půjčku chápala.

Jenže aby takto mohla vláda komunikovat, musela by nejprve přiznat, že se tehdy, před volbami… ehm… mýlila, když tvrdila právě cosi o rozvratu či bankrotu.

 

Mezinárodní měnový fond věří ruské ekonomice víc než sama Moskva

Sankce jsou „dramaticky neefektivní“ varuje Wolfgang Münchau, bývalý šéfkomentátor Financial Times.

Mezinárodní měnový fond včera publikoval aktualizovanou prognózu hospodářského růstu jednotlivých světových ekonomik. Oproti své dubnové prognóze citelně přilepšil Rusku. Málokterá jiná ekonomika se dočkala tak výrazného zlepšení odhadového výkonu. Zatímco v dubnu MMF počítal, že Rusko letos vykáže růst 0,7 procenta, nyní už předpokládá, že to bude 1,5 procenta. To je dokonce lepší prognóza, než jakou zveřejnila sama Moskva – ta počítá s letošním růstem ve výši 1,2 procenta.

Washingtonská instituce navíc Rusku znatelně zlepšila také odhad růstu pro rok 2024. jeho ekonomika by měla v příštím roce stoupnout o 1,3 procenta, zatímco v dubnu MMF předpokládal nulový růst.

Podle MMF se v lepším výhledu ruské ekonomiky zrcadlí příznivější čísla ze segmentu maloobchodu, stavebnictví a průmyslové výroby. Silnější vyhlížený výkon ruské ekonomiky tak v očích MMF evidentně není jen výsledkem mohutnících výdajů na válku a zbrojení, byť ty jistě hrají podstatnou roli.

Celkově Rusko pohání svoji ekonomiku expanzivní rozpočtovou politikou, která ovšem nemusí být udržitelná. Rusko totiž navyšuje své veřejné výdaje i díky penězům, které mu na účtech přistály loni, kdy markantně vydělávalo na růstu světových cen energií, důsledku jeho invaze na Ukrajinu. Jenže ruku v ruce s tím, jak se Západ postupně od ruských energií odstřihává, klesá jednak jejich světová cena a jednak samozřejmě poptávka po těch ruských, neboť země typu Indie, Číny, Turecka či Spojených arabských emirátů nejsou s to svojí poptávkou Západ plně nahradit.

Současně MMF čelí kritice, že se ve svých odhadech až příliš spoléhá na ruská statistická data, která mají být výrazně „cinknutá“, překroucená kremelskou propagandou.

Nepochybně, ruská čísla je třeba brát s rezervou. Na stranu druhou však za nimi nelze spatřovat jen propagandu. V Rusku stále působí celá řada západních firem. Vždyť třeba klíčovými hráči v maloobchodu, konkrétně největšími producenty mléčných výrobků zůstaly v Rusku i loni západní společnosti Danone a PepsiCo, jak plyne z údajů, které tento týden zveřejnil ruský list Kommersant. Danone či PepsiCo v zemi působí i nadále, byť v případě Danone kremelský režim v minulém týdnu přistoupil k jeho znárodnění. Kreml si údajně chce znárodněním naklonit tamní oligarchy – jimž znárodněný západní majetek za výhodných podmínek „přihrává“ – a utužit jejich loajalitu po nezdařeném červnovém puči žoldáků Jevgenije Prigožina, jenž autoritou ruského režimu značně otřásl.

I tak však některé prominentní hlasy Západu upozorňují, že sankce proti Rusku nejsou dostatečně účinné. „Protiruské sankce se ukazují být dramaticky neefektivní,“ míní například Wolfgang Münchau, do roku 2020 hlavní evropský komentátor listu Financial Times.

Rusko podle něj letos svým růstem citelně překoná Německo. MMF mu svojí zmíněnou včerejší prognózou dává za pravdu. Zatímco totiž tedy Rusko má podle ní letos růst o půldruhého procenta, německá ekonomika se propadne. A to ještě hlouběji, než MMF předpokládal v dubnu. Tehdy vyhlížel její pokles o 0,1 procenta, nyní už o 0,3 procenta. Klíčovým důvodem německého propadu je právě opouštění ruských energií, na nichž Německo až do loňska bylo enormně závislé. A samozřejmě s tím související sankce.

Zmíněný Münchau má západní sankce za nečekaně symetrické; poškozují totiž prý Západ, hlavně EU, srovnatelně jako Rusko. Zatímco Západ se potýká s vysokou inflací a výrazným propadem reálných výdělků lidí, Rusko dle něj čelí mnohem slabší inflaci a jeho reálný výdělek se vyvíjí příznivěji. Což může být zásadní důvod, proč má Kreml i se svojí válkou stále tak silnou podporu ruské veřejnosti – i navzdory fiasku v podobě Prigožinova pokusu o puč.

 

Opravdu je Česko na špičce v dopravě a bezpečnosti?

Silnice má na úrovni Pákistánu, horší než v ostatních zemích Visegrádské skupiny, bezpečnostní závazky vůči NATO neplní 20 let.

Médii a sociálními sítěmi rezonuje víkendový výrok premiéra Petra Fialy, jejž pronesl během vystoupení na festivalu Colours of Ostrava. „Jsme nejúspěšnější postkomunistická země. Patříme mezi světovou špičku v obraně nebo dopravě. Když se dívám do médií, vypadá to, že nic nefunguje, ale to není správné. Takoví nejsme, jsme mnohem dál a to musíme vidět.“

Odpovídá tento výrok skutečnosti a tvrdým datům? Například podle hodnocení ratingových agentur Česko opravdu je nejúspěšnější postkomunistickou zemí. Za to však vděčí zejména úspěšné transformaci 90. let a také úspěšným „nultým letům“, kdy do ČR přitékal velký objem zahraničního kapitálu. Od finanční krize konce „nultých let“, a zejména pak zhruba od roku 2017 je ale stále patrnější, že Česko „ztrácí dech“ v takzvané pasti středně rozvinuté ekonomiky.

Česko zatím neumí najít způsob, jak se zařadit po bok těch opravdu nejvyspělejších ekonomik typu Dánska, Nizozemska či Německa. Politici tomu moc nepomáhají, ani ti současní, ani minulí.

V posledních zhruba deseti, zvláště pak v posledních pěti letech Česko proto dotahují i země jako Polsko nebo Rumunsko. Česko by se rozhodně nemělo opájet představou nějaké svojí úspěšnosti, protože žije z minulosti.

Jestliže premiér říká, že patříme mezi světovou špičku v obraně či dopravě, jde o sporný výrok, protože zrovna právě Polsko učinilo jako v dopravě – třeba v kvalitě svých dálnic –, tak ve své obraně a bezpečnosti v uplynulých letech nesrovnatelně větší pokrok než Česko.

Podle studie Světového ekonomického fóra mělo ještě v roce 2018 Česko silniční síť svojí kvalitou odpovídající Pákistánu (zde). O tom, že kvalita silnic v Česku zaostává za dalšími zeměmi Visegrádské čtyřky referoval loni server Euronews (zde). Už jen tohoto hlediska se tedy Česko těžko může řadit ke světové špičce. Do té v Evropě náleží třeba Nizozemsko, jež je ale dle dat Světového ekonomického fóra „o parník“ před Českem, co se kvality silnic týče. Česko nijak neexceluje ani v železniční dopravě. O výstavbě sítě vysokorychlostních železnic se hovoří zhruba třicet let, zatím však zůstává stále jen na papíře. Když se staví moderní dráha z Berlína do Vídně, území Česka raději „obtéká“.

Česko možná disponuje jednou z nejkvalitnějších sítí městské hromadné dopravy a obecněji dopravy veřejné. To je však málo na to, aby byl na piedestal – coby světová špička – postaven mnohem širší segment „dopravy“ jako celku, jak tak premiér o víkendu učinil.

Co se týče bezpečnosti, Česko – na rozdíl od například Polska nebo Pobaltských států – patří dlouhodobě k zemím, které vykazují citelně nižší výdaje na obranu, než by odpovídalo úrovni dvou procent HDP. Tedy úrovni závazku vůči NATO. Naposledy Česko této úrovně dosáhlo před takřka dvaceti lety, roku 2005.

Česko nyní musí přeskupit priority ve svém státním rozpočtu tak, aby výrazné navýšení armádních výdajů zvládlo uskutečnit a zároveň neprohlubovalo své již nyní poměrně vysoké zadlužení. Pokud by sektor armády nebyl dlouhodobě podinvestovaný, zřejmě by se Česko mohlo v oblasti bezpečnosti řadit ke světové špičce. Ale takto?

Pokud by česká vláda chtěla vyslat signál, že je ve výdajích na obranu velkorysejší a že je jí – po letech „podměrečných“ armádních výdajů – nyní úroveň dvou procent HDP opravdu jen nejnižší možnou mezí, měla by na armádu vydat alespoň 170 nebo 180 miliard korun. To je ovšem dramatické navýšení letošní sumy, kdy na armádu jde 112 miliard. A vzhledem k tomu, že loni armádní rozpočet představoval 89 miliard, za pouhé dva roky by se armádní rozpočet Česka až více než zdvojnásobil.

To ale jen dokazuje značnou míru podinvestovanosti české bezpečnosti. A zároveň to dokládá, že Česko ani v oblasti bezpečnosti zjevně mezi světovou špičku patřit nemůže. Vždyť pokud by patřilo, znamenalo by to, kromě jiného, že ty země, jako zmíněné Polsko, které dávají na obranu a bezpečnost v poměru k HDP citelně více než Česko, prostředky daňových poplatníků trestuhodně mrhají.

 

Ukrajinské uprchlice by se měly rychle vrátit domů

Ukrajinské uprchlice by se měly rychle vrátit domů, ukrajinská ekonomika tak zamezí ztrátám za stovky miliard, získá tudíž více miliard než z obří pomoci od EU, spočítala agentura Bloomberg.

Ukrajinská ekonomika potřebuje, aby se uprchlé ženy rychle vrátily domů, konstatuje agentura Bloomberg (zde). Ruská agrese vyhnala počet ukrajinských uprchlíků na více než šest milionů lidí. Z toho 68 procent představují ženy, protože muži zpravidla zemi opustit nemohou. A z těchto žen jich hned 2,8 milionu představují ty v práceschopném věku.

Jestliže by tyto bezmála tři miliony Ukrajinek práceschopného věku zůstaly v zahraničí, ukrajinská ekonomika přijde o desetinu svého předválečného hrubého domácího produktu, plyne z výpočtu Bloombergu. To odpovídá přibližně dvaceti miliardám dolarů ročně, což je v přepočtu 435 miliard korun.

Bez žen bude totiž o to palčivější nedostatek pracovní síly, nutné k obnově po válečné destrukci. Zároveň bez nich bude o to nižší spotřebitelská poptávka na Ukrajině. Obé se nepříznivě promítne do celkového výkonu tamního hospodářství. Sklony zůstat v zahraniční trvale mají přitom navíc kvalifikovanější, tedy ekonomicky přínosnější Ukrajinky, například ty vládnoucí znalostí cizích řečí. Takové ženy se totiž, žádný div, snáze mohou uplatnit na některém ze zahraničních trhů práce.

Zmíněná ztráta 435 miliard ročně vůbec není zanedbatelná. Vždyť EU nyní navrhuje čtyřletý program na podporu obnovy Ukrajiny, který by zemi zajistil ročně v přepočtu zhruba 300 miliard korun pomoci. Jestliže ovšem uprchlé Ukrajinky práceschopného věku z většiny již zůstanou v zahraničí, daná pomoc zemí Unie půjde vlastně jen na to, aby pokryla na základě toho vzniklé „manko“, nic víc.

Letošní průzkum, který provedl německý institut Infas, přitom zjistil, že hned 44 procent válečných uprchlíků z Ukrajiny hodlá v Německu zůstat několik let, nebo dokonce navždy (zde).

Pokud by se na Ukrajinu vrátila jen zhruba právě polovina uprchlíků, vyjde to tamní ekonomiku podle Bloombergu v přepočtu na nějakých 220 miliard korun ročně. V dané ztrátě je přitom zohledněný také dopad toho, že někteří muži se rozhodnou Ukrajinu opustit, až budou moci, aby mohli žít v zahraničí se svými ženami a rodinami, které se pro trvalou emigraci rozhodnou.

Část Ukrajinek se do své domoviny již vrací. A to i do míst, jako je přístavní město Mikolajiv, vzdálené jen 70 kilometrů do válečné fronty. Vrací se ale hlavně ty, které mluví pouze ukrajinsky a rusky a mají tak v zahraničí problém získat práci a integrovat se.

Kvalifikovanější Ukrajinky zpravidla zůstávají v zahraničí. Ty budou při obnově země chybět nejvíce. A tím spíše, že se za nimi časem zřejmě přistěhují také jejich muži, často tedy také spíše ti kvalifikovanější, se znalostí cizích řečí.

 

Výrobce hnojiv Lovochemie loni navýšil zisk o 1225 %

Největší výrobce hnojiv Lovochemie z koncernu Agrofert loni navýšil zisk o 1225 procent. Firmy napříč obory měly loni „mejdan“, podařilo se jim náklady inflace přenést na řadového občana a leckdy na tom ještě vydělat dost navíc.

Výrobce hnojiv Lovochemie z koncernu Agrofert, největší v Česku, hlásí dramatický nárůst zisku. Ten mu loni stoupl o mimořádných 1225 procent. Navzdory prostředí mimořádně vysoké inflace. Či právě díky němu.

Dramatický, zhruba osminásobný nárůst zisku vykázal loni ČEZ, ale vysoce ziskové byly i další velké tuzemské podniky, jako je již zmíněný Agrofert. Holding Agrofert loni navýšil svůj zisk o 124 procent, z 5,8 na 12,97 miliardy korun, což je nominálně jeho historicky rekordní zisk.

Ovšem nárůst ziskovosti velkých podniků je vykoupen historickým pádem životní úrovně obyvatelstva České republiky. Tento pád stále i letos hledá své dno. Propady z doby světové finanční krize nebo covidu byly proti dnešku nicotností.

Jeden příklad za všechny. Takřka dvě třetiny Čechů si letos podle průzkumu musí přibrat druhé zaměstnání nebo si jinak přivydělat, aby vůbec měli na dovolenou, vyplývá z průzkumu společnosti Patron GO (zde). Za tu přitom přes 60 procent Čechů hodlá utratit do 10 tisíc korun na osobu. Navíc se 14 procent Čechů hodlá kvůli dovolené zadlužit, což je rovněž poměrně vysoké číslo. Výsledky průzkumu odráží právě suverénně nejhlubší propad životní úrovně lidí v ČR. Často letos zmiňované „vyprodané zájezdy“, nelze považovat za důkaz nezhoršujícího se vývoje životní úrovně.

V prvním letošním čtvrtletí totiž změna reálného měsíčního příjmu na obyvatele vykázala suverénně nejhlubší meziroční propad za celé období minimálně od roku 2005, ukazují data ČSÚ, zveřejněná nedávno.

Příjmy obyvatelstva ČR totiž i letos nadále nahlodává mimořádně vysoká, dvouciferná inflace. Přitom ovšem břímě inflace dopadá převážně právě na běžné občany a spotřebitele, nikoli na firmy a podniky. Míra zisku podnikové sféry, která zachycuje její ziskovost, totiž v prvním letošním čtvrtletí rostla meziročně o více než tři procentní body, a to už třetí kvartál v řadě. To značí citelně nadprůměrný růst ziskovosti firem a podniků. Podniková sféra tak evidentně své inflačně navýšené náklady přenáší na zákazníky a spotřebitele, přičemž je v rámci tohoto přenosu v celé řadě případů schopna si ještě k tomu navýšit vlastní marže a zisk.

Zmíněná data ČSÚ tak korespondují s aktuálními poznatky OECD, Banky pro mezinárodní platby či České národní banky.

V Česku se totiž už loni propadly reálné mzdy vůbec nejvíce ze zemí OECD, tedy ze všech zemí ekonomicky rozvinutého světa, vyplývá z aktuálně zveřejněných dat této organizace. Firmám typu energetických podniků, zemědělských, potravinářských či petrochemických firem nebo třeba obchodních řetězců a dalších se totiž v Česku na poměry OECD relativně snadno dařilo přenášet břímě inflace na zákazníky z řad běžných občanů. Ti drahotu akceptovali. A firmy a podniky tak byly schopné často ještě na inflaci vydělat.

V Česku byl totiž fenomén takzvané ziskové (maržové) inflace obzvláště silný i v mezinárodním měřítku. Tento fenomén potvrzuje nově zveřejněná výroční zpráva basilejské Banky pro mezinárodní platby. Reálné mzdy v inflační periodě let 2022 až 2023 poklesly ve vyspělých světových ekonomikách dramaticky více, než je historicky v takových časech obvyklé. V Česku byl navíc tento pokles, jak už je uvedeno, vůbec nejvýraznější z celé OECD.

Naopak firmy si růst svých zisků udržely na solidní úrovni, zatímco historicky se jim to tak nedařilo.

Firmy typu energetických společností, zemědělských holdingů nebo obchodních řetězců loni umně využily různých, z velké části vyfabulovaných narativů, které jim dovolily zdražit nad rámec objektivního růstu nákladů. Své zisky a jejich růstovou dynamiku si tak navzdory rapidní inflaci udržely. Zaplatil je zákazník z řad řadových občanů, a to v podobě mimořádně zdražené elektřiny, plynu nebo potravin. Čelil často vyšší inflaci, než jaká odpovídala objektivnímu růstu nákladů firem. Právě vysoká inflace je stěžejním důvodem nebývalého propadu reálných výdělku v drtivé většině zemí OECD, jenž byl ovšem zcela nejmarkantnější v Česku.

Narativy, které firmy využily k navýšení svých marží a zisků – i v Česku se loni již tak poměrně vysoký podíl zisků na celkovém výkonu ekonomiky ještě navýšil –, byly různé. V Česku to byla válka na Ukrajině a „marketingové“ zveličování jejích ekonomických dopadů, které podpořila dikce mnohých politiků, která strašila veřejnost (např. i použitím výrazu „válečná daň“). Třeba v Chorvatsku zase posloužilo přijetí eura, jež firmy a podnikatelé rovněž využili jako zdůvodnění výraznějšího zdražení, než jaké by odůvodňoval reálný růst nákladů.

 

V Česku klesají nabídkové ceny nemovitostí

V Česku poprvé po více než deseti letech klesají nabídkové ceny nemovitostí, ukazují nová data ČSÚ. V Praze uskutečněné ceny novostaveb padají více než během finanční krize před 14 lety.

V Česku nebývale zlevňují nemovitosti. V prvním letošním čtvrtletí klesly ceny nových bytů v Praze meziročně o šest procent, což je nejvýraznější propad minimálně od roku 2009, od kdy ČSÚ svoji příslušnou statistiku zveřejňuje (zde). Jedná se přitom o realizované ceny bytů v novostavbách, tedy ceny, za které transakce skutečně probíhá.

Realizované ceny starších bytů v Praze v prvním letošním čtvrtletí stále ještě rostly – na rozdíl od bytů v novostavbách. Ovšem v mezičtvrtletním pohledu se ceny starších bytů také už propadaly, a to nejvýrazněji minimálně od roku 2008, totiž o 3,4 procenta (zde).

Z dat tedy vyplývá, že dynamika poklesu cen nemovitostí v Praze předčí rychlost jejich poklesu v době, kdy se v Česku projevovaly dopady světové finanční krize, jež celosvětově nemovitostní trh značně neblaze poznamenala. Ceny realit tehdy klesaly i v Česku, byť tedy v jeho metropoli byly poklesy slabší, než jsou nyní.

Pokles cen nemovitostí pokračoval podle nových dat ČSÚ také ve druhém letošním čtvrtletí, kdy už klesaly dokonce ceny bytů nabídkové, a to celorepublikově. Meziročně se snížily o 0,7 procenta. Jedná se o jejich první pokles od prvního čtvrtletí roku 2012.

Zveřejněná čísla prokazují, že český nemovitostní trh prochází nebývalým útlumem. Pokles dokonce již nabídkových cen, představuje vývoj, jejž realitní trh v zemi nepamatuje více než deset let. V poklesu cen realit se odráží pokles kupní síly obyvatelstva, daný zejména nejvyšší inflací za posledních zhruba třicet let, a také vysoké úrokové sazby hypoték, jež jsou nejvyšší od počátku milénia. Hypotéky zůstanou na nynějších vysokých cenových úrovních nebo v jejich blízkosti ještě minimálně do prvního čtvrtletí příštího roku, což bude poptávku po nemovitostech dále vydatně tlumit. (29.7.2023)