.jpg?s3=1)
Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank
Po povodních let 2002 a 2013 se navyšoval, plánovaný schodek se i tak splnil
Ministr financí Zbyněk Stanjura nevylučuje možnost novely zákona o státním rozpočtu na letošní rok, a to kvůli škodám způsobeným povodněmi. Škody odhaduje na desítky miliard korun. V rozpočtové rezervě je už ale podle něj jen zhruba miliarda.
Žádný rozpočet podle ministra nikdy nepočítá s tak velkou rezervou, aby pokryla katastrofu rozměru nynějších povodní.
Je ovšem pravdou, že ani v roce 2002, ani roku 2013, kdy v Česku udeřily dosud nejničivější povodně tohoto milénia, se státní rozpočet nenovelizoval, a přitom v obou případech naplnil plánovaný schodek.
V roce 2002 byl plánovaný schodek 46,2 miliardy korun, nakonec deficit dosáhl úrovně 45,7 miliardy korun. I přes srpnové katastrofální povodně toho roku se bez novelizace podařilo schodek naplnit.
Roku 2013 zase vláda hospodařila s možným schodkem sto miliard korun, nakonec však vykázala deficit 81,3 miliardy korun, a to přesto, že v červnu udeřily právě druhé nejničivější povodně tohoto tisíciletí.
Vůbec nejničivější povodně tohoto milénia – ty, jež roku 2002 zasáhly Čechy – zásadnější makroekonomické dopady neměly. „Makroekonomické dopady [srpnových záplav], včetně fiskálních, nebudou zřejmě zásadního charakteru,” uvádí Česká národní banka ve zprávě z října 2002. Zpráva i tak počítala s tím, že dojde k určitému oslabení průmyslové produkce ve třetím čtvrtletí 2002. V zemědělství dopad podle ní neměl být příliš významný, neboť povodně tehdy zasáhly méně významné zemědělské oblasti v pokročilém stádiu sklizně (což je i případ letoška). Centrální bankéři počítali ovšem s přechodným snížením výkonnosti sektoru služeb, zejména v dopravě, spojích, maloobchodu a cestovním ruchu. Naopak čekali již ve druhé polovině roku 2002 pozitivní impuls pro činnosti spjaté s opravami majetku poškozeného záplavami a pro stavebnictví.
Celkově zpráva počítala se zpomalením růstu HDP v rozsahu 0,2 až 0,3 procentního bodu v roce 2002. Pro rok 2003 ovšem předpokládala naopak dodatečný pozitivní impuls z povodní, zhruba v rozsahu zmíněného poklesu roku 2002. Už střednědobě tak ekonomika prakticky „zůstala na svém“.
Přitom v roce 2002 způsobily povodně v Čechách škodu 73 miliard, což odpovídá 2,7 procenta tehdejšího HDP.
Pokud by hrozící letošní povodně představovaly svojí ničivostí a zásahem území jakýsi průměr let 1997 a 2002, kdy Česko zasáhly historicky dvě vůbec nejzkázonosnější povodně, způsobí škody čítající necelá tři procenta letošního HDP. To odpovídá škodám za 235 miliard korun (shodou okolností částka zhruba odpovídající navrhovanému schodku státního rozpočtu pro příští rok).
V tuto chvíli je ale naštěstí pravděpodobnější, že nynější povodně by neměly být až tak ničivé jako ty z let 1997 nebo 2002. A to i díky efektivnější práci odpovědných složek státu, nejvíce pochopitelně těch záchranných, a celkově lepším monitorovacím a komunikačním možnostem a metodám.
Nabízí se tak spíše srovnání s povodněmi, které zasáhly Čechy v roce 2013. Ty napáchaly škody za zhruba 15 miliard korun, neboli 0,4 procenta HDP. V letošních cenách a při letošním výkonu ekonomiky by jedenáct let staré škody odpovídaly částce zhruba 28 miliard korun. Stále však existuje značná naděje, že škody by mohly být letos stále nižší i než právě roku 2013, tedy nižší než 28 miliard korun v dnešních cenách.
Pokud by se škody pohybovaly například v rozmezí od deseti až dvaceti miliard korun, stále by nemuselo dojít k novelizaci zákona státního rozpočtu a navýšení jeho letošního schodku. Ten je zatím plánovaný na 252 miliard korun. Stát by vzhledem k dosavadnímu vývoji jednotlivých měsíčních plnění měl být schopen najít další rezervy ve státním rozpočtu na pokrytí výše předpokládaných povodňových škod nebo jejich části. Další část totiž mohou pokrýt přebytky krajů, měst a obcí, které letos dosahují rekordní souhrnné úrovně. V pololetí letošního roku činil přebytek krajů a obcí nominálně bezprecedentních přibližně 83 miliard korun.
Výše přebytků se ale liší napříč regiony. Existují například četné obce, které jsou třeba i v poměrně hlubokém, obtížně řešitelném deficitu.
Ovšem například město Ostrava, které může patřit k nejvíce zasaženým nynějšími povodněmi, v uplynulých deseti letech většinově vykazovalo přebytek, až více než 1,6 miliardy korun roku 2016. V letech 2014, 2020 a 2022 sice skončilo v deficitu, ale i tak ke konci loňska dosahoval zůstatek na účtech Ostravy zhruba 6,9 miliardy korun při celkovém dluhu přibližně 2,7 miliardy. Město Opava, kde už kvůli řádění vodního živlu museli dokonce přistoupit k evakuacím, vykázalo v uplynulých deseti let většinou přebytek svého hospodaření, a to až takřka 300 milionů korun. Výjimkou byla pouze léta 2018 a 2020, kdy skončilo ve schodku. Ke konci loňska měla Opava na účtech 1,3 miliardy korun při dluzích v rozsahu necelé půlmiliardy.
Zatím se tedy zdá, že povodňové škody by mohly případně pokrýt rezervy státního rozpočtu či přebytky krajů a obcí, aniž by muselo dojít k navýšení schodku. Ostatně i celý Moravskoslezský kraj samotný by měl mít peníze k dispozici. Vždyť loni ke konci roku měl na účtech 12,6 miliardy při dluhu 3,1 miliardy korun.
Nemělo by tedy být nutné novelizovat zákon o státním rozpočtu. Tento závěr je však samozřejmě zatížen nejistotou, neboť povodňové škody narůstají a teprve se sčítají.
Jsou povodně v Evropě ničivější než v minulosti? Ne.
Způsobují nižší ztráty na životech i ztráty finanční. Hrozbou je tedy „nerůst“, zabíjel by lidi.
Jsou povodně v Evropě ničivější než v minulosti? Ne, nejsou. Způsobují nižší ztráty na životech i ztráty finanční než v 19. nebo 20. století. Hrozbou je tedy „nerůst“, který by v budoucnu zbytečně zabíjel lidi a zbytečně zhoršoval životní prostředí.
Abychom mohli vývoj ničivosti evropských povodní objektivně změřit, nelze jen sčítat škody a porovnávat je v čase. Nelze jen sčítat ztráty na lidských životech a porovnávat je v čase. To proto, že od roku 1870 narostlo bohatství evropských národů o více než 2000 % ve stálých cenách. A lidí v Evropě žije o zhruba 130 % než před 150 lety.
Abychom se tedy dobrali objektivního výsledku, musíme počty obětí normalizovat, tedy zohlednit právě nárůst početního stavu obyvatelstva. Musíme normalizovat také tak, abychom zohlednili ekonomický růst a růst bohatství v čase. Nestačí tedy jen převod na stálé ceny, tedy očištění o inflaci.
Po uvedených normalizacích jsou výsledky zřejmé.
Počet obětí povodní vykazuje klesající trend, když vrcholil na začátku a v polovině 20. století (viz graf b; celá studie zde: https://nature.com/articles/s41467-018-04253-1#Fig4…). Počet povodněmi dotčených osob kulminoval v 50. letech a pak kolem roku 2000, celkově ale není zřejmý nějaký výrazný trend (viz graf c). Ekonomické ztráty způsobené povodněmi byly v normalizaci dle HDP doslova astronomické v 19. století (viz graf d) a dle ekonomického bohatství rovněž v 19. století a pak v 50. a 60. letech 20. století (viz graf e). Zhruba v celé éře od konce druhé světové války je patrný pokles normalizovaných finančních škod způsobených povodněmi.
Zdroj: Nature Communications
Jeden příklad za všechny. Uvažme, že maximální roční finanční ztráta v normalizaci dle HDP, činící ještě v 19. století 160 miliard eur v cenách roku 2011 (viz graf d), by v cenách roku 2024 odpovídala 213 miliardám eur. To je v přepočtu 5,4 bilionu korun. Nejničivější povodně v historii ČR, ty z roku 2002, přitom v dnešních cenách způsobily škody za zhruba 140 miliard korun. Apokalyptické povodně, jež řádily v Německu roku 2021, tamní nejhorší za takřka 60 let, napáchaly v dnešních korunových cenách škodu 970 miliard korun. I pokud tedy sečteme škody – v dnešních cenách – nejhorších povodní v historii ČR a nejhorších povodní za 60 let v Německu, celková škoda je 1,1 bilionu korun, tedy zhruba jen jedna pětina roční škody nejhoršího evropského povodňového roku sklonku 19. století.
O čem to vše svědčí? I pokud by povodně měly kvůli klimatickým změnám být častější a třeba i zasahovat větší počet obyvatelstva, ekonomický růst umožňuje se na ně lidem adaptovat natolik, že klesají ztráty na životech i ztráty finanční. Jinými slovy, přínosy technologického pokroku, jenž je skrze rostoucí produktivitu klíčovým zdrojem ekonomického růstu, zřetelně převyšují jeho náklady, v podobě například emisí či jiného zatížení životního prostředí a z něj plynoucích důsledků. I do budoucna tudíž platí: nejlepším lékem na možné změny klimatu je další ekonomický růst a pokrok. Protože zvyšuje adaptabilitu lidí a zároveň vede k technologiím, které jsou k životnímu prostředí stále šetrnější.
Receptem na klimatické změny naopak není „nerůst“, protože ten by lidstvo připravil o další možné výdobytky v podobě ještě větší adaptability – tedy ještě méně obětí povodní v budoucnosti – a ještě šetrnějších technologií, tedy ještě méně emisí v budoucnosti.
„Nerůst“ v tomto ohledu vlastně představuje zabijáka lidí a zároveň brzdu v ozdravování životního prostředí. Lidé, kteří za něj bojují, vlastně bojují za více budoucích mrtvých při nejen při živelních pohromách a za horší budoucí životní prostředí.
Protože řada technologií, které lidem umožňují lepší adaptaci na povodně, je samozřejmě emisně náročná. A může tak přispívat ke klimatickým změnám. Ty samé technologie ale umožňují takový pokrok a takový ekonomický růst, který dnes činí třeba právě povodně méně ničivější – z hlediska ztrát na životech i z hlediska ztrát finančních – než v 19. nebo 20. století.
Ceny v průmyslu rostou jen pomalu, krotí je zlevnění ropy, slabá německá poptávka i stále vysoké úrokové sazby
Ceny průmyslových výrobců v srpnu rostly pomaleji, než se čekalo. Meziročně se zvýšily o 1,1 procenta. Analytici oslovení agenturou Bloomberg přitom v průměru i ve střední hodnotě čekali růst o 1,5 procenta.
Výraznějšímu růst cen v průmyslové výrobě zabránil pokles cen ropy na světových trzích. Barel ropy Brent v přepočtu do korun byl letos v průměru v srpnu o zhruba 4,2 procenta levnější než loni v srpnu. Koruna ovšem byla letos v srpnu slabší než loni, takže tlumila efekt propadu cen ropy na světových trzích. Ropa a zemní plyn letos v srpnu meziročně zlevňovaly dohromady o 15,7 procenta, vyplývá z údajů ČSÚ.
Pokles jejich cen souvisí se stabilizací cen energií na evropském trhu. Ty však nadále zůstávají dramaticky výše než v jiných částech světa, jak minulý týden doložila Draghiho zpráva ke stavu ekonomiky EU. Například průmyslová cena plynu v EU byla loni podle zprávy o 345 procent vyšší než v USA, cena elektřiny pak o 158 procenta.
Tyto značné rozdíly, které přetrvávají i letos, jsou z velké míry důsledkem války na Ukrajině a souvisejícího odpojování EU od dodávek ruských energií. To zhoršuje konkurenceschopnost v prvé řadě německé ekonomiky, jejíž slabší poptávka následně doléhá na výrobní ceny v českém průmyslu. Ty tak rostou pomaleji nejen z důvodu poklesu cen ropy, ale i z důvodu trvaleji slabší zahraniční poptávky.
Každopádně z hlediska České národní banky jejich vývoj nepředstavuje inflační riziko, pročež nebudou překážkou, aby ČNB v letošním roce dále pokračovala se snižováním svých úrokových sazeb. Základní sazba ČNB by letos měla klesnout z nynější úrovně 4,5 na rovná 4 procenta. Celoročně by letos ceny v průmyslu měly přidat 0,6 procenta. Cena ropy totiž zůstane poměrně nízká a průmyslové ceny energií nestoupnou natolik, aby vstupní ceny průmyslníků narostly vehementněji. Poptávka navíc zůstane oslabená, i kvůli stále poměrně vysokým úrokovým sazbám. (16.9.2024)