.jpg?s3=1)
Komentář Lukáše Kovandy
Bulharsko zvažuje zahájení jednání o dlouhodobém kontraktu na dodávky plynu s ruským podnikem Gazprom. Náměstek ministra energetiky bulharské úřednické vlády, Elenko Božkov, to v pátek uvedl v rozhovoru pro místní televizi.
Gazprom přitom balkánskou zemi v dubnu od svého plynu odpojil, když Sofie odmítla platit v rublech. Bulharsko bylo tehdy společně s Polskem prvními dvěma zeměmi, jímž Gazprom dodávky přerušil. Postupně se přidaly některé další země, z hlediska objemu odběru ruského plynu však v rámci EU méně významné, jako Dánsko, Nizozemsko nebo Finsko.
Klíčoví zákazníci Gazpromu v EU, tedy zejména německé, italské, rakouské nebo maďarské plynárenské podniky na platbu v rublech přistoupily a plyn na základě dlouhodobých kontraktů odebírají nadále. Od poloviny června však klíčovým plynovodem spojujícím Rusko s Německem, Nord Streamem 1, proudí pouze část nasmlouvaného objemu plynu. Kreml nižší dodávky plynu tímto potrubím vysvětluje technickými problémy, zejména chybějící turbínou či dokumentací k ní. Berlín má takové vysvětlení za zástupné, primárně je prý pokles dodávek motivován politicky.
Česko dlouhodobý kontrakt s Gazpromem nemá, ale je na ruském plynu závislejší více než ty země EU, jejichž podniky takový kontrakt mají, jako je zejména Německo. Proto část energetických expertů v ČR doporučuje právě krok, který nyní zvažuje Bulharsko, tedy uzavření dlouhodobého kontraktu s Gazpromem. Česko, resp. plynárenské podniky v Česku, by si tak prý mohlo zajistit stabilnější a levnější dodávky plynu, než je tomu v současnosti, kdy ruský plyn nakupuje na burzovní bázi u německých obchodníků, s jistou jejich přirážkou.
Dlouhodobý kontrakt s Gazpromem by dle uvedených expertů Česku umožnil omezit závislost na Německu a energetické burze jakožto mezičlánku. Není podle nich zcela jisté, že Německo v případě závažné plynové krizi nedá přednost spotřebě u sebe ve vlasti před jeho poskytnutím potřebám českým domácnostem a podnikům. České ministerstvo průmyslu a obchodu však podle svého vyjádření disponuje blíže nespecifikovanými nástroji, jež by zajistily, že by se Německo i v čase vážně krize o plyn s Českem „dělilo“.
Případné uzavření dlouhodobého kontraktu s Gazpromem ze strany kterékoli členské země EU by ovšem šlo proti současné linii Bruselu. Ta spočívá naopak v postupném odstřihávání EU od ruského plynu a ruských energetických dodávek obecně.
S blížící se topnou sezónu však lze předpokládat další tříštění jednoty EU ve vztahu k Rusku a k odběru jeho energií. Jednota vlastně nikdy nebyla úplná. Protože na zmíněný krok Polska nebo Bulharska, které zjara jako první odmítly platit v rublech, nenavázali klíčoví odběratelé ruského plynu v EU, jako je Německo, Rakousko nebo Itálie, resp. jejich energetické podniky jako Uniper, OMV nebo Eni.
Úsporný tarif je třeba zúžit na ty skutečně potřebné, ušetřit tak lze minimálně 25 miliard korun
Ratingové agentury pak budou v hodnocení Česka přívětivější.
Důvěra lidí ve Fialovu vládu je na bodu mrazu. Po zhruba půlroce jejího působení jí věří jen 28 procent veřejnosti. Tak nízká byla důvěra v předchozí Babišovu vládu jen jednou, loni v červnu, kdy společnost frustrovala další vlna covidu. Nyní však covid lidi prakticky neomezuje, ani v cestování, ani jinak. Také ekonomika je proti covidovému roku 2020 „v pohodě“. Tehdy se propadala o 5,5 procenta, což byl rekordní pokles v celé historii Česka, jenž dokonce předčil „sesuv“ z roku 2009, kdy vrcholila světová finanční krize. Letos ekonomika nebude padat, poroste – nejpravděpodobněji o dvě procenta, příští rok pak dokonce o více než dvě procenta.
Jinými slovy, dopad války na Ukrajině a souvisejících sankcí a inflace na výkon tuzemské ekonomiky není ani zdaleka tak drtivý jako byl dopad nástupu covidové pandemie roku 2020. Tehdy se podstatná část ekonomiky ze zdravotních důvodů zastavila. Nic takového se nyní ani náznakem neděje. O to více zarážející je tak strmý propad důvěry ve Fialovu vládu. O to méně přesvědčivě ovšem také nynější vláda může zdůvodňovat své schodky. Ty mají nejen letos, ale každoročně až do roku 2025 dosahovat úrovně kolem 300 miliard korun. Za své funkční období by tak Fialova vláda „nasekala“ schodky ještě o 50 procent vyšší než vláda Babišova – zhruba 1200 miliard místo 800 miliard. Ovšem s tím, že Babišův kabinet vládl v době nejhlubšího ekonomického pádu v historii, zatímco ten Fialův podle všech stávajících prognóz povládne v době, kdy ekonomika rok co rok poroste.
Covidové zastavení ekonomiky vedlo k tomu, že Babišova vláda i pod tlakem odborů, opozice či zaměstnavatelských, podnikatelských či průmyslových svazů do ní nasypala stovky miliard korun. Na dluh. Zachránila tak zaměstnanost. Proto má Česko nadále nejnižší nezaměstnanost v EU a vlastně i v celém ekonomicky srovnatelném světě. Tato nízká nezaměstnanost je dnes jedním z podstatných zdrojů inflace. Klíčovou složkou inflace je vedle inflace cenové totiž inflace mzdová.
Někdejší opozice je nyní ve vládě. Bohužel, není schopna skoncovat s plošnými opatřeními, jež za pandemie uskutečňovala Babišova vláda. Současní členové vlády Fialovy tato plošná opatření správně kritizovali jako příliš nákladná a nezacílená. S takovou kritikou přišli i v druhé polovině loňska, kdy dosluhující Babišova vláda reagovala na vzniklou energetickou krizi plošným snížením DPH na plyn a elektřinu. Plošnost tehdejšího opatření se však dala alespoň částečně ještě vysvětlit tím, že bylo nutné reagovat rychle. Jestliže energetická krize vznikla v říjnu, kdy padla Bohemia Energy, lze listopadové a prosincové snížení DPH objektivně považovat za rychlé, byť proto nákladné řešení. Tehdy nastupující Fialova vláda se dušovala, že připraví zacílená, tedy levnější a efektivnější opatření. Dosud se tak nestalo.
Energetický úsporný tarif je plošné opatření. Navzdory více než půl roku času nebyla Fialova vláda s to přijít s adresným opatřením, které ještě na přelomu roku slibovala. Takže stát letos a zejména v příštím roce bude na energie přispívat třeba i multimilionářům – aby měli levnější vytápění svého luxusního bazénu. O to méně ovšem kvůli plošnosti zbude na ty skutečné potřebné, pro něž budou nadcházející topné sezóny opravdu finančně náročné. Jedná se o zhruba 25 procent domácností. Domácností mnohých důchodců, matek samoživitelek či takzvané pracující chudoby, což jsou lidé s citelně podprůměrnou mzdou.
Jestliže by Fialova vláda přišla se zacíleným programem pomoci s platbami účtů za energie, který slibovala, byl by takový program třeba o 25 miliard levnější. Takže místo nyní plánovaných 66 miliard by za energetický úsporný tarif dala jen zhruba 40 miliard. A ti opravdu nejpotřebnější by dostali od státu více peněz, než budou mít nyní. Zato multimilionáři by si své bazény vytápěli zcela ze svého, bez státní pomoci.
A pokud by ušetřila těchto 25 miliard na úsporném tarifu, nebude s takovou naléhavostí muset hledat peníze jinde. Třeba v mimořádném zdanění energetických společností v čele s ČEZ nebo bank. Mimořádné zdanění energetik a zároveň bank – nebo něco, co se mu blíží – měla před volbami v programu jediná strana, a to KSČM. Takže pokud Fialova vláda přistoupí k mimořádnému zdanění, „vykrade“ program komunistů. A „vykrade“ jej kvůli vlastní neschopnosti dodržet slib, který dávala, tedy předložit zacílený program pomoci s platbami za energie. Navíc, jak příliš nákladný úsporný tarif, tak i úvahy o dani z mimořádných zisků zhoršují obraz Česka v očích ratingových agentur. Předevčírem Česku ratingový výhled zhoršila na „negativní“ i obecně ještě poměrně málo přísná ratingová agentura Moody’s, učinila tak poprvé v historii země od roku 1993. Ratingové agentury – nejen Moody’s, ale také předtím v květnu Fitch Ratings – vede ke zhoršení ratingového výhledu primárně vysoká závislost Česka na ruském plynu. Jenže pokud by Fialova vláda dále nezvyšovala zranitelnost veřejných financí vůči možné plynové krizi příliš rozmáchlými, drahými a neadresnými opatřeními, byly by ratingové agentury v hodnocení přívětivější. Stejně tak možná daň z mimořádných zisků by zhoršila tržní prostředí v Česku a odrazovala mezinárodní investory. To také ratingové agentury nevidí rády. Samotný fakt, že Fialova vláda zamýšlí „vykrádat“ komunisty je výmluvný – takovým opatřením si ratingové agentury, hodnotící i kvalitu a rozvinutost tržního prostředí a předvídatelnost z hlediska investorů, prostě nezíská.
Tak jako letošní a plánované závratné schodky rozpočtu nelze svádět jen na Putinovu válku, nelze výhradně jí zdůvodňovat aktuální mimořádnou ziskovost podniků typu ČEZ. Ta prý má opodstatňovat onu mimořádnou daň. Statisíce drobných investorů v Česku si v uplynulých letech ovšem pořizovaly akcie ČEZ s tím, že Německu se jeho jednostranná energetická politika vymstí. Což se letos tedy stalo. Drobní investoři v ČR tak mají inkasovat svůj zasloužený zisk. Neměl by jim být mimořádně zdaněn – tedy zabavován. To je amorální. Protože ten zisk rozhodně není jen důsledkem Putinovy války, jak se snaží argumentovat stoupenci zavedení mimořádné daně. Ale také právě důsledkem chybné energetické politiky éry kancléřky Merkelové. Tuto chybu nyní přiznává vláda kancléře Scholze.
Fialova vláda by neměla jako komunisté brnkat na strunu závisti a trestat lidi za to, že investovali prozíravě. Sebere tak totiž Čechům důvěru v burzu a kapitálový trh, což dlouhodobě podváže výkon celé české ekonomiky.
Uvažme, že stovky tisíc Čechů si prostřednictvím přímého či nepřímého vlastnictví akcií ČEZ spoří na důchod. Pokud Fialova vláda v důsledku své neschopnosti plnit sliby a přicházet s adresnými programy mimořádně zdaní ČEZ, poškodí tím tudíž nejen českou ekonomiku. Ale také veřejnost demotivuje od toho, aby do vlastních rukou přebírala odpovědnost za svůj život – a zajištění na stáří.
Daň z mimořádných zisků je tudíž rozvratná nejen ekonomicky, ale i celospolečensky. Jejím zavedením vláda veřejné finance neozdraví, na to je daň stále příliš malá, a důvěru veřejnosti si zpět nezíská. Naopak, ztratí své dosavadní stoupence. Daň z mimořádných zisků zkrátka vládu dříve či později pohřbí. Už jí nebude důvěřovat nikdo.
ČNB má pod novým vedením smělý plán – chce nakoupit zhruba 100 tun zlata
Česko by tak opět začalo budovat svůj „zlatý poklad“ a mělo by nakonec suverénně nejvíce zlata ve své historii.
Česká národní banka by ráda rozšířila své zlaté rezervy přibližně desetinásobně, na více než 100 tun. Má se tak stát během několika let. V rozhovoru pro deník Právo to uvedl nový guvernér ČNB Aleš Michl.
Do zlata zamýšlí takto rozsáhle investovat, neboť vývoj ceny drahého kovu má podle něj nulovou vazbu na vývoj cen akcií. Také podíl právě akcií v devizových rezervách chce nový guvernér navýšit.
Ke konci letošního června disponovala ČNB zlatem v objemu 360 tisíc troyských uncí. To odpovídá zhruba 11,2 tuny.
Pokud by tedy centrální banka, jak zamýšlí guvernér, navýšila své zlaté rezervy zhruba desetinásobně, mohou činit 110 až 120 tun. Centrální banka by tak vlastnila o více než 100 tun kovu více než nyní.
Česko by tak disponovalo suverénně největším objemem zlata v celé historii.
Na sklonku éry socialismu, v srpnu 1989, disponovala tehdejší Státní banka československá celkem 119 tunami zlata. Po rozpadu Československa disponovala Česká republika až zhruba 65 tunami kovu. Mezi lety 1997 a 1999 se však ČNB podstatné části zlata zbavila. Z 65 tun kovu jí tak v rezervách zbylo necelých 14 tun.
Od té doby objem zlatých rezerv ČNB dále klesal, až do května 2020, kdy se snížil na necelých osm tun. Od té doby ovšem ČNB zlato postupně dokupuje, v rozsahu zatím celkově nižších jednotek tun.
Pokud by ČNB rozšířila „český zlatý poklad“ o zhruba 100 tun, půjde tedy o přelomový krok. Navíc poměrně smělý. Ne všechny centrální banky ekonomicky vyspělých zemí zlato v rezervách mají. Například Norsko nebo Kanada žádné zlato nemají. Třeba Norsko dává jednoznačnou přednost akciím. České devizové rezervy jsou v poměru k HDP stále jedny z největších na světě, takže diverzifikace jejich podstatnější části do zlata může dávat smysl.
Za uplynulých deset let zlato zhodnotilo v dolaru, v němž se ve světě obchoduje, o 12,7 procenta, ročně průměrně o 1,2 procenta. Po přepočtu do korun se dočkalo zhodnocení o sedmnáct procent, ročně průměrně o 1,6 procenta. Při průměrné roční inflaci v letech 2012 až 2021 čítající v Česku 2,1 procenta to tedy značí, že zlato nepředstavovalo příslovečnou ochranu před inflací.
Standardní akciové investování v uplynulém desetiletí před dopady inflace chránilo mnohem lépe než zlato. Kdo například před deseti lety investoval do hlavního indexu takové kodaňské akciové burzy, ten si i s dividendami připisoval ke konci loňska po přepočtu do korun zhodnocení přesahující 400 procent. Bukurešťská burza vynesla za tu dobu v korunách včetně dividend zhruba 370 procent.
Kdo investoval v souladu s hlavním indexem amerických akcií, Standard & Poor’s 500, ten měl s dividendami v korunách loni ke konci roku takřka také o 370 procent více. Hlavní index pražské burzy, PX, vynesl za uplynulých deset let i s dividendami zhruba 150 procent. České nemovitosti podle Eurostatu zhodnotily mezi lety 2010 a 2021 o zhruba sto procent. (7.8.2022)