Čas neúprosně vymezuje náš život, jsou na něm tak či onak závislé všechny fyziologické procesy v našem těle. Přesto se s ním stále pojí víc záhad, než kolik se jich podařilo rozluštit. Poodhalit některé z nich se snaží ve Fyziologickém ústavu AV ČR. Čas je hlavním tématem aktuálního čísla časopisu A / Věda a výzkum, oficiálního periodika Akademie věd ČR.
Čekáme na nádraží na vlak, který má 20 minut zpoždění. Co chvíli se díváme na hodinky – čas se neuvěřitelně vleče. Zato když si večer sedneme s přáteli v kavárně na kus řeči, nestačíme ani mrknout a dvě hodiny jsou pryč. Subjektivní vnímání času může být v naprostém rozporu s časem, který s neúprosnou pravidelností odměřují hodiny. Proč si s námi náš mozek tak hraje?
Máme smyslový orgán pro čas?
Tomu se snaží přijít na kloub fyziologové, neurovědci, psychologové i sociologové. K samé biologické podstatě časového vnímání však dosud nepronikli. Zatímco okolní prostředí vnímáme zrakem, čichem, sluchem, hmatem i chutí, pro čas žádný smyslový orgán nemáme. Nebo ano? Odpověď vůbec není jednoznačná.
Někteří vědci mají za to, že vnímání času je pro nás natolik zásadní, že si k tomu mozek vytvořil hned několik systémů. Snahy objevit konkrétní mozkové struktury však narážejí na mnoho komplikací. Mimo jiné na fakt, že neexistují žádné choroby, které by doprovázela výhradně ztráta vnímání času. Nedá se tedy definovat: nemocný má narušenu tu či onu mozkovou funkci nebo strukturu, právě ona tedy musí souviset s časem. Navíc i u zdravých jedinců podléhá subjektivní vnímání času celé řadě vnitřních i vnějších vlivů.
Pomalejší a rychlejší běh času
Jednu z nejdůležitějších rolí hrají emoce. Stojí dokonce za nečekaným paradoxem: jednu událost můžeme vnímat jako krátkou i jako dlouhotrvající! „Když prožijeme něco emočně výrazně zabarveného, máme bezprostředně poté pocit, že čas doslova pádil. Je to tím, že jsme mu vůbec nevěnovali pozornost,“ vysvětluje Kristýna Malenínská z Fyziologického ústavu AV ČR.
Když si ovšem na onu událost vzpomeneme později, máme pocit, že vlastně trvala dlouho. V jejím průběhu se totiž stalo hodně věcí. „Do dlouhodobé paměti se uložila spousta vzpomínek, které jsou tak výrazné právě proto, že celý zážitek byl citově zabarvený. Ovšem v krátkodobé paměti, těsně po události, z ní zůstává málo – čas utekl jako nic.“
Čas se nám může zpomalovat také při prožívání strachu, když jsme s člověkem, který mluví nebo se pohybuje pomalu, či při silných smyslových podnětech. Pokud blízko nás zavyje siréna, budeme mít pocit, že ječí déle, než tomu ve skutečnosti bylo. Stejná událost se také může zdát různým lidem různě dlouhá. Milovníkovi vážné hudby koncert filharmonie příjemně rychle uběhne, kdežto pro příznivce rocku bude nekonečný.
Stařence čas pádí
Nejedna babička nebo děda si posteskne: „Ten čas tak letí…“ Nepřehánějí. Běh času skutečně vnímáme v různých obdobích života odlišně a s věkem se zrychluje. Příčinu hledají odborníci jednak ve stárnutí mozku (a s tím například v klesající hladině dopaminu), jednak v novosti prožitků. „V dětském věku je pro vás všechno úplně nové – vidíte poprvé v životě tramvaj, poprvé letíte letadlem. Díky tomu, že jsou vaše zážitky tak nové a jasné, ukládají se do paměti hlouběji, takže máte pocit, že trvají mnohem déle,“ vysvětluje Kristýna Malenínská. Naopak ve stáří už člověk „všechno zažil“, tramvají jel tisíckrát, letadlem letí podvacáté. Proto život starších lidí už není naplněn tolika čerstvými, silnými prožitky, mozek nemusí zpracovat tolik informací a ukládat události do paměti tak pevně jako v dětském věku. Čas jim tudíž plyne rychle.
Léky, drogy a čas
Vnímání času mohou pozměnit i některé léky a drogy. Ve Fyziologickém ústavu AV ČR tyto vlivy zkoumají na potkanech. „Snažíme se zjistit, zda a jak mohou určité látky zpomalit nebo zrychlit vnímání času a zároveň ve stejný okamžik ovlivnit i vnímání prostoru, protože čas a prostor jsou dvě propojené entity. Nemůžeme je úplně oddělit,“ říká Kristýna Malenínská.
Mozek a časování
Vědci už dost dobře porozuměli biologickým pochodům v našem těle, které se periodicky opakují v čtyřiadvacetihodinových cyklech, a také dějům trvajícím jen milisekundy – toto tzv. milisekundové časování vědomě nevnímáme. „Týká se jemné motoriky nebo třeba řeči – když spolu mluvíme, úplně přesně časujete písmena a slabiky za sebou. Když něco začne padat, dokážete to úplně nevědomě chytnout – to vše se děje v rámci pouhých milisekund.“
Zatím však není úplně jasné, jak vnímáme ubíhání sekund a minut – tzv. intervalové časování. Percepce dějů v tomto rozmezí je závislá na naší pozornosti, pracovní a dlouhodobé paměti, ale i na emočním nastavení. Právě to Kristýna Malenínská zkoumá v Národním ústavu duševního zdraví ve výzkumném programu Terezy Nekovářové, kde se snaží odhalit souvislost mezi aktivitou různých oblastí mozku a vnímáním času. Experimenty jsou teprve v počátku, uvidíme, k čemu badatelé dospějí.
Je v mozku centrum času?
Vědci se neshodují, jestli má mozek vyhrazené specializované centrum pro percepci času. Teorií je několik. Co se týče jeho vnímání v rámci sekund až minut, tedy intervalového časování, část teorií předpokládá existenci vnitřních hodin v mozku. Další teorie považují vnímání času spíš za přídatnou funkci smyslových vjemů. Čas se v tom případě zpracovává v úplně celém mozku – podle toho, kterými smyslovými orgány nebo receptory ho zrovna vnímáme.
„Pracujeme s modely, které předpokládají existenci vnitřních hodin. Jeden z nich pokládá za hlavní oblast zvanou bazální ganglia, roli hraje také prefrontální kůra, která má co do činění s pracovní pamětí,“ říká Kristýna Malenínská.
Ovšem ani tato hypotéza není jednoznačná. Byly případy, kdy měl pacient po úrazu nebo při některých chorobách mozku bazální ganglia postižená, leč oproti očekávání to u něho neovlivnilo intervalové časování. Zato se mu narušilo časování milisekundové! „Když ale narušíte určitou část bazálních ganglií u zvířat, intervalové časování postižené skutečně mají. Nebo vůbec nejsou schopna se učit časové intervaly vnímat.“
Vnímání času je neuvěřitelně složitý, komplexní proces a jeho poznání je ještě značně neúplné. Ví se však, že v mozku existují struktury, které ho podmiňují, současně závisí i na vjemech poskytovaných našimi smysly. Navíc jeho subjektivní běh můžeme ovlivnit sami. Třeba si zkrátit nekonečné čekání na vlak jinou činností, která odvede pozornost od upřeného sledování hodinek. (23.1.2020)
