Čechy letos čekají nejdražší Velikonoce v historii

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank

„Velikonoční košík“ vyjde na více než 213 Kč, což je oproti loňským Velikonocům o 16 % více

Češi letos za Velikonoce, konkrétně za pohoštění a koledu, utratí v průměru zhruba 3200 korun, což je o přibližně 180 korun více než loni. Vyplývá to z aktualizovaných výsledků průzkumu online supermarketu Košík.cz.

Oproti loňsku, kdy za Velikonoce dali průměrně 3020 korun na domácnost, to značí navýšení výdajů o necelých šest procent. Takové navýšení překonává aktuální, únorovou meziroční inflaci, čítající 2,7 procenta, o zhruba 3,3 procentního bodu. Meziroční inflace v oblasti potravin v únoru činila 4,4 procenta. To znamená, že stojí z větší části za letošním nárůstem objemu velikonočních nákupů, z menší části je pak za nárůstem meziročně větší nakupované množství. Lidé by si měli dopřát bohatší Velikonoce zejména kvůli pokračujícímu růstu reálných mezd a zlepšujícímu se spotřebitelskému sentimentu.

Velikonoce však slaví jen zhruba dvě třetiny tuzemských domácností. Domácností je v Česku zhruba 4,8 milionu. Při předpokladu dostatečné reprezentativnosti zmíněného průzkumu společnosti Košík.cz to tedy znamená, že za letošní Velikonoce tuzemské domácnosti utratí v souhrnu 10,1 miliardy korun, o zhruba půl miliardy korun více než loni. Velikonoce tak z hlediska obchodníků představují třetí nejvýznačnější svátek, resp. příležitost k svátečnímu navýšení tržeb. Za Vánoce Češi utrácí kolem 65 miliard korun, za Silvestra a novoroční oslavy pak přes patnáct miliard.

Letošní Velikonoce však, co se týče jejich charakteristických potravin a ingrediencí, budou citelně dražší než ty loňské. „Velikonoční košík“ potravin, hojně konzumovaných právě o velikonočních svátcích, ať už přímo či coby ingredience, totiž oproti loňsku citelně zdražil. A to o takřka šestnáct procent (viz tabulka níže). Přitom o loňských Velikonocích Češi naopak registrovali poměrně výrazné zlevnění „velikonočního košíku“, a sice o bezmála třináct procent.

„Velikonoční košík“ zahrnuje kilogram mouky, litr mléka, deset vajec, kostku másla, kilogram cukru a půllitr piva. Zatímco loni tento košík vyšel na lehce přes 184 korun, letos již jen na nějakých 213,50 Kč. To je nejvíce v historii.

Jenže úplnější obrázek získáme teprve poměřením ceny „velikonočního košíku“ s průměrnou měsíční mzdou, a to hrubou, ale ještě lépe čistou. Za čistou průměrnou měsíční mzdu si letos člověk v Česku nakoupí 181 zmíněných „velikonočních košíků“, což je jeden z nejnižších údajů za poslední léta. Letošní „velikonoční košík“ je tak po přepočtu na čistou mzdu dražší než v letech 2024, 2022, 2021, 2020 nebo 2019.

Avšak například v letech 2017 nebo 2018, což jsou léta, na něž dnes mnozí vzpomínají jako na léta stabilních cen a prosperity, bylo možné za průměrnou čistou mzdu pořídit 161 „velikonočních košíků“, tedy o dvacet košíků méně než letos.

V porovnání s roky 2017 či 2018 totiž došlo nejen k nárůstu hrubé měsíční mzdy jako takové, ale díky takzvanému zrušení superhrubé mzdy, platnému od roku 2021, se také mzda zdaňuje méně, což pomáhá navýšit její čisté vyjádření. I když tak potraviny „velikonočního košíku“ jsou čistě nominálně nejdražší v historii, Češi si jich zkrátka mohou i přesto pořídit více než třeba roku 2023 nebo než v letech 2017 či 2018 (v tabulce níže je efekt zrušení superhrubé mzdy patrný v úrovni čisté mzdy let 2022, 2023, 2024 a 2025). Čistá mzda totiž roste rychleji, než jak rostou ceny daných potravin. V roce 2018 sice jeden „velikonoční košík“ vyšel o takřka 66 korun levněji, jenže i tak si jich Češi za průměrnou čistou mzdu mohli dovolit jen o oněch dvacet košíků méně než letos.

Trump se naštval na Putina a hrozí světu obřími cly

Třeba Číně hrozí clem dohromady až přes 80 %. Za Putina by vážně pykaly také například Slovensko či Maďarsko

Americký prezident Donald Trump se podle svých dnešních slov již velmi naštval na svůj ruský protějšek, Vladimira Putina. Šéfovi Bílého domu vadí, že se nedaří docílit klidu zbraní na Ukrajině. Pohrozil v té souvislosti druhotnými cly až ve výši 50 procent na ruskou ropu.

Trumpova hrozba druhotnými cly by v EU měla znepokojovat hlavně Slovensko a Maďarsko. Druhotná cla totiž znamenají, že by USA uvalovaly nové clo až ve výši 50 procent na veškerý dovoz z těch zemí, které odebírají ruskou ropu. To je v EU právě Slovensko a Maďarsko, které se dosud neodstřihly od ruských potrubních dodávek ropovodem Družba, ani to v nejbližší době neplánují.

Hned až 50procentní clo na dovoz ze Slovenska znamená, že například na Slovensku vyrobená osobní auta německých značek by v USA čelila obří celní sazbě až 77,5 procenta. Sazba 2,5 procenta je totiž platná nyní, 27,5 procenta to má být od dubna a k tomu by se tedy připočetlo dalších právě až 50 procent.

Trumpova druhotná cla na ruskou ropu by znamenala i úder Číně. Ta má zhruba pětinu své dovážené ropy z Ruska. Pokud by tedy Trump proto uvalil až 50procentní clo na veškerý vývoz z Číny, celková průměrná efektivní celní sazba uplatněná na vývoz z Číny do USA by činila již nějakých 81 procent!

Do loňska to bylo zhruba 11 procent, pak Trump dvakrát plošně navyšoval, dohromady o 20 procent, a nyní by to bylo dalších až 50 procent.

Čína by tak pykala za neochotu Ruska ke klidu zbraní na Ukrajině. Přitom když Trump dříve v tomto týdnu pohrozil druhotnými cly na venezuelskou ropu, Peking své nákupy venezuelské ropy okamžitě pozastavil.

Cla, která zavádí Trump, jsou svojí podstatou shodná s těmi, která už loni zaváděla EU

Akorát Trump říká, že Američanům prospějí, přičemž EU rovnou tvrdí, že Evropanům ne – a přesto je zavádí

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová cla komentuje jako „špatná pro podniky, horší pro spotřebitele“. Přesto je Evropská komise hodlá zavádět, jako odplatu za předchozí cla americké administrativy prezidenta Donalda Trumpa.

To je pozoruhodné. Vždyť zatímco tedy Trump zavádí opatření, o němž je přesvědčený, že řadovým Američanům – jeho voličům – prospěje, von der Leyenová chce zavést něco, o čem už dopředu říká, že evropské spotřebitele poškodí. Proč?

Jedním z důvodů je skutečnost, že na rozdíl od Trumpa ji samotnou žádný občanský elektorát přímo nezvolil – žádnými „svými voliči“ tedy na rozdíl od amerického prezidenta nedisponuje. Nemusí tedy ani plnit sliby voličům, když žádné nemá, a skládat jim účty. Jedná se o projev letitého boláku eurounijního zřízení, jímž je takzvaný demokratický deficit.

Evropská komise by prokázala nadhled – a své deklarované přesvědčení podložila činy –, pokud by na Trumpova cla nereagovala. Tedy žádná odveta, žádná eskalace. Žádná obchodní válka. Když navíc podle ní poškozují řadového evropského spotřebitele, měla by o důvod navíc.

Jenže je tomu přesně naopak. Evropská komise nejen, že hodlá zavádět cla jako odvetu. Ona dokonce zavádí cla nevyprovokovaně! Přesto, že hlásá, jak cla řadového Evropana poškozují. Vždyť Brusel loni zavedl cla na čínské elektrovozy a chystá rozsáhlou sadu uhlíkových cel.

Tato cla ale prý, říká Brusel a jeho stoupenci, nelze s těmi Trumpovými srovnávat, neboť jsou antidumpingová. Jsou totiž zhusta namířena proti Číně, která prý aplikuje sociální a ekologický dumping.

Ovšem pokud by skutečným důvodem pro zavádění uhlíkových cel nebo cel EU na čínské elektrovozy měl být čínský sociální a ekologický dumping, musela by EU svá cla na Čínu a další (nejen) asijské ekonomiky uvalovat tak nejpozději od 90. let minulého století. Celá éra vrcholné globalizace, od 90. let do konce minulého desetiletí, byla přece svojí podstatou založena na čínském, a obecněji asijském sociálním a ekologickém dumpingu. Západní firmy přesouvaly svoji výrobu do Asie za levnější pracovní silou (sociální dumping) i za mnohem volnějšími environmentálními standardy (ekologický dumping).

Vrcholnou éru globalizace doslova symbolizuje Čína jakožto „dílna světa“, umožňující Západu stlačovat výrobní náklady, tedy i celkovou inflaci, a po nějaký čas tak navyšovat životní úroveň lidí na Západě – v rámci jakési globalizační dividendy.

Dokud Čína a Asie obecně nepředstavovaly fatální hrozbu západní ekonomice, Západ rostl i díky tamnímu sociálnímu a ekologickému dumpingu. Kvůli němu sice i v Česku v 90. letech „zhasly“ mnohé textilní podniky, v době globální finanční krize zase třeba sklárny, ale tyto pády byly obecně vnímány jako nutná daň za tolik přínosnou globalizaci – za onu globalizační dividendu, kterou zajišťovala.

Proč se dnešní zastánci údajně antidumpingových cel na čínské elektrovozy v podání Bruselu neozývali v 90. letech či o deset nebo patnáct let později, když čínský sociální a ekologický dumping ničil české textilky nebo sklárny? Pokud mlčeli tehdy, měli by mlčet i nyní a nehájit tedy kroky Bruselu v oblasti zavádění cel na čínské elektrovozy. Ty jsou totiž v absolutním rozporu s jeho někdejším přístupem, kdy se rád přičinil, aby Západ v Číně onu „dílnu světa“ měl a rozvíjel.

Zlomový problém tkví v tom, že „dílna světa“ postupně přerostla Západu přes hlavu. Nečekaně rychle dokázala okopírovat a převzít jeho technologie a know-how. Ba co více, nyní už je dokáže rozvíjet po své vlastní ose. A to vše v době, kdy si třeba právě Brusel navíc tolik přereguloval vlastní autoprůmysl, a nejen jej, že ten globálně povážlivě ztrácí na konkurenceschopnosti i tak.

Přeregulovanost, ztráta konkurenceschopnosti a předání technologií a know-how Číňanům na „stříbrném podnose“ představují tří klíčové elementy historického omylu Západu, a Evropské unie zejména, který vejde do učebnic.

Brusel se „pět minut po dvanácté“ snaží tento historický omyl odvrátit, leč jde již spíše jen o zoufalou snahu, nastávající příliš pozdě. Její součástí je právě i uvalení cel na čínské elektrovozy a chystaná uhlíková cla. To nejsou žádné antidumpingové kroky, jak se je Brusel snaží vykládat. Znova: pokud by se o antidumpingové kroky jednalo, musela by je Evropská komise uplatňovat již nějakých 30 let, takže by ona vrcholná éra globalizace (z niž ponejvíce těžila Čína) nikdy neproběhla.

Nejsou to antidumpingová cla, nýbrž cla, která mají protekcionisticky ochraňovat jednotný trh EU, který se totiž potýká se ztrátou vlastní konkurenceschopnosti vskutku zásadního rozsahu. Hlavně však kvůli vlastní přeregulovanosti či uplatňování až příliš ambiciózní zelené agendy.

V tomto kontextu jsou tak cla Bruselu prakticky k nerozlišení od těch Trumpových, jimž je rovněž motivací ztráta konkurenceschopnosti v rámci vrcholící globalizace. S tím rozdílem, že zatímco Trump se v podstatě otevřené hlásí k tomu, že je motivován ochranářstvím, Brusel se za svůj protekcionismus zjevně „stydí“ a snaží se jej zakrývat poukazováním na čínskou nadprodukci a právě sociální a ekologický dumping.

Čímž se ovšem do celé věci tak akorát zamotává.

Pokud totiž například hodlá zavádět uhlíková cla, neboť v Číně neplatí tak vysoké environmentální standardy jako v EU, proč neuvalí podobné environmentální clo také na zkapalněný zemní plyn dovážený v rostoucí míře z USA? Vždyť jej v USA těží z břidlic, frakováním, tedy silně environmentálně zatěžující metodou, kterou si proto Evropa v podstatě zakázala. Pokud vadí čínský uhlík, jak to, že nevadí americké frakování?

Protože skutečnou motivací k zavádění cel Bruselu není ekologický dumping, jak říká, nýbrž prosté, „trumpovské“ ochranářství. Tak si stále nelžeme do kapsy.

A nezapomínejme, že samy evropské země si zrovna oblast elektromobility masivně dotují, ať už z celounijních či národních zdrojů. Dotace značí formu dumpingu. Brusel tedy aplikuje dumping, Peking aplikuje dumping. Jsou si víceméně rovny. Proč tedy ještě navíc Brusel zavádí clo?

Opět a ještě jednou: protože to není clo antidumpingové, ale ochranářské, tedy „trumpovské“.

Jedno vejce za osm korun už brzy?

Češi si ale drahá vejce tak trochu sami vykřičeli…

Vejce jsou dnes v Česku nejdražší v dějinách. V tomto měsíci vychází jedno vejce na 6,80 Kč, vyplývá z dat ČSÚ. To je o deset procent více než v únoru. Ještě v minulém desetiletí, v létě roku 2011, stálo vejce jen lehce přes dvě koruny.

Znamená to, že vejce jsou nyní více než trojnásobně dražší než tehdy. Ale ještě i roku 2021 stálo jedno vejce necelé tři koruny. Odkud se vaječná drahota bere? Do značné míry si za ni mohou Češi sami, příliš totiž poslouchají různé aktivistické spolky – a pak se diví, že „křičící menšina“ vyřvala všem vyšší ceny…

Samozřejmě pro potraviny obecně, vajíčka nevyjímaje, jsou typické sezonní cenové výkyvy. Přelom roku je pro cenu vajec kritický. Není tomu tak každoročně, ale velmi často ano, a sice že cena vajec vyskočí v listopadu, přičemž se pak drží poměrně vysoko do Vánoc, kdy se hoduje a koleduje, ba až do Velikonoc následujícího roku, kdy se opět hoduje a koleduje. Současné rekordní ceny vajec tak po Velikonocích nejspíše vezmou zasvé, alespoň zčásti, byť ke zlevnění na dvě koruny už opravdu nedojde.

A sezonnost rozhodně není českou specialitou. Drahá vejce má k řešení stále na programu třeba i americký prezident Donald Trump. Jeho administrativa nyní přichází s „prosíkem“ za Německem, Itálií, Polskem či Švédskem, aby se o svá vejce s Amerikou podělily. A pomohly tak zaplnit její prázdné regály. Jenže sama Evropa se potýká s nedostatkem vajec, navíc na obou březích Atlantiku platí dosti odlišné standardy skladování a přepravy vajec, což vzájemný obchod značně znesnadňuje.

Za to, že ani Evropa nemá vajec na rozdávání, může z nemalé části ptačí chřipka, avšak není jediným důvodem vaječné drahoty. Nákaza se často šíří v zemích blízkých České republice a ostatně i v Česku samotném. Zasaženy jsou ovšem zvláště chovy drůbeže v Maďarsku, Polsku a Německu či Itálii. Jejich rozsáhlé vybíjení, v něž nákaza ústí, snižuje počet nosnic, tedy i vajec, přičemž tato omezená nabídka naráží na zvýšenou poptávku. Pochopitelně nejen v Česku.

Zmíněná zvýšená poptávka zase plyne z růstu spotřebitelské nálady a vracející se ochoty utrácet právě i za potraviny. Nebo i ochoty nakupovat dražší potraviny místo levnějších. Odeznění mimořádně vysoké inflace uplynulých let letos Čechům zvedá reálné příjmy. Umoudřily se i ceny energií, alespoň v porovnání s lety 2022 a 2023, takže náhle mají Češi více volných peněz. A za část z nich chtějí právě i vajíčka.

Zde přichází na řadu oblíbená figura různých konejšitelů včetně některých politiků. V různých vystoupeních, často na sociálních sítích, Čechy přesvědčují podobně jako nedávno v případě vysokých cen másla, že i když jsou vejce rekordně drahá, člověk si jich za průměrnou mzdu může koupit stále srovnatelné množství jako dříve. Jinými slovy, jsou sice drahá nominálně, z hlediska své cenovky, avšak v poměru k výši celkem běžného příjmu – vzhledem ke kupní síle – vlastně nijak závratně drahá nejsou. A že prý za socialismu nebo v devadesátých letech byla situace i horší.

Je nápadné, že takové konejšení se už netýká třeba cen nájmů či nemovitostí. V jejich případě už by totiž vyšlo, že dlouhodobě zdražují nejen nominálně, ale i ve vztahu k reálným příjmům obyvatelstva. Je to ostatně docela běžná, ekonomům dobře známá věc. Čím je země bohatší, tím větší podíl svého pravidelného příjmu dává obyvatelstvo třeba právě na bydlení, zatímco podíl výdajů na potraviny se snižuje. Takže to, že si Češi postupně mohou dopřát za průměrnou mzdu více vajec, by měla být samozřejmost. Jenže nyní není.

Prostě aktuálně skutečně platí, že vejce drahá jsou, a to jak nominálně, tak reálně. Nebo se snad průměrná mzda od roku 2011 také více než ztrojnásobila jako cena vajec? Aby bylo vajíčko reálně stejně levné jako v létě 2011, musela by nyní průměrná hrubá mzda činit nějakých 75 000 Kč. Místo toho je o zhruba 30 000 Kč nižší.

Vysoká cena vajec je však v Česku vedle sezonnosti a letošního rychlejšího nárůstu poptávky v porovnání s nabídkou, již přiškrcuje ptačí chřipka, důsledkem také už vlastně specificky české příčiny. Tou je fakt, že se Češi sami „střelili do nohy“ zákazem poměrně levného klecového chovu nosnic, který však chtějí uplatnit „hurá stylem“. Aniž by zákaz dokázali vyjednat plošně na úrovni celé EU. Na jednotném vnitřním trhu tak budou nadále působit chovatelé, třeba ti polští, kteří budou těžit z výhody láce chovu v klecích, zatímco jejich čeští konkurenti mají přejít na nákladnější typy chovu na podestýlce či ve voliéře.

Před sedmi lety, roku 2018, si totiž aktivisté za práva zvířat, v tomto případě tedy drůbeže, navlékli slepičí škrabošky a vyšli do ulic Prahy. Tito Obránci zvířat, jak si říkají, si usmysleli, že vykřičí právě zákaz klecových chovů. Jejich „Slepičí jízda“, jak happening nazvali, slavila nevídaný úspěch. Obchodní řetězce se marketingově líbivě zavázaly, že klecová vejce roku 2025 přestanou vykupovat. Tehdy to bylo ještě daleko… Naskočili také politici, podobně líbivě. A je to tu. Česko se má zbavovat klecových chovů, ač jiné země nemusí. Přechod na dražší, takzvané welfare chovy, nad nimiž už skupiny aktivistů přimhouří oko, není levný, což se brzy může projevit nárůstem ceny vajíčka až na osm korun.

Nakonec nárůst nemusí být tak razantní, pokud cenový dopad welfare chovů utlumí zvýšený dovoz ze zahraničí, například ze zmíněného Polska, kde budou klecová vejce nadále k mání. To však znamená, že čeští chovatelé ztratí část své konkurenceschopnosti. Ve výsledku tak Češi budou nadále konzumovat klecová vejce. Akorát už nebudou česká, nýbrž polská. Aktivismus Obránců zvířat tak ve finále nic moc neřeší, jen nahrává zahraničním, nejen polským chovatelům klecových nosnic. A Čech si připlatí… (31.3.2025)