Češi letos za Silvestra utratí v průměru takřka 3000 korun, dohromady rekordních 15,5 miliardy

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank

Půjde o nejdražšího Silvestra historie, za Vánoci ale zaostane

Silvestra každoročně slaví přibližně 85 procent dospělé české populace, vyplývá z průzkumu veřejného mínění na dané téma. Ti, kteří jej slaví, letos za silvestrovské oslavy dají v průměru 2850 korun, meziročně o 250 korun více, plyne z týchž šetření a doprovodných výpočtů Trinity Bank.

Půjde tak tudíž o nejdražšího Silvestra historie. Důvodem je mimořádně vysoká inflace uplynulých let, která má stále své dozvuky zejména v segmentu služeb, ale také již oživení spotřeby domácností. To letos nestalo v souvislosti s odezněním inflace a růstem reálných mezd. Češi už letos z valné většiny nebudou omezovat počet nakoupeného silvestrovského zboží a služeb jako ještě loni.

Češi si například ve vyšší míře dopřejí sváteční a silvestrovské pobyty na horách či u moře

Uvedená suma 2850 korun zahrnuje výdaje za potraviny (průměrně 1350 Kč), alkohol (průměrně 850 Kč) či pyrotechniku (průměrně 650 Kč), nikoli ovšem za silvestrovské zájezdy a pobyty. Celkově Češi letos vydají za Silvestra, včetně silvestrovských zájezdů a pobytů, zhruba 15,5 miliardy korun. Z hlediska obchodníků je tak Silvestr i letos druhou nejvýnosnější sváteční příležitostí, umisťuje se po suverénně vedoucích Vánocích a před Velikonocemi.

Před pandemií zůstávalo podle tehdejšího průzkumu agentury Nielsen Admosphere kolem 90 procent Čechů na Silvestra domovině, tj. v Česku. Obliba silvestrovských pobytů v zahraniční však až do pandemie narůstala. Prim z „lyžařských“ destinací hrají Rakousko a Itálie, z těch prosluněných přímořských pak Egypt a Dubaj. Populární jsou ještě maďarské termální lázně.

Vítězem šarvátky Fica se Zelenským bude… Trump

Stačilo mu pronést pár vět pohrůžek a Amerika získá nová odbytiště pro svůj plyn, Slovensko i Ukrajinu

Slovenský premiér Robert Fico se přepočítal. Sázel na to, že Slovensko bude moci i po 1. lednu 2025 odebírat plyn nadále z východu, přes Ukrajinu. Akorát by se obchodně jednalo o ázerbájdžánský plyn. Jenže molekuly by nejspíše zůstaly ruské. Pročež tenhle plán ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj odmítl.

Před Vánoci Fico plán představil i šéfce Evropské komise Ursule von der Leyenové. Tehdy mluvil o „alternativním elegantním technickém“ řešení, které umožní v dodávkách z východu pokračovat právě i v příštím roce. Brusel se nicméně za plán nijak nepostavil. Počítá namísto toho s tím, že plyn přes Ukrajinu opravdu hned na Nový rok 2025 přestane téci.

Nezájem Kyjeva a Bruselu na pokračování tranzitu přes Ukrajinu, z něhož je Fico zjevně stále zoufalejší, má dvě zásadní příčiny. První je věcná, druhá geopolitická.

Věcně opravdu hrozí, že by přepravovaný plyn zůstal nadále ruský. Anebo že by Rusko na tranzitu nadále vydělávalo. I kdyby se vskutku jednalo o plyn ázerbájdžánský, Rusko by přesměrovalo své dosavadní dodávky plynu zemím EU, hlavně Slovensku a Maďarsku, právě do Ázerbájdžánu. Ten by tak získal uvolněnou kapacitu pro vývoz plynu do EU. Příjem ruské státní kasy z prodeje plynu by se tudíž ovšem příliš neztenčil. Pouze by jej místo do Bratislavy či Budapešti Rusko dodávalo do Baku.

Není divu, že Kyjev dále ruský plyn převážet nechce, byť by měl ázerbájdžánskou vlaječku.

Jiný „trik“, jak sám uvedl, zkusil vymyslet maďarský premiér Viktor Orbán. Chtěl nakupovat ruský plyn ještě předtím, než jej plynovod přivede na ukrajinské území. Ukrajinou by tak již tekl plyn formálně maďarský, byť jeho molekuly by byly pochopitelně nadále původu ruského. Orbánovi takové řešení prochází v případě dodávek ruské ropy, kterou maďarský MOL vozí přes Ukrajinu už coby maďarskou – tranzitem přes Ukrajinu ruská ropa napájí a napájet stále bude i v roce 2025 nejen Maďarsko, leč i Slovensko a Česko, resp. rafinérie, které v Česku provozuje Polsko.

Ani Orbánův „trik“ však na Zelenského zjevně nezapůsobil. Kyjev se odvolává na asociační dohodu s EU, jež prý brání mu ruskou ropu vypnout podobně, jako se chystá vypnout ruský plyn.

Zelenskyj má ale hlavně v ruce mocnější kartu, geopolitickou. A Brusel s ním. Kartu Donalda Trumpa (tu ještě v době, kdy přimhouřil oči nad přepravou ruské ropy přes Ukrajinu, Zelenskyj vytáhnout nemohl, neb v USA bylo teprve před volbami).

Zvolený americký prezident Evropské unii v poledních dnech hrozí, že pokud nezačne odebírat více amerického plynu a ropy, uvalí na její vývoz do USA nová cla. I bez této pohrůžky ale Brusel již předtím tušil, že jednou z cest, jak si Trumpovu administrativu naklonit, je odebírat více amerických energií. Vždyť navýšení těžby fosilních paliv představovalo středobod Trumpovy předvolební kampaně.

A zatímco Brusel si chce Trumpa naklonit primárně proto, aby nepřišla cla, Zelenskyj zase proto, aby nepřišel o americkou vojenskou pomoc.

Jak Brusel, tak Kyjev se ocitají v pozici, kdy není příliš co řešit. Zastavením tranzitu ruské (či ázerbájdžánské) ropy přes Ukrajinu „zabijí dvě mouchy jednou ranou“. Připraví Rusko o příjmy z prodeje plynu a k tomu si nakloní Spojené státy.

Ale bude se Slovenskem?

Zrovna včera Ukrajina získala historicky první dodávku zkapalněného zemního plynu z USA, přes terminál v Řecku. Když může americký zkapalněný plyn získávat Ukrajina, proč by nemohlo Slovensko? Třeba přes terminál v Litvě a následný polský tranzit. Příslušné plynovodní spojení mezi Polskem a Slovenskem se otevíralo letos v létě.

Ano, pro Slovensko to výhodný „deal“ nebude. Přijde o tranzitní poplatky za přepravu plynu, co doputuje přes Ukrajinu, dále do Rakouska. A navíc bude platit více za americký zkapalněný plyn, než nyní platí za ruský plyn potrubní.

Pro Brusel a Kyjev jde o „win-win“ situaci, pro Bratislavu o „lose-lose“.

Proto se Fico tolik vzteká. Proto dokonce hrozí Ukrajině vypnutím elektřiny. Proto viní Zelenského z nabízení úplatku. Proto se přichyluje k Moskvě, i když roku 2015 ještě vystupoval – podobně jako Orbán – proti kremelským zájmům, když kritizoval stavbu plynovodu Nord Stream 2. Tehdy jako dnes se hlavně obával o ztrátu tranzitních poplatků.

Zatímco ovšem v případě odporu proti stavbě Nord Streamu 2 Ficův zájem souzněl s tím americkým, nyní jde proti němu. A to nakonec bude podle všeho rozhodující. Nord Stream 2 nikdy plyn přepravovat nezačal, leč podruhé to Ficovi nevyjde. Ultimátně totiž tentokrát stojí proti USA, proti Trumpovi. A to je příliš velké sousto.

Vskutku, ultimátním vítězem celé situace, tedy i šarvátky mezi Ficem a Zelenským, bude Trump. Stačilo mu pronést několik vět pohrůžek a získává nová odbytiště pro vývoz amerických energií.

Česko dnes není o nic méně závislé na ruském plynu než před pěti nebo deseti lety

Kdo hovoří o dramatickém snížení závislosti na Rusku po invazi na Ukrajinu, vypráví pohádku – ostatně i nyní v prosinci má Česko přes 95 % plynu z ruského směru

Často dnes slýcháme, že Česko se po ruské invazi na Ukrajinu dokázalo rychle zbavit závislosti na ruském plynu. U nepoučené veřejnosti tak vzniká dojem, že vlastně až do roku 2022 jsme byli plně závislí na ruském plynu a pak se od ně dokázali střelhbitě odpojit – z temnot se zlomově dostali na světlo. To je však jen taková pohádka. Data a fakta poskytují docela jiný obrázek.

Vždyť v tomto měsíci, v prosinci 2024, přichází do Česka více než 95 procent veškerého dováženého plynu z východního směru, ze Slovenska, ukazují data státního podniku Net4Gas. O měsíc dříve, v listopadu, nebyla situace příliš odlišná. Plyn, který do Česka proudí ze Slovenska, je ponejvíce ruského původu. Čili, drtivá většina plynu, který dnes Česko dováží, pochází z Ruska.

Česko však nemá žádný přímý kontrakt s Ruskem. Takže dodávka ruského plynu do Česka se uskutečňuje přes zprostředkovatele. Takto se do Česka může dostat ruský plyn, který původně nakoupila slovenská nebo maďarská strana, jejichž státní plynárenské podniky mají již s ruským vývozním monopolem, Gazpromem, přímý kontrakt. To nic nemění na tom, že Česko, tedy jeho dodavatelé, domácnosti a firmy, platí za plyn v konečném důsledku Rusku.

Pokud se zaměříme na to, jaká byla situace před pěti nebo deseti lety, shledáme, že se příliš nelišila. Ani tehdy Česko nemělo přímý kontrakt s Ruskem. (Ten poslední se uzavřel roku 2006, kdy se o čtyři roky dříve do rukou německé RWE privatizovaný Transgas dohodl s Gazpromem tak nevýhodně, že již v první polovině minulého desetiletí daný kontrakt stejně nebyl aktivní.)

Bylo ovšem ve vleku dění na německém trhu. V roce 2019 totiž ještě odebíralo ruský plyn nikoli skrze Slovensko jako nyní, nýbrž právě skrze Německo. Převážně němečtí zprostředkovatelé před pěti lety získávali ruský plyn prostřednictvím potrubí Nord Stream. Následně jeho část nechávali poslat i do Česka.

Jinými slovy, stejně jako před pěti lety i v těchto měsících má Česko svůj plyn takřka výhradně z Ruska. Nyní však putuje z východu, přes východní zprostředkovatele, zatímco roku 2019 ruský plyn putoval do Česka ze západu (přesněji, ze severozápadu), skrze hlavně německé zprostředkovatele.

Dokonce ani před deseti lety, roku 2014, nebyla situace příliš jiná. V té době sice ještě platil přímý kontrakt na dovoz norského plynu, uzavřený roku 1997 na dvacet let, nicméně se pomalu vyčerpával. A hlavně: o norský plyn šlo převážně jen obchodně, ve skutečnosti i plyn označovaný jako norský byl původem z Ruska. Věc ale byla v režii opět převážně německých zprostředkovatelů. To je podstatné. Česko prakticky v celém uplynulém desetiletí dováželo takřka výhradně ruský plyn proto, že se jednalo o rozhodnutí převážně německých zprostředkovatelů. Ti měli s Gazpromem buď přímý, dlouhodobý kontrakt, nebo byl ruský plyn z jejich hlediska prostě cenově nejvýhodnější.

Kdyby už před deseti a více lety Německo zbudovalo terminály na zkapalněný plán, jak tak překotně činilo po invazi Ruska na Ukrajinu, proudil by už v uplynulém desetiletí do Česka nejen ruský plyn, potenciálně plyn norský, nýbrž i plyn právě z těchto terminálů, tedy z celého světa.

Takže už před deseti a více lety Česko nebylo na ruském plynu samotném o nic více závislé než dnes. Plynovodní infrastruktura na území Česka už tehdy umožňovala, aby Česká republika dovážela plyn klidně z celého světa. Pokud tedy bude Němec chtít.

Jenže Němec nechtěl. Ten chtěl ruský plyn. A dokonce tolik, že plynovodu Nord Stream budoval společně s rakouskou, francouzskou, nizozemskou a britskou stranou jeho paralelní „sestru“, Nord Stream 2.

Česko se zkrátka spolehlo na prozíravost Německa a dalších zmíněných západoevropských zemí. Když tyto země hodlaly svůj dovoz ruského plynu ještě dále navyšovat, prostřednictvím budovaného plynovodu Nord Stream 2, ani Česko příliš nevidělo důvod zaběhlý stav věcí měnit.

Dnes se jasné, že takoví Poláci byli prozíravější než Němci a další západoevropské země, a nakonec i než Česko, když si zbudovali plynovodní napojení na norská naleziště v Severním moři, tedy potrubí Baltic Pipe, spuštěné roku 2022.

Poláci ale přece jenom byli objektivně motivovanější než Češi takové potrubí zbudovat. Dalo jim vlastně přímé napojení na Norsko. Což umožňuje prostý fakt, že Polsko má přístup k moři. Na rozdíl od Česka. I kdyby bylo Česko sebeprozíravější, přímé napojení na norská naleziště jako Polsko mít nemohlo. A to jen zesilovalo jistou – hlavně z dnešního hlediska – odevzdanost nechat dodávky plynu hlavně v rukou Německa. Které hořelo pro plyn ruský.

Ostatně ani Evropská komise neměla zásadních námitek. Roku 2017 Brusel uznal (zde), že „fungování českého trhu se zemním plynem se v posledních letech zlepšilo. Od roku 2012 je lépe propojen se západoevropskými trhy a umožňuje zpětné toky plynu ze západní Evropy do ČR.“

Ano, vskutku, už před více než deseti lety Česko samotné nebylo o nic více závislé na ruském plynu než dnes. Mohlo klidně dovážet plyn ze západní Evropy. Jenže ta tehdy – zejména Německo – svůj odběr ruského plynu navyšovala. Takže nepřekvapí, že takřka výhradně proudil i do Česka. Ostatně jako v horké současnosti. Nyní se tak, jak víme, děje s jedinou změnou – a sice že ruský plyn už neproudí jako dříve přes Německo, leč staronově přes Slovensko.

Přesně tak, staronově. Za socialismu nebo ještě i v 90. letech bylo Česko na sovětském, resp. ruském plynu skutečně plně závislé. Tehdy do dnešní České republiky tedy pochopitelně výhradně tekl přes území dnešního Slovenska. K tomuto modelu se v posledním měsíci či dvou Česko vlastně vrátilo. Na rozdíl od doby před zhruba třiceti a více lety dnes ale může klidně, bude-li chtít, brát plyn ze západní Evropy. Což ale není nic nového, tento stav trvá přes deset let.

V čem tedy spočívá ona dramatická změna, jež se měla odehrát po invazi Ruska na Ukrajinu? Změnou jistě je zničení a zneprovoznění plynovodů Nord Steam. Změnou je rychlá výstavba terminálů na zkapalněný plyn na německém pobřeží.

Tyto změny však neproběhly v české režii, Česko je pouze v jejich vleku.

A takový plynovod STORK II, který by spojoval Česko s terminálem při polském pobřeží, a snižoval by závislost na dění v Německu a tamních rozhodnutích, v nejbližších letech nadále stát nebude. A kdo ví, zda vůbec. Polská strana po zbudování zmíněného potrubí Baltic Pipe už pro další diverzifikaci zdrojů plynu nestojí tolik jako dříve.

V českém kontextu je zásadní změnou snižování závislosti na ruském plynu, jež se ale odehrávalo hlavně v 90. letech a v prvním desetiletí tohoto milénia.

Kdokoli vyzdvihuje snižování závislosti na ruském plynu jako záležitost posledních dvou až tří let, až jako přechod ze tmy do světla, vypráví spíše pohádku, než by věrně popisoval skutečnou dějovou linku.

Vždyť jediný výraznější realizovaný krok české strany, který se v oblasti zásobování země plynem odehrál po ruské invazi na Ukrajinu, představuje několikaleté pronajmutí kapacity v terminálu na zkapalněný plyn v Nizozemsku. Tam loni desítky tankerů přivezly plyn, který by pokryl zhruba třetinu roční spotřeby České republiky.

Jenže dvě třetiny je třeba hledat jinde. A v těchto měsících se to děje takřka výhradně staronově v Rusku slovenskou cestou…

Pohonné hmoty přestaly zlevňovat

V příštím roce však budou trendově zlevňovat až po 35 korun v případě benzínu a 34 korun v případě nafty 

Pokles cen pohonných hmot v Česku se zastavil. Průměrná cena benzinu stoupla za poslední týden o jeden haléř na 35,69 koruny za litr. Nafta zdražila o sedm haléřů na 34,88 Kč.

V příštím týdnu pohonné hmoty opět mírně zdraží, v rozsahu do deseti korun na litr.  Důvodem bude prosincové oslabení koruny vůči dolaru, nikoli vývoj dolarových cen ropy, protože ty zůstávají poměrně stabilizované. Ropa Brent se v prosinci obchoduje kolem cenové úrovně 73 dolarů za barel.

Ukazatel desetidenní míry kolísavosti ceny ropy je nyní v případě Brentu na nejnižší úrovni od letošního března, v případě americké lehké ropy dokonce od roku 2021. K poklidnému obchodování přispívá i mělkost trhu, která je tradičním rysem konce roku.

V poměrně úzkém pásmu oscilují světové ceny ropy ovšem již od poloviny letošního října. Obchodníky znepokojuje možný převis nabídky nad poptávkou po ropě na světovém trhu, který přetrvá i v příštím roce. Poptávka Číny, největšího světového dovozce ropy, stále ochabuje, zatímco celosvětová nabídka ropy stoupá. V tomto ohledu ale situaci mohou změnit možné přísnější sankce nové americké administrativy Donalda Trumpa na Írán. Ty by světový trh připravily o podstatnou část íránské ropy, která na ně nyní v rostoucí míře plyne.

Termínové kontrakty na ropu Brent nyní předpokládají mírný pokles cen v průběhu příštího roku, k úrovni jen mírně nad 70 dolary za barel v jeho druhém pololetí. Celoroční průměrná cena by měla činit 71,2 dolaru za barel. Celoroční průměrná cena Brentu by tak měla být o zhruba devět dolarů na barel nižší než letos, kdy činí necelých 80 dolarů za barel.

Dolar by měl v prvních třech čtvrtletích roku vůči koruně zpevnit, až na 24,50, přičemž koncem roku 2025 podle nynějšího konsensu analytiků oslovených agenturou Bloomberg oslabí k 23,80. Po většinu roku o něco slabší koruna, než jaká je nyní, kdy kurs činí 24,10, utlumí dopad zlevňování ropy do cen pohonných hmot v ČR. Ty by i tak v příštím roce měly trendově mírně zlevnit, k úrovni konce roku 2025 pod 35 korunami v případě benzínu a k hodnotě pod 34 korunami v případě nafty. (28.12.2024)