.jpg?s3=1)
Přitom produkují reálně více než dvojnásobné bohatství. „Na půl plynu jedou dvakrát rychleji“, jde o nesporný úspěch
Jeden z opravdu výrazných úspěchů české ekonomiky nastal v období po roce 1989 v oblasti jejího dopadu na životní prostředí. Vlastně se dá říci, že Češi dnes na půl plynu jedou dvakrát rychleji než v roce 1989.
Vždyť ještě v roce 1989 činily emise emisí v přepočtu na obyvatele dnešní ČR celkem 16,7 tun. Loni už to bylo jen 7,9 tuny, tedy méně než polovina. Emise na obyvatele tak odpovídaly úrovni roku 1954 (viz graf níže).
Přitom roku 1989 činil hrubý domácí produkt v přepočtu na obyvatele ČR celkem 14 027 mezinárodních dolarů (ve stálých letech roku 2011). V roce 2022 už to bylo 32 247 mezinárodních dolarů (opět ve stálých letech roku 2011) (viz graf níže).
Češi jsou tak dnes schopni produkovat více než dvojnásobné ekonomické bohatství na obyvatele při méně než polovičních emisích na toho samého obyvatele.
Za příznivým vývojem stojí více příčin.
V první řadě modernizace průmyslové výroby s daleko větším důrazem na tlumení jejích nepříznivých dopadů na životní prostředí.
Zásadní roli hraje ale také samotná změna struktury průmyslové produkce, směrem od těžkého průmyslu k jeho „lehčím formám“ – například od těžby či ocelářství k autoprůmyslu. Významným rysem je po roce 1989 také obecně pokles významu průmyslu pro tuzemskou ekonomiku a nárůst významu sféry služeb, která je emisně méně zatěžující. Jakkoli je pravdou, že Česko fakticky stále představuje nejprůmyslovější země EU.
K redukci emisí na obyvatele po roce 1989 konečně jezdí i do zapojení Česka do mezinárodního, globálního obchodu. Mnohem větší objem zboží, které dnes Češi pořizují, je dnes vyrobeno v zahraničí, například v asijských zemích včetně Číny, takže příslušené emise vznikají tam. Část vlastních emisí tak Češi po roce 1989 fakticky vyvezli za hranice. Tento faktor je samozřejmě příznivý pouze z pohledu místního, nikoli globálního, neboť k redukci emisí z globálního pohledu nedochází, jen k jejich „přemístění“ jinam.
Češi se vrací k ruskému plynu, píše agentura Bloomberg
Hatí tak prý celoevropskou snahu odstřihnout se od ruských energií a popírají svá slova, že závislost na Rusku je nulová, dozvídá se dnes celý svět
Češi se vrací k ruskému plynu, píše agentura Bloomberg (viz níže). Česko tak podle ní patří k několika zemím, které hatí celoevropskou snahu odstřihnout se od ruských dodávek energií. Taková snaha je skutečností uplynulých dvou let, po ruské invazi na Ukrajinu.
Česko podle Bloombergu sice v létě 2023 deklarovalo úplnou nezávislost na ruském zemním plynu a snížilo jeho dovoz prakticky na nulu. Nyní však ruský plyn opět dováží, a sice přes Slovensko.
Klíčovým důvodem, proč se Češi vrací k ruskému plynu, je poplatková politika Německa, jak Bloombergu potvrzuje i české ministerstvo průmyslu a obchodu. To ale přitom v době vrcholící energetické krize tvrdilo, že při případném nedostatku plynu z důvodu ruského zastavení dodávek se o něj právě Němci s Čechy solidárně podělí. Nyní ovšem tedy Němci nevykazují ani zcela běžnou, elementární míru solidarity.
Němci Čechům účtují zvláštní poplatek za přepravu plynu přes své území, 2,5 až 3,5 eura za megawatthodinu, takže plyn z východního směru je ještě o to cenově atraktivnější. Zmíněný poplatek přidává k běžné tržní ceně plynu osm procent, vypočítává banka Citigroup.
Některé země EU včetně Česka již Německo vyzvaly, aby poplatek zrušilo, avšak zda jej Berlín skutečně přestane uplatňovat je nyní ve hvězdách. Kvůli pádu tamní Scholzovy vlády a předčasným volbám zkraje roku 2025.
Z dat českého státního podniku Net4Gas vyplývá, že hned zhruba 94 procent plynu, který Česko dováží, pochází v tomto měsíci z „ruského směru“, ponejvíce z Ruska. Jen přibližně šest procent plynu je ze západního směru, tedy z Norska či z terminálů na zkapalněný plyn, kde si ČR už od roku 2022 pronajímá kapacitu. Nyní ale tuto pronajímanou kapacitu paradoxně prakticky vůbec nevyužívá.
Za dramaticky navýšený přítok plynu do Česka z „ruského směru“ nemůže ani nově uzavřený kontrakt s Alžírskem. Česko v jeho rámci dostává plyn od začátku letošního října, celkově ale jen v objemu asi dvou procent roční spotřeby. Což v rozpočtení na měsíce odpovídá průměrné měsíční dodávce kolem 120 gigawatthodin. Jenže předávací stanicí Lanžhot, tedy z „ruského směru“, přiteklo letos v říjnu zhruba 3650 gigawatthodin. Loni v říjnu to bylo zhruba 870 gigawatthodin.
Pokud tedy alžírský plyn tekl přes Lanžhot a navýšil objem dodávky o zmíněných 120 gigawatthodin, při jinak meziročně stejném objemu dodávek by to znamenalo nárůst na přibližně 1000 gigawatthodin (a to už ruský plyn proudil Lanžhotem i loni v říjnu, byť v nižším objemu než letos).
Jenže, jak je uvedeno, letošní nárůst není na 1000 gigawatthodin, ale hned na 3650 gigawatthodin. Alžírské dodávky tedy vysvětlením nejsou.
Rusko tudíž zůstává „hlavním podezřelým“. A že může být ruský plyn obchodně či statisticky vykázaný jako slovenský, neboť jde o dovoz ze Slovenska, nemění nic na tom, že molekuly takového plynu se „zrodily“ na území Ruské federace. Ani na tom, že Rusko je konečným příjemcem platby za ně. Slovensko totiž prakticky žádný plyn netěží. Přesněji, jeho vlastní těžba odpovídá asi 1,5 procenta celkové slovenské spotřeby plynu. (17.11.2024)
