Česká ekonomika byla i loni „jako cedník“

Komentáře Lukáše Kovandy

Loňský rok jednoznačně potvrdil postavení české ekonomiky jako vysoce „odtokového“ hospodářství. Objem vytvořeného bohatství, které z České republiky bez náhrady mizí do zahraničí, je v posledních letech tak značný, že zemi náleží nelichotivé přední příčky ve světovém žebříčku podle právě rozsahu odtoku bohatství.

V roce 2022 bylo Česko mezi okolními zeměmi jedinou, jejíž obyvatelé měli k dispozici méně bohatství, než kolik reálně vytvořili, a to pouze zhruba 96 procent. Hrubý národní důchod v přepočtu na osobu totiž zaostal za hrubým domácím produktem v přepočtu na osobu, jak ukazují data Světové banky (viz tabulka níže).

Pro srovnání, takoví Němci disponovali přibližně 110 procenty bohatství, které na svém území vytvořili, a to i díky přílivu bohatství vytvořeného například právě v Česku. Rakušané pak měli k dispozici 108 procent bohatství, které vytvořili. Poláci sice zůstali „na svém“, ale Maďaři či Slováci dokázali ukazatel rovněž přetočit „do plusu“.

Každý obyvatel ČR, včetně nemluvňat, tak měl loni v průměru k dispozici o zhruba 25 tisíc korun méně, než kolik mu mělo připadat, pokud by v zemi vytvářené bohatství také v zemi zůstávalo nebo bylo v případě odtoku plně kompenzováno přílivem bohatství ze zahraničí, například v podobě dividend nebo investic.

Česko je přední světovou „odtokovou“ ekonomikou již řadu let. V roce 2019, tedy ještě před covidem a válkou na Ukrajině, obsazovalo v rámci zemí OECD první příčku v rozsahu odtoku bohatství, vynecháme-li země označované za daňové ráje.

Stěžejním důvodem enormního odlivu bohatství z Česka je pravidelný, prakticky každoroční, odliv stovek miliard korun do zahraničí v podobě dividend, jenž není kompenzován dostatkem zahraničních investic v zemi.

Argentinu podle všeho čeká šoková terapie

Nebo přechod na americký dolar. Nový prezident země, libertarián Javier Milei, také slibuje přetnout obchodní vztah se „zabijáckou“ Čínou.

Pokud nový prezident Argentiny, Javier Milei, splní alespoň část svých předvolebních slibů, Argentina – a svět s ní – zažije ekonomický experiment, jaký nepamatuje. Milei hodlá staré pořádky rozřezat na kousíčky motorovou pilou, s níž tak rád vystupoval v ulicích argentinských měst během kampaně.

Jednou z prvních obětí motorové pily novopečeného prezidenta, který se úřadu ujme 10. prosince, má být samotná argentinská měna, peso. Milei, vzděláním ekonom, by ji rád nahradil americkým dolarem, v rámci takzvané dolarizace. Odhodlání má, otázkou je tedy spíše jen to, jaký bude rozsah dolarizace. Každopádně na argentinskou ekonomiku by nyní měla mít vlastně bezprecedentně silný vliv měnová politika americké centrální banky – Fedu.

Milei vskutku slibuje šokovou terapii. „Není čas na postupné kroky,“ ubezpečil dav svých slavících příznivců. Ti v terapii spatřují naději na zkrocení více než 140procentní inflace, jež drasticky požírá jejich úspory. K jejímu zkrocení má ostatně přispět právě i zmíněná dolarizace.

Problém je, že Milei může rychle narazit na zeď neúprosných ekonomických zákonitostí. Třeba devizové rezervy země jsou tak vyčerpané, že rychlá dolarizace je prakticky vyloučená. Nový prezident – a ne ekonomika – tak může být tím, kdo zažije šok. A sice šok z toho, jak rychle chladne nadšení a podpora příznivců, kteří uvěřili jeho slibům. A to ještě neví, či si nepřipouští, že zkrocení tak vysoké inflace, jakou Argentina prochází, si zpravidla žádá v prvé řadě velmi hlubokou recesi. A že s tím neudělá nic ani motorová pila v Mileiových rukou.

Co pravděpodobně přijde poměrně záhy, nebude dolarizace, leč devalvace. Devalvace pesa. Argentinská centrální banka se k ní bude muset uchýlit dost možná už tento týden právě proto, že takřka vyčerpala své devizové rezervy.

Milei tak takřka jistě nenaplní všechny své okázalé sliby. Nicméně jeho libertariánská orientace na malý stát a volné trhy je nezpochybnitelná. Vždy i své psy pojmenoval po předních libertariánských či klasicky liberálních ekonomech dějin: Murraym Rothbardovi, Miltonu Friedmanovi a Robertovi Lucasovi. A vztahy Argentiny a zemí typu Číny či Brazílie hodlá přetnout, i když jde o ekonomické mocnosti. Vadí mu totiž, že jsou to socialistické ekonomiky. A Čína pak dokonce prý, podle jeho slov, ekonomikou „zabijáckou“, „vraždící“.

Avšak i Milei nakonec připouští, že soukromé firmy nebude v obchodování se „zabijáky“, totiž čínskými protějšky, nijak omezovat. Což ovšem přidává další otazník za to, jak moc se nakonec jeho činy ve funkci budou odchylovat od nebývale ideologicky vyhraněné předvolební rétoriky.

Podle všeho se Milei, hned jak utichnou oslavy, začne hbitě zabývat hlavně tím, na kolik si může dovolit v politické praxi slevit ze svých slibů, aby přitom nepřišel o kritický počet svých příznivců.

I pokud však sleví poměrně výrazně, Argentinu čeká zásadní ekonomická transformace.

Spojeným státům hrozí zhoršení ratingu

A podle Pensylvánské univerzity nakonec i bankrot. Investor Buffett nesouhlasí.

Spojeným státům hrozí zhoršení ratingu, který jim přisuzuje agentura Moody’s. Ta v pátek minulý týden zhoršila výhled úvěruschopnosti země z dosavadního „stabilního“ na „negativní“. Povážlivě tak stoupá pravděpodobnost, že přikročí také k vlastnímu snížení ratingu – poprvé po více než sto letech, od úsvitu moderních finančních dějin.

Agentura varuje, že v nynějším prostředí vysokých úrokových sazeb je třeba zásadně omezit výdaje administrativy Spojených států, nebo naopak razantně navýšit příjmy. Jinak totiž rozpočtové deficity „zůstanou velmi hluboké, což výrazně omezí možnost dalšího dluhového financování země“, uvádí Moody’s.

Podle agentury hrozí, že Spojené státy se budou dalších několik let potýkat s rozpočtovým schodkem kolem šesti procent hrubého domácího produktu, což právě omezí možnost dluhového financování země. Při vysokých úrokových sazbách a hlubokých deficitech totiž nutně citelně stoupá nákladnost obsluhy dluhu, čímž se zužuje prostor pro další zadlužení, neboť investoři žádají za svoji půjčku ještě vyšší úrok, aby tak ošetřili vlastní riziko spojené s možnou platební neschopností. Úrok na dlouhodobém dluhu USA je v těchto dnech vůbec nejvyšší za posledních šestnáct let, což někteří experti zčásti připisují právě obavám z rostoucího zadlužení země.

Agentura Moody’s je poslední z trojice světově významných agentur, která Spojeným státům ponechává – už od zmíněného roku 1917 – nejlepší možný rating AAA. Agentura Standard & Poor’s zhoršila Spojeným státům rating v roce 2011, agentura Fitch pak letos v srpnu. Mezi lety 2011 a 2013 zhoršila Moody’s Spojeným státům ratingový výhled – jako včera ze „stabilního“ na „negativní“ –, ovšem ke snížení ratingu tehdy nepřistoupila.

Ratingové agentury kritizují nejen obtížnou udržitelnost veřejných financí USA, ale také jejich vnitropolitickou paralýzu, jež podrývá důvěryhodnost země v očích investorů.

Vždyť už zmíněné letošní srpnové snížení ratingu Spojených států v podání agentury Fitch podle ní odráželo očekávané zhoršení fiskální situace USA v příštích třech letech, dále pak vysokou a rostoucí úroveň celkového veřejného zadlužení země a konečně právě erozi ve správě a řízení jejího hospodaření. Eroze má spočívat hlavně v opakovaných politických klinčích a třenicích ohledně navýšení dluhového stropu a v tom, že politické kroky a rozhodnutí politici v dané věci podnikají na poslední chvíli.

Od zhoršení ratingu agentury Fitch se přitom situace na Kapitolu příliš nezlepšila. Nejprve byl totiž Kongres paralyzován odvoláním šéfa Sněmovny reprezentantů a posléze dlouhými týdny, kdy se republikáni snažili zvolit nového. Takzvané „vypnutí vlády“ se sice podařilo odvrátit za pět minut dvanáct, avšak za několik dní číhá na americkou veřejnou správu další takováto hrozba – tedy hrozba nedostatku financí (například na platy) k zajištění svého řádného chodu.

Podle letošní analýzy Whartonovy obchodní školy při Pensylvánské univerzitě (zde) mají Spojené státy zhruba dvacet let na to, aby zásadně napravily své veřejné finance. Jinak se jejich stav stane neudržitelný a země bude čelit platební neschopnosti, čili bankrotu, jenž by dramaticky otřásl celým světem.

Mezinárodní investoři však, zdá se, hrozbu bankrotu USA podceňují. Ostatně například jeden z nejslovutnějších z nich, Warren Buffett, dále bezmezně věří dlužnické spolehlivosti vlády Spojených států. Legendární investor, resp. jeho společnost Berkshire Hathaway, neváhá půjčovat americké vlády vysoké stovky miliard dolarů v rozsahu jen několika málo dní.

Buffett míní, že zhoršení ratingu či ratingové výhledu, ať už v podání té či oné agentury, je vždy vlastně jen „plácnutím do vody“. Investor je tedy evidentně přesvědčený – jako mnozí jiní –, že Spojeným státům zkrátka bankrot nehrozí ani v tom nejzlejším snu, neboť „všemocný dolar“ jim poskytuje supervýhodu, jakou žádná jiná země či ekonomika světa nemá.

Tato supervýhoda tkví v tom, že dolar, představující globální rezervní měnu číslo jedna, umožňuje Spojeným státům i sebehlubší zadlužení nakonec řešit – lidově řečeno – tiskem novým peněz. Role dolaru coby světové rezervní měny číslo jedna pak zajistí, že nutné inflační náklady takového tištění neponesou jen Spojené státy samotné, nýbrž celý svět.

Buffett vlastně mezi řádky praví, že Spojené státy se jako jediná ekonomika světa mohou zadlužovat, v zásadě jak se jim zamane, přičemž dojde-li na nejhorší, o inflační náklady takového tištění se podělí s celým světem. To je ona supervýhoda: dolar Spojeným státům umožňuje půjčovat si na své potřeby, ale pokud by to jednou snad už neutáhly, zatáhne to celý svět.

Právě proto si Buffett ze zhoršení ratingu spolehlivosti Spojených státu coby dlužníka nic nedělá; tiskárny všemocného dolaru zvládnou i to, co je pro ostatní země nemožné.

Německý ústavní soud zarazil plán Scholzova kabinetu

Plán utratit v přepočtu 1500 miliard korun za boj s klimatem. Německo je příliš malým emitentem, aby mohlo globální klima ovlivnit, takže soud budoucí generace Němců rozumně chrání před sobeckým zadlužováním generací současnou.

Jak nevídané, že v Německu má zbytky zdravého rozumu alespoň někdo, totiž tamní ústavní soud. Minulý týden rozhodl zarazit plán Scholzova kabinetu využít v přepočtu 1500 miliard korun veřejných peněz na boj s klimatickou změnou. Německo je už nyní globálně příliš malým emitentem škodlivin, aby mohlo jakkoli zásadněji klima ovlivnit – byl by to boj s větrnými mlýny. Soudci z Karlsruhe správně upřednostnili blaho a životní úroveň budoucích generací a odmítli je sobecky zadlužovat generací současnou.
Jedná se o další ránu německému zelenému mámení, které je nejvíce bezohledné právě vůči dnešním dětem, a zejména těm ještě nenarozeným. Spočívá totiž v tom, že se má nyní největší evropská ekonomika v důsledku připravovat o svoji konkurenceschopnost a německé veřejné finance postupně o svoji udržitelnost. Oboje může dramaticky snížit životní úroveň dalších generací. Připomeňme, že Německo je výrazně zadluženější než Česko, o němž přitom někteří tuzemští politici už pár let tvrdí, že má rozvrácené veřejné finance, ba málem bankrotuje. A Německo je tedy podle nich v pohodě?

Kdo je na tom ještě hůř

Ne, ani Německo nemá veřejné finance v rozvratu, tím méně v bankrotu. Ale přesto se nad jeho ekonomikou nevídaně zatahuje. Němci snad i proto hledají národy, jež jsou na tom ještě hůře. Všimli si Česka. To je podle několik dní starého článku předního německého deníku Die Welt „nemocným mužem Evropy“. Alespoň z ekonomického hlediska. Jako jediný ze států EU se dosud makroekonomicky nezotavilo z pandemie. Německo na tom ale není o tolik lépe a vlastně na nepříznivém stavu českého hospodářství nese zásadní podíl. Pokud je Česko „nemocným mužem Evropy“, nakazilo se právě od Německa.
O snad žádné jiné zemi EU nelze tak přesvědčivě jako o Česku říci, že je z energetického hlediska 17. spolkovou zemí Německa. Takže Česko prakticky nejvíce ze všech doplácí na nezvládnutou německou energetickou transformaci, tzv. Energiewende.
Energiwende a také zelená agenda EU, které pramení z do značné míry stejného myšlenkového a světonázorového zdroje, představují klíčové důvody churavění jak německé, tak zprostředkovaně i české ekonomiky.
Vždyť třeba největší německá automobilka Volkswagen pozastavuje nábor nových zaměstnanců. Zatím ani nestanovila, do kdy má opatření trvat. Jedná se o další viditelný příznak, že německý, ba evropský autoprůmysl čelí závažné ztrátě konkurenceschopnosti. V září německá vláda ukončila dotační podporu při pořizování firemních elektrovozů. Přitom bez dotací na tom výrobci elektroaut v Německu budou ještě hůře než dosud. O čemž svědčí i nedávné oznámení Volkswagenu, že nebude stavět továrnu na baterie do elektrovozů, gigafactory, o niž usilovalo i Česko. Fialova vláda pro továrnu dokonce vyčlenila prostor dosavadního armádního letiště Plzeň-Líně.
Evropský autoprůmysl v čele s tím německým se ocitá v kleštích drahých energií na jedné straně a dusivé regulace výroby aut se spalovacím motorem v podání Bruselu na straně druhé. Za drahé energie může kromě války na Ukrajině zejména zmíněná zelená agenda EU, resp. cesta k uhlíkové neutralitě roku 2050, známá jako Green Deal. A zčásti jsou drahé energie důsledkem Energiewende, jež největší evropskou ekonomiku letos dovedla k vypnutí už všech svých jaderných reaktorů.

Čínská továrna za humny

Další problém pro Evropu, Německo i Česko představuje vzmach asijské, hlavně čínské konkurence, třeba v elektromobilitě. Největší čínský výrobce elektroaut (a po americké Tesle druhý největší na světě), automobilka BYD, postaví svůj první závod v Evropě v Maďarsku. To vše právě v době, kdy Volkswagen razantně škrtá, neboť absolutně nezachytil trend elektromobility a nedokázal zároveň v Bruselu ubránit vozy se spalovacími motory před oním zeleným mámením.
Přitom z hlediska objemu globálních emisí je jedno, zda v EU kompletně jezdí auta se spalovacími motory, nebo kompletně elektroauta. Globální emise budou plus minus stejné. Vždyť veškerá auta se spalovacími motory v EU se na globálních emisích podílejí z jednoho až dvou procent. A elektroauto je náročné na emise při výrobě a částečně i provozu, zejména je-li napájeno elektřinou vyrobenou z uhlí. Teď tedy, zdá se, budou v EU jezdit více a více elektroauta. Ovšem dost možná hlavně ta čínská.

Úpis sponzorovi Hamásu

O Německu se ještě před pár lety říkalo, že má vše – zejména energetickou a přistěhovaleckou politiku – promyšlené a že vše zvládne. Teď se na 15 let upsalo Kataru, sponzoru Hamásu, k odběru plynu, neboť si povypínalo jaderné elektrárny. Ulicemi mu pochodují masy propalestinských antisemitů, které zjevně nedokázalo začlenit. Automobilový průmysl se mu vinou nezvládnuté energetické přeměny a zelené ideologie hroutí v přímém přenosu. Číňané mu „za humny“ staví svůj první evropský závod na elektroauta. Teprve po více než 30 letech plně doceníme prozíravost britské premiérky Thatcherové, jež oponovala znovusjednocení Německa. Asi již tehdy tušila, že Němci nečiní malé chyby. (21.11.2023)