Článek tohoto nadpisu mohl by se snad zdáti bezpředmětným a zbytečným. Název našeho státu jest zajisté samozřejmý a zdá se, že není nijak třeba jej odůvodňovat a zdůrazňovat. A přece!
Název každého státu má býti jeho nejkratším a nejúplnějším vystižením. Také tak skoro ve všech případech bývá, neboť každý stát si dá takové jméno, jež by jej ve světě nejpřiléhavěji přestavovalo.
Název státu jest jeho navštívenka, kterou se stát oznamuje ve stycích s cizinou.
Název „Československá republika“, nebo krátce „Československo“, ohlašuje velmi výstižně celému světu základní myšlenku našeho vzniku a naší státní existence. Jsme národní stát, stát československého národa, tedy spojených Čechů a Slováků, kteří ze své vůle, dobrovolně, tento stát utvořili a jej udržují. Za světové války si Češi, Masaryk a Beneš, i Slováci, Štefánik a Markovič, svorně za hranicemi tehdejšího Rakouska-Uherska podali ruce ke společné revoluční práci proti nespravedlivé a nenáviděné habsburské říši a pro vznik svobodné, demokratické republiky spojeného národa. V legiích stáli vedle sebe a za společným cílem Čech i Slovák, a také doma, uvnitř staré říše, Češi a Slováci (např. v Národním výboru) svorně pracovali ke společnému osvobození a k společné státní budoucnosti. Československá samostatnost jest výsledkem společné práce, obětavosti i prolité krve Čechů i Slováků; osvobození i jednotné státní soužití obou těchto větví jednotného národa bylo vedoucí a vítěznou ideou (myšlenkou) našeho revolučního zápasu a zůstává i pro příští věky nezbytnou základnou našeho státu. Čechoslováci utvořili a vybojovali svou republiku, oni ji také řídí a uhájí.
Také početně je československý národ vedoucí v našem státě, neboť tvoří podle dosud jediného sčítání v naší republice, konaného r. 1921, 65,5 % veškerého obyvatelstva republiky a je ve většině ve všech jejích zemích (v Čechách, v zemi Moravskoslezské a na Slovensku). Jen v Podkarpatské Rusi jsme početně slabí, jen 3,3 % tamních obyvatelů, ale politicky i kulturně i tam vedeme; početně tam je jiná většina, opět však slovanská, totiž Rusíni (62,3 %). Vlivem nenásilného, přirozeného vývoje lze pro letošní nastávající sčítání lidu očekávati čísla a výsledky našemu národu ještě příznivější.
Protože vznik i osudy naší republiky a našeho národa jsou nerozlučně spjaty, nebylo a není pochybností, že jméno „Československo“ mu nejlépe sluší a je plně vystihuje.
Také se rozumí samo sebou, že tento titul má býti psán jediným slovem a ne, jako se někdy a někde děje, „Česko-Slovensko“! Na pouhý pohled není ovšem mezi oběma jmény valného rozdílu. Ve skutečnosti však se takovým rozdělováním slova na dvě odlišné a stěží spojené části přímo útočí na naši státní jednotu. Psaní „Česko-Slovensko“ snaží se totiž namlouvati světu, že Československá republika není stát jednotný, ovládaný svornou vůlí společného a jediného národa, nýbrž že naopak je to stát dvojitý, dualistický. Hlavně však chce takové psaní dokázati, že Češi a Slováci nepovažují za větev téhož národa a jsou národem pro sebe, odlišným od Čechů.
Nepřátelskou tendenci (snahu) psáti „Česko-Slovensko“ si nejlépe uvědomíme, všimneme-li si, kde se tak píše. Píší tak činitelé, nepřízniví nebo dokonce nepřátelští československé jednotě a jejímu státu. Tak se děje v některých kruzích Slováků (jsou to stále řidší výjimky) a hojně v dnešním Maďarsku (ovšem v překladu).
Pokud v ostatní cizině se překlad jména Československo píše rozděleně, děje se tak jen zcela výjimečně a z neinformovanosti (nevědomosti), aniž lze při tom mluviti o nějaké zlé vůli. Tak jsem např. viděl v Holandsku a Anglii ve výkladu obchodu s filatelií (s poštovními známkami) mimo jiné i obálku s našimi známkami, na níž byl v příslušném překladu náš stát označen jako „Česko-Slovensko“, ba i jen „Slovensko“!
Psaní „Česko-Slovensko“ budí nepříjemnou vzpomínku na bývalou dualistickou říši „Rakousko-Uherskou“, v jejíž uherské části si počínali Maďaři, jako by nic nevěděli o části druhé, leda ovšem, když od ní něco chtěli. Ve dvojakosti onoho státu byla také jedna z příčin jeho zániku.
Název „Česko-Slovensko“ není vůbec přípustný, neboť všechny mírové smlouvy a všechny naše zákony mluví jediné o „Československu“.
Slováci mají sice mnohé zvláštnosti vůči nám, zvláště národopisné, také mají svá nářečí a dokonce svou spisovnou řeč, ale ta je tak blízká češtině, že Čech dobře rozumí Slovákovi a naopak. Proto na Slovensku s úspěchem působí přemnozí čeští učitelé a úředníci, proto při sčítání se nečiní rozdílu mezi češtinou a slovenštinou (sčítá se jen „československá“ národnost) a před zákonem, úřady a ve vojsku považuje se čeština i slovenština zcela rovnocenně za tutéž státní řeč.
Ostatně právě sami Slováci ve své obrovské převaze píší důsledně jen „Československo“, neboť poznali českou upřímnou lásku a péči a jsou přesvědčeni, že jen v československé jednotě a všestranné vzájemnosti a jen v jednotné Československé republice jest a bude naše i jejich síla a budoucnost.
Slováci jsou větví téhož národa a název „Československo“ dobře a uznale zdůrazňuje význam Slováků pro naši republiku, zároveň však spojným psaním tohoto titulu se výslovně a neochvějně osvědčuje její národní i státní jednota a nedílnost. Československo“ jest a zůstane naším heslem a programem!
Vznik Československé republiky
Pokud se týče české části našeho státu, není naše samostatnost něčím novým, nýbrž navázáním na staletou minulost, ač dočasně přerušenou. Čechy (s Kladskem) a Morava tvořily po mnoha století samostatný český stát, k němuž od doby Jana Lucemburského a jeho slavného syna Karla IV. též náleželo Slezsko (většinu jeho urval pruský král Friedrich II. r. 1741) a obojí Lužice (ztracená r. 1635 ve prospěch Saska). Přemyslovci, Lucemburkové a Jagailovci byli panovníky českého státu zvolení dobrovolnou volbou od českých stavů. Také první Habsburkové, totiž Ferdinand I., Maxmilián a Rudolf II. považovali se především za české krále (ač též vládli ve starých dědičných zemích alpských) a sídlili na hradě pražském (Hradčanech). Teprve Matyáš přenesl sídlo do Vídně, kde od té doby již Habsburkové zůstali. Pobělohorský a tereziánsko-josefinský absolutismus velmi oslabily státoprávní svébytnost skupiny českých zemí, ale ta přece nezanikla nikdy úplně. Za dlouhé vlády Františka Josefa se čeští poslanci na pražském sněmu i ve vídeňském parlamentě pokoušeli – téměř však zcela bez úspěchu – získati zemím české koruny co největší samosprávu. Světová válka a její šťastný výsledek rázem splnily české státoprávní naděje a české země, Čechy, Morava a Slezsko, zase nabyly samostatnosti. Vzhledem tedy k českým zemím jest dnešní náš stát obnovením někdejšího státu českého zhruba v historických (staletých) hranicích těchto tří zemí. Není to ovšem monarchie, nýbrž v souhlasu s duchem doby a českým demokratismem republika.
Naproti tomu je velikou novotou politické sjednocení slovenské větve československého národa s větví českou. Slovensko poznalo jen na úsvitě svých dějin v IX. století státní nezávislost, tvoříc s Moravou základní část velkomoravské říše. Ale vpádem Maďarů a neschopností Svatoplukových nástupců říše zanikla a byla podrobena Maďary. Kolem r. 1030 pražský kníže Břetislav připojil Moravu k českému státu, Slovensko však asi v téže době znovu a nadlouho bylo připoutáno k Uhrám, z nichž tehdy král Štěpán Svatý učinil pevně uspořádaný stát a z Maďarů panující národ usedlých a pokřesťaněných Mongolů v srdci Evropy. Československý národ byl od té doby po 9 století politicky roztržen a s výjimkou několika přechodních období nebylo valně styků mezi Čechy a Slováky. Od konce minulého století vzrůstal sice všestranný zájem Čechů o krutě pronásledovanou slovenskou větev, zároveň však a stále hrozivěji se rozpínala bezohledná maďarisace (pomaďaršťování), takže již přibývalo obav, že snad přijde doba konečného zániku Slováků. Proto připojení Slovenska k českým zemím a sjednocení obou větví našeho národa v samostatné a jednotné republice je skvělou novotou a zajisté jedním z nejcennějších zisků světové války. Ostatně je to novota nanejvýš přirozená: jest to politické sloučení zcela blízkých větví téhož národa, jež obě již během rozhodného nedávného světového zápasu pracovaly a bojovaly pro své osvobození a spojení.
Komu děkujeme za vznik československého státu? Děkujeme za něj světové válce a v ní vítězným zbraním Dohody, nakloněné (zvláště zásluhou tehdejšího presidenta Severoamerické Unie Wilsona) myšlence sebeurčení národů a zvláště osvobození a sjednocení Čechoslováků. Světová válka nám ukázala naše přátele.
Z členů našeho národa se ani zdaleka nikdo tolik nezasloužil o naši dnešní samostatnost jako profesor Masaryk, osvoboditel a první občan a president svobodného národa a státu. On zahájil a řídil naši zahraniční revoluci, vyhledal a získal české i slovenské spolupracovníky, přesvědčil dohodové státníky a vladaře.
K jeho diplomatické revoluci a hlavně jeho zásluhou druží se i vojenská, neboť hlavně jeho návodem a zásluhou vzniklo ještě za války naše zahraniční vojsko, českoslovenští legionáři, kteří na všech frontách a zvláště v Sibiři přispěli svou statečností a krví ke společnému vítězství Dohody. Tak se splnilo Masarykovo přání, abychom si své samostatnosti spoluvydobyli a zasloužili a ne ji dostávali jako milost.
Souhlasně se zahraniční činnost Masarykovou šla za války i naše vnitřní revoluce. Byl to tichý a téměř všeobecný odboj českého národa, později řízený a 28. října 1918 dokonale vyvrcholený Národním výborem.
Československá samostatnost je společným dílem vojenského vítězství Dohody a našich legionářů, velkolepé a všestranné osvobozenecké činnosti Masarykovy za hranicemi a vnitřní revoluce doma.
Křestním listem československé samostatnosti jest 28. říjen r. 1918. Toho dne Národní výbor jako samozřejmý domácí mluvčí svého národa prohlásil naše staleté spojení s habsburským Rakousko-Uherskem za navždy zrušené a sám převzal vedení zrozeného československého sátu. Dvacátýosmý říjen je naším dnem svobody, národním svátkem, naším nejradostnějším dnem v roce. V ten den jsme vstoupili mezi národy svobodné a suverénní (naprosto svrchované a nezávislé).
Spřátelená Dohoda již předtím uznala pařížskou Národní radu za příští vládu Československa a její tvůrce a předseda Masaryk již 18. října 1918 ve Washingtoně prohlásil naši samostatnost.
Ačkoli 28. říjen 1918 neviděl u nás téci ani kapky krve, byl přece jen jedním z důsledků veliké války a náš stát dílem novým (se zřetelem ke Slovensku a Podkarpatské Rusi). Pro jeho veškerou budoucí bezpečnost bylo proto důležité, aby byly řádnými mírovými smlouvami přesně stanoveny jeho hranice a ostatní vztahy k sousedům, a to tím spíše, že také všichni jeho sousedé byli válkou silně pozměněni.
S každým z pěti poražených států (časově postupně s Německem, Rakouskem, Maďarskem, Bulharskem a Tureckem) byla v některém z bývalých královských zámků v okolí Paříže sjednána zvláštní mírová smlouva. Z nich se nás týkají a našimi zástupci jsou spolupodepsány smlouvy Dohody a jejích přátel s našimi sousedy: versailleská 28. června 1919 s Německem, saintgermainská 10. září 1919 s Rakouskem a trianonská 4. června 1920 s Maďarskem.
Územní požadavky Polska na většinu Těšínska (ačkoli bylo od XIV. století nepřetržitě součástí české koruny) a na některé severní končiny Slovenska (ačkoli nikdy předtím k Polsku nenáležely) měly býti původně vyřešeny plebiscitem (všeobecným hlasováním lidu), ale rozhodla je bez něho 28. VII. 1920 pařížská Nejvyšší rada (rada dohodových velvyslanců): Poláci dostali na náš účet východní menšinu Těšínska (ale my si zachovali kamenouhelnou ostravsko-karvinskou pánev, železnici z Bohumína do Slovenska a část města Těšína), severovýchodní cíp Oravska a severozápadní klín Spíše; zato jsme uhájili zatatranské kotliny Javoriny a tím i své převahy ve Vysokých Tatrách.
Zvláštní obtíže působilo a několikerých smluvních zásahů si vyžádalo určení hranic Podkarpatské Rusi.
Československá republika je výsledkem světové války. Nebylo ani možná jinak. Dobrovolně by nás Rakousko-Uhersko bylo nepropustilo, a to tím méně, že se stále více dostávalo do vleku panovačného Německa. Proto naše starší generace tušily, že naše osvobození vzejde z velikého zápasu dvou světů, německého a protiněmeckého; zápas ten správně předvídaly. Jsme však hrdi na to, že jsme svoji svobodu nepřijali jako dar z milosti jiných a nestáli nečinně stranou onoho strašného světového požáru a zápolení, nýbrž že jsme si svou revolucí domácí a hlavně Masarykovou zahraniční svého státu dobyli a zasloužili. A co bylo získáno a posvěceno prací, láskou a obětmi, vstupuje do života zdravé a pevné. Tak i naše mladá republika kráčí vstříc nadějné budoucnosti.
Vzešli jsme z války, ale chceme býti hlasateli a oporou míru. Osud dějin nás postavil na významné místo Evropy, do jejího středu, takže v mnohém ohledu jsme jejím srdcem. Československo chce býti především srdcem, z něhož má do okolí proudit krev svěží a zdravá, nadšená pro vše krásné a spravedlivé, nebojácná a připravená k nutné obraně, především však toužící po přátelské spolupráci všech.
Chceme býti připraveni i na nejhorší zlo, ale nikdy k útoku, jen k obraně; naším cílem je a zůstane mír a klidné soutěžení na poli národním i všelidském, kulturním i hospodářském.
Dr. Karel Matoušek, 1929
