Výbuchem války r. 1914 byl český národ překvapen. V evropskou válku, až na několik radikálů, do té chvíle nikdo nevěřil, česká ofic. politika s ní nepočítala a k ní se nepřipravovala.
Velká část inteligence, vychovaná v duchu nezdravého hyperkriticismu, pokládala myšlenku na samostatnost Čech za utopii; stejně tomu bylo ve větší části dělnictva, zásluhou rakousky orientované sociální demokracie. Rakouskou orientaci měly i velké strany nesocialistické. Nacionální politika národních socialistů byla těžce kompromitována odhaleními o zradě poslance dra Švihy. Jediná opravdu protirakouská strana státoprávních pokrokářů byla příliš slabá a skupina realistů (Masaryk), jež teprve v posledních předválečných letech přiblížila se v politice protirakouské státoprávníkům, byla počtem ještě slabší. Strana státoprávně pokroková vydala těsně před válkou (v květnu 1914) manifest, určený státům Dohody, v němž se dovolává práv českého národa na samostatnost a dokazuje evropský význam české otázky. Na tehdejší poměry byl to čin opravdu odvážný a revoluční.
S prvním zahřměním děl, jež měla rozhodnouti o osudech národů i národa československého, stáhla se většina jeho dosavadních vůdců opatrně do ústraní a masy lidu, opuštěné ve chvíli nejtěžší, šly tupě (až na ojedinělé, neorganizované projevy revolty) na jatka: bezvadná mobilisace v zemích českých byla i Vídni překvapením.
Zato ve Francii, v Rusku, v Srbsku, v Anglii i v zemích neutrálních ve Spojených státech aj. hned po vypuknutí války Čechové tam usedlí demonstrují proti Rakousko-Uhersku, vstupují dobrovolně do dohodových armád a ukazují tak světu jasně, jaké je skutečné smýšlení českého národa.
Již 20. srpna roku 1914 přijímá car v Moskvě od deputace Čechů holdovací projev pro vítězství Slovanstva s požadavkem obnovení samostatnosti českého království spojeného se Slovenskem
a slibuje českým snahám podporu. Podrobné memorandum o české otázce podáno caru druhou deputací v září 1914. V srpnu povoleno utvořiti v ruské armádě Českou družinu z dobrovolníků ruských Čechů. Současně ve Francii vstoupilo 300 Čechů do Cizinecké legie, kdež utvořeno z nich zvl. setnina. Počátkem října zavlály nad hlavami těchto oddílů v Rusku (Kyjev) i ve Francii (Bayonne) české prapory a v listopadu 1914 padli již v bojích na ruské i franc. frontě první, po těch stech letech, čeští vojáci. I v srbské armádě bojovalo od samého počátku války hojně Čechů. Zároveň vznikají první československé revoluční organisace v Paříži (Komitét kolonie), v Londýně (Český komitét)
i v Rusku. Ze států neutrálních nejvýznamnější byla akce Čechů ve Spojených státech severoamerických, kdež pracováno zvl. propagačně a odhalováním německo-rakouské špionáže
i organisována akce finanční na podporu českého hnutí v Evropě a navázáno spojení s vlastí.
V Paříži počato s vydáváním revolučních časopisů (Nazdar, L´Indépendance Tchèque), v Rusku věnuje se odbojové akci Čechoslovan v Kyjevě; též mnohé české časopisy v Americe přijaly program revoluční.
Zatím i v Čechách počalo se pracovat. Strana státoprávně pokroková vyslala v září 1914 do Švýcar dra L. Sychravu, aby tam revolučně pracoval. V listopadu přineseny do Prahy přímé zprávy (z úst tajných poslů České družiny) o České družině a české akci v Rusku. Poslanec prof. Masaryk, vykonav v září
a v říjnu informační zájezdy do Holandska, odchází v prosinci 1914 za hranice, maje souhlas většiny českých politických stran k protirakouské činnosti. Masaryk, usídliv se v Ženevě, navázal spojení s Čechy ve Spojených státech, s přáteli čes. snah ve Francii (Denis) a v Anglii (Seton Watson), kteří již předtím spolupracovali s českým revolučním hnutím, staral se o finanční podporu akce (ze Spojených států) a zorganizoval spojení s Prahou.
V Praze utvořilo se několik revolučních středisk (státoprávníci, skupina Benešova a později i jiné) jsoucích ve vzájemném styku a utvořivších nakonec jakýsi revoluční výbor, jenž pak vedl domácí odboj a byl v těsném styku s ofic. českou politikou. Tento kruh, nazv. po převratu „Maffií“, dodával do zahraničí cenné informace o poměrech v Rakousku i na frontách, jež naše zahraniční vedení dovedlo s výhodou v příslušných kruzích uplatnit.
V březnu 1915 sdružily se české spolky v Rusku na sjezdu v Moskvě ve Svaz čsl. spolků na Rusi, jehož výbor řídil pak českou akci v Rusku.
V téže době utvořily na sjezdu v Clevelandu české organisace ve Spojených státech České národní sdružení, jež věnovalo se propagaci českých snah a zvl. shánění prostředků na odbojovou akci v Evropě.
Během r. 1915 získávali naši dobrovolníci slávu českému jménu hrdinskými činy na všech frontách; v Rusku bylo to zvl. převedení Družinou do zajetí rak. 28. pl. v dubnu 1915 a úspěšná činnost výzvědná, ve Francii útok roty „Nazdar“ u Carency v květnu 1915 aj.
Pokus o voj. i revoluční organisaci Čechů v Srbsku nedocházel dosti pochopení v srb. kruzích
a nakonec zmařen byl pádem Srbska v listopadu 1915.
Průlom ruské fronty u Gorlice (poč. května 1915) a poté velký ústup ruské armády dodaly Rakousko-Uhersku odvahy k zúčtování s Čechy. Zatčeni postupně dr. Kramář, dr. Scheiner, dr. Rašín, Červinka, dr. A. Masaryková, dr. Preiss, aj., rozpuštěny národní organisace (Sokol, Národní rada aj.), časopisy nuceny otiskovati články, dodávané vládou, podrobeny kruté cenzuře a mnohé z nich zastaveny (již v r. 1914 Samostatnost, později Čas aj.). Došlo k popravám č. občanů (r. 1914 red. Kotek, Kratochvíl), i četných vojáků české národnosti. Persekuce zuřila i v Uhrách mezi Slováky.
Masaryk, pracující zatím skrytě, odhodlal se, ve srozumění s Prahou, veřejně zahájiti odboj proti Rak.-Uh. U příležitosti pětistého výročí upálení Husova vystoupil na shromážděních krajanů v Curychu a pak v Ženevě s vyhlášením nesmiřitelného boje proti Rak.-Uh. a za československou samostatnost. V srpnu počala vycházeti ve franc. m. Annemasse na hranicích švýcarských Československá Samostatnost (red. Sychrava), jež byla pak hlavním orgánem české akce na Západě. Propagaci v kruzích franc. sloužil list La nation tchèque vyd. a red. Denisem v Paříži (od května). V květnu též přijel do Švýcar agrární posl. Dürich, vyslaný Maffií, a v září podařilo se ujeti z Čech dru Benešovi. Příjezdem posl. Düricha byla česká zahraniční akce morálně posílena a 14. listopadu 1915 vyšlo v Čsl. Samostatnosti „Prohlášení Českého zahraničního výboru“, podepsané poslanci Masarykem
a Dürichem a vůdci Čechů z Ruska, Francie, Ameriky i Anglie. Prohlášení vypovídá Rakousko-Uhersku nesmiřitelný boj, jehož cílem jest samostatnost čsl. národa.
Masaryk měl v této první epoše našeho odboje největší zásluhu o programové i organisační sjednocení celé zahraniční akce.
V únoru 1916 byl Masaryk přijat francouzským min. předsedou Briandem, jejž informoval o českých snahách, a téhož měsíce ustavila se v Paříži Čs. národní Rada, jako vůdčí orgán našeho zahraničního hnutí. Předsedou byl Masaryk, místopředsedou Dürich, Beneš gen. sekretářem, Slováky zastupoval Štefánik, astronom, rodem Slovák, usedlý v Paříži již před válkou a dobrovolník – letec franc. armády za války, jenž dovedl využít pro českou věc svých značných styků společenských.
V říjnu 1915 usídlil se Masaryk v Londýně, kdež byl jmenován profesorem na Kings College. Beneš vedl agendu v ústředí v Paříži a Dürich odebral se na jaře 1916 do Ruska; Štefánika používáno hlavně k různým diplomatickým posláním v Itálii, pak v Rusku a ve Spojených státech – tak byla vhodně rozdělena působnost hlavních pracovníků.
Během r. 1916 mnohokráte opět vyznamenali se čeští dobrovolníci ve Francii (v lednu poděleni ruskými vyznamenáními, v dubnu pochvala min. vojenství, v červenci v bojích na Sommě). V polovici roku docíleno dohody s vládou francouzskou o utvoření většího českého voj. sboru ve Francii, jenž měl býti utvořen z Čechů-zajatců, dopravených z Ruska. Za tím účelem vyslán do Ruska Štefánik; povolení ruské vlády k převozu zajatců však nedosáhl.
Zatím řádila ve vlasti krutá persekuce, v květnu1916 dochází k novému rozsáhlému zatýkání (státoprávníci, JUC. Jar. Kábrle, M. Sychravová aj.). Pod dojmem z ruského ústupu a z porážky Srbska našli se tehdy v různých politických stranách mnozí, kdož počali mluviti o nutnosti orientace rakouské a práce pro Rakousko. Čeští poslanci (kromě zástupců dvou nejmenších stran, tj. státoprávníků a po nich realistů) podlehli této aktivistické agitaci a utvořili (v listopadu 1916) ve Vídni Český svaz a v Praze Národní výbor, orientované rakousky. Zastřelení rak. min. předsedy hr. Stürgkha, utvoření samostatného Polska, porážka Rumunska a smrt cís. Františka Josefa I. podporovaly vzrůst aktivismu.
V Rusku zatím Česká družina vzrostla na 1. čechoslovácký střelecký pluk (v lednu 1916) a poté
(v dubnu – povolením tvoření 2. pluku) na čsl. střeleckou brigádu. V r. 1916 vyznamenaly se české oddíly v Rusku zvl. rozvědkou praporčíka Syrového (citována ve zprávě hlavního stanu)
a znamenitými službami v době ofensivy gen. Brusilova i j. Počátkem léta 1916 přibyly do Kyjeva první velké transporty dobrovolníků ze zajat. táborů v Turkestanu a v záp. Sibiři. Značný počet Čechů, zvl. důstojníků, zúčastnil se v řadách 1. Srbské dobrovol. divise bojů v Dobrudži (konec září, počátek října 1916). Několik tisíc zajatců Čechů přihlásilo se na práce v továrnách muničních apod. (zvl. v Taganrogu a v Kyjevě).
Snahy o vybudování velké, samostatné české armády, jež kolikráte již zdály se blízko uskutečnění, setkávaly se však stále s nezdarem. Příčiny toho nebyly jen v kruzích ruských, ale i u Čechů samých. Již v lednu 1915 docíleno v této věci souhlasu carova, dále velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče (vrchního velitele armády), jakož i ministra války. Ale někteří čeští činitelé, nejsouce si dosti vědomi velké zodpovědnosti, postupovali v této tak závažné otázce nejednotně. České vedení kyjevské, petrohradské i gen. Červinka (Čech – ruský důstojník od r. 1878) přicházeli vždy s novými a různými návrhy, což znechucovalo ruské příznivce a zároveň bylo využíváno těmi, kdož české věci nepřáli. V květnu 1916 přijel do Ruska Dürich, jenž měl odstraniti programové i organisační rozpory v českém hnutí (boj skupiny petrohradské a kyjevské) a hnouti tak i otázkou české armády v Rusku. Dürich však neměl dosti schopností a hlavně energie, úměrných tomuto poslání. Obklopil se většinou osobami nemajícími důvěry české veřejnosti a nesnažil se navázati styk s čes. zajatci a jejich organizacemi (na 700 organisací s 22 000 členy). Zásahem Štefánikovým došlo sice v srpnu 1916 k dohodě (zápis kyjevský) o jednotě české akce pod vůdcovstvím pařížského ústředí, ale vzápětí Dürich, ač dohodu tu podepsal, vytvořil (v únoru 1917) z osob, jež sám jmenoval, a ze zástupců Svazu čsl. spolků tzv. Čs. Národní radu na Rusi, ruské vládě (minist. vnitra) podřízenou a jí též financovanou. Dürich vyhověl tu přání ruské vlády (Stürmer), jež pozorujíc zájem Francie a Anglie o české věci, chtěla si tak zajistiti, aby česká otázka nebyla řešena event. ve smyslu Rusku nepříznivém. Masaryk, informován Štefánikem, prohlásil Düricha vyloučeným z Čs. Národní rady (pařížské) a zdůraznil při tom politickou i finanční nezávislost naší akce. Dürich proti tomuto postupu protestoval. V květnu 1917 sešel se v Kyjevě revoluční sjezd československý, na němž vedle Svazu čsl. spolků na Rusi byly poprvé zastoupeny všechny čs. voj. oddíly i zajatecké organisace. Sjezd odsoudil postup Dürichův (Dürichovi zabráněno zúčastniti se sjezdu) a usnesl podrobiti se jedině Masarykovi a Národní radě v Paříži. K vedení čs. revoluční akce v Rusku zvolen výbor, jenž se ustavil jako Odbočka Čsl. Nár. rady v Rusku. Mezitím přijel prof. Masaryk do Petrohradu.
V Rakousko-Uhersku spojovány s nastoupením císaře Karla různé naděje na přestavbu monarchie a na řešení české otázky v rámci říše. Nový císař slibuje znovuzavedení vlády ústavní, zmírňuje persekuci, proměňuje dru Kramářovi trest smrti v žalář, čehož využívají čeští aktivisté k nové agitaci a k zesílení své posice.
V té době dochází poprvé k ofic. prohlášení české otázky otázkou mezinárodní. Když totiž president USA Wilson učinil v lednu 1917 pokus o navázání mírových jednání mezi válčícími stranami, tu v odpovědi spojenců mezi podmínkami míru jest též osvobození Čechoslováků. Radost z tohoto úspěchu byla však zkalena a ovoce jeho ohroženo tím, že ofic. česká politika v Rakousku vpadla tu do zad české akci zahraniční – po prvé a, bohudík, i naposled.
Předsednictvo Českého svazu (předs. agr. posl. Staněk) vydalo 31. ledna 1917 prohlášení, jímž zmínku spojenců o osvobození Československa odmítlo jako „insinuaci“ a prohlásilo se slavnostně pro Rakousko s habsb. dynastií.
V zápětí však nastaly světodějné události, vůči nimž mizel význam neblahého projevu Českého svazu. Počátkem března 1917 vypukla v Rusku revoluce a v dubnu vypověděly USA válku centrálním mocnostem. Pod dojmem těchto událostí nastává v Rak.-Uh. zmírnění persekuce a svolána říš. rada. V odpověď na činnost českých aktivistů a na projev Českého svazu dochází k památnému projevu českých spisovatelů (9. V. 1917 – zásluhou zvl. Jar. Kvapila a Al. Jiráska). Tento manifest, důrazně vyzývající české poslance k boji za práva národa a následující pak demonstrace pražských kovodělníků ukázaly, že inteligence i masy národa nadšeně souhlasí s českou revolucí v zahraničí. Této vůli národa muselo se podrobiti i vedení Českého svazu, jež pak při zahájení vídeň. parlamentu 30. května podává státoprávní prohlášení, v němž žádá již spojení obou větví československého národa v demokratickém českém státě, připomínajíc ovšem ještě zájem říše a dynastie. Státoprávně pokrokoví poslanci Kalina a Prunar projevu Čes. svazu nepodepsali (pro zmínky o říši a dynastii)
a učinili projev vlastní, opravdu revoluční a odpovídající pravému smýšlení národa. Květnové projevy ve vlasti byly pro naši zahraniční akci velikou posilou mravní a získaly jí zvýšenou důvěru spojenců.
Dürichova národaní rada v Rusku po březnové revoluci přerušila svoji činnost. Nová, převahou socialistická vláda v Rusku umožnila sice svým svobodomyslným režimem lépe rozvinouti českou agitaci i činnost organisační, ale při tom dívala se na české hnutí nepříznivě a k myšlence samostatného českého vojska chovala se zamítavě, ba min. předsedou a min. voj. Kerenským vydán rozkaz, aby české oddíly byly rozpuštěny. V té době odhodlalo se ruské vrchní velení podniknouti pokus o ofensivu: československá brigáda přihlásila se dobrovolně k účasti, docílila skvělého úspěchu u Zborova (2. července), vyznamenala se v bojích při ústupu ruské armády a Kerenský nejen odvolal rozkaz k rozpuštění, ale dal souhlas k formování dalších čes. oddílů. Brigáda (o 3 plucích) vzrostla na divisi a zároveň doplňovala i II. divise, s jejíž orgnisací počato vlastně již koncem r. 1916 (gen. Červinka) a tak když 9. října 1917 vydalo ruské vrchní velení rozkaz o vytvoření čes. arm. sboru, bylo to jen dodatečné, formální uznání vojska již existujícího. Důležitější bylo, že v rozkaze uznána neutratila čs. sboru ve vnitřních záležitostech ruských a vedení vojska ve věcech politických přiznáno České národní radě.
V prosinci 1917 docíleno i ve Francii presidentského dekretu o organisaci samostatného československého vojska, jež ve věcech politických podléhalo Čs. národní radě. Stalo se tak, když po revoluci v Rusku docíleno povolení k dopravě čes. dobrovolníků do Francie (v r. 1917 dva transporty). Čs. vojsko ve Francii doplňováno též dobrovolníky z USA (povolení zásluhou Štefánikovou), částí čes. vojáků ze srb. arm. a zbytkem čes. zajatců ze Srbska, přeživších hladový ústup Albanií. Organisace samostatného čs. vojska v Rusku i ve Francii a uznání Čs. národní rady politickou hlavou jeho bylo plodem tříletého úsilí naší zahraniční akce.
Sklízela-li česká věc tyto úspěchy v Rusku a ve Francii, v Anglii a v Itálii narážela na nepochopení, ba i na nepřízeň. V Anglii hned na počátku války hlásili se usedlí tam Češi do armády, ale žádostem jejich nebylo dlouho vyhověno; teprve v říjnu 1916 přijat byl do angl. armády první český dobrovolník.
V Itálii, jež v květnu 1915 vypověděla válku Rak.-Uh., hlásili se již v roce 1916 jednotlivci marně do armády it.; stejně, když jednalo se v říjnu 1917 o propuštění českých zajatců z Itálie do arm. franc., nebylo vyhověno. V lednu 1917 v zajat. táboře Santa Maria Capua Vetere (u Neapole) založilo 30 čes. zajatců, zavázavších se bojovati se zbraní v ruce za svobodu svého národa, organisaci zv. Čs. dobrovolnický sbor. Starostou zvolen byl Jan Čapek, zakladatel tohoto sboru. V červenci 1917 koncentrováni čs. zajatci v Padule (jižní Itálie), kdež do dubna 1918 vzrostl sbor na 10 000 členů. V létě 1917 přeběhlo u Carzana k Italům několik českých a jihoslovanských důstojníků pod vedením rakouského nadporučíka Slovince dra Pivka. Tito důstojníci vypracovali plán voj. akce, kterou na rak. straně úplně připravili a jež, nebýt bázlivé nedůvěry a neschopnosti ital. vedení, byla by znamenala rozhodnou porážku rak.-uh. armády na it. frontě. Z přeběhlíků (Carzanci) utvořen výzvědný oddíl při I. it. armádě. V téže době přeběhl k Italům s cennými plány a zprávami rak. nadp. Hlaváček, jenž potom platně se zúčastnil čs. odboje v Itálii.
Česká kolonie v USA získala vstupem USA do války příznivé podmínky pro svou činnost. Čechové am. vstupují hromadně do armády USA (celkem na 30 000 Čechů bojovalo v řadách Američanů). Organisace všech směrů sjednocují se k revoluční práci v Bohemian National Alliance, jež organisuje široce založenou akci finanční na vydržování čs. hnutí v Evropě, zřízena čs.-am. tisková kancelář (Slav Press Bureau) a počato s vydáváním The Bohemian Rewiew.
V r. 1917 učinila myšlenka revoluční velký pokrok také ve vlasti. Od památného května 1917 se i oficielní čes. politika staví pomalu do jedné fronty se zahraničním odbojem. Přispívají k tomu slavné zprávy ze zahraničí (Zborov), propuštění uvězněných politiků, zvláště dra Kramáře a dra Rašína, a vždy revolučnější nálada vyhladovělého a válkou vyčerpaného národa. Sociální demokracie pod tímto tlakem odvolává z vedení Českého svazu Šmerala a vysílá tam Habrmanna, předsedou Českého svazu stává se Klofáč. Sebevědomí české politiky stoupá již natolik, že spolu s rak. Jihoslovany žádá pro Čechy zastoupení při mírovém jednání v Brestu Litevském. Vídeň počíná však opět (po vyřazení Ruska a Rumunska) věřit ve vítězství a zahajuje znovu ostrý kurs absolutistický a protičeský. A tu
6. ledna 1918 scházejí se čeští poslanci říšští i zemští do Prahy na generální sněm, kdež jednomyslně
a slavnostně vyhlašují (Deklarace tříkrálová) požadavek samostatného čsl. státu, vlastního zastoupení čes. národa na budoucí mírové konferenci, aby mohl svobodně obhájiti svá práva.
Situace v r. 1917 zdála se centrálním mocnostem vhodnou k uzavření výhodného míru a činěny v tomto směru různé pokusy – porady II. Internacionály ve Štokholmu (Šmeral), akce papežova, mírová agitace Sovětů aj. Navázáno i tajné jednání mezi Rak.-Uh. a Dohodou o separátní mír, při čemž Dohoda vyšla Rak.-Uh. velice vstřic „14 body“ Wilsonovými, žádajícími pro národy Rak.-Uh. jen autonomii. Zatím však Němci zahájili na záp. frontě s nasazením posledních a nejvyšších sil ofensivu s počátku velmi úspěšnou a rakousko-uherský zahraniční ministr hrabě Czernin přerušil
2. dubna okázalým a netaktním projevem jednání s Dohodou; zato Clémenceau, uveřejněním důvěrných dokumentů, odhalil ubohou a nízkou roli rak.-uher. ofic. kruhů v tomto jednání. Tyto okolnosti donutily i Dohodu, aby zaujala vůči Rak.-Uher. stanovisko nesmiřitelnější. Projevy sympatie, jež učinili zástupci dohod. států na římském kongresu utlačovaných národů Rak.-Uh. (8.-11. dubna 1918), jakož i jednání mezispojenecké konference v červnu ukazovaly, že Dohoda smiřuje se pomalu s myšlenkou rozdělení Rakousko-Uherska.
Širší kruhy ve vlasti byly dotud informovány o české akci zahraniční a o čes. vojsku jen z překroucených zpráv a kusých rak. ofic. zpráv, odsuzujících činnost zahraničních „zrádců“. Po Zborovu byl nucen rak.-uh. hlavní stan zmíniti se o čsl. brigádě v Rusku. A v r. 1918 nemohla už ani Vídeň déle tajiti existenci velkého hnutí českého za hranicemi. V projevu, jímž strhoval za sebou mosty, přerušiv jednání o mír s Dohodou, napadl Czernin též Masaryka za jeho činnost zahraniční, při čemž ovšem, jak tvrdil, český národ doma jest rakousky loyální. V zápětí však (13. dubna) dochází v Praze k velkému manifestačnímu shromáždění zástupců národa, kteří tu nadšeně opakují slova přísahy přednesená Al. Jiráskem: „Vytrváme, až pozdravíme samostatnost svého národa“. To bylo pádnou odpovědí na projev Czerninův.
Nebývalé mohutné manifestace 1. května 1918 konají se ve znamení boje za svobodu národa. Toto revoluční jaro vyvrcholuje pak v Divadelních slavnostech (50. výročí položení základního kamene k Národnímu divadlu) 15.-18. května. Pod záminkou těchto oslav konal se v Praze vlastně sjezd všech utlačovaných národů Rak.-Uherska (Jihoslované, Poláci, Italové, Rumuni), kdež v důvěrných poradách jednáno o organisaci a sjednocení boje proti Vídni. Účast Slováků v čele s básníkem Hviezdoslavem vyvolala nadšené projevy pro československou jednotu. Všechny tyto projevy
a události byly mocnou vzpruhou a morální oporou čs. akci zahraniční.
Čs. arm. sbor v Rusku prožíval v zimě 1917-1918 kritické chvíle. V době bolšev. převratu
(poč. listopadu 1917) rozložena byla čs. I. divise na Volyni a II. čs. divise vých. od Kyjeva, obě na území Ukrajiny, jež jevila snahu odtrhnouti se, třeba i s pomocí Němců, od Ruska. Ústřední sov. vláda v Moskvě vyslala proti ukraj. separatistům armádu pod Muravjevem. Češi ocitli se mezi dvěma ohni, udržujíce přísně neutralitu, oběma bojujícími stranami uznávanou.
Politiky neutrality držel se prof. Masaryk a Odbočka Čsl. nár. rady v Rusku úzkostlivě ve všech případech, kdy činěny pokusy získati čs. pomoc pro různé pokusy obnoviti pořádek a zachrániti národní Rusko (v srpnu 1917 gen. Kornilov, v zimě 1917-1918 gen. Aleksějev na Donu). Masaryk využil tu svého velkého vlivu na vojsko, jež podrobovalo se bezvýhradně jeho autoritě. Tehdy započalo i (v lednu 1918) v Kyjevě s vydáváním Čsl. deníku.
Když v únoru uzavřeli protibolševičtí Ukrajinci, uprchlí z Kyjeva, mír s Němci a vyzvali něm.-rak. vojsko k obsazení Ukrajiny, nezbylo čs. vojsku, než z Ukrajiny odejít. 7. února prohlášen čs. arm. sbor v Rusku částí čs. vojska ve Francii a nato počato s evakuací jeho z Ukrajiny. Podle disposic Masarykových a čs. vedení měl být čs. armádní sbor, po souhlasu s franc. vrch. velením, dopraven Sibiří do Vladivostoku a odtud přes Ameriku, kolem světa na franc. frontu. Masaryk odejel touže cestou 7. března do USA, aby zřídil potřebné. Zatím německá armáda spolu s ukraj. oddíly zahájila postup dovnitř Ukrajiny. Čs. arm. sboru podařilo se včas od Němců se odpoutati, ač části zadního voje I. čs. divise se s Němci srazily. Hrdinným odporem částí II. i I. divise proti německé přesile u Bachmače (10. - 13. března) zmařen pokus Němců o zaskočení a zničení čs. vojska.
Ve Francii vydán 7. února 1918 vládní dekret o organisaci čs. vojska; vrchním velitelem celé čs. armády jmenován gen. Janin. V květnu a červnu utvořeny 21. a 22. čs. pluk, z nichž 21. obdržel 30. června v Darney slavnostně prapor z rukou presidenta franc. rep. Poincaré.
Též v Itálii nakonec korunováno dlouhé úsilí gener. Štefánika úspěchem. It. vláda uzavřela 21. dubna 1918 smlouvu s Čs. nár. radou o organisaci českého vojska. V květnu utvořena ve Folignu a ok. čs. divise o 4 plucích a 24. t. m. konala se v Římě skvělá slavnost, při níž, za přítomnosti it. vlády a zástupců spojeneckých států, odevzdán čs. vojsku prapor.
Po bojích u Bachmače odjížděl čs. arm. sbor nerušeně z Ukrajiny, odevzdav část výzbroje slabým sovětských oddílům, které se marně snažily zabrániti něm. postupu.
Naléhání Sovětů (Trockij) přimělo Odbočku Nár. rady sjednati se Sověty dohodu, podle níž oddíly čs. arm. sboru při projezdu Penzou odevzdávaly zbraně Sovětům (až na nepatrný počet pušek a kulometů k ochraně čs. vlaků) a sovětská vláda se zavázala podporovati rychlou dopravu čs. vojsk do Vladivostoku. Dezorganisace ruských železnic za revoluce, někdy i nevůle místních sovětských činitelů (často z řad neruských) zaviňovala, že pohyb čs. vlaků na východ byl velice pomalý, což způsobovalo v čs. vojsku nervosní náladu.
Na tomto podkladě docházelo k různým konfliktům, zaviněným často provokacemi českých i cizích komunistů. To vše týkalo se téměř jen I. divise. II. divise projela Ruskem i Sibiří daleko klidněji a byla koncem května již z větší části ve Vladivostoku. Počátkem května přišel rozkaz spojeneckého vrchního velení, že část vojska (oddíly, stojící ještě v evr. Rusku a v záp. Sibiři) má jeti přes Archangelsk; tím způsobem měl býti urychlen příchod čs. posil na franc. bojiště. Vojsko však vidělo v tomto plánu nástrahy bolševiků a Němců, kteří prý chtějí po cestě sev. Ruskem čs. vojsko zaskočiti, nebo cestou po moři potopiti. Nervosní napětí v čs. vojsku dostoupilo vrcholu a současně stoupla též vzájemná nedůvěra mezi čs. vojsky a Sověty, oboustranně snad ne neodůvodněná. Některé sovět. kruhy netajily se přáním, aby čs. vojsko zůstalo v Rusku a stalo se páteří nové sovětské armády, což vzbuzovalo různé obavy ve vedení čs. vojska i ve vojsku samém a na druhé straně sovětské orgány nemohly nevidět podezřelých styků československého důstojníka Radoly Gajdy (velitele 7. pluku) a jeho přátel s tajnými rus. organisacemi protisovětskými. Napjatá situace byla oboustranně zralá ke srážce.
14. V. došlo v Čeljabinsku k nedorozumění s místním Sovětem. Ústřední sovětská vláda nato vydává rozkaz, aby Čechoslováci vydali i zbytek zbraní. V té době zasedá v Čeljabinsku sjezd volených delegátů vojska, jenž 23. května se usnáší proti vůli čs. politického vedení pokračovati v cestě na východ „vlastním pořádkem“, což znamená boj se Sověty. Sověty vydávají rozkaz o odzbrojení
a rozformování čs. oddílů. Čs. oddíly roztaženy byly té chvíle po železnici na 8000 verst od středu Ruska až do Vladivostoku. Sjezd svěřil velení západní skupiny Čečkovi, střední Vojcechovskému a vých. Gajdovi. Skupina vladivostocká, nedostatečně informovaná, zůstala v době prvních bojů nečinnou.
Nedostatečně ozbrojené čs. oddíly zmocňují se řadou odvážných bojů a skvělých vítězství v době od 27. V. do 6. VII. (kdy dochází ke spojení všech tří skupin) hlavních tratí a míst od Volhy až k Bajkalu. Od samého počátku bojují po boku Čechosl. zprvu slabé, stále však silnější oddíly ruské a místní obyvatelstvo všude nadšeně vítá osvoboditele z hrůzovlády Sovětů. Skupina východní dociluje po těžkých bojích 31. srpna u Olovjanné spojení se skupinou vladivostocku, jež zahájila boj se Sověty až 29. června: tak posunuje se východní mez moci čs. vojska až k Tichému oceánu. Prof. Masaryk, obdržev v Americe první zprávy o bojích Čechoslováků se Sověty, protestoval telegraficky v Moskvě a zároveň žádal důtklivě vedení čs. vojska, aby boj proti Sovětům byl za každou cenu zastaven. Teprve po nových informacích, když viděl marnost svých smírných pokusů, podrobil se Masaryk událostem.
Neuvěřitelné úspěchy a skvělá vítězství padesáti tisíc Čechoslováků, kteří se dovedli v době několika týdnů zmocniti poloviny Asie, působilo i v Evropě i v Americe mohutným dojmem a jméno málo známého dosud národa stalo se rázem slavným. Sibiřská epopej česká srovnávána s řeckou anabasí.
Situace vzniklá ovládnutím Sibiře a vých. Ruska Čechoslováky vzbudila ve spojencích myšlenkou, obnoviti pomocí Čechosl. a protibolš. Rusů protiněmeckou frontu východní. Československé vojsko spojuje s tímto plánem i snahu pomoci ke vzkříšení národního Ruska. Koncem července a počátkem srpna 1918 vytvořily oddíly čs. I. divise spolu se slabými dosud rus. odddíly frontu, jež po slavném dobyti Kazaně (6. srpna) měla délku na 500 km (na jih téměř až k Saratovu). Pod ochranou volžské fronty utvořila se v Sibiři vláda členů Ústavodárného shromáždění a organisovala se ruská armáda k boji za osvobození Ruska od hrůzovlády Sovětů. Čs. armádní sbor, od něhož odešel před vystoupením zbytek ruských důstojníků, byl nucen na vyšší místa velitelská postaviti dosavadní poručíky a praporčíky. Odbočka Čs. nár. rady jmenuje por. Syrového generálem a vrch. velitelem čs. arm. sboru generály jmenovány i Čeček a Gajda; podobně obsazena velitelství brigád, pluků apod. Čs. vojsko v Rusku uznáváno spojenci za vojsko samostatného státu a jeho vrchní velení i odbočka Čs. nár. rady měly rozhodující vliv na vývoj ruských záležitostí. V srpnu jmenován gen. Janin vrch. velitelem všech spojeneckých vojsk na Sibiři. Vláda členů ústavodárného shromáždění (většinou soc. revolucionáři) ukázala se však neschopnou udělati pořádek v týlu a vybudovati řádnou armádu k boji proti bolševikům, pročež voj. i pravicové kruhy provedly převrat a prohlásily voj. diktátorem adm. Kolčaka.
Zatím pluky čs. I. divise, vysílené udržováním fronty volžské, marně čekající na slibovanou pomoc Spojenců (Spojenci poslali do Sibiře jen nepatrné oddíly, jež zůstaly většinou ve Vladivostoku), znechucené nesvorností rus. stran politických, počínají v září ustupovati od Volhy a tvoří koncem října frontu na Urale. Špatně, s počátku, organisované a neodborně vedené sovětské oddíly přetvořily se zatím v armádu značně silnou a odborně vedenou. V té době teprve přichází I. divisi na pomoc z východu divise II., ale fysická únava a morální deprese čs. vojska vzrůstá v těžkou krisi (25. října sebevražda pluk. Švece), jež končí odchodem čs. vojsk z fronty vůbec. Čs. vojska (tvoří se III. divise
a později též jezd. brig.) používáno nadále k ochraně železn. tratí.
Dojem z české anabase usnadnil nesmírně činnost Nár. rady. To, čeho dosud bylo těžce diplomaticky dobýváno, poddává se nyní rázem na všech stranách. Kongres Spojených států v zasedání 29. června uznává čs. vojsko za armádu spojeneckou, téhož dne franc. vláda zvl. notou uznává právo čs. národa na samostatnost a Čs. nár. radu jako jeho zatímní vládu. Též V. Británie (deklarace Balfourova) uznává národ českosl. za národ spojenecký, naše vojska v Rusku, Francii a Itálii za jednotnou čs. armádu a Čs. nár. radu za zatimní čs. vládu. 2. září prohlašuje vláda USA Čechoslováky za moc válčící a Nár. radu za vládu. 9. září činí podobné prohlášení Japonsko, 3. října Čína, 3. září zaručuje V. Británie Čs. nár. radě účast na spojeneckých konferencích a 28. září franc. vláda účast na konferenci mírové. Itálie uznala Národní radu za vládu již smlouvou z 21. dubna (podle prohlášení it. min. předs. 3. října).
Vedle mohutné anabase Čechoslováků v Sibiři ztrácejí se jakoby boje oddílů nové samostatné čs. armády ve Francii a v Itálii, však neprávem. Hrdinství i oběti čs. vojáků na západě nebyly o nic menší, než oněch na východě. Ve Francii 21. a 22. čs. pl. zúčastnili se platně v bojích posledních dvou měsíců vítězné spojenecké ofensivy a vyznamenaly se slavně zvl. v bojích o Terron a u Vouziéres (20. – 30. října), což uznáno i pochvalou v rozkaze vrch. velitelství Spojenců.
V Itálii již v červnu 1918 (za rak. ofensivy) zasáhly některé české oddíly úspěšně do bojů a vyznamenaly se (I. prap. 33. pl.) zvl. u San Dona na Piavě (kdež padl zakladatel Čs. dobrov. sboru Čapek a zajato i popraveno 12 čs. legionářů). Od pol. srpna do poč. října hájila čs. divise úsek it. fronty tyrolské, kde získala si (části 33. pl.) slávu bojem na Doss Alto (21. září). Čs. výzvědné roty v Itálii (celkem 9), z nichž později utvořen 39. pl., proslavily se kromě jiných hrdinských skutků, v bojích na planině Asiago (květen 1918), v úseku Tonale (červen), ve Val Concei (červenec) a zvl. v boji na Cima Tre Pezzi (v noci na 24. září). Rakušany zajatí čs. dobrovolníci byli jako zrádci věšeni (popravy v Rivě, Coneglianu aj); více než 50 čs. dobrovolníků postoupilo za svobodu otčiny hrdinně tuto potupnou smrt.
Události r. 1918 na záp. frontě (nezdar něm. ofensivy a úspěšná protiofensiva Spojenců, zahájená v červenci) ukazovaly na brzkou porážku centrálních mocností. Mírový pokus Rak.-Uh. v září končí neúspěchem, koncem září kapituluje poražené Bulharsko, brzy po něm Turecko. Nár. výbor český odmítá pokusy Vídně upokojit Čechy jakousi autonomií a posl. Staněk prohlašuje, že za čs. národ budou na mírové konferenci jednat zástupci čs. zahraničního vojska. 27. září utvořila Čs. národní rada ze sebe vlád (min. př. Masaryk, min. zahr. Beneš, min. voj. Štefánik), což oznámeno 14. října spojeneckým vládám a zároveň jmenováni čs. diplomatičtí zástupci. 18. října pronáší Masaryk slavnostně ve Washingtoně prohlášení nezávislosti čs. národa (Washingt. Deklarace). Toto rozhodné jednání Nár. rady bylo vynuceno nebezpečnou situací, vzniklou, když 5. října ústřední mocnosti požádaly Wilsona o zahájení mírového jednání. Odpověď Wilsonova z 18. října odmítá autonomii národů nabízenou Rak.-Uh., konstatuje, že Čs. národní rada jest vládou de facto, a vybízí rak.-uh. vládu k přímému jednání s jejími národy. Zatím v Čechách podniknut oběma socialistickými stranami pokus, zaskočit národní hnutí prohlášením čs. socialistické republiky, bez pohraničních (Němci osedlých) krajů. Tento záludný pokus, podniknutý ovšem bez vědomí Nár. rady, byl rak. úřady bez zvl. námahy potlačen. 16. října vydal císař Karel manifest o federalisaci rak. zemí neuherských a se svolením vlády odjeli do Švýcar čeští a jihosl. politikové k jednání s činiteli revoluce zahraniční. Balkánské fronty v té době již není a franc. i srbské oddíly ženou se prudce na sever k hranicím říše. Na frontě it. nastává rozklad, maďarské pluky opouštějí frontu a odjíždějí domů k ochraně vlastního území a rak. vrch. velení marně prosí české poslance, aby jeli na frontu a zamezili svým vlivem na české vojáky rychle se šířící rozklad armády. 27. října prohlašuje rak.-uh. zahr. ministr souhlas s požadavky Wilsonovými z 18. října. 28. října dopoledne došla do Prahy zpráva o kapitulaci
Rak.-Uh. Národní výbor, zvláště zásluhou rázného a prozíravého dra Rašína, ve správném hodnocení situace vyžadující činu, prohlásil československou samostatnost, sám sebe zatímní vládou a převzal všechny úřady do svých rukou. Vojenské vedení, jež přihlíželo s počátku bezradně vývoji událostí, pokusilo se v noci 29. října o odpor, ale marně. Převrat proveden v Praze i po celém českém území celkem hladce a bez krve; 30. října vydala Slovenská nár. rada v Turč. Sv. Martině deklaraci, v níž prohlásila jednotu národa československého a tím se přihlásila do nového státu. České poselstvo ve Švýcarsku dohodlo se zatím (28. – 31. října) s drem Benešem (za Nár. radu); podle této dohody prohlášena v první schůzi národního shromáždění republika, jejímž presidentem zvolen Masaryk
a členy vlády dr. Kramář (předsedou), Beneš (zahraniční) a Štefánik (vojenství) atd.
28. říjen byl skvělým politickým činem, plodem státnické prozíravosti a rázné pohotovosti; ještě poč. listopadu jednali zástupci Spojenců s diplomacií rak.-uh. o zachování říše a okolnost, že Spojenci postaveni byli před českoslov. stát jako před hotový fakt, jejž bylo by potřeba event. i vojensky likvidovati, byla pro naši samostatnost rozhodující. Stejně ovšem padalo na váhu, že 28. října 1918 stály na Urale dvě divise čs. armády, jež svobodně mohly rozhodovati o svém jednání. Spravedlivě nutno však i říci, že ani 28. října by nebylo, nebýt čs. zahraniční akce, nebýt čs. vojska a jeho hrdinných skutků.
President Masaryk vrátil se do vlasti 21. prosince, nadšeně všude vítán českým lidem.
V prosinci přijely též české pluky z Francie a z Itálie a šly hned do nových bojů (obsaz. zněmč. území, Slovenska a boje o Těšínsko). České vojsko ze Sibiře vracelo se postupně od r. 1919 až do roku 1920. Gen. Štefánik, který poč. roku 1919 navštívil naše vojsko na Sibiři, zahynul 4. května, zřítiv se s letadlem, v němž se vracel do vlasti.
Historie našeho odboje dokazuje, že národ nedal se vésti vůdci, nýbrž že vůdci byli národem donuceni, aby vedli. Sám vůdce odboje Masaryk přiznává, že jednání českých vojáků za hranicí i doma (sbíhání k nepříteli Rakouska), to bylo, jež ho přivedlo k rozhodnutí zahájiti boj proti Rakousko-Uhersku. Jako zklamala na počátku války česká oficielní politika, tak ukázal národ, že v jeho srdci, jako slavný odkaz předků, žije dějinná tradice a vůle k svobodě. A tak naše samostatnost není jen plodem několika vítězství na bojištích či chytré diplomacie; jest výsledkem staleté, neúmorné práce několika generací, práce ve všech oborech lidského života. Český národ dosáhl své svobody poctivou prací a poctivým bojem a proto si jí plně zasloužil.
Lit: Masaryk, Světová revoluce; E. Beneš, Světová válka a naše revoluce; Sychrava-Werstadt, Československý odboj; Borský, Znovudobytí samostatnosti; Kudela, Šest let boje za svobodu; Steidler, Českosl. hnutí na Rusi; Kratochvíl, Cesta revoluce; Sychrava, Čs. revoluční hnutí na evrop. západě; Bořil, Revoluční hnutí v Itálii; V. Beneš, Rev. hnutí v sev. Americe; Pergler, Politická bilance čs. Ameriky; Voska, Českoslov. Amerika v revoluci; V. Nosek, Anglie a náš boj za samostatnost; J. Čermák, Naši v srb. armádě; Kudela, Československý odboj doma; Markovič, Slováci v zahraničnej revolúcii.
Zdroj: Nový velký ilustrovaný slovník naučný, 1932
Příloha
Wilsonovy body, mírový program prezidenta USA Th. W. Wilsona, uveřejněný v jeho poselství ke kongresu 5. 1. 1918, který byl podán něm. vládě 5. X. 1918, jako doklad pro mírové jednání. Zněl:
1. Veřejnost všech smluv.
2. Svoboda moří.
3. Odstranění všech hospodářských hranic a rovnost obchodních styků.
4. Všeobecné odzbrojení.
5. Nestranné uspořádání koloniálních otázek.
6. Vyklizení Ruska, sebeurčení jeho a přijetí jeho do Svazu národů.
7. Vyklizení a znovuvybudování Belgie.
8. Osvobození a znovuvybudování obsazených území Francie a odčinění bezpráví, učiněného Francii r. 1871.
9. Upravení italských hranic.
10. Samostatnost rak. neněm. národů.
11. Vyklizení a znovuvybudování obsazených území v Srbsku, Černé Hoře, Rumunsku, znovu uspořádání Balkánu.
12. Suverenita tureckého národa, autonomie ostatním částem osmanské říše.
13. Znovuzřízení Polska se svobodným přístupem k moři.
14. Ustavení Svazu národů.
Celý článek zde: