Český premiér Fiala je už nyní společně s Orbánem a Ficem nejlépe placeným předsedou vlády v celé EU

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank

Je tedy další zvedání platů vrcholných českých politiků na místě?

Český premiér Petr Fiala je letos společně se svými protějšky Viktorem Orbánem a Robertem Ficem vůbec nejlépe placeným předsedou vlády kterékoli ze zemí EU. Vyplývá to z údajů (viz graf níže a zde) maďarské neziskové organizace Átlátszo (více o ní zde).

Letošní červencová analýza této organizace poměřuje hrubý plat jednotlivých premiérů zemí EU s výší průměrné hrubé mzdy v jejich domovině. Nejlépe dopadá Orbán, jenž v hrubém pobírá v přepočtu dle dnešního kursu zhruba 400 tisíc korun, což je 9,5násobek maďarské průměrné mzdy. Orbánův plat zahrnuje jak jeho poslanecký výdělek, tak samotný premiérský plat. Samotný premiérský plat letos v Orbánově případě činí v přepočtu zhruba 290 tisíc korun.

Druhý v pořadí se umisťuje slovenský premiér Robert Fico, který pobírá 7,6násobek průměrně mzdy země našich východních sousedů. Měsíčně si přijde v přepočtu na nějakých 280 tisíc korun. Jen o zhruba pět tisíc korun měsíčně méně než Fico pak pobírá jeho český protějšek. Fialův plat je tak letos 6,1násobkem tuzemské průměrné mzdy.

Orbán, Fico i Fiala mají v poměru k průměrně mzdě vyšší plat než premiéři kterékoli ze západních zemí EU. Řecký premiér pobírá šestinásobek a německý kancléř 5,9násobek průměrné mzdy. Ovšem třeba dánská premiérka pouze 2,7násobek, a chorvatský premiér dokonce jen 2,5násobek.

Ve světle těchto čísel se nyní diskutované zvyšování platů českých vrcholných politiků v příštím roce rozhodně nezdá být nejpalčivějším problém České republiky a její ekonomiky. Vždyť jedna z objektivně nejlépe spravovaných zemí světa, Dánsko, dosahuje svých příznivých výsledků i přesto, že tamní vrcholní politici – premiéři – pobírají ve vztahu k průměrné mzdě v zemi ani ne polovinu toho, co jejich čeští protějšci.

Česká národní banka umořuje svoji dějinně rekordní ztrátu takřka 500 miliard korun

Budou dražší hypotéky či firemní úvěry.

Na rozhodnutí ČNB 10. 10. o zvýšení povinných rezerv totiž zatím bankovní tituly pražské burzy nereagují nijak jednoznačně

Bankovní tituly pražské burzy zatím výrazněji nereagují na rozhodnutí České národní banky zvýšit povinné minimální rezervy. Jejich nová sazba bude od 2. ledna příštího roku na úrovni čtyř procent, namísto stávajících dvou.

Loni v říjnu přitom ČNB zrušila úročení povinných rezerv. Pokud nyní tedy po bankách bude požadovat, aby u ní držely dvojnásobné rezervy, jež nejsou úročeny, připravuje banky o část úrokového výnosu. Naopak se ale zlepší hospodářská situace samotné centrální banky, neboť ta ušetří na části svých úrokových plateb. Nebude muset vyplácet bankám tolik na úrocích, neboť se zdvojnásobuje hranice, od které teprve se tyto platby uskutečňují.

Guvernér ČNB Aleš Michl připomíná, že současná bankovní rada roku 2022 „zdědila nejvyšší kumulativní ztrátu banky v historii: 487 miliard.“ I přes loňský zisk centrální banky ve výši zhruba 55 miliard korun je zřejmé, že, jak dodává, se ztráta „bude umořovat nadále, půjde o dlouhodobý proces.“

Loni přitom úrokové platby ČNB finančním institucím meziročně vzrostly o 28 miliard korun na historicky rekordních 187 miliard korun. Pokles základní úrokové sazby ČNB, který od té doby nastal, stejně jako zmíněné loňské zrušení úročení povinných minimálních rezerv a nyní tedy i jejich chystané navýšení zásadně přispějí k postupnému snižování zmíněné historicky rekordní ztráty ČNB, čítající bezmála půl bilionu korun.

Nutno ovšem říci, že ztráta ČNB má do značné míry jen účetní charakter. Hospodaření centrální banky je striktně odděleno od hospodaření veřejných rozpočtů České republiky. Pouze při umoření veškerých ztrát a trvalejším dosahování výrazného zisku by jeho část ČNB převáděla do státního rozpočtu. Ztráta ČNB ovšem veřejnými rozpočty sanována není. I mezinárodní investoři a ratingové agentury ji vnímají jako často nutný důsledek provádění měnové politiky nebo třeba i prostého posilování české měny (které snižuje korunovou hodnotu držených devizových rezerv) a zajišťování zákonného mandátu ČNB péče o cenovou stabilitu, který sám o sobě nemá nepříznivý vliv na veřejné rozpočty nebo ekonomiku ČR jako takovou.

Z bankovních titulů pražské burzy roste jak Moneta, tak Erste (viz tabulka níže), naopak klesají akcie Komerční banky. Žádný jednoznačný vliv rozhodnutí ČNB o navýšení rezerv tedy vysledovat nelze. Investoři zřejmě předpokládají, že banky se o ušlý zmíněný úrokový výnos „podělí“ se svými klienty. Například o něco dražšími firemními či spotřebitelskými úvěry, či pomalejším snižování úrokových sazeb na hypotékách. Ztrátu ČNB tak centrální bance pomůže splácet celá republika.

Francie má poprvé v historii horší ratingové hodnocení než Česko

Eurozóna už Česku není elitním klubem

Francie má od večera 11. 10. vůbec poprvé v historii horší ratingové hodnocení než Česko. Alespoň podle agentury Fitch Ratings. Ta Francii, která podle ní dosáhne ratingového stupně AA-, zatím na ratingový výhled na negativní.

Bonitu Česka coby dlužníka hodnotí Fitch Ratings stejným stupněm jako Francii, ovšem se stabilním výhledem. Jinými slovy, při stejné ratingové známce obou zemí nyní Francie vykazuje výrazně vyšší pravděpodobnost, že se právě jí – a nikoli Česku – hodnocení dále zhorší. Celkové ratingové hodnocení Francie agenturou Fitch je tak horší než její hodnocení České republiky. K takovému dosud v historii nikdy nedošlo. Francie vždy měla lepší ratingové hodnocení než Česko, přinejhorším stejné.

Agentura Fitch výhled zveřejnila jen den poté, francouzská vláda představila plán, jak krotit obří dluh. Mezinárodní investorskou obec ale nepřesvědčila, čehož nejprůkaznějším dokladem je právě nynější zhoršení ratingového výhledu. Je to „rána“ i pro české stoupence přijetí eura. Těžko mohou nyní již eurozónu nazývat elitním klubem, když její druhá největší ekonomika má horší ratingové hodnocení než Česko s korunou.

Bloomberg nezvykle těžce kritizuje celý projekt EU

Běžný Čech dle výpočtu agentury platí ze své kapsy 20 000 Kč měsíčně za jeho nezvládnutí, za stále se prohlubující zaostávání EU za USA, které trvá už 25 let, zhruba od doby vzniku eura

Bloomberg 13. 10. podrobuje těžké kritice celý projekt EU. Podle agentury už takřka vypršel čas, aby Evropa mohla obhájit své místo ve stále nesmlouvavějším světě. Který jí utíká.

Jedno číslo za všechny. EU ztrácí na USA nepřetržitě od vzniku eura, konstatuje Bloomberg. Pokud by k tomuto zaostávání nedocházelo, plyne z výpočtu agentury, že průměrná mzda v Česku by letos činila přes 70 tisíc korun, namísto nynějších 46 tisíc. Průměrně vydělávající Čech tak na oltář nezvládnutého projektu EU obětuje ze své kapsy ročně zhruba 300 tisíc korun hrubého, tedy nějakých 220 tisíc čistého. Za nezvládnutí projektu EU tak běžný Čech platí měsíčně takřka 20 tisíc korun. Tato částka přitom rok od roku narůstá, jak se prohlubuje zaostávání EU za USA a v mnoha ohledech třeba i za Čínou.

Bloomberg postupně stále se prohlubující zaostávání EU dokládá příkladem amerických technologických gigantů typu Applu. Zatímco dříve pro ně ještě byl trh EU natolik významný, že se pustili do boje s tuhými bruselskými regulacemi, jen aby přístup na něj získali, v případě svých nových AI produktů a vychytávek, například pro mobily, už na to rezignovali. To je mimořádně varovné. Připomíná to situaci před rokem 1989, kdy to tehdy technologicky nejpokročilejší zboží, třeba videorekordéry nebo první počítače Apple Macintosh, bylo také k mání jen za hranicemi zemí socialistického tábora, za hranicemi RVHP. Nyní tedy akorát EU střídá RVHP.

Jednoho by v 90. letech či ještě počátkem milénia ani ve snu nenapadlo, že se dočká příznaků návratu do éry RVHP. Do éry pašování videopřehrávačů ze Západního Německa. Do éry, kdy se tam, “za tou zdí”, měli lidé neskonale lépe a žili mnohem bohatší život. Doslovně i přeneseně.

Bere si toto všechno mimořádné varování Brusel k srdci? Také vnímáte to ohlušující ticho po zveřejnění Draghiho zprávy? Měla být budíčkem, byť deset minut po dvanácté, ale spí se dále…

Proč vláda se zdůvodněním povodní navýšila možný schodek rozpočtu ve více než čtyřnásobném rozsahu, než by odpovídalo dosud hlášeným povodňovým škodám?

Hodlá „spláchnout“ své rozpočtové díry za 45 miliard?

Naplánovaný státní rozpočet na příští rok se od toho pravděpodobně reálného liší jako málokdy. Pokouší se vláda údajnými výdaji na povodňové škody zakrýt rozpočtové díry za desítky miliard?

Schodek rozpočtu má být příští rok 241 miliard korun, maluje si vláda. Jenže Národní rozpočtová rada jej realističtěji vidí spíš na úrovni bezmála 290 miliard. Hned několik položek návrhu rozpočtu totiž stojí na vodě, přičemž vzniklé dodatečné manko odpovídá 45 miliardám. Navíc, deset miliard korun, o něž kabinet schodek navýšil v důsledku zářijových povodní, není účelově vázáno, jak přitom káže příslušný zákon, takže rozpočtová rada se obává, že by mohly být využity docela jinak než na odstraňování následků pohromy.

Připomeňme, že vláda kvůli povodním navýšila schodek nejen pro rok příští, leč i pro ten letošní – o 30 miliard. Dohromady má tedy k dispozici o 40 miliard více, které zdůvodňuje povodněmi. Má ale těchto 40 miliard opodstatnění?

Vždyť pojištěné škody způsobené povodněmi činily v letech 2002 i 2013 zhruba polovinu škod celkových. Státní rozpočet při minulých povodních pokrýval zhruba čtvrtinu celkových škod. Pokud nyní pojišťovny hlásí odhad pojištěných škod z letošních povodní na úrovni přibližně 18 miliard, a budou-li tedy minulé povodně tohoto milénia vodítkem, jaké náklady navíc pro státní rozpočet má předpokládat rozpočtově zodpovědný ministr financí? Správně, devět miliard. Proč tedy vláda navýšila schodek ve více než čtyřnásobném rozsahu?

Nelze se ubránit dojmu, že obava Národní rozpočtové rady není planá, a že tedy vláda může se zdůvodněním povodní „spláchnout“ díry, které má v rozpočtu na letošní rok či ten příští. Manko celkově až sedmi miliard vzniká v segmentu důchodů. Prodej povolenek vynese nejspíše o nějakých deset miliard méně, než vláda v rozpočtu na rok 2025 plánuje. Další miliardy nesouladu plánu a reality představují výnosy státních organizací a nevyjasněné zůstává i to, jak se zacelí díra 23 miliard v segmentu dotací na obnovitelné zdroje energií. Celkově tedy přibližně 45 miliard.

Docela jasný je motiv zjevné vládní snahy opticky schodek snižovat a následně vzniklá manka překrýt novým zadlužením zdůvodněným povodněmi. Jsou jím blížící se sněmovní volby. Kabinet potřebuje přesvědčit, že je vládou rozpočtově zodpovědnou. Ovšem třeba Český statistický úřad i po konzultaci s Eurostatem letos postupně zhoršuje loňský vládní schodek. Nyní v říjnu jej ČSÚ zhoršil o dalších takřka 20 miliard. Jedním z důvodů je vyvádění desítek miliard mimo rozpočet, do fondů, které opticky snižuje schodek rozpočtu ve statistice ministerstva financí, ale již ne deficit vlády dle metodiky ČSÚ, resp. Eurostatu.

Deficit vlády, resp. ústředních vládních institucí, tak loni nově činil takřka 347 miliard, zatímco dosud ČSÚ uváděl cifru necelých 334 miliard. I ta však byla výrazně, historicky nebývale vyšší než deficit rozpočtu za loňský rok, který podle vlády činil necelých 289 miliard. I když deficit ústředních vládních institucí nezahrnuje jen státní rozpočet, ten je jeho dominantní položkou.

Historicky se výsledek hospodaření ústřední vlády od výsledku hospodaření státního běžně lišil, ovšem ne v rozsahu takřka 58 miliard korun, jak nyní plyne z čísel za loňský rok.

Aby toho nebylo málo, schodek 347 miliard je druhý nejvyšší v historii, dokonce překonává deficit Babišovy vlády z prvního roku covidu, který dle téže časové řady ČSÚ, resp. Eurostatu činí necelých 345 miliard. Strany pětikoalice přitom ve sněmovních volbách před třemi lety uspěly právě i díky slibu, že dají veřejné finance do pořádku. Zatímco Babišův kabinet roku 2020 čelil nejhlubšímu propadu ekonomiky v historii novodobé ČR, o 5,3 %, loni ekonomika poklesla jen o 0,1 %, v podstatě stagnovala. Přesto byl vládní deficit loni nominálně vyšší než před čtyřmi lety za covidu. Na druhou stranu je pravda, že od roku 2020 kvůli mimořádně vysoké inflaci zejména let 2022 a 2023 výrazně narostla cenová hladina v Česku, což podněcuje i růst nominální výše deficitu, která se v poměru k nominálnímu HDP drží nyní na již poměrně stabilizované a elementárně akceptovatelné úrovni.

Z hlediska absolutní výše deficitu se však hospodaření vlády od covidu vlastně vůbec nezlepšilo. Přitom i snížení absolutních schodků vláda slibovala. Zlepšuje se sice schodek celých veřejných financí, ale to tedy jen díky zahrnutí hospodaření krajů a obcí. Jejich přebytky narůstají. Kabinet ovšem sliboval snížení svých schodků, nikoli navyšování přebytků krajů a obcí. Navíc nejen Národní rozpočtová rada podotýká, že hromadění přebytků krajů a obcí – loni ke konci roku měly na účtech skoro 410 miliard – znamená obrovské ztráty. Neproduktivně leží ladem a zvláště v uplynulých dvou letech je reálně po desítkách miliard požírala inflace.

Pokud se tedy snižuje absolutní schodek veřejných financí, pak jen kvůli tomuto neplodnému hromadění peněz na účtech samospráv. Což nás vrací k povodním. Proč si na ně vláda půjčuje dalších 40 miliard, když – vyjdeme-li ze situace při minulých povodních – by jí mělo stačit zhruba čtyřikrát méně? Zbytek škod při minulých povodních pokrývaly vedle pojišťoven hlavně právě obce a kraje. A to tehdy měly na účtech mnohem méně než dnes a i jejich přebytky byly nižší. Zkrátka i toto jen zesiluje podezření, že celkově o 40 miliard navýšený schodek má v rámci státního rozpočtu z velké části „splachovat“ něco jiného než povodňové škody, jak sugeruje vláda.

Proč tam, kde nejvíce řádili nacisté, dnes vzývají Putina? Odpovídají letošní laureáti Nobelovy ceny za ekonomii

Letošní laureáti Nobelovy ceny se obracejí do historie, aby analyzovali současnost, a například doložili důležitost středních vrstev pro rozvoj společnosti. Zjišťují třeba, že v místech v Rusku, kde řádili nacisté, volí dnes lidé častěji komunisty. 

Letošní Nobelovu cenu za ekonomii si po třetinách rozdělí ekonomové působící v USA Daron Acemoglu, Simon Johnson a James Robinson. Prosluli zkoumáním na první pohled triviální otázky – proč jsou některé země bohaté a jiné zůstávají chudé, a proč tento rozdíl mezi nimi navíc přetrvává? Klíčové vysvětlení nacházejí v roli institucí, obecněji v roli historie. Jejich bádání často spočívá v obracení se právě do historie, kde hledají odpovědi na otázky, které se vztahují k současnosti.

Například proč mizení střední třídy, které pozorujeme v podstatné části ekonomicky vyspělého světa, může být klíčovým zdrojem společenské polarizace a příklonu k politickému extrému – a tedy nakonec ohrožením samotné prosperity dané země.

Acemoglu s Robinsonem se v roce 2010 podíleli na studii (zde), jež dospívá k závěru, že „města v bývalém Sovětském svazu, jež byla intenzivněji zasažena holocaustem, vykazují stále poměrně nižší populační stavy, přičemž jejich obyvatelé volí – v období po rozpadu SSSR – v relativně větším počtu komunisty“.

V týchž městech či oblastech je rovněž nižší ekonomický příjem v přepočtu na obyvatele a skromnější mzdy. Není divu, že se tam pak lidem mnohem častěji a intenzivněji stýská po „sovětských pořádcích“, případně dnes skálopevně tvoří jádro příznivců Putinova režimu, s nimiž neotřese ani válka na Ukrajině, ani západní sankce, ani nic jiného.

Statistická data ovšem ukazují, že nižší populační počty zdaleka nejsou jen výsledkem masakru, jehož oběťmi se v daných městech a oblastech Židé stali. Holocaustem zasažené regiony po válce rostly a rozvíjely se těžkopádněji ve všech ohledech – celkově hůře prosperovaly. Acemoglu s Robinsonem a spol. to přisuzují faktu, že ruští Židé se v nebývale vysoké míře řadili právě ke střední vrstvě. Holocaust v Rusku likvidoval střední stav, motor hospodářského růstu, více než jinde. Ony zasažené regiony jsou dnes, po takřka 80 letech, chudší a politicky radikálnější než ty, jež obdobně rozsáhlých krutostí zůstaly ušetřeny.

V jistém smyslu lze tedy říci, že někdejší nacistická zvěrstva dnes zajišťují hlasy komunistům či podporu tvrdé Putinově ruce a otupělost vůči dopadům sankcí; prosperitu zkrátka velmi významně ovlivňuje i to, co se na daném území událo před desítkami, ba stovkami let. (15.10.2024)