I přísná věda cestováním hojně se zabývá doporučujíc je co nejvřeleji jakožto účinný lék a přirozený prostředek, jímž osvěžujeme duši i tělo a otužujeme je vůči chorobám. A právem stalo se cestování vzdělanému člověku, jehož povolání nepoutá právě celý rok na jeho působiště, nezbytným a nepostradatelným. Máme tu ovšem na mysli cestování prosté všelikých obtíží, nočního bdění a hladovění.
Cestování má bez odporu prospěšný, ba blahodárný vliv na duši i tělesné ústrojí naše.
Probeřme především účinek jeho na duši člověka. Kdo chce za našich dob vyhověti požadavkům, které se kladou na inteligentního člověka, nesmí zůstati ustavičně upoután na svoje stálé sídlo, nýbrž má je časem opouštěti na určitou dobu, aby shlédl cizí krajiny, města a země, aby poznal cizí mrav a pamětihodné zjevy přírody i kultury, aby obeznámil se s cizím lidem a jeho řečí i zvyky. Moderní vzdělanec má stále svoje vědomosti tímto směrem rozšiřovati a obohacovati, úsudek svůj tříbiti, má-li zaujati stanovisko přiměřené svému povolání a sociálnímu postaveni. Dříve nebylo něco podobného tak snadno možné. Nedostatek komunikací byl tomu hlavně na závadu. Avšak dnes, kdy člověk ovládl a spoutal síly přírodní a učinil je otroky své neobmezené vůle, kdy steré železnice, telegrafy a telefony, nesčetné parníky, ba i balony styk národů usnadňují a umožňují vniknouti do krajin, na nichž dosud nestanula ještě noha Evropana, dnes jest již cestování velmi příjemným a zcela pohodlným pro člověka jen poněkud zámožného. Kdo neopustil nikdy svého bydliště a poznal jen názory a mravy své rodiny a svého města, kdo nevyšel ani „za humna“ své vsi, jak lid náš pohrdavě se vyjadřuje, nabývá přece jenom poněkud jednostranného vzdělání, byť snažil se pilnou četbou kněh poznati i dálný svět, a stává se takto neschopným vyrovnati se osobám, které znají cizinu; jeho názory stávají se jaksi pedantickými, mysl jeho plna je předsudků, takže propadá konečně mělkému šosáctví, s jehož vzory tak často bohužel v našich venkovských městech se setkáváme v osobách filistrů, kteří sice nikde nebyli, ale u svého piva posuzují celý svět. Osoby, které mnoho cestovaly, jsou trpělivější, vůči cizím názorům snášenlivy a humánější, neboť poznali člověka z různých stránek a dovedou respektovati jiná mínění a jiné mravy; mnohé, co zdá se všelikému domabylovi neobyčejným a nebývalým, nepřekvapuje a neuráží jich, protože viděli na svých cestách všelicos, čeho ten či onen doma neuvidí, kdyby žil sto let. Muž, který mnoho cestoval a časem žil v cizích zemích a mravech, nabývá teprvé opravdového sebevědomí národního, tohoto prazřídla všelikých ctností občanských, státních a politických.
Jak vše to souvisí s blahem a zdravím tělesným? Mnohá choroba ducha i těla koření v sociální bídě způsobené rozladěním, sklamáním, jednostranností a předpojatostí ze zvyku nebo nedostatku znalosti světa. I odstrkování, kteréhož nezřídka se dožije ten, jenž nezná světa, nezkušenost a neschopnost chápati cizinu jest moment chorobný, proti němuž možno se ubrániti jen cestováním. Nesmíme zapomenouti, že takovýmto přílišným uvyknutím na mateřskou hroudu nezřídka připravujeme půdu vážné chorobě, která rázem vypukne (ovšem jen u osob nervově přizpůsobených), jakmile osud nutí nás opustiti své drahé i svůj rodný kraj a odebrati se do ciziny. A zuřivé šosáctví, chauvinismus a výstřední místní patriotismus nejsou-liž zjevy, které s jistou oprávněností mohou nazvati chorobným úbytem ducha? Vzpomeňme řecké Abdery a českého Kocourkova. Z rozmanitých sociálních nesvárů a konfliktů snadno vyvinou se duševní hnutí, v nichž ovšem koření i tělesné útrapy.
Churavá duše zajisté ničím tak rychle a bezpečně se neposílí, neosvěží a neupokojí, jako cestováním. Stálé sezení, denní jednotvárná činnost a moderní „struggle for life“ zajisté k uzdravení nemocné mysli valně nepřispěje. Hypochondrie, mrzoutství, podivínství a nechuť ke společenským zábavám nebývá druhdy ničím jiným, než následkem přepracování a přepínání sil jednostranným povoláním. Tu musí člověk, jehož mysl stůně, nechati práce a denního zaměstnání, opustiti své bydliště, které ho jen upomíná na starosti a práci; musí navštíviti jiné klima, zříti jiný lid a jinou přírodu, pěstovati pohyb, žíti a ne živořiti. Již po několika dnech zlepší se jeho nálada, rozmrzelost zmizí a nemocný vůčihledě okřeje. Se šířícím se horizontem šíří se i hranice duše a mysl vznáší se volně nad všelikými překážkami do výše i v dál.
Mnohé poruchy duševní jsou výsledek způsobu života při práci, v povolání, rodině a domácnosti! Jak mnozí učenci, úředníci, obchodníci, řemeslníci vedou život jako larvy, při nedostatku světla a vzduchu, pohybu a vyražení – tvoříce řady hypochondrů a haemorrhoidářů, osob trpících všemožnými chorobami jater, žaludku, měchýře, plic a srdce. Již zdaleka bývá pozorovateli nápadná žlutá pleť jich tváře s nezbytnou vráskou úřední přísnosti na čele. Na půl hodinky odtrhnou se od práce, aby se věnovali oddechu a trochu se prošli na vzduchu, načež chápou se znovu práce ještě horečněji, aby dohonili, co zmeškali procházkou. Právě tito měli by přede všemi jinými každoročně cestovati, když letní měsíce pobízejí k výletu. „Zulíbal bych toho člověka, který vynalezl letní ferie!“ zvolal kdysi jakýs ředitel, který celoroční prací školní zdraví svoje valně seslabil a cestováním po Italii, Francii a Švýcarsku je osvěžoval. Tak měl by zvolati každý, kdo unavil svou duši i své tělo neúmornou prací a měl by celý rok šetřiti, aby mohl si popřáti o prázdninách trochu volného cestování. Vesel, svěží a znova úplně zdráv vrátí se zpět, ušetří lékaře i lékárnu a prodlouží svůj život.
Kam máme cestovati?
Kdo je posud zdráv a chce chorobu předejíti, cestuj do cizích měst a zemí, bav a obohacuj se novými dojmy a obdivuj se proslulým zjevům lidského důvtipu, umění a přírody. Střídej města a venkov, navštěvuj společnosti velikého města a lázní. Kdo je však již churav a komu proti jeho chorobě nebyly doporučeny určité lázně, přes to, však potřebuje klidu a osvěžení, nechť vyhýbá se dlouhým cestám, při nichž mnohé nepohodlí číhá na člověka, nechť vystříhá se velikých měst a hojně navštívených lázní. Jemu prospěje především klidnější a tišší život venkovský v nějaké příjemné horské krajině, v níž může srdce své otevříti přírodě. Léku, který poskytne mu venkov, nenalezl by ve městě nebo živých lázních. Na venkově uzdraví se zdravým vzduchem, volností a pohybem, pohodlným šatem, pobytem v přírodě, prostou, frugální stravou, přímým stykem s přírodou, která za přátelství odvděčuje se osvěžením a posilováním, pohledem na velkolepé její činy, při nichž oněmí všecky malicherné starosti, úzkoprsé, sobecké a ješitné rozmary a všecky náruživosti i zapudí se veselou myslí, zvýšenou čilostí a poklidem duše.
Jak máme cestovati?
Mnozí lidé, kteří málo cestují a neumějí cestovati, mají za to, že je jim domácí klid a pravidelný chod jejich obyčejů prospěšnější, protože cítí se po návratu z cest nevolnějšími.
To má dvě přirozené příčiny. Jedna vězí v ústrojí samém, druhá ve způsobu jejich cestování.
Člověk, který přeruší náhle dlouhé, pedantické zvyky svoje a dá se do cestování, rozdráždí tím ovšem čivstvo a oběh krevní a to tím spíše, čím více před tím lpěl na pravidelném, klidném a jednotvárném způsobu života. Delší pobyt na zdravém vzduchu, změněná potrava a doba jídla, nové podnebí, nezvyklý pohyb, styk s cizinci, pozorování nových zjevů a celá řada jiných okolností dráždí, přivodí pocit únavy a ochablost, časté bolesti hlavy, nechuť k jídlu, zácpu a zvláště nespavost v noci, kterou podporuje ještě cizí lože. Příznaky tyto nejednou pohnuly příliš úzkostlivé osoby, že přerušily náhle cestu a vrátily se domů. Stav takový je však pomíjející, trvá jen několik dnů a mizí tak rychle, jak rychle dotyčný osoba novému způsobu života přivykne, načež nastává tím nápadnější pocit volnosti a zdraví.
Osoby, které cestují kvůli zdraví, musí se držeti jistých pravidel. Jsou pak takováto:
1. Jenom silné osoby, které netrpí žádnou význačnou chorobou a neuvykli stálému sedění, smějí konati větší cesty pěšky. Kdo však cestuje vozem anebo po případě užívá soumara, musí časem jít pěšky, zvláště v krásné krajině, v horách, lesích, po mořském břehu, kde naskytá se mnohá krása přírodní. Nesmíme však žádati od člověka, který stále seděl, aby hned držel krok se statečným chodcem. Nechť si teprve poznenáhla na delší cesty zvyká častější, ale krátkou chůzi, nechť chrání se však každé větší únavy, která by pouze rozdráždila čivstvo a způsobila nespavost. To platí i o výletech, které bývají podnikány z místa, jež vybrali jsme si za cíl svého cestování.
2. Cesta taková musí býti zábavou a občerstvením, čímž vylučuje se každé pokračování v obchodech, každé vzpomínání na domácí starosti, přítomnost nepříjemných osob, které nás obtěžují; hledejme styk s lidmi a chraňme se samotářství, zabývejme se přírodou, k čemuž valně přispívá čtení populárních, přírodnických spisů.
3. Zdržujme se co nejdéle na vzduchu, zvykejme si stále více na svěží vzduch, uchylme se rychle domů, jakmile nastává večer chladno a vlhko. Chraňme se nastuzení. Zvláště blahodárny jsou ranní procházky.
4. Při chůzi dopřávejme si časem oddechu a odpočinku, nelezme do výše příliš rychle s přílišnou námahou a supajíce, nekuřme při tom, zastavme se, jakmile pocítíme obtíže při dýchání, bušení srdce, návaly krve do hlavy, píchání na prsou nebo závrať nebo dostaví-li se pocit těžkosti, a pokračujme v cestě teprve, když jsme se úplně upokojili. Když jsme došli na témě hory, neodpočívejme hned, nýbrž procházejme se volně vůkol nebo vstupme do některého domu. Průvanu se střezme, jsme-li zapoceni. Putování ve vlhkém vzduchu večerním, zvláště v chladných lesích, v nichž vylučuje se po západu slunce kyselina uhličitá, je sotva komu prospěšné. Výpar pryskyřice ze sosen a smrků působí prospěšně na osoby s churavými plícemi, které vyhazují hlen z plic a hrtanu.
5. Nepijme na cestách příliš mnoho najednou; není vždy dobře choditi nebo jezditi s přeplněným žaludkem a mohli bychom si porouchati trávení. Jezme živné pokrmy, raději častěji, ale málo, zvláště v době, kdy jsme nuceni učiniti v cestě přestávku. Žízeň hasme studenou vodou co nejméně, neboť po zahřátí, při únavě a na lačný žaludek není to radno; také lihoviny nedoporučují se, ač nezřídka mají lidé na cestách vždy po ruce láhev s rosolkou nebo koňakem.
Studená voda příliš žaludek ochlazuje, a způsobuje překrvení sliznice žaludeční anebo přivodí silnější pocení, jehož následkem jest žízeň ještě větší; lihoviny z počátku povzbuzují, ale pak dostavuje se umdlenost ještě větší nežli dříve. K utišení žízně prospívá cukr, ovoce, sklenice mléka nebo vody s vínem, kousek chleba namočený do vína, jímž předejdeme také ochlazení žaludku. Jest prospěšno opatřiti se na cestu proviantem, ale odsouzení zasluhuje způsob mnohých osob, které zásobují se těžkými, tučnými potravinami a těžkými víny, aby mohli chuť k jídlu nervosním podrážděním stupňovanou rázem utišiti. Brzy dostavuje se skleslost, nevolnost a nechuť k jídlu jakožto první příznaky porušeného trávení.
6. Jakmile člověk, který cestuje ze zdravotních důvodů, pocítí únavu a ochablost, nechť ihned zastaví další putování a věnuje jistý čas odpočinku. Kdyby se nutil dojíti cíle poněkud vzdálenějšího, upadl by v nebezpečí, že nalezne pravý opak účelu své cesty, že podlehne nevolnosti, ospalosti, lhostejnosti, nechuti, horečné žízni; pocit hořké chuti v ústech, bolesti hlavy, bušení srdce a nespavost z rozdrážděnosti nejednou se dostavuje, neodpočineme-li v čas.
7. Nejbedlivější ošetření kůže a čistota těla a prádla je na cestách velmi důležitá, protože předejdeme pak snáze nákazu možnou v hostinci a utvrdíme zdraví. Večer a časně ráno omývejme tělo čerstvou vodou a podle obyčeje dejme si upraviti teplou lázeň vanovou nebo dle možnosti i parní, myslíme-li, že jsme se nachladili. Prádlo radno častěji měniti, zvláště po omytí těla; košili potem prosáklou nebo prachem pokrytou co nejrychleji odložme a nahraďme ji čistým prádlem.
8. Postarejme se na cestu o zásobu ponožek nebo punčoch a dobrou obuv, která netísní a nepropouští mokra. Mokrých punčoch netrpme a měňme je proto každého večera, dle potřeby i ve dne. Na cestu nebeřme nikdy ponožek prosáklých potem a prachem. Užívejme raději vlněných punčoch, nežli bavlněných, protože ony lépe pot ssají a netvoří řas, takže nepovstanou na noze tak snadno odřeniny a puchýře. Nohy radno večer potírati lihem nebo namazati trochu olejem.
9. I v létě je prospěšno míti po ruce kus teplého oděvu, třeba jen veliký plaid pro chladné večery, deštivé dny a k ochraně, když odpočíváme na horách. Plášť a deštník nemá nikdy v garderobě turisty scházeti.
10. Pro menší výlety jednodenní může si každý opatřiti několik prostých léků (as 30 grammů dvojuhličitanu sodnatého při kyselém říhání, 1-2 doverské prášky proti průjmům, zinkovou mast v dřevěném pouzdru a kousek anglické náplasti). Příruční lékárničku pro turisty dle návrhu našeho sestavil a prodává Mag. Pharm. Karel Schürer, závod pro zařizování lékáren v Praze.
11. Osoby plnokrevné nebo náchylné k chrlení krve mají se varovati každé delší cesty a všeho uhřátí; lidé nervosní a slabí na prsa nechť necestují v noci, zvláště ne po železnici.
