První lidé, kteří v potu tváři dobývali si chleb svůj, každým krokem naráželi na překážky, z nichž šelmy, úraz a jedovaté byliny byly asi první nepřátelé zdraví člověka. Proto byla chirurgie, ovšem jen v nejprimitivnější formě první pomoci, asi takové, jak je podnes nalézáme u národů divokých, prvním oborem mediciny, který země uzřela. Počátky chirurgie jsou počátky mediciny. V kulturních dějinách všech národů setkáváme se se jmeny vynikajících lékařů, jakožto chirurgů zvláště často v epických básních, opěvajících války, v nichž bojovníci utrpěli nejednu ránu, kterou musil ovšem obvazovati a opatrovati lékař.
Zajímavo postát u narození vědy. Zajímavo a důležito. A jak poučno sledovati rozvoj kterékoli doktriny od kolébky až k nejvyššímu rozvoji modernímu. Pozoruje se, kterak z nepatrných počátků, rozptýlených, z pouhého poznání, nezdůvodněného výkladem, jak a proč, z pouhé zkušenosti znenáhla vyrůstá věda, očisťujíc se od příměsků, pověry a náboženství, sprošťujíc se nekritických domněnek a pracujíc těžce ku porodu konečné, definitivní pravdy.
Postup tento pozorovati na všech vědách přírodních, mezi něž patří ovšem i lékařství jakožto přírodopis člověka zdravého a chorého, spojený s naukou, jak porušené zdraví uvésti opět v normu.
Jsou-li dějiny lékařství, novější dobou na universitách pohříchu méně pěstované, nezbytny pro pochopení vývoje celého tělesa mediciny, budou právě osudy léčení ran, jakožto jedna z nejdůležitějších kapitol chirurgie, vlastně nejpodstatnější součástí dějin mediciny – uvážíme-li, že byly doby, kdy veškerá positivní medicina záležela v léčení ran, ostatek pak bylo bez ceny a bez úspěchu.
Nejlépe byli na tom staří chirurgové Homerovi, neboť pocházejíce od bohů získali od nich samých umění svoje, od nich naučili se připravovati masti na hojení ran. Zručný Machaon a Podaleirios byli synové Asklepia, který se naučil lékařství od otce svého, samého Apollona. Požívali také nesmírné úcty tito lékaři Homerovi. Slepý pěvec Illiady výslovně dí na jednom místě: „Muž, jenž vyzná se v léčení, o mnoho jest důstojnější jiných, šípy umí vyřezávati a léky lahodné přikládati.“
Připomeneme-li ještě, Homer na jiných místech uvádí, že lékař než přiložil mast, krev vyssával (zjev ten objevuje se podnes v lidové chirurgii národů primitivních), a sraženiny krevní okolo rány umyl vlažnou vodou a hořký kořen pak k ráně přiložil, který bolesti tiší, rozemnuv jej v rukou, a ten zbavil raněného všech bolestí, rána přischla a krvácení se zastavilo (tak asi volnými slovy lze tlumočiti Homera, líčicího chirurgické zákroky dřevních lékařů), máme před sebou téměř všechny zásady a způsoby léčení ran, jak se po dlouhá léta udržovaly a částečně až po naše časy potrvaly. Masti a prášky jsou ovšem jiné, ale zásady čištění ran, vyjímání střel a zastavování krvotoků přetrvaly nejeden věk a byly pozměněny k ideálně dokonalému stupni až v letech šedesátých po znamenitém objevu Listerově, spočívajícím na výzkumech Pasteurových. Ještě v pamětných dobách, za válek posledních, platil ten chirurg za nejlepšího, který se mohl honositi největším počtem kulí z těla vytažených.
Trochu obrazotvornosti postačí, aby člověk spatřoval ve prášcích z hořkých kořenů prostředek svíravý (adstringens), krvácení stavící (stypticum) a desinfikující. Rány vyssávají ještě dnes laikové. Oplachování ran vodou převařenou – toť poslední slovo dnešní chirurgie, toť ideál moderní vědy, toť asepsis.
Třebas jsme však posuzovali starou medicinu sebe střízlivěji, třebas s nemilosrdnou skepsí bičovali bychom počátky chirurgie, primitivní pomůcky tehdejších dob a strašlivé výsledky ranlékařských výkonů, zaviněné nákazou ran – tolik přece přiznati nutno, že chirurgie u starých Řeků stála poměrně vysoko, a že v té míře pečovalo se o ošetřování ran, že již v nejstarších dobách zvláštní lékaři provázeli vojska do boje. Tomu nepodiví se nikdo, kdo zná ze studií kulturních, jak dokonalým národem byli staří Řekové, docela jiní, nežli dnešní chabý Athenčík. Jak ve vojsku Sparťanů, tak při „deseti tisících Xenofontových“ působili vojenští lékaři.
Celkem možno uzavírati, že u starých národů zabývali se medicinou především kněží. Ti i rány ošetřovali. Podle nejstaršího díla lékařského (Ebersův papyrus) bylo tak v Egyptě. Podobně měly se věci podle „knihy života“ (Ayur-vedy) v Indii, a z jiných pramenů vysvítá, že také mezi Židy kněží provozovali chirurgii.
Že u Egypťanů chirurgie nestála asi příliš vysoko, nasvědčují různé předpisy na masti při zlámaninách, jakož i špatně zhojené zlámaniny, které se ostatně podnes pozorují, zvláště na venku, kde lidé místo lékařů vyhledávají sedláky a báby. Tyto stopy tehdejší chirurgie nalézají se u mumií, u nichž popsány také umělé zuby, sledy po různých operacích, někdy dosti zručně provedených atd.
V Indii ze všech odvětví mediciny byla nejvýše ctěna chirurgie, nejspíše proto, že její pomoci nejvíce potřebovali. Je známo, že tu za trest uřezávali nosy a uši. Z toho již v nejstarších dobách vyrostla potřeba, uměle ztrátu nahraditi. Tak vznikla plastická chirurgie. Z indických věd lékařských víme, že působili tu vojenští lékaři. V Ramajaně nalézají se předpisy, jak raněné ve stanech ukládali a rány jim obvazovali: Krvácení staví se studenem, popelem, horkým olejem nebo svírajícím obvazem. K vytahování železných hrotů, střel, užívali magnetů. Na rány přikládali masti bolest kroticí a šťávy z bylin hojivých. Sluší se ještě zmíniti, že indičtí chirurgové znali, jak šíti střevní stěnu.
U Židů byla chirurgie tak zanedbaná, že i raněné krále ponechávali na bojišti. V knihách Mojžíšových nalézáme jen neobyčejné rady hygienické (diaetetické). Pozdější talmud obsahuje, pokud se týče chirurgie, převahou předpisy a rady převzaté od Řeků.
Je ku podivu, že Římané teprve dosti pozdě začali se obírati medicinou vůbec a chirurgií zvláště. Ještě Plinius podotýká, že v Římě nebylo stavu lékařského, ačkoli starý Cato Censorius ve svém díle o vzdělávání polí podává rozmanité recepty pro zvířata i lidi, a dosti dobře se zná ve zlámaninách, vymknutích a léčení vředů.
Teprve Celsus napsal znamenité dílo o medicině; pátá kniha tohoto díla zabývá se ranami, a sedmá i osmá chirurgií vůbec. V díle tom popisuje Celsus, jaký má chirurg býti, a podrobně udává method ošetřování ran. Mezi léky na rány uvádí smolu a pryskyřici, kterýmž i dnes přikládáme vlastnosti protihnilobné. Mluví o podvazování cev jako o věci dávno známé. Nalézáme u něho důkladné rozdělení ran, a poprvé také zmínku o amputaci.
Ve věku středním lékařské vědy netěšily se valnému rozkvětu, tím méně chirurgie. Příčiny toho hledati třeba v nízké úrovni odborného vychování a podřízenému postavení těch, kteří se oddávali chirurgii. Doktoři mediciny podobajíce se rytířům, učili se na universitách, chirurgové však u různých mistrů, ba museli sbírati své vědomosti „na vandru“. Na štěstí však mnozí z holičů vzrostli na chirurgy, z nichž nejslavnější byl Ambroise Paré. I z cechu katů vyšel nejeden vynikající chirurg.
Zabrání mediciny arabskými lékaři na počátku středověku nemohlo výhodně působiti na chirurgii, protože východní náboženství a obyčeje národa toho vzpíraly se každému krvavému výkonu.
Co se týče léčení ran, přely se ve středním věku lékařské školy dlouho o to, jak rána má se ošetřovati, tj. má-li se hned zašíti, či má-li se nechati otevřená a hojiti mastmi. Na stavení krve užívalo se látek svíravých i rozpáleného železa, a na podvazování cev zapomenuto skoro úplně.
V novém věku počíná šestnáctým stoletím obrození a rozkvět nauk vůbec. Také chirurgii vzešly lepší časy. Mimo doby současné nebyl pozorován v dějinách rozvoje věd tak rychlý postup a široký rozvoj, jako právě tehdáž. „Pekelný vynález“ frajburského mnicha Berchtolda Schwarze, střelný prach, přivodil zcela nový druh ran, o nichž staří nic nevěděli, a tudíž i neznali, i přinutil chirurgy té doby k samostatnému přemýšlení. Ovšem nalezli se hned ranlékaři, kteří neměli nic pilnějšího na práci, nežli vtlačit nové ty rány do starých systémů. Nebylo nic snazšího, nežli vysvětlovati strašné účinky střelných ran jako následek otrávení olovem. Jak by se to dělo a jakého druhu by byl jed tento, vysvětliti nedovedli, ale přece došli k pevnému závěru: aby se jed ten zničil, třeba každou střelnou ránu vypáliti. Z toho vyplynula zásada neochvějná, která po celá desetiletí raněným více škodila, nežli jejich rány.
Veliká zásluha, že tomu nerozumnému počínání navždy přítrž učiněna, náleží jmenovanému již Ambr. Paréovi, který vypalování ran střelných z chirurgie nadobro odstranil. Sluší však vyznati, že k poznání tomu dospěl zcela náhodou. Mladý, v té době ještě nezkušený Paré vypravuje sám o tom, jak následuje: Po dobytí nějakého hradu bylo tolik raněných, že jen polovici z nich mohli obšťastniti předepsaným vypálením ran horkým olejem, pro ostatní se již nedostalo. Nebožák nemohl celou noc usnouti pro samé starosti, že z rána zastane zanedbané nemocné jako nebožtíky následkem otravy. Jak příjemné bylo však sklamání jeho, když shledal je veselé, při dobré chuti k jídlu, kdežto naproti tomu ti, které opatřil podle předpisů tehdejší mediciny, těžce sténali, majíce rány oteklé. Ovšem že po této zkušenosti ustanovil se, že nikdy nebude již mučiti nešťastné raněné, a nalezl dosti odvahy, aby vystoupil proti této jakoby nezvratné zásadě staré školy. A také zvítězil.
Druhá veliká zásluha Paréova v tom spočívá, že objevil a znova do chirurgie zavedl podvazování tepen, které bylo sice známo již ve starém věku (Celsus je uvádí jako věc dávno známou), ale ve středověku bylo zapomenuto.
Ve století XVII. a XVIII. hleděli zajisté zdokonaliti způsob ošetřování ran, ale nepokročili valně na tomto poli. Padali z extrému do extrému. Jedni doporučovali studené náčinky, jiní teplé. Jedni chtěli rány zavírati, druzí zůstavovali je otevřené. Mnozí konečně doporučovali pouštění žilou, pijavky, přísnou dietu a podávání projímadel. Všichni rozvíjeli velikou činnost mimo ránu, o čistotu rány však málo dbali. Ještě v našem století omývali dvakráte až třikráte denně rány jednou a touž houbou, postupujíce od jednoho nemocného ke druhému a takto nákazu přenášejíce. Ranné choroby zuřily proto neustále velmi zhoubně, a smrt kosila hojně obětí i po operacích docela nepatrných. Jenom výjimkou podařilo se vyléčiti rány, jichž vyhojení by i dnes lékaři ke cti bylo a pověst mu zjednalo.
Opírajíc se o zkušenosti, k nimž náhodou dospěla a přibírajíc všeliké poučení od nelékařů, kteří všelicos dobrého uměli, dospěvše k tomu poznání zase náhodou neb i rozumným úsudkem v době nalehavé potřeby, odvažovala se chirurgie dál a dále. Nespokojujíc se léčením ran troufala si později i rány zadávati, aby léčila, tj. operovala.
Po drobtech přibírajíc skrze věky vzrůstala pomalu ve vědu, která konečně velikými výzkumy Pasteurovými o bakteriích, jako příčinách chorob, jichž využil Lister k obraně proti nákaze ran (antisepsí) pomocí lučebnin (původně kyseliny karbolové) a neocenitelnou pomocí léků bezbolestnost operací způsobujících (Narkosa), zvláště chloroformu, éteru, dospěla ve dnešní imposantní stav, za kterého s úspěchem odstraňuje chorobné pochody útrob, před nimiž dosud skládalo lékařství ruce v klín, vítězně přemáhajíc smrt i v případech, kde pro choulostivost orgánu postiženého dříve neodvážila se k zákroku nijakému, jsouc nucena ponechati nemocného jeho osudu.
„Operace se podařila – pacient umřel,“ říkávalo se posměšně o chirurgii ještě za dob lékařských studií pisatelových. Dnes nemá pořekadlo to místa. Neobáváme se srovnávání dnešních výsledků operací s výsledky staršími, ještě v první polovici XIX. století. Tenkráte byla amputace operací na život a na smrt, kterou valná většina nemocných zaplatila smrtí. Dnes je to výkon, který životu nebezpečný není, nehledě k tomu, že za dnešních dob chirurgie končetiny zachraňuje čili jinými slovy: činí amputaci jistě v 90 % případů zbytečnou. Jindy bývala téměř každá zlámanina spojená s krvavým zraněním amputována, načež ještě většina nemocných zemřela nákazou ran při operaci. Dnes, díky antisepsi, neamputujeme, leda výjimečně a převážná většina nemocných se zhojí s končetinou úplně k práci způsobilou.
Přes tyto epochální úspěchy a přes to, že se obecenstvu od let předkládá v populárních statích dosti poučení o chirurgii, která nemá potřeby haliti se v řízu maga a činiti ze sebe saiský obraz, nemá dosud dnešní obecenstvo ponětí o tom, co je to chirurgie, představujíc si, že ranlék je takový lékař, který léčí tím, že řeže nebo jinak kruté bolesti způsobuje. Třebas jsou podnes poměry takové, že některé choroby, např. nádory, tuberkulosní pochody žláz a kostí, neprůchodnost dutých útrob a četné jiné změny jinak léčiti nelze, je přece mnoho – troufám si tvrditi: většina – případů chirurgických nemocí, kde není operace třeba. Stalo se vícekráte, že přišel k chirurgovi nemocný stižený nádorem a žádal o operaci. Tento však shledal, že neběží o nádor v pravém slova smyslu, nýbrž o pozdní příjičné změny; zavedl příslušné léčení a nemocnému se nádor vytratil, nezůstaviv stopy. Je dále celá řada chorob, kde masáží lze dosíci vyléčení. Masáže provádějí obyčejně ledajací lidé, kteří nemají ponětí o těle lidském, bývalí sklepníci, lázeňští a jiní toho druhu nepovolaní lidé. Lékař nejeden, příliš zaměstnaný, nemůže se masáži věnovati pro nedostatek času – chirurg povolání své milující ve vhodném případu znaleckou masáží jistě nemocného vyléčí, nelituje času a fysické práce, aniž bylo třeba operace. Jsou dále choroby, které dříve operativně léčeny a které dnes buďto léčíme výhradně léčením nekrvavým nebo menším výkonem krvavým, podporovaným zákroky nekrvavými. Třeba proto obecenstvu pověděti aspoň hlavními rysy, co spadá do oboru chirurgie. Dopodrobna všecky ty případy vypočítati nelze. Zajde-li nemocný k operatérovi s chorobou, jež do jeho oboru nespadá, nepochybí tím, neboť tento shledav, že chorý lepší pomoci nalezl by u jiného odborníka, odešle jej k tomuto. Dokonalé vzdělání v oboru chorob vnitřních musí každý chirurg míti, třebas se léčením chorob takových nezabýval, neboť běží o rozpoznání nemoci, které bez důkladné znalosti mediciny veškeré není myslitelno. Vynikající chirurgové bývali vždy dobrými diagnostiky, prošedše před započetím chirurgické činnosti důkladnou průpravou na klinikách vnitřních, kožních, nervových atd. chorob. Vypráví se např. o zesnulém vynikajícím chirurgovi českém Albertovi, že vybíral vždy lékaře svoje z řad těch, kteří měli již dobrou školu z jiných klinik.
Patří pak do chirurgie všecky rány, ať jsou krvavé či nekrvavé, ať zevní či vnitřní, všecky zevní záněty, zvlášť hnisající (vředy), choroby kostí, kloubů, vazů, šlach a svalů, vady tělesné vrozené i získané (znetvoření a zrůdnosti), např. zaječí pysky, nadpočetné neb srostlé prsty atd., tzv. orthopaedické případy (např. křivá záda, křivé nohy atd.), průtrže a výhřezy, výtoky chorobné z útrob na venek otevřených, zvláště krvavé a hnisavé, cizí tělesa do těla vniklá, hnisavé záněty v útrobách, neprůchodnosti útrob dutých, výhřezy vnitřností na venek ústících a průtrže, často choroby měchýře, cibele a konečníku a nejednou i choroby ledvin, mnohé neduhy pohlavního ústrojí mužského i ženského, většina chorob žláz mizních, např. skrofulosa, nádory či novotvary kdekoli na těle neb v těle položené, vole a stavy příbuzné většinou, dále někteří cizopasníci (měchožil), vnitřnímu léčení neustupující výpotky v dutinách těla (pohrudnici, pobřišnici), choroby cev (žil i tepen), zvláště na končetinách atd. atd., čímž jsme nevypočítali ani desátou část tohoto království.
Dobře vystihovalo rayon chirurgie staré latinské pořekadlo: „Quod non medicamenta sanant, ferrum sanat, quod non ferrum sanat, ignis sanat.“ (Co nevyléčíš léky, železo /tj. nůž či nástroj vůbec/ zhojí a co nezhojí železo, oheň zhojí). Jenom že svědomitý novodobý chirurg zkusí dříve všecky prostředky nebolestné a nekrvavé a teprve, když selhaly nebo když je nade všechnu pochybnost jisto, že nestačí, přikročí k operaci, kterou vykoná bezbolestně.
