Chudému lidu bývalo vždycky a všade zle a v dobách neúrody nejhůře. Ježto do nedávna nebylo drah, mohlo se k nám voziti obilí z ciziny toliko po nápravě anebo po lodích. Byla cesta netoliko zdlouhavá, nýbrž i nedostatečná, ježto sto vozů sotva mohlo dovézti tolik nákladu, co se dnes vejde na menší vlak. Ostatně nebyli všichni panovníci tak lidu pečliví, jako byl císař Josef II., který v neúrodném roce 1771, pomáhal našemu lidu, jak dovedl. Že však ani ta jeho pomoc v dovážení obilí k nám nestačila, o tom svědčí staré prameny.
V naší rodině, dík dobré paměti mé matky, udržela se tradice, jak lidé u nás si pomáhali v době hladu roku 1817. Tehdy živili se kořínky, bylinami, mechy a jinými rostlinami po způsobu starých poustevníků. Zkrátka čeho nedalo pole, to bylo hledáno na lukách, na stráních i v lese. Od ruských vyhladovělých vojínů, již v době napoleonské války procházeli českými kraji, naučili se přípravě i různých hub, jež rozmanitým způsobem zbavovali jedovatosti.
Že přes to mnozí takovou potravu zaplatili životem, anebo nemocí, leží na snadě. Ne každý byl v tu přípravu zasvěcen, jak to bylo i s přípravou různých bylin, salátů a náhražek, podnes oblíbeného „špenátu“ z listí morušového a lebedy.
Ostatně hladoví lidé tehdy jedli všecko, jak bylo asi ještě v horších dobách, o nichž vypravují kronikáři. Že největší touha lidu byla po chlebě, připravovali si mouku z pepřových kořínků, z islandského mechu a různých lišejníků, jak mu to radili různí rádcové.
Takovým rádcem byl mu před sto lety známý doktor Matěj Kalina z Jaethenthalu, majitel velkostatku na Zvíkovci, který podle cizích spisů a také na základě své zkušenosti, vydal tehdy několik spisků v české i německé řeči o této věci. Podobným rádcem byl též stejně známý spisovatel svých pamětí Jan Jeník z Brabčic, a mnozí jiní.
Dosud nedoceněný vlastenecký kněz – buditel a pilný spisovatel Václav Krolmus ve své „Kronice let ourodných a neourodných let v Království Českém“, vydané v Praze roku 1845, dosti obšírně se rozepisuje o tom, čím se lidé živili v podobných zlých časech. Neušli lidskému hladu ani různí živočichové, na něž si mnohý z nás ani nevzpomene. Lidé chytali vrabce, vrány a jiné divoké ptactvo, vaříce si z nich polévku, neušly hladovým veveřice, ba ani potápky, lysky, plže, žáby – zkrátka vše, co bylo jen trochu k jídlu, padlo za oběť lidskému hladu.
Pomíjíme rad těch, již doporučovali připravovati mouku ze sušených bramborů, vodnice, vikve, hlaviček jetele a ze sušených okurek (z kterých prý byl také dobrý chlebíček, třeba že se lidu nezamlouvala jeho zelenomodrá barva), chceme ukázati na zvláštní „boží nadělení“. Toho se dostalo chudobnému lidu v některých krajích v době hladu roku 1571, kdy i zámožnější sedláci mleli zejména březovou kůru. Tu potom mísili s obilní moukou, z níž také si pekli chléb. A hle! Právě v těch zlých časech, kdy se šetřilo s každým zrnem, pojednou se rozhlásilo, že ve vévodství slezském, kolem měst Hišperku, Lemberku, Lublínu a také na jiných místech „napršelo obilí s nebe“ tolik, že ho místy leželo na prst s výše a snad i více. Lidé je sbírali do pytlů a vozili do mlýnů. Chléb z této mouky, byl-li dobře upečen, prý tak chutnal, že sám císař Maxmilian, když ho okusil, prohlásil, že se rovná, co do chuti, pecnům ze žitné mouky.
Jest zcela přirozeno, že tehdejší lid prodchnutý vřelou vírou, považoval toto nadělení za zázrak. V tom duchu jest také napsán spisek, který ještě dlouho potom býval s oblibou čítán po našem venkově. Dle tehdejšího zvyku nesla tato knížečka předlouhý nápis: „Div veliký od Pána Boha ukázaný, kterýž se stal v knížectví slezském, kde pršelo obilí všelijaké, na pohledění velmi divné, z něhož Jeho Milost císařská s některými pány ráčili jísti chléb a to se stalo léta Páně 1571“. Vytištěno na Starém městě pražském s povolením arcibiskupa léta Páně 1571.
Že něco podobného stalo se též jinde, jest patrno ze spisů, které napsali Jenslen a Thuanus. Již oni vypravují v nich o různých zjevech přírodních. Tak na příklad roku 1548 v okolí Běláku a Celovce „napršelo“ tolik obilí, že tamní lidé ho nasbírali za dvě hodiny tolik, jako by sklidili s polí druhou úrodu.
Také Fimelius tvrdí v knize o divech, že podobně bylo roku 1550 též v Duryňsku a rozepisuje se o tom, jak chléb upečený z mouky tohoto obilí byl chutný, takže lidé si ho velice pochvalovali. Stejně vypravuje i Fundius o podobném nadělení, které se dostalo roku 1571 lidem v Horních Bavořích. Tak bylo dle slezského letopisce Pohla také v okolí Vratislavi, kde lidé byli tímto nenadálým nadělením tak unešeni, že dlouho zaň děkovali nebi.
Různí učenci ovšem nepovažovali to za zázrak, ale pokusili se tento zjev vysvětliti přirozenou cestou. Jedni vysvětlovali, že toto napršené obilí nebylo nic jiného, než vyrůstky tak zvaného orseje (Ramunculus ficaria), který staří Čechové nazývali krtičníkem anebo také nešťovičním kořením. Vyrůstky tyto prý jsou často tak podlouhlé, že snadno mohou býti považovány nezkušencem za obilní zrna. Orsej prý odrůstá a také hned vadne už v květnu, takže uschlý svazek jeho kořenů podobá se 6-20 zrnům, o jejichž roznesení postará se silný déšť a za suchého počasí vítr.
Tak zejména tvrdil Rittwitz, ale Trevian soudí jinak. Považovalť „obilí napršené s nebe“ za semena rozrazilu břečťanolistého (Veronika heredaefolia), jenž roste v zelnicích. Tato semena potom bývají roznášena podobně, jak to líčil zmíněný již Ritwitz a po něm Göppert o rozrazilu. Wildenov však vykládá zas něco jiného. Soudí, že domněle napršené obilí není ničím jiným, než semenem černýše (Melampyrum vervense). Dělával prý sám z tohoto semene mouku, ze které pekl dosti chutný chléb, až na to, že byl zatrpklé příchuti.
Pakli učenci se nemohli shodnouti v té věci, nedivme se lidu, že jim prostě nevěřil a byl o tom přesvědčen, že nebe se nad ním ustrnulo a seslalo mu pomoc v době nejhorší. Vždyť slýchával již ve škole, že všecko dobré pochází od Boha, bez jehož vůle ani vlas s hlavy nesejde, byť jsme všechno dobro vždy nemohli přímo zváti zázrakem.
Stejně podivnou příhodu, kdy v době té největší bídy bylo pomoženo mnohým lidem, líčí jiný spis, vydaný roku 1590 v Praze a v Augsburku. Spisovatel české knihy píše: U města Kouřímě v Království Českém, pět mil od Prahy, bydlí u vdovy Annny Střelkové, bohabojný muž jménem Mikuláš, se svou ženou a třemi dítkami. Ten dne 22. května roku 1590 sebral několik posledních penízků a došel k pekaři, u něhož si koupil bochník chleba. Ubíraje se domů, cestou přemýšlel s teskným vzdycháním, jak se dále uživí se svou rodinou. Prosil tudíž úpěnlivě a pokorně Boha, aby je všecky milostivě zachovati a živiti ráčil. A když byl chléb rozdělil mezi své, jeho dětem opět se zachtělo jísti, ač už z bochníku nezbylo ani kůrčičky. Ubožák však už neměl peněz a nevěděl, jak jich získati. Poslal tedy ženu, protože věděl, jak ji všade mají rádi, aby si někde vypůjčila několik bochníčků. Chuděra chodila, prosila, nikdo však se neslitoval. Proto plačky se vrátila domů, takřka zoufajíc.
I napadlo Mikulášovi, aby šel kopati hlínu, kterou by mohl prodati, buď hrnčířům, anebo sedlákům a tak za stržený peníz opatřiti rodině aspoň nějaký pecen chleba. Vzal tedy motyku a šel k Brunšeckému dvoru nedaleko vesnice Třebovle, náležející k městu Kouřími. Přišel na cestu mezi dvěma políčky. Z těch jedno patřilo k zmíněnému již dvoru Brunšeckému, druhé náleželo panu Janu Lanovi, císařskému rychtáři v Kouřími. Tam vedle cesty byla opravdu hlína. Kopne několikráte motyčkou
a nakopá čtyři velké kusy hmoty bílé, jako sníh. Sebral hlínu, přinesl domů ženě a nakázal jí, aby za ni vyměnila co nejvíce chleba.
Avšak žena se dlouho nevracela. Všade, kam přišla s tou hlínou, bylo plno hovoru. Divili se lidé, jak jest krásně bílá, a ti, kteří ji okusili, jali se tvrditi, že jest to mouka.
Mikuláš nemoha se dočkati ženy, vzal veliký šátek a šel znova nakopat té bílé hmoty. Když pak mu žena po návratu vypravovala, co slyšela, šel opět nakopat oné hlíny. To už všude ji kupovali, kam s ní přišel. I napekli z ní honem chleba, který pěkně voněl, jako fialkový kořen. Zkoušeli i vařili z této podivné mouky knedlíky a pro děti kašičku a hle, všem chutnalo. (Cit. dle Dr. Č. Zíbrta: Česká kuchyně za dob nedostatku před sto léty).
Kde kdo tento nález „mouky“ považoval za zázrak a spěchal na místo, kde byla nalezena. Přišli lidé i z okolních měst a dědin s lopatami a motykami, ano, někteří spekulanti ji začali posílati i v sudech jinam. A všude ozývalo se: „Zázrak, zázrak!“, jak o tom píše svědek pánům Fuggerům, dodávaje, že lidem lehkomyslným tato mouka obrací se v písek.
Že jsou hlíny podobné, které se dají požívati, ač jejich výživnost nevyrovná se mouce obilní, o tom pěkně vykládá dr. Vaněk, čistě vědeckým způsobem v pojednání o jedlých zeminách. Přimyslíme-li k tomu, že nouze jest vynalézavá, není třeba o této jedlé hlíně ani trochu pochybovati. Přesto přese vše jistě padá na váhu, že tato pomoc přišla hladovějšímu lidu v pravý čas.
Nedivme se mu proto, že jak „obilí s nebe“, tak i „mouku ze země kupovanou“ považoval za zázrak, ale spíše se vmyslíme v jeho zbožnost a jeho smutné postavení v oněch dobách, kdy dřel se a lopotil až do úpadku. Ostatně kdo pak tomu přičinlivému lidu našemu, zvlášť na českém venkově, dal někdy zadarmo něco na čem by nelpěl jeho pot a krvavé mozoly?
Dle dr. Čeňka Zíbrta a jiných pramenů vypravuje J. Košnář, Kalendář Vincentina 1935
