Chlor náleží k nejdůležitějším a nejrozšířenějším prvkům, neboť nejobyčejnější jeho sloučenina, kuchyňská sůl čili chlorid sodnatý přichází v hojném množství, např. v mořské vodě, a četných pramenech tzv. minerálních. Mimo to známe ještě veliké množství lučebních sloučenin, v nichž chlor, a mnohé z nich v lékařství doznaly upotřebení nejširšího.
Chlor je plyn žlutozelený (řecké přídavné jméno chloros značí právě žlutozelený) a objeven byl slavným švédským lučebníkem, lékárníkem Scheelem roku 1774 při zahřívání burele s kyselinou solnou. Nevědělo se však tenkráte, že je to prvek – plyn byl považován původně za kyselinu. Zapáchá pronikavě štiplavě. Ochlazením pod jistým tlakem byl zkapalněn na tekutinu žlutou, která ještě nižším ochlazením tuhne.
Studená voda hojně chlor pohlcuje (1 objem vody rozpouští přes 2 ½ objemu chloru). Roztok ten sluje chlorová voda. Je to kapalina zelenožlutá, zapáchající po chloru, chuti trpké, která na světle, zvláště na slunci se rozkládá.
V lučebních spisech píše se o chloru, že dychadla prudce dráždí, že je nedýchatelný. Již příměs chloru ve vzduchu silně dráždí plíce, a proto se radí lučebníkům pracovati s volným chlorem jen v místech dobře větraných.
Chloru však užívá se hojně také v průmyslu k bílení, desinfekci, v prádelnách, továrnách lučebních i vyžaduje z hlediska zdravotnického bližšího povšimnutí. I tekutý chlor přichází nyní do obchodu v tzv. bombách k účelům technickým. Přes to jsou otravy chlorem řídké. Případy, které se přihodily, nenastaly čistým chlorem, nýbrž směsí vzduchu a chloru, ve které bylo chloru poměrně málo (sotva jedno procento). V chloru čistém by jistě nastala smrť v několika minutách.
Případy otravy nebyly vždy stejného rázu. V některých případech klesli nemocní okamžitě v bezvědomí k zemi. Soudilo se, že smrť nastane křečí hlasivky, což však pokusy na zvířatech nepotvrzují. I v prostoru s atmosférou málo chloru chovající plyn prozrazuje se zápachem, takže člověk může se z nebezpečného ovzduší rychle vzdáliti. Již po několika vdeších v takovém prostoru povstávají obtíže dychací, které upozorní, že atmosféra je nebezpečna, i kdyby se plyn neohlásil zápachem, a sice veliká dušnost, nemožnost mluviti, tlak na prsou a velká úzkost. Brzy následují příznaky od oka, od nosu a jiných orgánů na venek ústících. Vzdálí-li se nyní postižený z nebezpečného prostoru, mohou obtíže v krátkém čase úplně ustati, ale u některých po prvním zlepšení dojde v několika hodinách k povážlivým příznakům zánětu sliznice dychadel (nevonost, zrychlené dýchání, pocit rozbolavělosti sliznice, palčivost za hrudní kostí, mučivý, bolestný kašel). Jindy zase, byl-li chlor déle vdechován, jsou známky podráždění bouřlivější: kašel s krvavými chrchly , dušnost, bodavá bolest na prsou, nepokoj atd. I tu ještě může se vše v několika dnech upraviti a otrávený se pozdraví úplně, nebo se příznaky přiostřují, nastává veliká skleslost a za příznaků zánětu plic nastává smrť.
Dosud bylo pozorováno deset případů smrtné otravy chlorem.
Bylo navrhováno vdechovati při otravě chlorem amoniak, sirovodík neb anilin, ale látky tyto, jež tu mají působiti jako protijedy, jsou samy prudce jedovaté a sotva se kdo odváží raditi k tomu. Pokusy na zvířatech byla dokázána účelnost vdechování rozprášeného roztoku sírnatanu sodnatého s přísadou uhličitanu sodnatého, ale bohužel nebývá taková pomoc hned po ruce, a také přístroj k tomu potřebný tzv. rozprašovač (spray) v nemocnicích sice přichází, ale mimo nemocnice zřídka bude as po ruce.
Ještě důležitější, nežli takové prudké otravy jsou otravy vznikající po delším vdechování malých dávek chloru. Člověk je ke chloru velmi citlivý. Při 1 objemu chloru na 1 milion objemů vzduchu neprozrazuje se chlor nijakým zápachem, ale po několika minutách nastává již pálení v oku a v nose. 2,5 objemu chloru na 1 milion objem vzduchu způsobuje brzy slzení, řezavé bolesti v očích, výtok z nosu, prudký kašel, takže v takovém prostoru dělník nevydrží déle, nežli čtvrt hodiny. V atmosféře ještě více chloru chovající nelze pracovati ani chvíli; slinění, kýchání, kašel, slzotok brzy vypudí člověka z ovzduší takového.
Zvláštní při tom je, že si dělníci na atmosféru chlor chovající do jisté míry přivyknou, neboť v lučebních továrnách po nějaké době dovede vydržeti dělník i v takovém prostoru, z něhož nezvyklý už po několika okamžicích utíká.
O tzv. vleklé otravě chlorem možno mluviti jen u dělnictva, které stále pracuje v atmosféře malounko chloru chovající. Tací lidé jsou bledí, hubnou, trpí obtížemi od žaludku (pálením žáhy), bronchiálním katarem (kašlem). Vznikla vědecká pověra, že tací dělníci nepodléhají nakažlivým chorobám. Je to as domněnka vzniklá z úsudku o prudkých protihnilobných účincích chloru. Zkušenosti tomu nenasvědčují.
U osob otrávených chlorem shledáno při pitvě, že nápadně zapáchá jim mozek po chloru.
Chlorová voda vyvolává zcela jiné příznaky otravy, od zažívacího ústrojí. Bývá to katar žaludku a střev, vrhnutí a průjmy, časem vředy v ústech a hltanu. Zvířata snášejí i velké dávky chlorové vody.
Působil-li chlor na kůži, zvláště vlhkou, vystupují do popředí příznaky zánětu kůže tím prudšího, čím déle páry chloru na kůži mohly účinkovati: Pocit pálení, pocení, vyrážky (pupenečky a puchýřky), jindy jen červeň, ale i zrudnutí zánětlivé jako růže vypadající, velmi bolestivé se popisuje jakožto následek koupelí v plynu tom, které byly dříve za účelem léčivým doporučovány.
Dále patří do této kapitoly otravy sloučeninami chloru, kterých se užívá k bílení a k praní. Je to Eau de Javelle a Eau de Labarraque; tento je chlornatan sodnatý, onen chlornatan draselnatý. Otravy přihodily se z neopatrnosti neb i zločinné. Jistý dělník napiv se omylem Javellské vody, pocítil prudké bolesti v břiše, končetiny byly studené, nastal kašel a stížené dýchání, kormoucení, nikoli však dávení. Obdržev protijedu (sírnatanu sodnatého) pozdravil se úplně – všecky příznaky dosti rychle bez následků ustoupily. V jiném případu jevily se průjmy a stolice (tekutá) silně zapáchala po chloru. Protijed dává se píti v roztoku 2-3 %ním a vyplachuje se jím žaludek. Takových otrav zaznamenáno 11; z otrávených 4 zemřeli.
Časté mytí rukou chlorovým vápnem (roztokem) způsobuje prý přílišné pocení.
Novodobý rozkvět fotografie přinesl člověku také jednu škodlivinu chloru příbuznou. Umělé světlo magnesiové, které bylo doporučeno v náhradu za přirozené dociluje se tzv. patronami magnesiovými, obsahujícími magnesium a chlorečnan draselnatý. Při výbuchu těchto patron vzniká kysličník chlornatý a chloričelý. Lučebník zaplatil objev těchto dvou plynů smrtí; jsouť ještě jedovatější, nežli chlor.
Protože těchto patron novější dobou užívají i fotografové, varujeme před nimi. Třeba-li už umělého světla, nechť užívá se magnesia. Že darmo nestrašíme, dokazuje případ otravy, kterou zažil jistý německý fotograf amatér a zaznamenal berlínský lékař A. Graefe v časopise „Deutsche Medizinische Wochenschrift“ (1902, Nr. 11). Vlivem plynů těch nastaly mdloby, tep byl z počátku uvolněn, pak urychlen a velmi malý, nemocný dávil, cítil živé bolesti v záhlaví a ve spáncích; v končetinách byly pocity jakési tuposti, zrak byl seslaben zkalením čočky na štěstí pomíjejícím, zorničky byly v nejvyšší míře roztažené, jeden čiv ovládající pohyby oka byl na levé straně ochrnut a kromě toho, jako při otravě chlorem, nastal zánět průdušek.
Proto nebudit těchto patron užíváno.
