Známo snad každému, jak řádívaly neštovice za různých epidemií znetvořujíce tvář každého, koho zastihly a hubíce nemilosrdně četné své oběti kteréhokoli věku. Jest přirozeno, že člověk pátral po prostředcích proti této chorobě a snažil se nalézti způsob, jímž chránil by se proti ničivému vlivu neštovic (variola). Dějiny vypravují, že již staří Indové znali ochranný vliv kravských neštovic a že také někteří kmenové perští očkovali ovčí neštovice. Také se tvrdí, že již r. 1791 jistý holštýnský učitel s úspěchem své děti očkoval lymfou z kravských neštovic. Přes to nutno míti za to, že objev ten vyšel na sklonku osmnáctého století z Anglie a opíraje se o náhodné zkušenosti dřívější, valně se rozšířil. Byloť známo, že lidé, kteří zacházejíce s kravami se nakazili a získali na rukou kravské neštovice, zůstali ušetřeni za doby, kdy lidské neštovice zuřily. O tomto zjevu přednášeli Fewster a Sutton v Londýnské společnosti lékařské. Tenkráte považována byla celá věc za pouhou kuriositu a s obvyklou tehdá lhostejností a netečností uložena ad akta a tak na věc zapomenuto.
Teprve r. 1798 vystoupil s tímto objevem před celý vědecký svět dr. Edvard Jenner, upozornil na blahodárný svůj nález učence i vládu a dosáhl toho, že již rok na to zřízen byl v Londýně veřejný ústav očkovací, v němž dalo se v krátké době očkovati 6000 osob. Brzy po tom rozšířila se zvěst o očkování a vakcinace sama i do ostatních zemí a v Německu byla počátkem tohoto století zákonem nařízena. V Rakousku dosud takového zákona není, ač v některých ústavech, např. trestnicích, u vojska, jest očkování nucené. Některé epidemie byly hrůzně zkásonosny, jiné opět mírnější, i pozorováno, že jest úmrtnost při různých epidemiích velmi nestejna. Zkušenost tato vedla k myšlence zmírniti očkováním jedu neštovičného za dob mírnější epidemie nebezpečí nákazy. Prvé očkování lidskými neštovicemi, které dala na sobě v Cařihradě provésti Lady Montagueova, nalezlo hojné následovníky, takže methoda ta v krátce v Anglii a Evropě vůbec rychle se rozšířila. Takovýmto způsobem byly však neštovice zavlečeny na rozmanitá místa, a protože tenkráte ročně umíralo jenom neštovicemi v Evropě půl milionu lidí, byla methoda ta opuštěna a zapovězena.
Nebylo by místno rozhodovati tu otázku, jak vznikají v dobytku kravské neštovice a v jakém poměru k ovčím atd. Přidržíme se přísně vlastností lymfy kravské, která liší se od lymfy lidských neštovic jenom tím, že nešíří se tu vzduchem, nýbrž přímým stykem kůže, tj. tenkráte, může-li ji krev vstřebati. (Výjimkou je zjev, kde po zavedení lymfy kravské do žaludku objevily se neštovice po celém těle). Očkování zdaří se v každém věku, nejlépe však ujmou se neštovice u malých dětí a starců; osoby, které přestály lidské neštovice, lymfě vzdorují a očkování se nezdaří. Lymfa kravských neštovic může po dlouhá léta účinnost svoji zachovati, uchráníme-li ji před vlhkem, světlem, velikým teplem nebo chladem. Zimou a horkem, kyselinami a elektřinou se rozkládá a pozbývá účinnosti.
Počátkem tohoto století bylo očkování zákonem zavedeno v severním Německu a prováděli je učitelové, aby se rychleji rozšířilo. Při tomto generálním očkování pozorován mnohdy účinek velmi nestálý, ani někteří z očkovaných později onemocněli, což bylo připisováno nespolehlivosti vakcinace; povstali též četní lékaři proti nové této metodě a prohlašovali ji za neprospěšnou otravu. Zkušenosti posledních 25-30 let dovodily však velmi přesvědčivě, že očkování kravskou lymfou skutečně chrání před onemocněním neštovicemi, je-li lymfa dobrou, tj. není-li pomíšena jinými jedy a látkami nakažlivými (např. jedem tuberkulosním). Tenkráte bylo prováděno očkování z člověka na člověka, což jest sice v principu správné, ale tvrdí se, že lymfa, která byla získána řadou generací z člověka na člověka přenášených, poznenáhla se kazí, otupuje a stává se neúčinnou, což má za následek, že se puchýřky buď nevyvinou, neb ochrana stane se nespolehlivou. Bylo proto již dříve navrženo a za užitečné vyhlašováno, aby se ochranná lymfa znova z krávy na člověka přenesla. Tenkráte považováno bylo za prospěšné očkovati lidské chráničky nebo skutečný jed neštovičný z člověka do zadní stěny vemen tříletých až i šestiletých dojnic, které na to musily klidně stát v teplé stáji. Z vyvinutých puchýřků očkovalo se pak dále.
Před více než dvaceti lety vznikla opposice proti očkování. Odpor ten neustále se obnovoval. Mnozí lékaři tvrdili, že očkování není nežli otravou, při níž přenášejí se z dítěte na dítě rozmanité choroby, zvláště krtice (skrofulosa) a příjice (syphilis). Jsoutě známy četné případy, kde dítě po očkování podlehlo některé z těchto chorob nebo vůbec churavělo a chřadlo. Nelze sice upříti, že tvrzení toto bývalo přeháněno, ale existují zřejmé případy podobné otravy a nákazy očkováním, při němž různé chorobné jedy ne sice z dítěte na dítě, než z dospělých na jiné osoby byly přenášeny. Při tom nelze zapomínati, jak ledabyle a nedbale, beze vší kontroly leckdy vakcinace byla prováděna. Tak pochopíme snadno tvrdošíjný odpor mnohých lékařů (u nás zvláště zesnulého proslulého lékaře dra Hamerníka), zvláště v těch zemích, kde bylo očkování nucené, ovšem pokud bylo prováděno s lymfou humanizovanou, tj. lymfou, která byla brána přímo z puchýřků očkovaného člověka.
Protože nemáme téměř nikdy jistoty, že očkované osoby, z nichž lymfu béřeme, jsou úplně zdrávy, jest možnost přenesení nákazy při očkování nepopíratelna, byť byla při tom zachována kontrola sebe přísnější. Na to nemělo by se zapomínati, třeba byla vakcinace v přečetných případech velmi blahodárná.
Teprvé od těch dob, co podařilo se lidskou lymfu z chrániček přenésti na krávu a dalším očkováním z jednoho zvířete na druhé (z krávy na krávu) získati lymfu, která co do účinnosti vyrovná se v každém ohledu lymfě humanizované, jest možno uvarovati se škodlivých následků vakcinace. Takovéto očkování tzv. lymfou animální bylo pak zavedeno ve všech státech, kde je očkování zákonem přikázáno, i v zemích, kde záleží na vůli rodičů, chtějí-li dítě dát očkovati čili nic. Zároveň byly zřizovány státní ústavy, kde se takováto lymfa spolehlivým způsobem v dostatečném množství připravuje. Tím pozbývají zároveň námitky, které byly dříve činěny nucenému očkování, veškeré váhy a podstaty.
Podařilo-li se vědě objeviti jednoduchou methodu, kterouž možno člověka zabezpečiti proti nákaze prudkých sdělných chorob a zničiti látku nakažlivou, je to vždy vznešený a veliký vědecký úspěch a vzácné dobrodiní pro člověčenstvo. Snadno pochopíme, jaký zájem a radostné vzrušení způsobil Jennerův objev, když osvědčil se jako dobrý ochranný prostředek proti neštovicím. Anglie poskytla objeviteli národní odměnu a očkování stalo se nuceným, protože lékařský svět viděl přirozeně neobyčejnou výhodu jednotlivce i celého národa v tom, že možno očkováním poskytnouti člověku na celý život spolehlivou ochranu proti nebezpečné a zkázonosné chorobě. Bylotě totiž tenkráte již dosti známo, že neštovice až na malé výjimky postihují člověka v životě jenom jednou a tvrdilo se, že zničí se očkováním v člověku možnost neštovičné nákaze podlehnouti. Domněnka tato, jako by očkování poskytovalo každému a provždy spolehlivou ochranu proti té chorobě, pouze z části se osvědčila. Přes to, že je vakcinace důležitý objev a poskytuje jistou ochranu některým lidem proti onemocnění neštovicemi, ukázaly brzy zkušenosti nade všecku pochybnost, že očkování neposkytuje na celý život, vždy a každému pevnou ochranu, byť byla lymfa sebe lepší a vakcinace sebe zdařilejší. Osoby, které byly očkovány dle všech pravidel vědy, podlehly později skutečným neštovicím, avšak choroba jejich byla rázu mírnějšího, méně nebezpečného, což je veledůležité a mluví zřejmě ve prospěch očkování. Tak docílíme očkováním sice ne vždy absolutní vzdornosti organismu proti nákaze, ale značného seslabení disposice k neštovicím nebo mírnějšího průběhu choroby, když byla nákaza přece do krve vnikla.
Protože platilo mínění, že opatrně připravená lymfa v jednotlivých generacích se neseslabuje, a že netřeba tedy látku tuto znova z vemene kravského bráti, nedovedli si lékaři vysvětliti nápadné faktum, proč vystupují celé epidemie pravých neštovic po kratší nebo delší době přes to, že všechny děti dobrou lymfou očkovány byly, a tak celé generace proti variole zdály se býti zajištěny. Tento zjev vzbuzoval značnou nedůvěru v očkování a mnozí měli za to, že třeba přičítati neúspěch tento nesprávné vakcinaci nebo nespolehlivé a špatné lymfě. Když pak osoby, které byly správně očkovány lymfou dokonalou a u nichž vyvinuly se puchýřky neštovičné zcela dobře, přece po letech podlehly pravým neštovicím, došli nestranní pozorovatelé ku přesvědčení, že lymfa neposkytuje člověku očkovanému ochrany na celý život, nýbrž pouze na určitou dobu. Dříve platilo mínění, že doba tato trvá nejdéle třicet let.* Tenkráte dali se četní lidé ve stáří 20-30 let podruhé očkovati, revakcinovati. Když pak při opětných epidemiích podlehaly nákaze děti od 12 let a dospělí od 17 let přes to, že byli očkováni, vyšlo na jevo, že ochrana, kterou chráničky poskytují, netrvá třicet let, ale že jsou očkovaní lidé bezpečni před nákazou po dobu valně kratší, tj. nejvýš patnácte let a někdy, zvláště u osob k neštovicím náchylných, jenom deset let. Pozdější zkušenosti některé, opírající se o jistou v lékařství velmi vítanou prozřetelností, radily nedůvěřovati ochraně očkování déle nežli šest let. Protože žádný člověk nemůže o sobě s naprostou určitostí tvrditi, je-li k neštovicím náchylný čili nic, vyšlo na jevo, že nutno podstoupiti vždy po deseti letech revakcinaci. Mimo to jsou osoby, které daly se po prvém očkování revakcinovati, u nichž však puchýřky se nevyvinuly. To je důkazem, že jedu neštovičnému vzdorují. U jiných vystačuje vakcinace pro celý život. Ve státech s nuceným očkováním provádí se proto vakcinace v prvém roce života a revakcinace ve dvanácti letech. Kromě toho očkuje se na vojně každý nováček. Potřebnou lymfu vyrábějí státní ústavy. V Čechách je takový ústav na výrobu animální lymfy v Jindřichově Hradci. Jestliže přes to vznikla epidemie neštovic, nebo je-li krajina jí ohrožena, doporučuje se, aby se každý, kdo byl naposledy očkován před 10 lety, jakož i každé dítě, které není ještě 10 let staré, dalo revakcinovati. Statistické výkazy dovozují, že na ony země, kde byla vedle očkování zavedena i revakcinace, připadá nejmenší procento onemocnění variolou.
Obyčejné očkování děje se takto: Jak známo, provádí se očkování na nadloktí, kde 3-4 chráničky úplně postačí; u dospělých volí lékař v nejnovější době jenom levé rámě, kdež vyvodí se 6-9 puchýřků. U malých dětí je prospěšnější rozděliti puchýřky na obě nadloktí, protože na jednom místě by mohl vzniknouti ze mnoha puchýřků příliš mocný zánět. Když bylo místo, kde se má očkování provésti, náležitě očistěno mýdlem a desinfikováno některým antiseptickým roztokem (karbolovým nebo sublimátovým), nabéře lékař ždibec lymfy na hrot nástroje (lancetty) a vbodne ji s hrotem nástroje opatrně pod pokožku tak, aby ani kapka krve z rány nevyprýštila, protože by snadno vytékající krev mohla lymfu odplaviti a chráničky by se pak nevyvinuly. Dříve, nežli stáhneme dítěti rukávek opět přes rameno, necháme poranění úplně oschnouti, a chráníme je pak bedlivě před třením a tlakem. Rozumí se, že musí míti dítko úplně čisté prádlo. Nebo provádí se očkování dvěma skříženými dvojitými řezy, které pronikají pokožkou. Někteří lékaři vbodávají lancettu na místa navzájem si blízká, aby zánět zůstal na malý okres kůže obmezen. To se však vždy nezdaří.
Čtvrtého dne utvoří se v místech, kde byla do kůže vpravena lymfa, malý puchýřek velikosti prosa a pátého dne má již vzhled polokulovitý s malou jamkou uprostřed. Zároveň naplňuje se čirou tekutinou. Na to pustula stále roste a osmého dne dosáhne vrcholu svého vývoje. V tomto stádiu jest ovroubena začervenalým dvorcem a naplněna mlékovitou, modravě-bělavou tekutinou, které se také říkalo lymfa. Za normálních poměrů vzniká při vývoji chrániček bolest, která neustále stoupá; dítě je nepokojno a někdy podléhá více méně zřejmé horečce, dle toho, jak dráždivá je jeho konstituce.
Osmého až devátého dne šíří se dvorec chráničky, zrudne ještě více, na to zduří a zbledne. Obsah puchýřku, který je napjat, kalí se a stává se hnisavým; jamka uprostřed mizí, bolesti se stupňují, okolí otéká a podkožní žlázy mizní jsou napjaty, ba může vzniknouti i horečka, kterou doprovázejí pak bolesti hlavy, kormoucení a jiné obtíže. Při těchto těžších příznacích lze míti za to, že při očkování vnikla do těla i jiná nákaza. Proto je třeba, aby při očkování bylo dbáno přísné čistoty. Méně dráždivé děti přestojí očkování často beze vší reakce: operace obyčejně nepůsobí žádných bolestí a také celkový stav očkovaného sedm až osm dní zúplna se nemění. Teprvé osmého nebo devátého dne pociťuje škubavé bolesti v rameni a palčivou bolest v místech, kde jsou chráničky. Zároveň stává se očkované dítě nepokojným a rozladěným; obličej střídavě bledne a červená a zároveň ohlašuje se třesavka. Za stálé, silné žízně nastává horečka, která však trvá jenom dva nebo tři dny. Často zduří i žlázy v podpaží a dlužno věděti, že jsou při tom bolestivy, čehož třeba dbáti při zvedání a držení dítěte. Dvanáctého dne utvoří se uprostřed puchýřku zahnědlá skvrna, která se záhy přemění ve žlutavý, později zahnědlý stroupek; týž odpadne okolo dvanáctého dne po očkování a zůstavuje okrouhlou, prohloubenou, 8 až 10 centimetrů širokou, na okrajích zubatou, na dně proužkovitou a několika červenými body opatřenou jizvu. Jakmile odpadl stroupek, mizí i dvorce a zároveň i horečka za potu, který se dostaví samovolně. Moč poskytuje v té době usazeninu. Tím končí celá perioda. U některých dětí vzniká však 8-14 dní po vakcinaci osutina skládající se z malých červených bodů, které jsou po celém těle rozptýleny. Vyrážka tato nemá však žádného významu a mizí záhy sama sebou.
Při celé této periodě musíme dle možnosti zachovávati touž diaetu, které děcko navyklo. Rozumí se, že byla již před tím diaeta ona rozumna. Nastala-li horečka, budiž diaeta děcka střídmější; kojenci nesmějí býti tak často kojeni; mléko, které ssaje děcko z láhve, budiž zředěnější. Starším dětem poskytujeme vodnaté polévky a nápoje. Pokoj, šat a lůžko nesmí býti příliš teplé a chráničky nesmějí trpěti tlakem nebo třením. Stroupek nebudiž seškrabován – vyčkejme raději, až odloupne se sám. Vůbec dbejme toho, aby byly chráničky ušetřeny každého poškození. Strhne-li se stoupek, zdrží se tím hojení a tekutina, která z rány vyprýští, lne ke košilce, která se může pak přilepiti a rána se takto zbytečně dráždí a znečišťuje. Přilepil-li se však rukáv ke chráničce přese všecku opatrnost, nesmíme je násilně odtrhnouti, nýbrž zvolna vlažnou vodou odlepiti. Aby se to nestalo, jsou nyní rozmanité obvazky navrženy, z nichž některý doporučí lékař ošetřující. Nastala-li později osutina, o které zmiňujeme se výše, dbejme, aby se děcko nenachladilo; vyrážka zmizí po vlažných lázních velmi rychle. Byla-li příliš silna, možno dáti děcku mírné projímadlo, např. dětský prášek, který lze všude v lékárnách koupiti. (Pulvis Magnesiae cum Rheo).
Více lze se dočísti o chraničkách v brožuře G. Paula: O prospěchu ochranného očkování proti neštovicím. Přeložil dr. F. Kulhavý. Ve Vídni. V komisi J. Šafáře.
*Je zajímavo, jak vznikl tento údaj. Asi třicet let po prvém všeobecném očkování vznikla v Německu epidemie neštovic, kterým podléhaly i osoby, jejich kůže nesla zřejmé jizvy dokazující, že se u nich vyvinuly po vakcinaci obyčejné puchýřky, které se zhojily, že se tedy vakcinace podařila. Protože epidemie vypukla po třiceti letech, tvrdilo se, že trvá tato ochrana proti nákaze neštovicemi u osob očkovaných právě nejdéle třicet let.
