Tím slovem označuje se změna hlasu spůsobená tím, že jiné vedlejší zvuky spoluznějí. Stupeň jeho je různý; počíná lehkým obestřením hlasu, které někdy jenom cvičné ucho postřehne, a končí úplným bezhlasím (aphonie), při němž vůbec ani k vytváření tonů nedochází. Příčina chrapotu bývá různá a spočívá v okolnosti, že štěrbina hlasová se náležitě neuzavírá, nebo že vazy hlasové se správně nenapínají, že chvění vazů hlasových je nějakým způsobem pozměněno nebo porušeno atd. Tak již překrvení vazů hlasových nebo pokrytí jich hlenem jistý stupeň chrapotu může vyvolati, což tím snáze se přihází, vznikne-li současně ochrnutí některého svalu, zvláště svěračů hrtanových, což např. u katarů hrtanových je zjev zcela obyčejný. Z poruch těžších jsou to vředy a rozpad jednotlivých částí sliznice i hlubších částí hrtanu, kteroužto vlastností je hlavně tuberkulosa smutně proslulá; dále jsou to zhoubné novotvary (rakovina), tvořící jednak nádorovité útvary jednak rozpadem tkáně novotvarové vředy. A celá řada jiných příčin lehčí i těžší stupeň chrapotu zaviniti může, např. cizí těleso v hrtanu uvázlé, otok a zduření jednotlivých částí hrtanu, zvláště pak jeho zadní stěny; nehybnost skloubení mezi chrustavkami, zduření nepravých vazů hlasových, vychlípení sliznice ze záhybů Morgagniho atd. Jako zvláštní zjev zaznamenati ještě sluší tzv. difthonii, dvojhlasnost, tj. souznění některého vyššího tonu, vyskytující se u menších nádorků na přední části vazů hlasových. Vysvětluje se pak zjev ten tím způsobem, že při vytváření zvuku protější vaz hlasový rozdělen je nádorkem ve dvě části, v různé výšce ton vytvářející. Z vylíčeného patrno, že chrapot i svou tíží i předpovědí řídí se dle své příčiny. Že pak léčení jeho spadá v obor působnosti lékařské, je samozřejmo. Aby se chrapot předešel, sluší tu klásti váhu na hygienu cest dýchacích a hrtanu zvlášť.
