V zimě r. 1889 – 1890 objevila se v Čechách epidemická choroba, před tím obecenstvu neznámá, který svými trapnými příznaky a, jak se brzy ukázalo, i nemalou pro osoby chronicky choré závažností šířila postrach všude. Málo kdo jí odolal, nejeden z nás dvakráte až třikráte v krátké době ji přestál. Od té doby objevuje se z jara a na podzim i jindy stále, ačkoli jeví časem a u některých lidí jinou, než původně měla, tvářnost. První velké epidemie u nás jevily se nejčastěji v trojí formě. Buďto převládaly příznaky od dychadel (rýma, kašel), neb od zaživadel (nechuť k jídlu, vrhnutí, průjmy) nebo nervové (bolesti hlavy, blouznění atd.). Formy ty ovšem všelijak se kombinovaly.
Dnes znají lékaři chřipku z mnohých stran a zřídka podaří se nemoci, aby lékaře nějaký část v nejistotě udržovala. Studiem starších pramenů poznány také z dějin choroby mnohé zajímavosti, dlouholetým pozorováním časté té choroby i přečetných nemocných prostudována chřipka se všech stran, takže lze o ní dosti přesné a podrobné údaje poskytnouti.
Všeobecně lze říci, že je to nemoc prudká, infekční, epidemická, která se občas pandemicky rozmáhá v menších nebo větších okrscích. Příčinou její je mikroorganismus, který popsali Pfeiffer a Canon a jenž se jeví v zakulacených tvarech, vyskytujících se na sliznici nemocného.
Obecenstvo užívá neprávem pojmenování toho pro katary krční a bronchiální, spojené s důtklivějšími obtížemi (horečkou, skleslostí atd.), které však nejsou epidemické.
Cizí jméno této choroby souvisí s meteorologickými vlivy, kterými vznik choroby vysvětlován v době, kde ještě podstata její nebyla známa.
Z dějin je první bezpečně zaznamenána epidemie chřipky známa z prvních dob XVI. století, kdy z Malty vzešla okolo r. 1510 veliká epidemie. Jiná taková epidemie zachvátila z Asie r. 1557 Evropu. Od té doby známe jich z různých dílů světa několik, které po kratších nebo delších přestávkách se objevovaly. V minulém století byla zajisté chřipkou epidemická choroba, jež roku 1857 až 1858 a roku 1874 – 1875 z Ameriky po větší části zeměkoule se rozšířila.
Poslední světová pandemie chřipky z roku 1889 – 1890 a v dalších letech byla vědecky zpracována působením berlínského spolku pro vnitřní lékařství a opírá se naše práce z části o tyto výzkumy.
Epidemie chřipky vyznačují se tím, že se velice rychle šíří a obecně rozmáhají a že na jednom místě nepříliš dlouho trvají (4 – 10 neděl). Někdy, ač zřídka, objevují se v některém městě případy sporadické jako předchůdcové velké epidemie. Na místech, kde už epidemie zuřila, ráda se nemoc po nějaké pauze (několika měsících až 2 letech) zase vrací, ale už mírněji, a také druhá ta epidemie netrvá tak dlouho.
Osoby, které poprvé byly postiženy, většinou zůstávají ušetřeny, ana druhá epidemie vyhledává takřka takové oběti, které poprvé ušetřila. Jde tu asi o nové vzplanutí zbylých z prvé epidemie infekčních hnízd, nikoli tedy o novou epidemii.
Chřipková epidemie postihuje vždy mnoho osob najednou. Ze starších epidemií je známo, že i čtyry pětiny obyvatelstva mohly chorobě podlehnouti. R. 1782 podlehlo hned na počátku epidemie chřipce 40 000 osob, při čemž sluší uvážiti, že o mnohých případech zvláště v širších kruzích lékař ani se nedovídá. Jistě však onemocní průměrně as polovička obyvatelstva.
Nemoc objeví se často současně na mnohých od sebe vzdálených místech. Na východní polokouli byl pozorován postup od východu na západ. Zmínky zasluhuje pozoruhodné faktum, že za epidemie na kontinentu soudobě postiženo bývá obecenstvo na některé lodi v širém moři, nebo obyvatelstvo některého ostrova, a přece nelze připustiti, že by byl v té době mezi pasažéry lodi nebo obyvatelstvem ostrova mohl býti nějaký styk.
Všecka pásma země a všecka podnebí epidemiím podléhají, ačkoli v chladnějších částech zeměkoule je nemoc častější.
Co do dob ročních nejvíce zuřívaly epidemie v chladných měsících, ačkoli také letní epidemie jsou zaznamenány. Přes to se pozoruje časem jistý vliv povětrnosti, vysoký tlak nebo naopak nápadné kolísání, dlouhotrvající sucho nebo mlhavo.
Nemoc postihuje každé pohlaví, každý věk a všecky třídy obyvatelstva. Místy se udává, že muži trpí častěji, nežli ženy a jinde zase děti bývají více ušetřeny. To lze konečně vysvětliti správnějším způsobem života žen a dítek. Kojenci nemoci nepodléhají, leda výjimečně. Ve většině epidemií bylo pozorováno, že nejdříve trpívají dospělí a pak teprve postihuje epidemie i nedospělé. Lidé staří a sešlí spíše podléhají chorobě. Mezi 21. – 50. rokem nemoc vybírá si obětí nejvíce.
Krajina, její ráz a poloha nepadá nijak na váhu.
O nakažlivosti choroby jsou údaje nesouhlasné. Dříve se nevěřilo na nakažlivost v tom smyslu, že by nemoc s osoby na osobu stykem se přenášela, ačkoli i ze starších epidemií pocházejí zprávy o rodinných epidemiích neb o epidemii v jistém domě, kde přechod nemoci s člověka na člověka nasvědčoval přenášení nákazy stykem. Isolované budovy, kláštery, kriminály, zůstaly ušetřeny, kdežto jisté ulice neb jisté čtvrti hostily epidemii vytrvale, při čemž jiné nejevily lokalisaci epidemie. Zkušenosti posledních dob a bližší poznání zárodků chřipky však neučinily patrnu tuto přesnost nákazy stykem. Sám jsem měl případ nádoru žaludečního, kde nemocná přišla ke mně do ordinace v plném rozkvětu chřipky. Vyšetřoval jsem ji a od té chvíle bylo mi nevolno, druhého dne pak byla u mne již patrna chřipka v celé kráse.
Takové případy zaznamenávají v ústních hovorech i v časopiseckých sděleních svých přemnozí lékaři. Hojnost případů mezi úřednictvem jistého ústavu (nemocnice, úřady všeliké atd.), obyvatelstva kasáren atd., zavlečení choroby z jednoho města do druhého osobou přicestovalou – a řada jiných úkazů, podporována faktem, že nemoc podmiňují zárodky, které známe a které se snadno s hlenem na ruce uvázlým mohou přenésti na ruku druhého a s ní do jeho organismu, činí přesnost nákazy stykem s osoby na osobu přímo nebo nepřímo nejen pravděpodobnou, ale jistou. Při tom ovšem je neméně jisto, že se nemoc šíří resp. přenáší také vzduchem. Jinak by se nedalo dobře vysvětliti, kde se nemoc vzala v nějakém do nejbližšího hnízda choroby nesmírně vzdáleném městě, kam, chorobu nikdo nemohl zavléci a jak by mohla současně postihnouti sta a tisíce osob, které se nijak nestýkaly.
Každá choroba nakažlivá jeví období nestejně u různých infekcí dlouhé, které nazýváme inkubací. Je to doba od okamžiku, kdy nákaza do těla vznikla, až do prvních příznaků choroby. Dobu tu jest u chřipky z příčin na snadě jsoucích (choroba postihuje mnoho osob najednou) nesmírně těžko stanoviti. Několik k pozorování tohoto období příznivých případů, které se náhodou vyskytly (epidemie rodinné, nákaza lékaře apod.), dovolují stanoviti aspoň přibližně inkubaci chřipky, která kolísá – jistě dle zvláštností nemocného a jedovatosti zárodků – v dosti širokých mezích několika hodin až několika dnů. Starší pozorování udávala inkubaci až 11 dnů, je však jisto, že může trvati jen 5 hodin. Z pravidla se uvádí 2 – 4 denní inkubace.
Nežli se obrátíme k pojmu nemoci samé, chceme uvésti ještě několik zajímavých údajů o některých zvláštnostech chřipky. Tak se praví, že nemoc se nevyskytuje v prostorech s velmi horkým vzduchem, např. ve sklárnách, dále u pastýřů, kteří ve stájích spí, u osob obsluhujících koně, mezi dělnictvem tabákových továren, takže lze tu jisté činitele stanoviti, které rozvoji choroby brání či přesněji, působí na zárodek choroby ničivě.
Dále bylo pozorováno, že za epidemií chřipkových jiné epidemie ustupují, např. týfus, kdežto jiné, např. zánět plic zase se rozmáhají.
Podobné onemocnění (německými lékaři Pferdeseuche, Brustseuche zvané) vyskytuje se prý i u zvířat, zvláště koní. Koňské ty epidemie vyskytují se také v míře velmi rozsáhlé a nález při pitvě je prý obdobný změnám chřipkovým u člověka. Také u psů a koček pozorováno bylo za chřipkových epidemií podobné onemocnění, které např. u koček přenášelo se s jednoho zvířete na druhé. Také papoušek může prý chřipkou onemocnět.
Chřipka jeví se příznaky kataru dychadel, zaživadel a jistými poruchami nervovými. Při tom, jak už poznamenáno, v různých případech některé příznaky převládají, jiné ustupují do pozadí. Jednotlivé epidemie liší se často průběhem a příznaky. Také shledáno častěji, že skupina případů chřipky v jisté době neb řadě domů se vyskytnuvších vyznačovala se průběhem souhlasným, kdežto nemocní v téže době, ale v jiné čtvrti téhož města chřipkou stiženi jevili jiné příznaky. Když se chřipka podruhé v témže místě vyskytla, jevívá ráda podruhé jiný průběh a ráz.
Nemoc počíná nejčastěji náhle, beze všech předzvěstných známek (prodromů). Jako blesk z jasného nebe postihne většinou nemocného, pročež dal nemoci té německý lid jméno „Blitzkatarrh“. Jsou-li přece nějaké prodromy, jak tomu také v ojedinělých případech bývá, jevívá se to mrazením, bolením hlavy, „člověku není dobře,“ aniž dovede udati, co mu vlastně schází. Je churav. Bývá tak zvláště u dětí, ač ani tu při této chorobě tak měnivé tvářnosti není obecně platného pravidla, neboť právě u dětí jindy zase vypukne nemoc z čista jasna.
Prodromy tyto mohou trvati několik hodin, nejvýše 2 dny.
Velice častý symptom, jenž vystupuje do popředí při chřipce, je horečka. Bývá sice mírná, ale nepravidelná, nepřesahuje 39o (zřídka při těžších případech pozoruje se teplota 40o). Vyšší teploty (42 – 43o) jsou veliká vzácnost. Někdy trvá horečka 3 – 4 dny a pak zase teplota nenáhle klesá k normální výši.
Nápadný příznak chřipky je pocení, zvláště na určitých místech těla. U pisatele této stati nastávalo vždy z rána s nepříjemným stavem jakéhosi opojení a mírnou horečkou a zůstávalo omezeno na bedra a na kříž.
Příznaky kataru dychadel jsou tak nápadny při chřipce, že nejedna chřipka se přechodí a nemocný mluví jen o rýmě, jako zase naopak nejedna rýma, poněkud s celkovými příznaky spojená, prohlašuje se za chřipku. Ovšem nezůstává jen při hojném smrkání a pocitu ucpaného nosu. Spojivky jsou překrveny, oči nemocného pálí a oko nabývá zvlášť charakteristického lesku (kalného), podle něhož zkušení lékaři někdy chřipku na první pohled poznávají. Ovšem kašel zřídka scházívá; provázejí jej bolesti v krku, obtíže při polykání. Ohledavše viditelné sliznice dychadel, shledáme je překrvené, hojně výměšku dávající. I mandle bývají zrudlé a oči slzívají. Kašel je mučivý a vystupuje v záchvatech a chrchle, které po velkém úsilí odejdou, jsou sklovité, vazké, skrovné. Při tom bývá dušnost někdy velmi značná.
Tep jest zrychlený a slabší, někdy nepravidelný.
Od zaživadel jeví se nechuť k jídlu. Jazyk je povleklý, bolesti v životě nebývají nápadny. Za to průjmy, ač i zácpa se dostavuje někdy, opovídají poruchu střevní. V těžších případech žaludko-střevních forem chřipky pozorují se kruté koliky, vrhnutí, průjmy, ba i žloutenka.
Příznaky od nervstva bývají také pravidelný nález u chřipky. Kdyby nebylo jiného, než hlavy bolení, které bývá kruté a sídlí v hloubi čela – už to dovede nemocného značně zkrušiti. Bolesti v kříži a v údech, škubání ve svalech, chvění, ba i křeče v lýtkách zhusta se vyskytují. Nepokoj zvláštní, nespavost, závrati, v těžkých případech blouznění a ospalost náležejí též do této skupiny příznaků nervových.
Osutiny nejsou při chřipce vzácny. Podobají se tu spálové tu spalničkové – jindy je to červeň rychle mizící. Také opar, kopřivka, lišeje všeliké a nežity chřipku provázejí.
Nemoc trvá různě dlouho. Dva tři dny jeví se v plné síle, pak ustupuje rychle nebo nenáhle. Poslední epidemie vyznačovaly se v některých případech dlouhou rekonvalescencí, ba slýchal jsem od nemocných: „Co pak chřipka – to nebylo tak zlé, ale ten stav po ní!“ Rekonvalescence bývá časem delší dobu spojena s velikou skleslostí, roztržitostí, neschopností soustavně a déle mysliti nebo vůbec duševně jakkoli pracovati – to vše vedlo k mínění, že se i tato rekonvalescence do nemoci započítávala, ba mnozí mluvili a mluví o tzv. chronické chřipce, zvláště když občas ukazovala se ještě horečka nebo zmalátnělost. Neběží o žádné komplikace a přece nemocný teprve po 8 – 11 nedělích cítí se zase zdravým. Takový zdlouhavý průběh má nemoc zvláště u starých, sešlých, chorobných osob, zvláště nervovými chorobami stižených, a jsou lékaři, kteří vysvětlují některé pozdější příznaky úbytí míchy chřipkou, kterou mocný trpěl a která byla u něho zvláště těžká. Nemocní tací dovedou také, majíce obranné síly nervové valně stenčené – klásti chorobě této jen nedostatečný odpor.
Kdo se nešetří, tíže odpyká infekci chřipkovou. Stará zkušenost dále učí, že ke konci každé epidemie jsou těžší případy chřipky častější.
Po chřipce časem dlouho zbývá nechuť k jídlu, nestravnost, kašel, nespavost, závrati.
Přes to, že, jak z pověděného vyplývá, mívá chřipka velmi rozmanitý průběh, dlužno ještě uvésti dvě řady případů s odchylným průběhem, jednou lehké (mírná rýma nebo katar bronchiální, pocit těžké nebo prázdné hlavy), po druhé těžké, aniž můžeme mluviti o komplikacích.
Každá epidemie chřipky mívá jiné komplikace. Zánět plic je z nejčastějších a z nejzávažnějších, ačkoli ani oční a ušní choroby po chřipce, zánět ledvin, krvácení do útrob, choroby nervové a duševní nenáležejí k zjevům lehkým. Záněty plic postihují nejčastěji nemocné staré a plicními neduhy stižené (rozedmou, tuberkulosou), také alkoholiky a jsou velmi nebezpečné. Tak umírá na chřipkový zánět plic nejméně 15 % onemocnělých jím osob. Není divu, že vedle zánětu plic i zánět pohrudnice jako komplikace chřipky se dostavuje; výpotek může zhnisati.
Pro svoji bolestivost zasluhují ještě zmínky nepříliš řídké neuralgie chřipkové, které zvláště rády postihují nerv, jenž z očního důlku na čelo vychází. Ostatní nervstva se týkající komplikace chřipky jsou: zánět plen mozkových a mišních, zánět mozku, zánět míchy, zánět nervů mnohotný, psychosy, ale jen u osob, které jsou dědičně zatíženy a k chorobám nervovým náchylny. Tyto psychosy z pravidla se upravují, takže předpověď není nejhorší, ačkoli to vždy trvá delší čas, nežli se nemocní zotaví.
I srdce může časem vážně v následcích chřipky onemocněti. Kde trpí srdce, nezůstává časem ani cévstvo ušetřeno. To jsou však již podrobnosti, které se týkají lékaře.
Ještě bych poznamenal, že těhotné ženy mohou po chřipce, právě jako po každé jiné těžší chorobě, potratiti, ačkoli nestává se tak na štěstí často.
Že se nemoc ráda vrací, že ten, kdo ji přestál, není jist před opětným onemocněním, přemnohý čtenář ví z vlastní zkušenosti. Můžeť jeden a týž nemocný za jediné epidemie i 4kráte za sebou chřipku přestáti.
Přes tento celkem nepříjemný a velmi skličující ráz svůj chřipka z pravidla končí uzdravením. Kdybychom měli stanoviti, jaká jest úmrtnost při té chorobě, musili bychom pro osoby jinak zdravé stanoviti úmrtnost rovnou nule. I nejtěžší případy u lidí, kteří nebyli jinými chorobami před tím stiženi neb jinak zatíženi, končívají dobře, kdežto kterákoli jiná choroba, epidemická vždy větší nebo menší úmrtnost jeví. Většina epidemií chřipky končí bez jediného úmrtí. Některé vojenské statistiky, které pracují s lidmi silnými a zdravými, neboť jiní, až na malé výjimky, se neodvádějí, určují úmrtnost chřipkou číslicí 1·1 ‰, což se mi zdá – pro zdravé jinak obyvatelstvo – ještě vysokým údajem.
Děti umírají ještě řidčeji, nežli dospělí a čím déle epidemie trvá, tím častěji jsou případy úmrtí. Ovšem u osob stižených chorobami, zvláště tuberkulosou, úplavicí cukrovou, bělokrevností atd., jest úmrtnost mnohem větší. Tyto případy jsou také příčinou, že se chřipky lidé bojí a pokládají jí z pravidla za těžší nemoc, nežli vskutku je, čemuž se při bouřlivých příznacích jejích (bolení hlavy, zmalátnělost, kašel atd.) nepodivíme.
Nemocní, kteří za epidemie chřipkové zmírají, podléhají z pravidla některé komplikaci, např. zánětu plic.
Co činiti proti chorobě?
Vzhledem k tomu, že se nemoc šíří nejen stykem osob, leč i vzduchem, bude ochrana před onemocněním velmi těžkou úlohou. Protože osoby zchoulostivělé, snadno nastuzení podléhající jeví i k nákazám velikou náchylnost, bylo by prospěšné chrániti se nastuzení včas vhodným otužováním. Tvrdí se, že zvláště obyvatelé prostorů špatně větraných chřipce podléhávají, čemuž bych byl nakloněn věřiti už z toho důvodu, že špatné větrání nedodává vzduchu dostatek kyslíku, který je nejvydatnější odpůrce bakterií a nejpotřebnější element k dýchání. Tvrdilo se, že očkování proti neštovicím chrání před onemocněním chřipkou. Nevím, co je na tom pravdy.
Zbytečného styku s lidmi se za epidemie varujme. Zdraví nenavštěvujte nemocné. Ničení chrchlů antiseptickými roztoky snad ochrání dosud zdravého příbuzného v rodině, kde se nemoc vyskytla.
Léčení vyžaduje klid na lůžku. Varuji před lihovinami, které jen zdánlivou úlevu zjednávají, t.j. nemocný skličující příznaky choroby maje opojené nervy méně vnímá, nemoc se však nepotlačí, naopak se seslabují přirozené obranné síly organismu. U nemocných, kteří pili vína, koňak atd., vždy jsem vídal, že chřipka déle trvala a rekonvalescence bývala s nejednou obtíží spojena, kterou by nebylo nemožno od pití odvozovati. Spíše bych podporoval pocení. Po nemoci nechť nemocný setrvá ještě nějaký den v klidu doma a teprve, když se cítí úplně zdravým, nechť vyjde, dobře zaopatřen za nevhodného počasí. Také bude dobře, když se bude pohybovati zvolna, aby se neuondal. Bývajíť lidé po chřipce brzy každým pohybem vyčerpáni.
Léčení samo je věcí odborníka.
