Čekejte prosím...
Co bude mít v gesci eurokomisař Síkela?
Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank
Letos jeho nastávající úřad, mediálně takřka nejméně viditelný ze všech, řešil například elektrifikaci nepálského venkova, spolupráci se Zambií nebo čaj a kávu v Laosu
Hlavní letošní projekty eurokomisařství pro mezinárodní partnerství, které nově bude mít v gesci Jozef Síkela, jsou různorodé.
Podle webových stránek úřadu (zde) se jedná například o finanční podporu prodloužení trasy č. 3 metra ve vietnamské Hanoji. Nebo o podporu elektrifikace nepálského venkova. Či o posílení spolupráce EU a Zambie v oblasti vzdělání a výzkumu.
Síkelův budoucí úřad se letos také snaží o posílení spolupráce EU a Nigérie v oblasti výzkumu a přístupu ke vzdělání či o naplnění iniciativy EU a latinskoamerických a karibských zemí směřující k utváření inkluzivních a rovnoprávných společenstev. V neposlední řadě se stará o podporu dodavatelských řetězců v segmentech produkce kávy a čaje a lesnictví v Laosu.
Jak vidno, agendou Síkelova eurokomisařství je celkem klasická rozvojová pomoc, ovšem tedy s nulovým přímým vlivem na občany EU. Z pohledu Nepálu, Zambie či Laosu je to tedy možná silné portfolio, z pohledu zemí EU a jejich občanů nikoli.
O tom ostatně svědčí i to, že Jutta Urpilainenová, dosavadní eurokomisařka pro mezinárodní partnerství, má v českých celostátních médiích, tištěných a audiovizuálních, rozhlase i televizi, za dobu svého působení ve funkci celkem 6 (slovy: šest) zmínek. Tedy průměrně zhruba jednu do roka (viz níže statistika Anopressu, 1. 12. 2019 až 17. 9. 2024). To je skoro nejméně ze všech členů nyní končící Evropské komise.
Síkelovo budoucí eurokomisařství tak patří mezi ta úplně nejméně viditelná a skloňovaná v českých médiích, což rovněž příliš nesvědčí o jeho síle či důležitosti. Alespoň tedy ne z hlediska českého občana, potažmo občana EU.
Letošní povodně budou z hlediska reálných pojištěných škod podle všeho třetí nejhorší živelní pohromou v historii ČR
Z hlediska reálné výše pojištěných škod budou letošní povodně třetí nejničivější živelní pohromou v historii Česka. Pojištěné škody mají totiž dle odhadů České asociace pojišťoven činit 17 miliard korun.
Přitom povodně roku 2002 napáchaly škody za 36,7 miliardy korun, což v dnešních cenách odpovídá zhruba 72 miliardám korun. Povodně roku 1997 způsobily škody za 10 miliard korun, což v dnešních cenách činí necelých 25 miliard korun. Povodně roku 2013, do letoška historicky třetí nejničivější, poničily pojištěný majetek za 7,5 miliardy, což by dnes bylo necelých 12 miliard korun.
Výše pojištěných škod však nesouvisí pouze s ničivostí samotných povodní, leč i s obecným ekonomickým růstem a stupněm propojištěnosti v ČR, který v čase postupně spíše narůstá. Vyčíslení celkových škod – pojištěných a nepojištěných – tak může s pořadím dokonce i zamíchat.
Například celkové škody – pojištěné i nepojištěné – povodní roku 1997 činily 63 miliard korun. To v cenách roku 2002 odpovídalo 79 miliardám korun. Přitom tehdejší povodně způsobily škody za 73 miliard korun. Tedy reálné celkové škody povodní roku 1997 byly vyšší než těch roku 2002, přestože z hlediska výše pouze pojištěných škod je pořadí opačné.
Slabý eurokomisař, resp. slabé portfolio Česku způsobí značnou finanční ztrátu – až 48 miliard ročně
Je zarážející, že politici obsazení postu podceňují
Slabý eurokomisař, resp. jeho slabé portfolio může být pro Česko velmi ztrátovou záležitostí. Finanční újma může činit až 48 miliard ročně. Je proto zarážející, že obsazení postu eurokomisaře nevěnují čeští politici více pozornosti.
Česko slabým eurokomisařem ztratí mnohem více peněz, než kolik tuzemské firmy stojí poplatky spjaté s převodem z eur do korun a zajištěním kursového rizika. Přičemž ovšem navíc koruna má své více než kompenzující benefity, které slabé portfolio nemá. Pro některé vládní politiky je přitom paradoxně otázka přijetí eura zjevně důležitější než obsazení postu eurokomisaře.
Přitom to, že Jozef Síkela získal v Evropské komisi slabé portfolio, těžko souvisí s tím, že Česko nemá euro. Vždyť Dánsko také ne, a přitom získalo poměrně silné portfolio – pro oblast energetiky. Právě na energetické portfolio mělo zálusk i Česko.
Zmíněná částka 48 miliard ročně – ztráta ze slabého portfolia – plyne z výzkumu Kaie Gehringa z Curyšské univerzity a Stephana Schneidera z Heidelberské univerzity, jenž vyšel v odborném žurnálu American Economic Journal: Economic Policy (viz abstrakt níže, celá studie je zde: https://pubs.aeaweb.org/doi/pdfplus/10.1257/pol.20160038……).
Oba ekonomové totiž ve své studii na základě zkoumání dosavadní praxe dokumentují, že jednotliví eurokomisaři ve funkci rozhodují ve prospěch své domoviny. I když podle legislativy EU, konkrétně Článku 17 Smlouvy o EU, by tomu tak být nemělo a eurokomisaři by neměli ve svém rozhodování brát jakýkoli zřetel na zemi původu. Zaběhnutá praxe se zkrátka výrazně liší od platné legislativy, jak dokumentují Gehring a Schneiderem.
Nejde o jediné opakované porušování základních úmluv, na nichž stojí EU. Například Pakt růstu a stability, jenž má být základem udržitelnosti eura a udržitelného hospodaření zemí eurozóny, byl od 90. let porušen různými zeměmi EU doslova ve stovkách případů.
Nicméně z výzkumu Gehringova a Schneiderova plyne, že získá-li český eurokomisař slabé portfolio, bude příslušná škoda pro Českou republiku odpovídat za předpokládaných pět let funkčního období až zhruba 240 miliard korun.
Gehring a Schneider ve své zmíněné studii konkrétně analyzují působení eurokomisařů zodpovědných za zemědělství, svůj závěr ale uplatňují na eurokomisaře obecně. Zjišťují, že pokud eurokomisař získá zemědělské portfolio, tedy portfolio poměrně silné, tak země, odkud pochází, se následně díky tomu těší z navýšeného podílu na celkovém rozpočtu EU. Tento podíl podle jejich zjištění narůstá zhruba o jeden procentní bod, což odpovídá 850 milionům eur ročně.
Oba výzkumníci vycházejí z rozpočtu EU pro rok 2006, neboť analyzují období od roku 1979, kdy proběhly vůbec první volby do Evropského parlamentu. V současnosti je roční rozpočet EU nominálně o zhruba 130 procent vyšší než roku 2006. Takže zmíněná částka 850 milionů dnes odpovídá částce zhruba 1,9 miliardy eur. To je po přepočtu do korun dle aktuálního kursu právě zmíněných přibližně 48 miliard korun. Za pět let se tedy tato částka rozhojní na uvedených zhruba 240 miliard korun.
Všechny výpočty vztahují k průměrně velké zemi EU, což České republice odpovídá. Jestliže tedy Česko ani letos nezískalo silné portfolio, jako je bohužel tomu „tradicí“ už od roku 2010, lze konstatovat následující. Ztráta veřejných rozpočtů České republiky způsobená tím, že nevyjednala silnější portfolio, bude činit právě až 48 miliard korun ročně. Je-li vodítkem dosavadní praxe, kterou dokumentují Gehring se Schneiderem, uvedených 48 miliard ročně by si Česko bylo s to zajistit navíc v porovnání s nynějším stavem, jestliže by místo slabého portfolia mezinárodních partnerství – které bude mít v gesci Síkela – získalo právě zemědělské portfolio. Nebo nějaké silné ekonomické portfolio.
Částka 48 miliard korun ročně je mimochodem citelně vyšší než suma, kterou by české firmy získaly, resp. uspořily přechodem na euro, a tedy eliminací transakčních nákladů v podobě poplatků bankám spjatých s měnovou konverzí či zajištěním kursového rizika. Tuto úsporu lze na základě údajů České národní banky vyčíslit na 35 miliard korun ročně.
Nejde jen o to, že částka 35 miliard je nižší než suma 48 miliard. Jde zejména o to, že zde zmíněná částka 35 miliard není pro českou ekonomiku zdaleka takovou čistou ztrátou, je ona suma 48 miliard. Za daných 35 miliard totiž Česko „získává“ například nezávislou měnovou politiku, která může za jistých podmínek zajistit českému hospodářství příjem o řád vyšší. Navíc ty peníze navyšují český HDP, který zachycuje pochopitelně i výkonnost bankovního sektoru.
Ztráta plynoucí ze slabého portfolia není na rozdíl od „ztráty“ ze setrvání při koruně vůbec ničím kompenzována, natož pak překompenzována. Proto je zarážející, že zejména některé vládní strany věnují tolik energie otázce přijetí eura, zatímco současně navrhují poměrně slabé kandidáty na eurokomisařský post. Takové, kteří podle většiny nezaujatých expertních pozorovatelů příliš nemají šanci silné portfolio získat – což se bohužel potvrdilo. Bude to Česko čistá finanční újma v rozsahu stovek miliard.
Čínu trápí slabá ekonomika
Jde ve stopách Japonska, Koreje, či vlastní cestou?
Poslední sektor, kde Evropa ještě hrála světovou extratřídu, se nyní spíše jen potácí; jako auta se spalovacími motory. Jde o luxus. Kabelky, klenoty, šperky, drahé oděvy, hodinky… Měly být evropskou odpovědí na technologické obry z USA. Louis Vuitton se dokonce stal nejhodnotnější firmou starého kontinentu. Ale už je to pryč.
Třeba akcie Burberry v uplynulých dvanácti měsících ztratily vysokých sedmdesát procent a vypadly z hlavního indexu londýnské burzy. Padají i další ikony luxusu, byť ne o tolik. A zřejmě bude hůř. Důvodem je nasycení čínského spotřebitele, jemuž už západní zboží tolik „nevoní“ a navíc má kvůli zadrhávání největší asijské ekonomiky na luxus méně peněz.
Čínské akcie samotné, podstatná část majetku řady čínských spotřebitelů, totiž propadají též, a to už několik posledních let. Klesají k úrovním začátku roku 2019, přičemž americké, indické či japonské akcie jsou takřka, ba dokonce na více než dvojnásobku tehdejších hodnot.
Právě japonskou cestou z 90. let se Čína podle mnohých vydává – „směr jih“. Stejně jako Japonsko po splasknutí nemovitostní bubliny na přelomu 80. a 90. let nyní Čínu sužují problémy nemovitostního sektoru s neblahým dopadem do spotřebitelské důvěry, což právě pociťují i zmíněné evropské ikony luxusu.
Čínu v japonském duchu, taktéž v důsledku mdlé spotřebitelské nálady a krachu realit, ohrožuje deflační spirála, již mohou ještě umocnit – opět jako před lety v Japonsku – důsledky demografického stárnutí.
V pátek čínští zákonodárci dali zelenou nepopulárnímu plánu tamní komunistické strany postupně zvednout věk odchodu do důchodu. Stane se tak vůbec poprvé od roku 1978, byť nárůst bude rozložen do patnácti let. Muži tak v roce 2040 budou odcházet do penze v 63 letech, namísto nynějších 60, ženy zase v 55, resp. 58, namísto nynějších 50, resp. 55 let. Stárnutí čínské komunisty evidentně trápí.
Stárnutí navíc tedy může představovat silný deflační tlak. Jak to? Starší lidé před sebou logicky mají kratší časový úsek zbývajícího života, takže nejsou tolik jako mladší lidé nadšení pro dlouhodobé investiční projekty. Jde o obecný jev. Dobře jej znají třeba mnozí členové společenství vlastníků jednotek tady v Česku. Starší majitelé bytů se často více než ti mladší zdráhají provádět rozsáhlejší investice v daném domě, které blokují, protože novou střechu, fasádu či stoupačky už si tolik neužijí – ani se dokončení příslušné rekonstrukce nemusí dožít. Stárnutí podobně omezuje investice nejen na úrovni SVJ, ale celých firem a podniků – a nejen v Česku, ale třeba i v Japonsku či potenciálně v Číně. Slabší poptávka po investicích napříč ekonomikou snižuje celkovou poptávku, která tlačí celkovou hladinu cen dolů – což je dezinflační, ba deflační přímo definičně.
Čína v současnosti zabředla do deflace, k níž může přispívat právě i stárnutí. Umocnit ji může právě prodlužování věku odchodu do penze. To totiž znamená, že na pracovním trhu budou zůstávat i ti, co by jinak již odešli do důchodu, takže tlak na růst mezd zmírní. Navíc budou tito pracovníci „před důchodem“ zůstávat v pozicích, které by jinak obsadili mladší či mladí. Čína už nyní trpí poměrně vysokou nezaměstnaností právě mladých, přičemž její další nárůst může deflační tlaky jen zesílit. Když totiž mladí nebudou pracovat, nebudou (moci) tolik nakupovat, což jen vytvoří tlak na pokles hladiny spotřebitelských cen rovněž.
Mezi Čínou a Japonskem však existují i podstatné rozdíly, byť obě země čelí dramatickému stárnutí či vyhlídkám na něj a s tím souvisejícím deflačním tlakům. Japonsko po druhé světové válce nikdy neaspirovalo být geopolitickým vyzyvatelem Spojených států, přestože ekonomicky jim – hlavně jeho auta – v 80. letech „zatápělo“. Vojensky ovšem bylo soustavně spojencem USA – a dosud je. Jenže právě houstnoucí geopolitické napětí mezi Čínou a USA je dalším faktorem v pozadí uvedeného čínského akciového pádu. Zejména pokud v amerických volbách zvítězí Donald Trump a uvalí další cla na čínský vývoz do USA, Peking bude mít o další vážný problém víc. I to nyní tamní burzy již započítávají do cen.
Znalci asijských ekonomik však upozorňují, že současné čínské potíže spíše opisují jihokorejský než japonský scénář. Hlavně proto, že Čína přes snahu geopolitický vyzývat Spojené státy je stále výrazně chudší – a s výrazně nižším stupněm urbanizace –, než bylo Japonsko přelomu 80. a 90. let minulého století. Japonsko tehdy už bylo plně rozvinutou ekonomikou, zatímco Čína se o tento status stále teprve pokouší. Současné dění v Číně tak spíše vykazuje známky určité koreanizace než japonizace, neboť z hlediska základních makroekonomických a sociálních charakteristik připomíná spíše Jižní Koreu roku 1998 než Japonsko přelomu 80. a 90. let.
Koncem 90. let zasáhla Jižní Koreu asijská krize, z níž však vzešla silnější. Výhodou nyní Číny – jako před čtvrtstoletím Koreje – může být právě ještě relativně nízká základna dalšího růstu (nízká v porovnání s Japonskem a dalšími nejvyspělejšími zeměmi světa). Ta totiž obecně umožňuje snazší další růst, než jaký by byl možný z vyšší základny. To značí, že překonání čínských obtíží může být snazší než těch japonských z doby před skoro 35 let, jež japonskou ekonomiky zatáhly do deflační stagnace trvající hned několik desetiletí.
Samozřejmě, ani Jižní Korea, stejně jako Japonsko, neusilovala být Západu geopolitickým rivalem. Naopak, stále představuje jeho spojence. Pokud by tedy Čína chtěla hledat recepty na oživení a vzmach své ekonomiky na „korejský způsob“, musela by v prvé řadě zásadně zmírnit napětí ve vztahu k Západu.
Byť Peking zjevně doufá, že alternativou Západu může být takzvaný Globální jih, tedy soubor asijských, afrických a latinskoamerických zemí, které by mu zajistily dostatečný odbyt. Pokud se podíváme na další demografický vývoj světa, kdy v roce 2100 budou třemi nelidnatějšími městy světa nigerijský Lagos, konžská Kinshasa a tanzanský Dar Es Salaam, nemusí být tato čínská sázka na Globální jih od věci.
Nezapomeňme, Čína uvažuje „dynasticky“, v řádu stovek, ba tisíců let. Momentální pokles jejích akcií ji nezneklidní natolik, aby se „koreanizovala“, pokud by přitom měla oslabit budovanou vazbu na nejlidnatější budoucí odbytiště, ta na Globálním jihu v čele s Afrikou. (18.9.2024)