Máloco kolem nás je tak obtížně uchopitelné a definovatelné jako čas. Přesto se hodiny a kalendáře staly jeho měřítkem, univerzálním prostředkem koordinace, organizace a synchronizace nejrůznějších aktivit a dějů. Dnes, kdy nás Covid-19 izoluje od kulturních, společenských a mnohdy i všedních pracovních činností, si změny v subjektivním vnímání toku času uvědomujeme dvojnásob.
Doma nám ubíhá jinak než třeba na stadionu, na koncertě a koneckonců i na pracovišti, i když hodiny objektivně tikají stále stejně… Jenže právě ony nás zařazují do společnosti. Podle sociologa Filipa Vostala z Kabinetu pro studium vědy, techniky a společnosti Filosofického ústavu AV ČR se člověk socializuje právě v okamžiku, kdy jako malé dítě, které vůbec nemá o hodinách představu, začne vyrůstat, či dokonce „vrůstat“ do hodinového času.
Sociologové času se obecně nezabývají fyzikální podstatou času, otázkami, co je čas a zda existuje, co je minulost, přítomnost a budoucnost z pozice nějaké hlubší filozofické reflexe. Na co tedy soustřeďujete pozornost?
Otázka, co je čas, patří do souboru složitých problémů jako: co je bytí, existence, realita. Ty mohou samozřejmě provokovat spoustu badatelů z různých oborů. Mnoho procesů ve společnosti se ale děje rozdílným, často nesouměřitelným tempem. Sociologové času se zabývají zejména jejich vzájemným působením, rozdíly nebo konflikty různých časů – a co z nich vyplývá.
Například?
Na jedné straně existuje biologický čas, čas našeho těla, na straně druhé čas institucí, ve kterých pracujeme. Jenže tyto dvě časové roviny nemusejí být nezbytně v souladu. Své tělo a jeho biologické potřeby neoklameme, ale většina z nás pracuje v sektoru, v němž je nejdůležitějším imperativem zisk. Tomu se podřizuje vše. Jsme proto nuceni pracovat v takovou denní dobu nebo tolik hodin, že se biologické potřeby neboli „časovost těla“ a „časovost prostředí“, v němž se musíme pohybovat, často dostávají do sporu.
Jak vnímáte skutečnost, že některé děje probíhají na tak krátkých časových škálách, že je vůbec nedokážeme postřehnout a že žijeme v době permanentního připojení, kdy máme neustále po kapsách, kabelkách a jinde mobilní telefon s internetem a další digitální pomůcky?
Žijeme v době bezprecedentní informační přesycenosti – informační obezity, chcete-li. Nemáme však dostatek času všechny informace, které se na nás valí, zhodnotit a vyvodit z nich nějaký závěr, zařadit je do souvislostí. A jelikož nemáme vodítka – přesněji řečeno je jich málo –, jakým způsobem vyhodnocovat zdroje informací a systematicky je posoudit, máme tendenci se upínat k něčemu, co má emoční náboj, emoční apel. Z toho v důsledku plyne i následování a upínání se na politické lídry, kteří s emocemi pracují, dávají jednoduché recepty atd.
Paradoxně tak platí, že čím více informací máme, tím méně víme a tím hůř se rozhodujeme – protože nemáme čas…
Přesně tak. Je tu ještě jeden aspekt: aby člověk zajistil chod své rodiny, musí se pohybovat v různých světech. Jedna z přirozených reakcí je začít vše ignorovat a stáhnout se do pasivity. Jenže to je počátek konce demokratického fungování: informací je příliš, nic nestíhám, nevím, co se kolem mne děje, nerozumím světu ani dění kolem mne – a mnohdy i uvnitř mne. Tak se stáhnu do sebe. Nicméně emoční stránku nemůžeme jen tak vynechat, emoční apely na nás budou dopadat tak jako tak. Hrozí nebezpečí, že se uchýlíme do nějakých svých mikrosvětů, mezisvětů, jak o nich psal Bohumil Hrabal. Moderní svět nám paradoxně nastavil takové mechanismy a procesy, které nás vlastně od něj vzdalují. A temporalita – neboli časovost – v tomto hraje zásadní roli.
Jeden z projektů, které jste řešil, se jmenoval Hledání ztraceného času…
Měl mimo jiné ukázat, že ztracený čas by neměl být démonizován, že bychom se mu neměli vyhýbat – a už vůbec ne ve vědeckém prostředí, do kterého byl výzkumný projekt situován. Čas pořád běží, ať hodinový, nebo jiný. Jako Marcel Proust bych ztracený čas hledal – Proust to samozřejmě myslel ve svém magnum opus mnohem komplexněji. Ztracený čas nikdy není ztracený: potenciálně dovolí rezonovat – se sebou, se svým okolím, s přírodou.
A ve vědeckém prostředí?
Tam by měl být „volný čas“ až skoro povinným opatřením. Kolik vědců na něco přišlo v lese na procházce, při nicnedělání, tzv. koukání do zdi, ve tři ráno, kdy je vzbudil nápad? Nemůžeme být stroje, pracovat jen efektivně. Na to není zařízeno ani lidské tělo, ani mysl. Abychom fungovali, musíme se regenerovat, potřebujeme spát. Což je ovšem z pohledu tvrdé ekonomické racionality ztráta času, protože v té době neprodukujeme žádné statky.
Co se s tím dá dělat?
Je to neudržitelná situace, která už proniká i do vědeckého prostředí, kdy místo ekonomických statků musím produkovat články. To je naprosto v pořádku, každý vědec musí publikovat, jde však o míru a kvantitu. Někdy je lepší mít jeden, dva pořádné články v dobrých časopisech za rok, než deset a více. Ty jsou stejně většinou předmětem metody tzv. „salami slicing“, kdy stejný příspěvek rozkouskujeme do několika článků.
Jak to řešíte vy?
Já jsem se například rozhodl, že budu psát naprosté minimum článků a spíše se budu věnovat recenzím knih – obsáhlejším recenzním statím – a reakcí na již publikované analýzy. Nového je až příliš, je třeba více korekcí, kritiky a komentářů. Píšu v současnosti knihu – začal jsem v polovině minulého roku – a předpokládám, že mi bude trvat ještě tak čtyři až pět let, než budu mít dostatek dat, jejich vyhodnocení, analýzy – a než budu s manuskriptem spokojen. Toto je zcela v rozporu se zrychlenou logikou vědeckého publikování. Ale jdu systému navzdory, uvidíme, jak to dopadne.
Jak už jsme říkali, aby se zabránilo šíření Covid-19, musí v těchto dnech mnoho lidí nedobrovolně zůstat doma. Školáci, studenti, rodiče. Je to také ztracený čas?
Neřekl bych. Situace je samozřejmě socioekonomicky diferencovaná. Velká část společnosti zažívá nečekaný přísun volného času. Je však třeba důsledně rozlišovat mezi těmi, kdo mají volný čas, protože ztratili (snad dočasně) práci, těmi, kteří jsou na (nucené) dovolené nebo mají „home office.“ Tento pojem je, dle mého přesvědčení, protimluv – buď jste doma, nebo v práci – myslím, že o tom vědí své rodiče malých dětí, mezi které patřím.
Co přesně máte na mysli?
Rodiče s malými, ale i většími dětmi se musí učit novým časovým režimům, více se věnovat dětem, například ve věcech učení. Do toho všeho je třeba se starat o domácnost. Ale i tak si myslím, že jich hodně nezažívá shon jako v „normálním“ běhu světa a stejně jako práce doma je i čas pro sebe otázkou negociace s partnerem nebo se staršími dětmi. Pro mnohé ale volný čas představuje prostor pro přemýšlení – o sobě, o lepším životě, světě, ve kterém se budou moci sebepoznávat, seberozvíjet, poznávat okolí, hledat porozumění v blízkých a jinak signifikantních vztazích. Člověk najednou není odcizený od sebe sama, není „na běžícím pásu“, kde musí zrychlovat, jen aby zůstal, kde je. Kdo ví, možná se v současné krizi skrývá příležitost: „člověk post-koronavirový“ bude požadovat větší kontrolu nad svým časem, který bude chtít vyplňovat svými autentickými preferencemi. Možná jsem však příliš optimistický.
Další téma, které zkoumáte, je rozpor mezi „pomalou“ demokracií a „rychlým“ kapitalismem. Co přesně si pod tím máme představit?
Díky moderní technice probíhají informace a obchodní transakce, třeba na burzách v New Yorku, v Chicagu či Londýně, prakticky rychlostí světla, což ovšem lidské vědomí nemůže nikdy postihnout. Říká se tomu „high frequency trading“, tedy vysokofrekvenční obchodování. Přitom dění na velkých světových burzách je rozhodující pro všechny ostatní zákoutí kapitalistické ekonomiky, má kaskádovitý efekt. Vysokofrekvenční obchodování funguje na bázi automatizovaných algoritmů a je jedním z nástrojů, jimiž se reprodukuje a „zrychluje“ kapitalismus.
Jak s tím souvisí demokracie, proč se mluví o „pomalé demokracii“ jako o protikladu ke zrychlování kapitalismu?
Drtivá většina demokratických institucí a demokratických procesů se od devatenáctého a možná už osmnáctého století příliš nezměnila z hlediska tempa, jakým řeší výzvy své doby. Změnila se v tom smyslu, že je mnohem inkluzivnější, jsou v ní zastoupeny i jiné skupiny obyvatelstva než jen „bílí muži“. Ovšem v současné dynamické době jsou demokratické procesy odehrávající se v rámci demokratických institucí příliš pomalé na to, aby držely tempo s vývojem technologií. Proto se v rámci sociologie vede debata, jakým způsobem se s tímto rozporem vyrovnat.
Kde jinde se ještě dostávají do rozporu rychlý vývoj společnosti a demokratické procesy?
Je to například míra, v níž vstupují v posledních dvou dekádách do našich životů technologie. Teď nemám na mysli pouze počítače, chytré telefony a podobně, i když sem také patří, ale spíš genetické modifikace a cílené úpravy DNA. S časem souvisejí na první pohled vzdáleně. Stále se zde ale odráží konflikt či napětí mezi tím, jak můžeme demokraticky – a v tom už je schovaná otázka rytmu nebo tempa – tyto procesy a postupy kontrolovat a regulovat, protože třeba editování DNA může mít potenciálně nebezpečné důsledky.Stejně tak téma globální změny klimatu – opět vyvstává otázka střetu časů nebo různých typů časovosti.
A v souvislosti s Covid-19?
Ano, nyní do hry vstupuje Covid-19. Na jednu stranu potřebujeme rychle lék a vakcínu, na straně druhé víme, že klinické testy a vůbec doba, než se dostane lék z laboratoře do obchodu, je někdy velmi dlouhá. Myslím si, že toto trvání – nikoliv pomalost – je jedním z důvodů razantních opatření světových vlád. Co mne však v případě Covid-19 zaráží, je pasivní přístup Evropské unie a nedostatek synchronizace postupů, které by spolu řešily jednotlivé státy na nejvyšších úrovních (prezidenti, premiéři). Kde je koordinační summit EU?
Mluvíme o přístupu demokracie k „pádící modernitě“ (runaway modernity). Jak se z tohoto hlediska dá dívat na její vztah k budoucnosti?
To je dost zásadní otázka. Jak vůbec chápat budoucnost, jak překonat ono „teď a tady“, jak vtělit otázku budoucnosti – i vzdálené – do demokratických procedur a v tomto případě i do étosu demokracie samé. Podobně, jako se znovu nabíjejí baterky, i demokracie potřebuje nový impulz, „re-energizaci“, aby rozšířila spektrum své imaginace a třeba šla i za rámec možného. Jenže možnosti nového impulzu jsou pravděpodobně zde v západním/severním světě vyčerpané. Je třeba ho hledat i na nepravděpodobných místech, ve světech mimo naše geografické obzory – mezi původními obyvateli Afriky, (Jižní) Ameriky, Asie. A například nasvítit způsoby, jakými probíhá sociální organizace v jejich společenstvích a jaké nové demokratické prvky mohou nabídnout. Toto by měl zkoumat můj ERC Starting Grant, pokud se mi jej podaří získat.
Více k tématu také v časopise A / Věda a výzkum. (27.3.2020)