Covid, válka, klima. Jak posilovat odolnost, aby společnost neovládl strach?

Dění ve světě v posledních letech nezavdává mnoho příčin k optimismu. Z klasických médií, internetových portálů a sociálních sítí se čím dál častěji dozvídáme o přírodních katastrofách, epidemiích a konfliktech. Velkým náporem na psychiku je bezpochyby nedaleká válka na Ukrajině. V takové situaci je důležité mít k dispozici nástroje, které nám pomohou odolávat strachům, obavám a úzkostem. O možnostech zvyšování osobní i společenské rezilience se píše v aktuálním čísle magazínu Akademie věd ČR A / Věda a výzkum.

Dvacátého čtvrtého února loňského roku jsme se probudili do nové reality. Jen pár set kilometrů od našich domovů vypukl ostrý válečný konflikt po napadení Ukrajiny ruským putinovským režimem.

Sotva jsme se oklepali z dvouleté pandemie covidu-19 a doufali jsme, že se vše vrátí do starých kolejí, stalo se něco přesně opačného. Televize a internetové informační kanály každou minutu zveřejňovaly otřesné fotografie a tklivé videozáběry z napadené země, ve veřejném prostoru se začaly skloňovat výrazy jako třetí světová válka nebo jaderný útok. Bezprostřední a osobní kontakt s utrpením jsme vnímali skrze příběhy válečných uprchlic a uprchlíků, kteří k nám od počátku konfliktu proudili. 

Válka či blízká hrozba války je jednou z nejsilnějších událostí, které působí na lidskou mysl. Vyvolává strach a obavy, ale také smutek, úzkost, vztek, naštvání, agresi, celý koktejl emocí, který se – zejména v počátku – těžko ovládá.

Šok z války a přístup ke strachu
Válka na Ukrajině je pochopitelně zátěží a silným traumatem především pro samotné Ukrajince a Ukrajinky. Jenže do určité míry traumatizující událostí je i pro nás, kteří konflikt sledujeme z relativního bezpečí. Na začátku jsme zažívali fázi šoku a velmi silných emocí. Tehdy jsme seděli přikovaní k obrazovkám a displejům a hltali jsme nejnovější informace o překotném vývoji. Plakali jsme, zlobili jsme se, vztekali. Po prvním návalu emocí se reakce jednotlivých lidí začaly odlišovat. Někteří se stáhli do sebe a nechtěli o válce ani slyšet, další kupovali do zásoby powerbanky, benzin nebo trvanlivé potraviny pro případ, že se konflikt v nějaké formě dotkne i nás, a jiní se s velkou vervou pustili do pomoci ukrajinským uprchlíkům.

Způsob, jak se se situací vyrovnat, si každý volil podle vlastní povahy, zkušeností a přístupu k životu. Psychologové a psycholožky tehdy radili, aby lidé vnímali své emoce včetně strachu, který je v takové situaci přirozený. Aby si emoce přiznali a nepotlačovali je. Stejná rada platí i více než rok po začátku ukrajinské války.

„Je nesmysl říkat, že musíme zapomenout na emoce nebo je potlačit. Je to přesně naopak, musíme je vzít do hry. Problém je, že naše společnost není zvyklá s nimi pracovat. Emoční výchova bohužel není součástí školních osnov,“ říká Iva Poláčková Šolcová z Psychologického ústavu AV ČR, která se výzkumem emocí dlouhodobě zabývá

Proč není dobré krotit emoce
Obrovským náporem na psychiku byla už pandemie covidu-19, která v Evropě začala v březnu 2020 a trvala s různou intenzitou téměř přesně dva roky. V době lockdownu se Iva Poláčková Šolcová zúčastnila v rámci projektu Vědci do výuky několika online hodin na základních školách, aby s dětmi mluvila mimo jiné o důležitosti emocí. „Mluvili jsme o jejich pocitech, ptala jsem se jich, jak prožívají pandemii. Byly velmi překvapené, že se jich na něco takového vůbec ptám. Často mi říkaly, že se zlobí, ale zároveň nevědí, jak mají svůj vztek ventilovat,“ vzpomíná psycholožka.

Prvním krokem ke zpracování emoce je si ji pojmenovat. Přiznat si třeba, že mám vztek, že se strašně zlobím. Nebo že mám strach a bojím se, aby pandemie netrvala věčně, případně že válka začne i u nás. Zejména pro dospívající (ale nejen pro ně) může být těžké připustit si strach a další silné pocity, říct si o pomoc.

Na důležitost otevírání tématu strachu nebo vzteku upozornila loni krátce po začátku války katedra psychologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně v doporučení pro střední školy: „Důležité je před emocemi studentů neuhýbat, ale přijmout je a pomoci jim je zpracovat. Jejich uvědomění si a nepotlačování pomáhá prevenci hlubšího problému, který by mohl nastat.“ 

Přirozený, ale v míře   
Strach je emoce, která je s námi odjakživa. Je signálem, jenž nás má upozornit na hrozící nebezpečí. Ve zdravé míře je tedy pozitivní a potřebný pro přežití lidského druhu. Obav ale nesmí být přespříliš. „Pro dnešní dobu je specifické, jak se na vytváření a šíření strachu podílí veřejný prostor, zejména skrze média. Dříve se člověk mohl z negativního zážitku oklepat, než přišel další, ale dnes jsme informacím o různých hrozbách vystaveni každý den,“ říká Kateřina Zábrodská z Psychologického ústavu AV ČR.

V poslední době jde přitom o vyloženě traumatizující zprávy, ať už při referování válečných událostí nebo přírodních katastrof, jakou bylo například tragické zemětřesení v únoru v Turecku a Sýrii. „Prakticky denně můžeme vidět zabité nebo prchající lidi, vybombardované nebo zřícené domy, zničené vesnice. Lidská psychika na takovou nálož není připravená. Nejsme nastaveni na vstřebávání tolika negativních zpráv,“ dodává vědkyně.

Z praxí psychologů a psycholožek v terénu vyplývá, že přibývá lidí s úzkostnými poruchami, neurózami a depresivními stavy, a to i mezi dětmi. Odborníci hlásí, že mají naplněnou kapacitu a na termín konzultace se čeká i několik měsíců. 

Vlivu negativních zpráv na lidskou psychiku si všímají i neurovědci. Zjišťují, že nekontrolované vystavení se médiím způsobuje každodenní mikrotraumata, jejichž důsledky se projevují na změnách mozku. Ve větším měřítku se tímto fenoménem začali zabývat po útocích na „dvojčata“ v New Yorku, k nimž došlo 9. září 2001. „Zjistili, že mediální prezentace katastrofálních událostí prokazatelně zvyšuje úzkosti. Čím více lidé sledují negativní zprávy, tím hůře se cítí,“ zmiňuje Kateřina Zábrodská.

S tím souvisí nový fenomén, tzv. „doomscrolling“. Představme si člověka s mobilem v ruce, který neustále „sjíždí“ zpravodajské kanály a sociální sítě a má nekontrolovatelné nutkání klikat na negativní zprávy, případně je sdílet, komentovat a zabývat se jimi. Čas od času se tak chováme všichni, protože je to lákavé a obzvlášť o čerstvých událostech chceme být informováni.

„Je to částečně přirozená reakce na strach, chceme vyhledat maximum informací, abychom se připravili na potenciální rizikovou situaci. Pokud bychom se tak ale chovali dlouhodobě a ve zvýšené míře, mohlo by to u nás vést k vážným psychickým problémům,“ vysvětluje Kateřina Zábrodská.

Doomscrolling se považuje za formu behaviorální závislosti, tedy závislosti v chování, podobně jako existuje třeba závislost na práci či nakupování. O závislosti mluvíme ve chvíli, kdy takové chování člověku zabraňuje věnovat se jiným věcem, kdy je jeho mentální prostor zcela zahlcen nutkavostí k činnosti, na níž je závislý.

V případě závislosti na negativních zprávách jde o to, že takový člověk může mít tendenci reagovat na vzdálenou hrozbu (o které však dennodenně slýchá a čte), jako by byla reálná a přítomná. Začne se chovat ustrašeně, anebo naopak hledá možnosti obrany (proti neexistujícímu nebezpečí). Vzpomeňme třeba na případ českého důchodce, který v létě 2017 na Mladoboleslavsku úmyslně položil části pokácených stromů na koleje, a způsobil tím nehody vlaků (naštěstí bez vážných následků). Kolem kolejiště poházel lístky naznačující, že čin připravili muslimští teroristé.

Později vypovídal, že chtěl varovat spoluobčany, aby nebyli laxní k nebezpečí, které kolem sebe viděl – měl jím na mysli skupiny lidí migrujících z muslimských zemí. Svým činem chtěl pomoci zajistit více hlasů ve sněmovních volbách hnutí SPD Tomia Okamury a v následných prezidentských volbách Miloši Zemanovi. Oba politici aktivně využívali strach z migrace jako nástroj ve svých volebních kampaních.  

Strach jako zbraň
Stejnou taktiku – tedy použít strach a obavy jako zbraně a voliče jako rukojmí – jsme mohli zaznamenat také v prezidentských volbách, které se konaly na začátku letošního roku. Citelné to bylo zejména před druhým kolem, do nějž postoupili generál ve výslužbě Petr Pavel a bývalý premiér Andrej Babiš. Marketingový tým druhého jmenovaného tehdy mimo jiné využil téma války a míru. V ulicích a kolem silnic se objevily billboardy s nápisy „Nezavleču Česko do války. Jsem diplomat, ne voják. Prezident Babiš“ nebo „Generál nevěří v mír. Volte mír. Volte Babiše.“ Druhým zásadním tématem Babišovy kampaně byla opozice vůči vládě Petra Fialy, která podle kandidáta mohla za zhoršování ekonomické situace v Česku. I v tomto případě hrál roli strach – tentokrát ne z války, ale z poklesu životní úrovně obyvatel.

Na určitou část českých voličů hesla postavená na fenoménu strachu bezesporu zabírají, i když Andreji Babišovi nakonec k vítězství nepomohla. Odborníci v této souvislosti hovoří o takzvané kultuře strachu, kterou podobně stavěné kampaně spíše posilují, než aby společnost vedly k odolnosti vůči obavám. 

Kultura strachu bují v prostředí, jež vykazuje sníženou míru sebeúcty a sebevědomí a zároveň zvýšenou míru pocitů neurčitého nebezpečí a nejistoty. Zranitelní jsme především v případě, kdy nemáme kontrolu nad děním kolem sebe a máme pocit, že nemůžeme nic ovlivnit, protože „stejně všechno řídí ti nahoře“, případně „za to můžou ti druzí“.

Dlouhodobé působení kultury strachu může vést k rozvinutí takzvané naučené bezmocnosti – životního postoje rezignace, kdy se člověk nesnaží zlepšit své životní podmínky, i když by mohl. Má totiž opakovanou zkušenost s tím, že jeho předchozí pokusy selhaly – ať už skutečně, nebo domněle. „Bezmocní“ bývají jak jedinci, tak celé komunity nebo společnosti.

V případě společnosti je to autoritářský vůdce nebo totalitní systém, kdo ji udržuje ve stavu bezmoci – typickým příkladem byl komunistický režim v Československu do roku 1989. Tomu vyhovovali občané, kteří se uzavřeli do svých rodinných jednotek a rezignovali na snahu cokoli kolem sebe měnit. Naučili se, že stejně nic nezmůžou a (oprávněně) se domnívali, že je za protirežimní činy čeká trest.

Máme se dobře, ale máme strach

Jako kdyby v nás stále něco z rezignovanosti normalizované společnosti zůstávalo. Svědčí o tom výsledky průzkumu mezinárodní výzkumné platformy ResWell, koordinované vědci z Telavivské univerzity. Ptali se lidí v České republice, na Slovensku, v Polsku, Estonsku, Gruzii, Izraeli a na Ukrajině, jak zvládají dopady konfliktu rozpoutaného v únoru 2022 Ruskem. Cílem bylo zjistit míru odolnosti obyvatelstva vůči hrozbám a krizím.

Průzkum se zaměřil na šest kritérií – tři pozitivní, tři negativní. V pozitivní části se zjišťoval pocit životní pohody, morálka ve smyslu aktivního přístupu k řešení krizí a nadějeplnost (naděje, že krize nám neublíží, naopak že díky ní můžeme vyrůst). Negativními indikátory byly stresové faktory, pocit neurčitého ohrožení a konkrétně pociťované hrozby.

Výsledky ukázaly zvláštní rozporuplnost současného prožívání krize v Česku. „Pociťujeme nejvyšší míru životní pohody i pocitu bezpečí ze všech zkoumaných zemí. Žije se nám dobře a nemáme záměr svou zemi opustit. Zároveň ale nejsme tolik odhodlaní podílet se na řešení krizí a nemáme naději, že by nás situace spjatá s válkou na Ukrajině jakkoli posílila,“ shrnuje Alice Koubová z Filosofického ústavu AV ČR, která koordinovala českou část průzkumu.

Z mezinárodního srovnání vyplynulo, že česká společnost v sobě nese pocit neurčitého ohrožení a zranitelnosti. Jako jejich hlavní zdroj uváděla finanční poškození země v důsledku války a uprchlickou vlnu. V době sběru dat – v říjnu 2022 – vyjádřili respondenti ze Slovenska a hned po nich z Česka relativně nejnižší podporu ukrajinským uprchlíkům (třeba proti Polákům).  

„Česká společnost vnímala ukrajinskou válku jako zátěž v tom smyslu, že nám způsobuje především ekonomické potíže. Až tolik jsme necítili, že problémy, jimž čelí Ukrajina, jsou v druhém plánu také našimi problémy. Místo toho jsme se sytili pocitem nekonkrétního ohrožení, a vytvářeli tak živnou půdu pro rozvíjení kultury strachu,“ říká Alice Koubová.

V interpretaci dat je třeba vzít v úvahu, že je vědci sbírali osm měsíců po vypuknutí ozbrojeného konfliktu, v době, kdy kulminovala určitá únava z tématu, a především na plné obrátky na společnost působila dezinformační kampaň.

Nedílnou součástí moderní války je totiž informační válka, která se vede například na sociálních sítích a prosakuje do médií. „V určitou dobu byl ten narativ velmi silný, lidé se strašili třeba tím, že vláda bude v zimě kontrolovat, na kolik stupňů budeme topit. Šlo o cílené dezinformace. Nejenom proto si myslím, že nelze dělat dalekosáhlé závěry pouze na základě jednoho průzkumu,“ míní Iva Poláčková Šolcová.

Zmiňuje přitom jiný průzkum – dlouhodobý projekt Českého rozhlasu a společnosti PAQ Research Život k nezaplacení, který reportuje mimo jiné o tom, že na ukrajinské uprchlíky už od začátku války nějak přispěla více než polovina českých domácností a nadpoloviční většina lidí vnímá pozitivně jejich integraci do naší společnosti. 

Magnetizující vliv lídra nebo lídryně
Nicméně co se týče dat k odolnosti společnosti, jsou výsledky průzkumu platformy ResWell zatím jediné, které nám nabízejí určitou mezinárodní komparaci. Vyplývá z nich, že proti nám vykazují větší odolnost a nadějeplnost Estonci a Poláci, a zejména Ukrajinci. Na individuální úrovni sice zažívají stres a trauma, ale co se týče společenského nastavení, projevují se jako velmi silní. Z průzkumu vyplynula jejich velká připravenost čelit aktuálnímu nebezpečí.

Jedním (i když ne jediným) vysvětlením může být silný pozitivní lídr v osobě prezidenta Volodymyra Zelenského, který ve svých lidech povzbuzuje naději a podporuje odvahu. „Budeme zpívat koledy, vesele jako vždy a hlasitěji než zvuk generátoru. I v naprosté tmě se najdeme, abychom se pevně objali. A když nebude teplo, budeme se dlouho objímat, abychom se zahřáli,“ řekl například ve vánočním proslovu v prosinci 2022. Posilování odolnosti a odhodlání ukrajinské společnosti pomáhá i svými výjezdy do krizových oblastí, k frontové linii a do nemocnic.

„Lídr a obecně představitelé řízení státu mají masivní vliv na společnost, jejich slova a činy mohou mít až magnetizující účinek. Z toho důvodu je důležité, aby slova a činy nebyly v rozporu, protože pak se stanou nedůvěryhodnými a důvěra se do společnosti vrací mnohem déle, než jak rychle je možné ji ztratit. Etická kultura lídrů je jednou ze základních opor společenské odolnosti,“ zdůrazňuje Alice Koubová a používá příměr horského vůdce. Představme si výpravu ve vysokých horách, přicházející bouři, chlad, sníženou viditelnost… V takové situaci budeme rádi za lídra, který v klidu upozorní na krizová místa, na základě znalosti členů skupiny rozdá úkoly podle jejich schopností, sám se ujme koordinace a vyvede tým z bouře. Taková společnost má větší šanci na přežití než skupina vedená chaotickým šéfem, který šíří a posiluje hromadnou paniku, anebo lídrem slabým, jenž se nechá vláčet ostatními a má strach se za svá rozhodnutí postavit.

„Na druhé straně je třeba si uvědomit, že česká společnost je pod soustředěným působením dezinformačních kampaní. Naši lídři nemají za úkol jen dobře vést, ale musí zároveň ochránit společnost před velmi propracovanými a masivními útoky, jejichž cílem je důvěru ve vedení státu rozbít uměle. Dezorientovaná společnost bez vnitřních propojení důvěry se snadněji stane kořistí útočícího státu, a to je záměr hybridní války,“ doplňuje Alice Koubová.

Studium odolné společnosti
Kvalita leadershipu, ale i soudržnost společnosti, stabilita jednotlivých organizací, institucí a komunit i psychické zdraví jednotlivců – to vše jsou témata, na která v posledních měsících začali systematicky soustředit svou pozornost čeští společenští vědci a vědkyně. Akademie věd je podporuje programem Strategie AV21 Odolná společnost pro 21. století, na celostátní úrovni pak výzkum v této oblasti koordinuje SYRI – Národní institut pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik (virtuální vědecký hub, který sdružuje odborníky z Masarykovy univerzity, Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR).

Jedním z důležitých termínů, které rozvíjejí, je odolnost nebo přesněji řečeno rezilience. Ještě před pár lety bychom se s tímto výrazem setkali maximálně v několika odborných textech. V Českém národním korpusu, který obsahuje na pět miliard textových slov, se do roku 2021 vyskytlo slovo „resilience“ nebo „rezilience“ pouze v desítkách případů.

Novější údaje z tohoto zdroje nejsou k dispozici, určité, byť ne přesné srovnání můžeme nalézt prostřednictvím monitoringu médií společnosti Newton Media. V českých mediálních výstupech za rok 2022 zaznamenala použití slov „rezilience“ či „resilience“ ve zhruba tisícovce různých článků.

Co přesně si můžeme pod těmito termíny představit? Jsou odolnost a rezilience synonyma? Ne tak úplně. Odolný může být materiál vůči korozi, odolná může být plodina proti škůdcům, odolná může být i bunda proti větru a dešti. Synonymem by asi v tomto případě bylo slovo rezistentní, spíše než rezilientní.

„České slovo odolnost napovídá, že existuje nějaký vnější tlak, kterému je třeba se bránit. Jenže příčiny některých krizí, jimž nyní čelíme, například klimatický rozvrat, spočívají v našem vlastním společenském nastavení a směřování. V případě těchto krizí je nutné chápat odolnost jako schopnost transformovat se, a tím snížit dopady krize. Kdybychom se jen bránili, aniž bychom změnili svůj postoj, postupovali bychom sebedestruktivně,“ říká filozofka Alice Koubová, která vede výzkumný tým SYRI zabývající se reziliencí.

Podle Alice Koubové je vhodnější používat spíše slovo rezilience než odolnost, zahrnuje totiž širší významy. „Může mít podobu rezistence vůči násilí, jako to vidíme například u obyvatel Ukrajiny, nebo adaptace na nové podmínky – třeba v souvislosti s pandemií covidu-19, ale také transformace chování, chápání sebe sama a fungování systému, jak je to potřeba tváří v tvář klimatické krizi,“ říká filozofka.

Do společenských věd uvedli termín rezilience psychologové v anglo-americké odborné literatuře zhruba v šedesátých letech 20. století. Uvažovali o ní jako o nástroji proti stresu a jeho dopadu na lidské duševní zdraví. Autoři studií zpočátku vysvětlovali rezilienci jako víceméně daný a trvalý rys osobnosti, později se však stále více shodovali na tom, že jde o dynamický proces adaptace na různé nepříznivé situace.

„O resilienci panuje mezi autory shoda v tom smyslu, že se jedná o konstelaci charakteristik, jejíž vývoj není ukončen. Resilience se vyvíjí v průběhu života a lze ji cíleně cvičit, trénovat, kultivovat a posilovat,“ píše se v práci Některé psychofyziologické souvislosti resilience, kterou vydal Psychologický ústav AV ČR v roce 2007 (autorkou je Iva Šolcová, matka Ivy Poláčkové Šolcové).

Rezilience jako nástroj proti strachu
Ani rok po začátku ruské invaze na Ukrajinu není válka u konce, zpravodajské služby a vojenští experti predikují, že konflikt může trvat ještě dlouho. Válčení se bohužel neomezuje na frontové linie, ruské rakety dopadají na civilní cíle včetně obytných domů plných lidí a ničí energetickou infrastrukturu. V médiích je informování o válečném dění stále silně přítomné a realita konfliktu na nás pořád dopadá. Spíše než živelný strach, který jsme cítili zpočátku, v nás zůstává určitá tíseň. Ono neurčité ohrožení, o němž hovořila Alice Koubová v souvislosti s mezinárodním průzkumem, jako by zůstávalo ve vzduchu.

„Kdybychom byli kameny, nemáme se čeho bát. Pakliže jsme lidé, máme vědomí a svobodu, vždy budeme zažívat neurčitosti, nejistoty a krize. Svého strachu je potřeba se nebát, neuhýbat mu a nezatlačovat jej,“ říká Alice Koubová. Obrnit se vůči tomu, na co nás strach upozorňuje, může být v důsledku destruktivní. Když se svému strachu nebudeme věnovat v danou chvíli, časem nás stejně dožene a poneseme si o to větší následky později. Prvním krokem je uvědomění si problému a jeho přijetí.

„Reflexe a sebereflexe jsou klíčové. Čím více člověk zná sám sebe, tím lépe dokáže rozpoznat, co mu dělá a nedělá dobře. Třeba v případě traumatizujícího zpravodajství si dokáže říct: ‚A dost, nemůžu ho tímto způsobem sledovat.‘ Rozpozná jevy, o nichž už ví, že by je nedokázal zvládnout, a udrží si mentální odstup,“ pokračuje psycholožka Kateřina Zábrodská.

Dobrou zprávou je, že odolnosti (rezilienci) se dá naučit. „Se zvládáním stresu, úzkosti a obav pomáhá hned několik psychologických technik. Přestože jsou někteří lidé od přírody odolnější a jiní citlivější, vrozený temperament je pouze jeden z faktorů osobnosti. Na všem ostatním se dá pracovat,“ vysvětluje Kateřina Zábrodská. Vůle, odvaha, ctižádost, nadějeplnost, pozitivní vztah ke změnám – všechny tyto aspekty si podle ní můžeme v průběhu života osvojit a postupně upevňovat.

Pohybujeme se zde v oblasti zvané pozitivní psychologie, jejímž zakladatelem je americký vědec Martin Seligman, mimochodem autor pojmu naučená bezmocnost, o kterém již byla řeč. Pozitivní psychologie rozvíjí koncept osobních zdrojů člověka. Těch je celá řada – kupříkladu psychologický kapitál, naučený optimismus nebo růstové mentální nastavení. V zásadě jde o typ nahlížení na stresové události. „Optimismus ve zdravém slova smyslu není slepá víra, že všechno dobře dopadne. Spíše jde o přesvědčení, že i když se stane špatná věc, neznamená to katastrofu a dá se z ní poučit,“ doplňuje Kateřina Zábrodská.

Příklad: člověk je vyzván k veřejnému vystoupení, třeba na konferenci. Je nervózní, má strach ze selhání, je to na něm znát, koktá, červená se nebo drmolí. Buď svůj strach z veřejného vystoupení zatlačí, popře ho, stáhne se do sebe a už nikdy víc v sobě nenajde odvahu znovu vystoupit, anebo si svou emoci přizná a zanalyzuje si, v čem přesně udělal chyby, uvědomí si, že příště více zapracuje na obsahu vystoupení a třeba se přihlásí na kurz rétoriky a práce s dechem a hlasem. 

„Tohle všechno se dá naučit a může to pomoci člověku zvládat stres a pocity ohrožení. Pravda ale je, že se obecně o těchto možnostech neví. Bylo by velmi potřebné, kdyby se o technikách duševní práce a obecně o psychické pohodě více mluvilo už na základních školách,“ dodává Kateřina Zábrodská.

Máme rezilientní organizace?
Pracovat na osobní odolnosti je jistě dobré pro každého jednotlivce a jeho individuální štěstí. Jak ale zajistit, aby byla rezilientní celá společnost? Aby byla silnější, nepodléhala kolektivním strachům, dokázala včas a účinně rozpoznat dezinformace a lži ve veřejném prostoru a nebyla náchylná k autoritářským a populistickým řešením?

Prvním krokem je opět uvědomit si fakta. Zjistit, nakolik je naše společnost odolná a kde má naopak rezervy. Relevantních dat, která by nám mohla otázku věrohodně zodpovědět, zatím moc nemáme. K dispozici jsou dílčí průzkumy veřejného mínění, třeba jako ten výše zmíněný o zvládání dopadů války na Ukrajině.

Jedním z prvních úkolů vědců a vědkyň sdružených v SYRI je proto shromáždit co nejvíce podložených informací a následně je zasazovat do kontextu. V devíti tematických balíčcích se pomocí kombinace dotazníkových šetření, kvalitativních rozhovorů a dalších metod podívají na české zdravotnictví, školství, státní správu a další segmenty společnosti.

Napadlo vás někdy, nakolik rezilientní je organizace, instituce nebo firma, ve které pracujete? Jestli má nastavené funkční procesy k zvládání stresu a psychické pohody zaměstnanců? I to jsou totiž velmi důležité součásti společenské odolnosti. „Z dosavadních výzkumů zatím vyplynulo, že české veřejné instituce vesměs nemají systémový nástroj, jak podporovat rezilienci zaměstnanců. Nemají vypracované metody, jak zjišťovat well-being pracovníků ani jak jej zajistit,“ říká Kateřina Zábrodská, která se tímto tématem dlouhodobě zabývá. Soustředí se přitom zejména na oblast školství.

„V rámci SYRI připravujeme velké panelové šetření, v němž chceme zmapovat spokojenost učitelů. Zajímá nás, nakolik pociťují stres či syndrom vyhoření nebo jestli se setkávají s konflikty na pracovišti. Protože pokud mají řešit šikanu mezi žáky, měli by primárně zvládat kritické situace mezi sebou,“ doplňuje psycholožka. Podobná šetření se uskuteční také v nemocnicích a na úřadech státní správy. Ukazuje se, že zatímco některé větší soukromé firmy na pohodu svých zaměstnanců dbají (nabízejí vzdělávací kurzy, koučování i psychologickou podporu), ve státním sektoru takové možnosti citelně chybějí.

Podle Kateřiny Zábrodské by si stát měl vzít zlepšení pracovních podmínek ve veřejném sektoru za prioritu. Mělo by se celkově zapracovat na proměně veřejného diskurzu. Pokud budeme stále uvažovat jen o tom, že je třeba státní sektor redukovat, abychom ušetřili peníze v rozpočtu, aniž bychom se podívali na to, jak chod institucí zefektivnit a nastavit v něm férové pracovní podmínky, k vyšší rezilienci institucí, ale ani společnosti to nepovede.   

Nejsme bezmocní
Když se mluví nebo píše o lidské odolnosti, uvádějí se někdy příklady silných hrdinů a hrdinek, kteří přežili hodně traumatickou událost (třeba za druhé světové války). Jenže zpravidla jde o velmi ojedinělé příběhy, jež nás sice mohou inspirovat, ale zároveň se nemusí úplně protnout s naší životní zkušeností. Žitý kontext je totiž zcela odlišný.

Přitom i v naší současné společnosti se nacházejí lidé, kteří mohou jít příkladem. Alice Koubová zmiňuje, že ještě letos by měla vyjít kniha rozhovorů, která podobné příběhy nabídne. „Vybrali jsme čtrnáct osobností z různých oblastí veřejného života, které podle nás zásadním způsobem praktikují principy odolnosti. Nejdou cestou síly, ale spíše účinného propojování aktérů, kterým jde o stejnou věc.“ Rozhovor do knihy poskytla například zmocněnkyně vlády pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková nebo šéf Evropské obranné agentury Jiří Šedivý.    

Na jejich příbězích je inspirující, že se snaží budovat lepší svět ve svém oboru – posouvají témata, na kterých jim záleží, ať už se to týká příležitostí ve vzdělávání, dostupnosti péče, vymahatelnosti práva a podobně. 

Pokud bychom totiž chtěli hned měnit celý svět, budeme propadat frustraci, že se nám to nedaří. Mylně si z toho odvodíme vlastní bezmoc a rezignovanost, kterou ale zároveň aplikujeme i na oblasti, jež naopak ovlivnit můžeme. „Tenhle přesmyk – že když jsme bezmocní v globálních otázkách, jsme bezmocní kompletně – ten máme možnost změnit. Návodem je zmapovat si, kde můžu věci skutečně ovlivňovat, a tam působit,“ uzavírá Alice Koubová.

Máme plně ve svých rukou, jak se budeme chovat ve své rodině, jestli v sobě najdeme vnitřní odvahu říct svým nejbližším, jak se cítíme, nebo se jich zeptat, jak se cítí oni. Můžeme ovlivnit, jestli se budeme stýkat s pozitivně naladěnými přáteli nebo se obklopovat škarohlídy. Máme možnost se na ostatní usmívat a podporovat je, spíše než na každém hledat chyby a zveličovat problémy. Můžeme si nastavit vnitřní zrcadlo, uvědomit si své emoce a nebát se o nich mluvit nahlas. Když se na někoho zlobíme, mluvme o tom. Když se necítíme příjemně v kolektivu, zkusme na to zavést řeč.

Někdy je nezbytné jít do konfliktu, nevyhýbat se mu. Vždy je ale dobré se před ním zhluboka nadechnout. Abychom zvládli i náročné situace, musíme v sobě pěstovat vnitřní sílu, víru a naději. Tu můžeme čerpat i úplnými drobnostmi, jako jsou třeba procházky, návštěvy divadla, čtení inspirativní hezké knihy nebo posezení s přáteli. 

Proti strachu a obavám z vnější reality není třeba bojovat zavíráním očí před negativními událostmi, které se dějí nezávisle na nás. Není nutné ignorovat televizní či online zprávy, ať už v nich dominuje covid-19, nebo válka na Ukrajině. Receptem je přijímat špatné zprávy po menších dávkách, jež zvládneme. A snažit se – třeba i o malé – změny v oblastech svého života, které máme možnost ovlivnit.

Text je převzat z magazínu Akademie věd ČR A / Věda a výzkum 1/2023 (19.4.2023)