Vzrůst vzdělanosti jest od prvopočátku provázen vzrůstem čistotnosti. Již staří egyptští kněží učili, že bůh nenávidí nečistoty, vody si vážili jako živlu životodárného, a proto též uctívali vodní zvířata, jako byl krokodýl, a vodní ptáky, jako byl Ibis posvátný. Časté koupele ukládali jako povinnost. Vzdělanost řecká a římská, která odtud částečně pochodila, vyznačovala se také pečlivým pěstěním těla a pilným omýváním. Obřad křtu vznikl také u národů východních, u nichž byl obrazem očištění duševního. Proto také vynález nejdůležitějšího prostředku čisticího, mýdla, sluší hledati v těchto zemích.
Jedním z nejstarších kulturních národů starověkých byli Feničané, kteří bydlili v krajích na severu od Palestiny, kde měli staroslavná města Sidon a Tirus. Jim se připisuje vynález skla stejně jako vynález mýdla. Feničané byli slavní plavci a založili na břehu moře Středozemního mnoho osad, z nichž nejslavnější bylo africké Karthago. Ale i na březích dnešního Španělska, Francie a Itálie měli svá města a tak se zdá, že přinesli své znalosti mýdla do Gallie, nynější Francie. Alespoň římský spisovatel Plinius píše, že v Gallii a Germanii (nynějším Německu) se vyrábí mýdlo působením louhu popelového a vápna na kozí lůj, tedy v podstatě stejně, jako se mýdlo v ceších modlářských vyrábělo až po naše časy.
Tehdy bylo v celé střední Evropě a ovšem i v krajích našich mnoho lesů bukových a popel bukového dříví obsahuje potaš, z níž se vyrábělo měkké mýdlo mazlavé. Avšak toho mýdla právě neužívali k mytí, nýbrž z něho vyráběli léky a různé masti. K výrobě mýdla tvrdého či sodného jest potřebí sody, kterýžto rozdíl již tehdy prý byl také znám.
Lidé prali popelem z dřevěného uhlí, sodou, odvarem z různých rostlin a v Římě se tehdy pralo všeobecně zahnívající močí. Nedivme se tomu, neboť všechny tyto látky, potaš, tj. uhličitan draselný, soda, uhličitan sodný a čpavek čili amoniak, vycházející ze zahnívacích látek ústrojných dusíkatých, jsou zásady, tj. látky, které horlivě se slučují s kyselinami a rozkládají tuky, měníce je na mýdla. Tedy mýdlem se vlastně již tehdy pralo, ač se mýdlo při praní teprve v malém množství tvořilo a proto mnoho neúčinkovalo. A přece staří národové, zvláště stavů vyšších, dbali o čistotu a nutili otroky, aby stále na ně prali a po nich čistili.
Bylo zvykem, že kněží babylonští, asyrští, egyptští i feničtí a po nich i kněží řečtí a římští se oblékali v plátna bělostná, tzv. byssus, pocházející z dob nejstarších; tato plátna se musila často práti. Dělníci, kteří takovou práci konali nazývaní v Římě fulones, byli v opovržení, protože byli nuceni po městě shromažďovati moč, již daleko za městem nechali zahnívati; potom v ní prádlo našlapovali, aby čpavek z ní vyloučený rozpustil všechny mastnoty a tuky ve špíně prádla obsažené. Čerstvá moč jest totiž kapalina kyselá, která teprve, když delší dobu zahnívá, se rozloží a stane zásaditou. Jsou v ní obsaženy různé soli kyseliny močové, tzv. močany, které svým rozkladem nejprve utvoří uhličitan amonný, mající podobné vlastnosti jako má potaš nebo soda. Prádlo takto vymáčené se potom teprve pralo na čisto v tekoucí vodě a palicemi tlouklo, jak se to posud děje v Itálii a v jiných zemích jižních.
Ale moč již tehdy se zdála býti málo vhodnou k čištění prádla a také se jí lidé štítili. Proto hledali prostředky nové, které by ji nahradily. Takový prostředek, jak již pověděno, byl nalezen v popelu bukovém, který obsahuje uhličitan draselný čili potaš. Slovo to souvisí se slovem pot, které ještě dnes ve francouzštině značí hrnec, a s německým slovem Asche, což jest popel. Jest tedy potaš popel, který zbýval hrnčířům po vypálení hrnců. Popel se vyluhoval a tím se ve vodě rozpouštěl zmíněný již uhličitan draselný. Potaš má arci silnější účinek než uhličitan amonný, obsažený ve shnilé moči.
Čteme často, že za starověku si lidé sypali při velkém zármutku na hlavu popel. Možná, že to takto mělo smysl očistný právě tak jako holení vousů a hlavy, protože původní národové pastevečtí, zvláště pasáci vepřů, byli velice obtěžováni různým hmyzem, který roznášel nemoci. Potom bylo nutno důkladně se umýt, při čemž potaš z popela účinkovala jak mýdlo.
Arci středověk nebyl přízniv péči o čistotu, protože tehdy lidé příliš stále myslili na život posmrtný a zanedbávali tím život svůj pozemský. Nečistotou středověku se strašlivě šířily různé nemoci nakažlivé, jako byl mor, tehdy zvaný černá smrt. Není tomu dávno, co se poznalo, že pouze naprostá čistota zabrání šíření nákaz.
O takové čistotě neměli tehdy lidé ani ponětí. Ano, mnozí se domnívali, že konají věc záslužnou a bohumilou, když se všechen čas nemyjí, v nečistotě nechávají své rány hnisati a když celý život nosí jednu košili. Mnozí trápili své tělo tím, že nosili košile drátěné nebo žíněné, a i o našem Milíči z Kroměříže, velkém to předchůdci Husově, jest známo, že nechtěl obléci čisté košile, snášeje trpělivě útrapy s tím spojené, až jeho přátelé násilím do nové košile jej oblékli.
V době asketismu, tj. sebetrýznění, pokládali mnozí mytí za marnivost a v klášteřích některých řádů bylo to vůbec zakázáno. Nedivíme se, že v době tak malé úcty k tělu tělo chátralo a s ním i duch, neboť jen ve zdravém, čistém těle může sídliti zdravý, čistý duch.
Také středověcí rytíři a jejich paničky nosili jedno prádlo celý život, nosili-li je vůbec. Také v dobách největšího utlačování lidu se málo dbalo čistoty. Ještě ve století 17., kdy vládl ve Francii Ludvík XIV., který měl tak slavný dvůr, že byl jmenován králem slunečním, bylo u samotného dvora, jenž sídlil ve Versaillích u Paříže, velmi nečisto. O králi samotném bylo známo, že nikdy se nemyje vodou; stačilo mu přetřít si obličej a ruce denně šátkem namočeným v lihu. Ze zámku svého dal odstraniti vanu jako věc úplně zbytečnou. Koupelí se tehdy užívalo pouze na rozkaz lékařův. Dámám se radilo mýti si denně ruce mýdlem mandlovým a obličej „téměř stejně často“. Mýdla se tedy užívalo spíše jako prostředku toaletního než pro čistotu. Přes to mýdla se vyráběla a mydlářství se pokládalo za umění již na počátku středověku.
Mydláři nebyli v opovržení jako starořímští práči. Zachovala se listina z roku 801, v níž Karel Veliký, král říše francké, rozkazoval správcům svých statků, aby se snažili získati „dobré umělce“ a mezi nimi jmenuje i mydláře. Kolem roku 1000 v Marseille se již vyrábělo slavné mýdlo marseillské, které teprve v 15. století bylo zatlačeno s trhu stejně proslulým mýdlem benátským. V domácnostech měšťanských se však prádlo dále pralo v popelovém louhu a teprve od polovice 17. století máme zprávy, že se prádlo s tímto popelem vařilo. Teprve vařením prádla mohla potaš v popelu obsažená znatelně rozkládati tuky špíny a tím byl dán již krok k hotovení skutečného mýdla po domácku, což v našich dobách se za války také dělalo, arci nikoli popelem, nýbrž louhovým kaménkem, jak nazývali hydroxid sodný.
I u nás v Čechách počalo řemeslo mydlářské rozkvétati již v době lucemburské, ale rostlo pomalu, protože si hospodyně svá mýdla vařily většinou samy.
Před válkou třicetiletou bylo v Praze již 52 mistrů mydlářských v obou větších městech a na Malé straně 6 mistrů.
Cech mydlářů pražských vznikl roku 1464 a později byl sloučen s cechem svícníků, jak tehdy říkali svíčkařům.
Všechna mýdla hotovená až do 18. století byla mýdla draselná, mazlavá, jichž dnes používáme jen zřídka. Ale popela bukového bylo stále méně a méně.
Vrchnosti si vymiňovaly v desátcích, které jim poddaní musili odváděti, všechen popel z domácností, který daly vyluhovati, a potaš prodávaly mydlářům a sklárnám na výrobu českého skla draselného.
Ale války stále trvající způsobily, že v Evropě z něho zanikaly ponenáhlu husté lesní porosty. Vojska přecházející porážela lesy a sedlák, který se svým dobytkem byl nucen v lesích se ukrývati, kryl z nich svou potřebu dříví, která v krutých zimách byla jistě značná.
I kontribuce a výdeje válečné byl nucen platiti z prodeje dříví, a tak lesy, dříve tak hojné a husté, řídly a kraj se měnil v step. Již v 18. století počínají se množiti nářky na nedostatek stavebního dříví, neboť tehdy ještě nebylo zákonů chránících porosty lesní a mýtiny samy počaly se plniti břízami a osikami.
Bukový popel byl stále vzácnější a potaš čím dále dražší. Proto se počala hledati náhrada za potaš. Arci byly tu ještě velké porosty v Rusku, v Illyrii a v Severní Americe, ale tato potaš byla již dražší o dovozné. Vedle potaše byla tu soda, která také byla známa již ve starověku. V některých makedonských a egyptských jezerech byla rozpuštěna a stačilo vodu z nich odpařiti, aby se mohla soda odtud vyvážeti. Tehdy neznali ještě dobře rozdílu mezi sodou a potaší a často si obě látky pletli, zaměňujíce je nadto i se salnitrem čili ledkem. Jako za starověku vozila se soda i později z Egypta. Říkali jí trona. Když byla objevena Amerika, byla soda nalezena ve střední a jižní Americe a odtud byla přivážena. Protože byl dovoz příliš drahý, pokoušeli se sodu vyrobiti z popela tak jako potaš a skutečně se to dařilo. Bylo jen třeba použíti k tomu rostlin přímořských, protože voda mořská obsahuje mnoho solí sodných, jimiž jest i pobřeží nasáklé.
Zvláště na březích španělských rostla bylina zvaná botanickým jménem Salsola soda. Protože její popel byl bohatý sodou, počali ji pěstovati ve velikém množství a prodávali její popel pode jménem barilla. Také ve Francii pěstovali na mořském pobřeží podobnou rostlinu, zvanou latinsky Salicornia annua, jejíž popel obsahoval asi 15 % sody. V Normandii zase spalovali mořské řasy vyvržené příbojem na břeh a nazývali jejich popel varek, kdežto ve Skotsku vyráběli podobný popel tzv. kelp. Tyto poslední dva druhy popela se staly později známými tím, že v nich byl nalezen nový prvek, jod, jenž se stal velice užitečným v lékařství a ve fotografii. Všechny tyto pobřežní krajiny zbohatly pěstováním rostlin obsahujících sodu jako vínorodé kraje porýnské. Tak např. jen roku 1834 dovezeno do Anglie 12 000 tun barilly. Dnes ovšem po tom průmyslu není ani památky, protože soda se již dávno vyrábí mnohem laciněji v chemických továrnách.
Protože Francii vlastní soda nestačila a musela býti dovážena ze Španělska, vypsala pařížská akademie roku 1775 cenu 2500 livrů (starý peníz francouzský před zavedením měny frankové) na nejlepší způsob, jímž bylo možno uměle vyrobiti sodu.
Tuto úlohu prvý rozřešil slavný a nešťastný chemik Nicolas Leblanc, jenž pocházeje z chudé rodiny vypracoval se vlastní pílí na nejslavnějšího technologa své doby. Podle jeho návrhu dosud se soda vyrábí, a proto můžeme tento pochod aspoň v hlavních rysech naznačiti.
Leblanc navrhl, aby se soda vyráběla ze soli mořské působením kyseliny sírové. Mořská sůl jest v podstatě chlorid sodný, který přechází kyselinou sírovou v chlorovodík a zbývá síran sodný, známý již od středověku jménem soli Glauberovy. Říkali jí kdysi Sal mirabile Glauberi, tj. zázračná sůl Glauberova, protože, když ji chemik a alchymista Glauber objevil, měla vlastnosti u solí dosud nevídané. Vyrobíme-li totiž nasycený roztok soli Glauberovy v teplé vodě a necháme pozorně (v baňce vatou zazátkované) vystydnout, vznikne roztok přesycený, který jediným krystalkem téže soli do něho vhozeným okamžitě ztuhne. Dnes se již takovým jevům nedivíme, protože známe jejich příčinu, ale v době, kdy žil Glauber, tj. v 17. století, zdály se lidem zázračnými mnohé věci, které my pokládáme za přirozené.
Sůl Glauberova podle návrhu Leblancova tedy vznikla pochodem, který lze vyjádřiti chemickou rovnicí takto:
sůl kuchyňská a kys. sírová
2 NaCl + H2SO4
dá sůl Glauberovu a chlorovodík
= Na2SO4 + 2HCL.
Sůl Glauberova pak byla v otáčecích pecech žíhána s uhlím a vápencem, čímž se síran sodný zbavil kyslíku a přeměnil se v sirník sodný, který se s uhličitanem vápenatým posléze přeměnil v sirník vápenatý a uhličitan sodný podle rovnic:
síran sodný a uhlí
Na2SO4 + 2 C
dá sirník sodný + kysličník uhličitý
= Na2S a 2 CO2.
Sirník sodný a uhličitan vápenatý
Na2S + CaCO3
dá sirník váp. a uhličitan sodný.
= CaS + Na2CO3.
Hmota takto získaná se rozpouštěla ve vodě a nechávala se vyluhovati a krystalisovati, čímž se dostala krystalovaná soda Leblancova.
Tak bylo lze v chemické továrně v krátkém čase vyrobiti látku, která v přírodě v krajinách bohatých mořskou solí se tvořila celé věky.
Leblanc neměl se svým vynálezem štěstí. Jako většina vynálezců neměl do podniku peněz a proto byl rád, když mu dal do podniku peníze vévoda Filip Orleánský. Tak vznikla první továrna na sodu na světě v Saint Denis u Paříže, která dostala jméno La Franciade. Bohužel, byly tehdy zlé časy pro nové podniky průmyslové, neboť to bylo v době velké revoluce francouzské. Vévoda Orleánský sice byl smýšlením demokrat, přihlásil se k revoluci, odložil titul vévodský a dal si prostě jméno občan Egalité (tj. Rovnost), ale by příbuzný rodu královského a rozvášněný lid se tehdy mstil za staré křivdy od věků páchané na vinných jako na nevinných. A tak Filip Orleánský byl popraven, jeho továrna La Franciade byla prodána a Leblancův patent zrušen. Leblanc odevzdal tajemství své výroby státu, který ho potřeboval, protože dovoz sody ze Španělska byl tehdy uzavřen, ježto Francie válčila se Španělskem. Tím velice pomohl své vlasti, která mu přiřkla za to čestnou národní odměnu 3000 franků. Také akademie mu přiřkla odměnu 12 000 franků, ale tyto ceny nikdy mu nebyly vyplaceny, a protože továrna byla nadto v revoluci vypleněna, ocitl se Leblanc se svou rodinou v tak veliké bídě, že ukončil svůj život sebevraždou.
Život vynálezcův jest obyčejně životem trnitým a vynálezce málokdy nachází porozumění mezi svými krajany. Leblanc, který svým vynálezem získal obživu pro miliony chudých lidí, sám zahynul v nouzi. A jeho objev pronásledoval další osud tragický. Při výrobě soli Glauberovy vznikal, jak nahoře pověděno, chlorovodík, který jímán ve vodě dal kyselinu solnou.
Tato kyselina jest dobrým rozpustidlem mnohých kovů a používá se jí k výrobě různých chloridů. Také slouží při výrobě kysličníku uhličitého, chloru a jiných látek. V oné době, o níž mluvíme, se však této kyseliny mnoho nepotřebovalo, kdežto soda šla stále na odbyt. Proto továrnám kyselina solná zbývala a nevěděly, jak se jí zbavit. Nechaly ji odtékati do řek, ale tím se voda těchto řek tak okyselila, že ryby v nich zmíraly a rybolov byl zničen. Polnosti přiléhající k řekám se též okyselovaly a plodily pouze ostřici a jiné tuhé trhaviny. Majitelé si stěžovali a továrny byly nuceny platit odškodné a kupovat sousední pozemky za přemrštěné ceny. Ale na tom nebylo dost. Při konečném vyluhování sody zbýval ještě sirník vápenatý, který také nikdo nechtěl, a proto jej vyváželi za továrnu na haldy. Haldy se však působením deště a kysličníku uhličitého ze vzduchu pomalu rozkládaly a vyvíjel se z nich těžký, prudce páchnoucí a jedovatý plyn sirovodík.
Na haldách se tvořil bezcenný vápenec a vzduch kolem byl otráven sirovodíkem, jenž i porost krajiny poškozoval. Všechny škody tím vzniklé byly nuceny továrny hraditi a mnohé z nich se stěhovaly na pusté ostrovy v moři, kde neměly sousedů. A přece časem lidský duch zvítězil i nad těmito obtížemi. Chemikové se naučili vyráběti z kyseliny solné chlor tím, že na ni působili burelem. Chlor se pak dobře prodal, protože nově vznikající průmysl textilní ho potřeboval na bílení látek.
Ze sirníku vápenatého po dlouhých a nesnadných pracech se podařilo připraviti velmi čistou síru, která byla dokonce lepší než síra sicilská a dobře se prodávala. Tyto vedlejší látky, které dříve byly tak velikou překážkou, se dokonce staly zachránci sody Leblancovy v dobách, kdy jí vyvstval nový sok v sodě Solwayowě.
Belgický inženýr Ernst Solway byl ředitelem plynárny. V plynárnách destilací uhlí vzniká svítiplyn a jako odpadek zbývá dehet, uhlí retortové a vody čpavkové čili amoniakálné. Ernst Solway se svým bratrem Alfredem se starali o to, jak by se dal tento poslední odpadek zužitkovat. Deset let na myšlence pracovali a všechno své jmění do podniku obětovali, než se jim podařilo dojíti nějakého výsledku.
Konečně nalezli, že působením čpavku a kysličníku uhličitého na sůl kuchyňskou vzniká kyselý uhličitan sodný, tedy také soda, ale mnohem čistší než Leblancova a také jiného složení.
Při tom nejdříve vznikne kyselý uhličitan amonný.
Uhličitan amonný se pak se solí kuchyňskou promění na chlorid amonný čili salmiak a vedle toho vznikne kyselý uhličitan sodný, známý bikarbonát, který se dává do prášků šumících a do pečiva.
Tato soda se dá na sodu obyčejnou převésti vyžíháním, při čemž ztratí vodu a vznikne soda kalcinovaná (žíhaná).
Metoda bratří Solwayů byla velmi dokonale vypracovaná, neboť se salmiaku, který při tom vznikal, se dal snadno působením hašeného vápna vyráběti nový čpavek a také kysličníku uhličitého při výrobě vznikajícího se dalo použíti k výrobě, takže prakticky nezbývalo nic, co by nebylo zužitkováno.
To jest právě znakem správné metody technické, když suroviny jsou laciné a když není zbytků nebo jsou jen takové, které lze také zpracovati anebo dobře prodati. To vše při této metodě bylo, a přece i bratří Solwayové neměli snadný život. Roku 1863 založili továrnu v Couillet, ale za dvě léta již se octla před likvidací. Teprve další dlouhou prací překonali obtíže, a protože jejich soda měla mnoho předností před sodou Leblancovou, stala se vážným jejím konkurentem. Jedna z těch předností také byla, že soda kalcinovaná jest bezvodý uhličitan sodný, Na2CO3, kdežto soda krystalovaná má ještě deset vod Na2CO3. 10 H2O. Při převozu to padá velice na váhu, protože za vodu, jinak bezcennou, se také musí platit. Z toho plyne, že při výrobě chemické musíme se snažit vyrobiti pokud možno na místě látku co nejvíce sehnanou neboli koncentrovanou, aby se s ní jiné látky bezcenné nepřevážely.
Oběma druhům výroby sody povstal však konečně velmi vážný sok v sodě elektrolytické, kterou vyrábějí hlavně v Německu. Tam rozkládají roztok soli kuchyňské elektrickým proudem, čímž na pólu kladném se vyloučí chlor, který tolik prospěl sodě Leblancově, a na pólu záporném se vyloučí louh sodný, který s kysličníkem uhličitým dá bikarbonát, jenž má čistotu ostatní vlastnosti sody Solwayovy. Podrobnosti výroby se tají a nikdo nepovolaný se do takových továren nepouští.
Když byla na trhu laciná soda, měli mydláři již lehkou práci. Připravovali si z ní nejprve louh mydlářský působením hašeného vápna. Toto vápno jest hydroxid vápenatý, který se sodou dá rozpustný hydroxid sodný a nerozpustný uhličitan vápenatý podle rovnice:
Soda a hydroxid vápenatý dá hydroxid sodný a uhličitan vápenatý.
NA2CO3 + Ca (OH)2 = 2 Na OH + CaCO3
Když se louh nechá ustát, usadí se ke dnu těžký nerozpustný uhličitan vápenatý a čirý roztok hydroxidu sodného se odlije.
Tento sodný louh vařen s tuky přeměňuje je v mýdla. Jednoduchou rovnici tu nelze napsat, protože tuky jsou velmi složité směsi sloučenin různých kyselin mastných s glycerinem. Také v praxi se k tomu vyžaduje velké zkušenosti a zručnosti, takže moderní mydlářství není jen prosté řemeslo, nýbrž skutečné umění.
Dnes arci si mydláři také nepřipravují svůj louh, protože obdrží na trhu chemických látek velmi čistý a poměrně laciný hydroxid sodný, buď litý v tyčinkách nebo v krystalech.
Mydlářství pomalu přestává býti řemeslem a stává se továrním průmyslem. Dosahuje se toho tím, že se mýdlo vyrábí v ohromném množství s největší úsporou různých pochodů, takže jeho cena je pak velmi nízká, dostupná i lidem nejchudším, kteří se tím stávají účastnými naší civilizace, která se vyznačuje zvláště velkou čistotou. Kdežto za starodávna z tuků se používalo pouze loje a na jihu olivového oleje k výrobě mýdel, lze dnes mydlářům použíti velikého množství různých tuků jiných. Tak se vyrábí k tomu účelu tuk kostní, který se z kostí dostával prudkým varem s vodou, dnes mnohem dokonaleji vyluhováním kostí benzinem v uzavřených kotlích, čímž se z nich dostane všechen tuk, jehož jest tam asi 10 %.
Mýdla mazlavá či draselná se vyrábějí z laciných tuků, jako jest tuk rybí, lněný a konopný olej, olej řepkový a jiné oleje podobné, které se vaří s louhem draselným (KOH). V tomto mýdle zůstane také glycerin. Taková mýdla nikdy nevysychají a vždy zůstávají měkká. K nim se přidávají mnohé přídavky plnící, např. vodní sklo nebo síran draselný, čímž se mýdlo stává těžším a objemnějším a tím i lacinějším, nikoli však cennějším. Mýdla taková se také vysolují přídavkem soli kuchyňské čili chloridu sodného, čímž mýdlo draselné částečně přejde v tvrdé mýdlo sodné a vyplave na povrch, protože mýdlo sodné nepojme tolik vody jako draselné a voda se vyloučí vespod. I sodná mýdla se vysolují, protože mýdlo v solném roztoku jest méně rozpustné než v čisté vodě a proto se vyloučí.
Dnes ovšem se vyrábějí přímo mýdla sodná, protože soda a také sodný louh (NaOH) jest snadno přístupný a lacinější než louh draselný (KOH). Tak se vyrábějí jemná, libovonná, krásná mýdla toaletní dobře s voňavkami a barvivy strojně proválená.
K jejich výrobě se používá hlavně rostlinných tuků, tzv. másla kokosového, tj. tuku vylisovaného z kopry. Kopra jest sušená hmota ořechů kokosových, která se ve velikém množství dováží z krajů tropických do evropských továren, v nichž se z ní vytlačuje až 68 % tuku. Tento tuk však nepáchne příjemně, a proto se míchá s palmovým olejem a s lojem. Olej palmový vzniká lisováním palmových jader, která se k nám dovážejí hlavně ze západní Afriky a ze střední Ameriky. Tyto olejové směsi se zmýdelňují louhem sodným již při nízké teplotě 40o C.
Jest veliké množství různých pochodů, jimiž se připravují mýdla pro různé účely, jako jsou mýdla desinfekční, lékařská a jiná, jež jsou připravována jednotlivými továrnami.
Pochodů právě popsaných používá se s většími nebo menšími změnami i v továrnách československých, z nichž největší jsou závody Schichtovy v Ústí nad Labem a závody Saponia. Kromě mýdel vyrábějí továrny již také různé prací prášky, které dobře čistí prádlo, jako jest speciální mleté mýdlo společnosti Radion ve Střekově, Schichtův Schichtal, Šotek, mleté mýdlo Hellada a jiné podobné přípravky. Mletím mýdel dosahuje se totiž velikého povrchu, čímž se mýdlo snáze rozpouští a snáze vytvořuje zásady rozpouštějící tuky. Také se tím mýdla mnohem úsporněji používá, takže nezbývají kousky, které k ničemu se nehodí. V umývárnách můžeme již spatřiti automatické přístroje, které při jednom použití vydají prášku mýdlového tolik, kolik je ho právě k umytí rukou zapotřebí.
Tato všechna a jiná zřízení jsou důkazem, že v nové době ve všem se snažíme co nejhospodárněji využití pokroku civilisace, která se nejeví v plýtvání, nýbrž v rozumném užívání všech výhod nových vynálezů k zvýšení všeobecné úrovně sociálního života.
Dr. A. Sommer-Batěk, 1931
Obr. Část varných kotlů v továrně Hellada
