V užším smyslu vojáci, obsluhující děla a pracující s nimi; jsou nyní počítání za jeden z hlavních čtyř druhů zbraní (pěchota, dělostřelectvo, jezdectvo, letectvo), a to v moderní době za zbraň technickou; musí míti přiměřený výcvik, a proto u armád s velmi krátkou presenční dobou slouží o něco déle než pěchota. V širším smyslu rozumí se d-em vojsko i dělový materiál; obojí se různě dělí podle potřeby a organisace armády (d. armádní, divisní, plukovní, pěchotní /doprovodné/, a podle úkolu (polní: lehké a hrubé; těžké; horské; jezdecké; obléhací; speciální: velmi těžké, dalekonosné, pevnostní, letadlové a proti letadlům, tankové a proti tankům, zákopové); vedle toho je d. námořní (pobřežní a lodní), jež bývá většinou obsluhováno námořníky. Děla sama se liší podle způsobu palby a ráže na pomalu střílející (nejvýš rána za minutu), rychlopalná (až 25 ran za minutu), strojní, automatická, revolverová, kulometná a zákopová (minomety) atd.
Účel d-a jest boj na větší dálku, než donáší ruční střelná zbraň, jednak proti objektům (opevnění, stavby), jednak proti vojsku
a to dělostřelectvu, pěchotě, jezdectvu, letounům, zákopníkům atd., tak, aby pomáhalo raziti cestu pěchotě potíráním nepřátelské palby. V tom smyslu se dělí zase na d. přímé podpory a d. kontrabaterijní; toto potírá nepřátelské baterie; ono střílí na nepřátelskou pěchotu a překážky.
Dělostřelci původně nebyli vojskem, nýbrž odborníky, najímanými pro zvl. potřeby na dobu války; dnes je d. vedle pěchoty nejdůležitější zbraní vůbec, bez níž se neobejde žádná jiná zbraň; tak jest dělostřelectvo pěchotní (doprovodné), jež jest přiděleno pěchotě, d. jezdecké, přidělené rychlým divisím jezdectva, d. letecké, střílející s velikých letadel (Zeppelinů), tankové, obsluhující děla na tankách atd. Až do světové války poměr různých zbraní nebyl dosti vyjasněn a scházela často tzv. spolupráce jedné s druhou, také taktika spojených zbraní se za války různě změnila. Dnes lze podle válečných zkušeností asi takto rozděliti úkoly různých druhů d. a požadavky na ně kladené:
1. Polní d. nabylo širšího smyslu než dříve; počítají se v ně všechna děla, jež slouží armádě v polní válce, nejen v pohybné, nýbrž i v zákopové, tedy i velká část dělostřelectva, zvaného dříve posičním. Jsou to děla lehká (ráže do 10 cm), hrubá (10-15 cm), zčásti i těžká (15-24 cm); jejich známka jest, že musí býti snadno dopravitelná, buď spřežením, nebo pohonem motorovým, a to po cestách i polem a nevyžadují při střelbě ložiště, jehož úprava by zabrala mnoho času. Patří k nim i kanony (s plochou dráhou letu střely) i děla strmonosná (houfnice, moždíře); moderní snaha jest učiniti z houfnice universální dělo. K polnímu d. v užším smyslu patří:
a) lehké d. divisní, organisované v rámci pěší neb jezdecké divise, skládá se z lehkých kanonů a lehkých houfnic (ráž do 10 cm), rychlost pochodu aspoň 15 km za hodinu; mužstvo se dopravuje buď jezdecky, nebo na dělech resp. kolesnách; dělo s kolesnou tvoří povoz, který je schopen pohybu přímo polem; druhá kolesna tvoří s hlomoznou (vozíkem na střelivo) muniční vůz; počet jich v baterii, jakož i muničních kolon je u různých států různý. Dnes všechna lehká děla i hlomozny jsou opatřeny ochrannými štíty (pancéřování), které při boji se rozevrou a chrání obsluhující mužstvo před kulkami puškovými a šrapnelovými. Děla jsou vesměs rychlopalná (až 25 ran za minutu), střílejí granáty i šrapnely s různou nábojovou náplní, a snaha jest i u kanonů dosáhnouti značné elevace (40-450), aby se jich dalo užíti i proti letounům v poli. K tomu účelu chobot lafety bývá rozvírací, aby stabilitou umožnil větší odměr hlavně. Lehké kanony mají ráž kolem 7-8 cm, houfnice kol 10 cm; u kanonu váha střely 6-10 kg, donosnost nejméně 10 km; váha kusu s kolesnou nemá přesahovati 2500 kg, při čemž rychlý pohyb přes 2000 kg se dá dosáhnouti jen traktorem, k čemuž kola děla musí býti opatřena gumovými obručemi. Houfnice má střelu 14-16 kg, donosnost stejnou jako kanon, liší se celkem jen kratší hlavní (22-25 kalibrů) a mohutnějším účinkem střely; asi ¼ divisního dělostřelectva se nyní skládá z houfnic. Normální organisace divisní artilerie jest v brigádě o dvou plucích, pluk o 2-3 oddílech, oddíl o 3 bateriích, baterie o 4 neb 6 dělech. V baterii 4dělové dá se děl lépe takticky využití, baterie 6dělová je ekonomičtější v personálu. Proto se za míru udržuje (mimo Francii a armády po jejím vzoru organisované) baterie 6dělová. Podle toho má sbor, složený ze 2 divisí 72-144 divisních děl. Vedle toho se někde připojuje sborová artilerie lehká (až 48 děl)
a hrubá 8-46 děl, tedy asi 5-6 děl na 1000 mužů. V nejnovější době se jeví snaha dáti divisnímu d. tah traktorový (Itálie, traktory Pavesi), tak, aby se využilo této nové zemědělské náhrady koně. Stát by tu ovšem hleděl zavésti normalizaci.
b) Jezdecké divise mají obyčejně oddíl jezdeckého dělostřelectva. Jezdecká děla jsou téže ráže jako polní, ale jejich váha je zmenšena redukcí střeliva a tím, že všecko mužstvo je na koních.
c) U horských útvarů (brigád) jsou horské kanony a houfnice, téže neb o něco menší ráže než polní, se zmenšenou donosností, ale s možností zakřivenější dráhy střely. Jsou lehčí, s menšími koly a nižší palebnou výškou (výškou hlavně nad zemí); náprava bývá často zalomená tak, aby bylo lze výšku měniti, tj. aby zákluz hlavně při velkých elevacích měl dosti místa. Doprava se děje buď na kárách s vidlicovitými ojemi, do nichž jsou zapřaženi soumaři (popř. tandemovitě), aneb se dělo s lafetou rozebere a naloží na soumary; při tom jednotlivé náklady nesmějí přesahovati 120 kg (mimo se dlo) a dělo se musí dát složiti v několika minutách.
d) Horského děla se dá pro jeho lehkost a snadnost dopravy v terénu užíti též jako děla doprovodného (stará pěchotní
n. plukovní děla), tj. děla, podporujícího na krátkou vzdálenost pěchotu, s níž současně postupuje proti nepřátelským hnízdům odporu, jich nezdolalo dělostřelectvo. Někde jsou zavedeny zvl. typy, zejména kde slouží zároveň k potírání tanků a letounů, např. americká doprovodná houfnice ráže 5,6 cm neb anglické dělo Vickersovo ráže 6 cm.
2. Hrubé d., je dnes vlastně též polním, neboť jeho váha a pohyblivost musí býti takové, aby se mohlo přímo polem pohybovati tempem pěchoty; jeho účinnost je však větší, neboť střílí na větší vzdálenost a též proti cílům neživým. Nejběžnější kalibry jsou 10 a 15 cm kanony a 12 a 15 cm houfnice. Ony střílejí na velikou vzdálenost 15-20 km (dalekonosná polní děla) na křižovatky cest a drah a jiná důležitá místa a shromaždiště vojsk, jakož i na nepřátelské baterie, dříve než dojde těžké d.; tyto jsou hlavní zbraní v posiční válce k prorážení polních krytů a ničení budov; jejich dostřel je menší (11-12 km) a slouží též dobře k palbě kontrabaterijní. Váha střely nemá přesahovati 50 kg, aby ji bylo lze nabíjeti rukama.
3. Těžké d., ráže 15-24 cm, slouží jen proti cílům neživým, nejméně 15 km za frontu; nežádá se od něho, aby se pohybovalo přímo polem, nýbrž jen po silnicích; proto jeho mužstvo je většinou pěší; při palbě se podkládá drátěnými rohožemi. Sem patří jako nejobvyklejší zbraň 21 cm moždíř (někde zvaný houfnice), dostatečně účinný proti mostům a slabším stálým opevněním
a ocelovým krytům, schopný koňské dopravy s koly obloženými, aby se nebořil; váha nakolesněného kusu nemá přesahovati 4000 kg. Poválečné kusy této ráže (např. anglické) vrhají 90 kg střelu na 17 km. Americké 24 cm dělo střílí 160 kg projektil na 24 km; podobně československé 24 cm. Americký dalekonosný kanon 15,2 cm z r. 1920, vážící téměř 11 000 kg, musí být dopravován po železnici nebo motoricky; jeho donosnost je rovněž 24 km.
4. Velmi těžké dělostřelectvo je speciálně organisováno. Je to vlastně d. obléhací, neboť nynější až 2,50 m betonové kryty
a kasematy vyžadují neobyčejného účinku střely, aby mohly být proraženy. Při tom ničivá působnost 500 kg střely nespočívá ani tak v mechanickém účinku, jako spíš v účinku aerodynamickém; otřes vzduchu při rozprasku je tak mohutný, že boří zdi, střechy a demoluje celé budovy až na 50 m od místa rozprasku. Všecka děla sem patřící mají shodnost velké elevace a zvl. způsob dopravy a uložení při palbě. Nejtěžší se dopravují po železnici, lafetová na dlouhém voze, z něhož se také střílí; ježto dělo se nemůže mnoho vychýlit z osy vagonu, je často třeba změnu odměru prováděti pojížděním na kolejích, vedených k tomu konci do kruhu. Sem patří např. anglické dělo 35,5, vážící 166 tun (Armstrong), se střelou 719 kg, s donosností 27 km, německé dělo 38 cm s lehkou střelou 400 kg a donosností 45 km, pro něž musilo však být budováno ke střelbě ložiště. Jako zvl. typy lze uvésti rak.-uherské (nyní čsl.) 30,5, automobilní moždíře, rozložitelné při dopravě na několik nákladů, vrhající 390 kg střelu na 10 km (nyní dostřel zvýšen), německé „tlusté Berty“, 42 cm to moždíře s granátem 800 kg, stejnou donosností
a váhou děla 22 000 kg; dopravovány parními traktory ve 13 částech; oba typy se velmi osvědčily při zdolávání belg. a frc. pevností na počátku války, ale selhaly u Verdunu.
K nejtěžší artilerii patří také ona dalekonosná děla, jež na jaře 1918 střílela na Paříž ze vzdálenosti 120 km. Byla to stará námořní děla ráže 38 cm, do jichž hlavní vsazena trubice ráže 21 cm, vyčnívající o 13 m ze staré hlavně, takže hlaveň byla 30 m dlouhá. Mimo to nasazena na ústí ještě vodicí část 6 m dlouhá. Projektil měl počáteční rychlost 1550 m/s, elevace 550, čímž rychle dosáhl pásma, kde hustota vzduchu je nepatrná a klade tedy malý odpor, čímž donosnost znamenitě zvětšena. Střela dlouhá 50 cm (s nasazenou čepičkou 100 cm), váhy 120 kg, vymrštěná výbuchem 300 kg neznámého, ale velmi nehomogenního prachu (ohromný délkový rozptyl!), obsahovala dvojitou náplň trotylu, měla 2 zapalovače. Vodicí obroučky na střele rýhovány, aby se při veliké počáteční rychlosti nesmekaly v hlavni, jež byla rýhována jen ve své 21 cm části. Dělo bylo třeba po 30-50 ranách znovu převrtati na větší ráži (24 cm). Brzdy hydraulické, vratník zpruhovaný, zákluz 130 cm; dělo leželo na 4 vagonech (18 náprav). Ložiště betonované, zapuštěné v jámě; na něm montována točnice, nesoucí lafetu; vozík se střelou běžel po kolejích kolem točnice, aby bylo lze nabíjeti při každém odměru. Účinek děla byl spíše morální (na 183 rány do Paříže jen 256 mrtvých a 620 raněných). Při ústupu němec. fronty ze St. Gobain u Laonu, kde děla maskovaně umístěna, bylo nutno je odstraniti, takže už ne přišla k platnosti; po příměří zničena; plány však nalezeny u Kruppa a u Škody (konstruktérem něm. inž. Rausenberger). Podobná děla však sestrojena i ve Francii.
5. K speciálním dělům patří různá děla pevnostní, ráže 15-38 cm, montovaná buď pod pancéřovými kupolemi nebo na lafetě, která se po výstřelu sklopí za předprseň; popř. lze i celou kupoli spustiti pod úroveň terénu; způsobu toho se dnes již neužívá, ježto je dobrý proti rasantní palbě, ale neodolává přesně mířené, strmé palbě z nejtěžších houfnic a moždířů. Velmi důležité zvl. dělostřelectvo jest proti letadlům. Jsou to kanony s plochou dráhou letu, s velikou počáteční rychlostí (asi 600 m/s u ráží 7,5, asi 900 m/s u ráže 10,5 cm). Lafety jejich jsou se středním obrtlíkem, aby se daly hlavně pohodlně otáčet ve všech směrech, umístěné buď na kolejových vozících, nebo na přívěsných vozících s platformou, jež se dají vyztužiti postranníma nohama, aneb na automobilech s kombinací kol a posuvných pásů (housenkovitý posuv). Vzestup střely je u větších ráží velmi přímý do 3000 m, tedy do nejvyšší bojové výšky letounu. Optická zařízení k rychlému náměru a odměru děla při střelbě ve 3 rozměrech jsou nutná; jejich zařízení se udržuje v tajnosti u všech států; vynikající jsou československá. Přes obtíže trefiti stroj, který, byv první ranou neb salvou chyben, začne ihned kličkovati, je procento zásahů velmi značné a tato děla jsou dosud nejlepším pozemním ochranným prostředkem proti letadlům. Munice je zvlášť sestrojena (zařízení dýmotvorné, takže lze sledovati dráhu střely), aby působila do velikého prostoru a rozprask byl hodně viditelný. Některé typy (např. Schneider-Creuzot ráže 10,6 se střelou 16 kg) jsou montovány na 3 nohách (jako mikroskop), jež při dopravě se dají na stěžejkách sklopiti pod rám s točnicí, na níž stojí dělo; nohy jsou opatřeny stavěcími šrouby, jimiž se dělo horizontálně umístí na zemi. Umístění děl (ráží 2,5-5,7 cm) na letadlech je dosud v počátcích.
6. Zákopové d. je lehké i hrubé ráže ale vesměs snadno přenosné, se střelami velmi účinnými (miny); užívá se ho ve válce zákopové a nazývá se obyčejně minomety. Mužstvo k obsluze bere se většinou z pěchoty.
7. Pobřežní d. patří vlst. k d. pevnostnímu, ježto děla se nalézají v bateriích neb opevněních na pobřeží, chránících vjezdy do přístavů, průplavů (Dardanely, Panamský kanál) apod. Jeho personál je z části vojska (pevnostní d.), z části námořnictvo (v Něm. před vál. jen námořnictvo; nyní p. d. zrušeno). Typy děl jsou podobné jako na pevnině; dalekostřelné kanony ráže 15-38 cm a těžké houfnice neb moždíře (30,5-45 cm). Ježto světová válka nepřinesla skutečného poučení o boji mezi loďmi a pobřežními opevněními, nejsou nynější názory o p. d. ujasněny. Pohybující se loď je na vzdálenost 10-15 km velmi špatným cílem, vyžadujícím velmi dokonalých mířicích pomůcek (dálkoměry, grafické určování místa atd.). Naproti tomu je zase cílem mnohem choulostivějším, než betonované nebo pancéřované opevnění pobřežní. Zdá se, že lepším obranným prostředkem pobřeží budou bombardovací letouny s velmi těžkými pumami, zasahujícími loď kolmo shůry.
8. Lodní d. není všude jednotným druhem zbraně; skládá se buď jen z mužstva námořnického, majícího speciální výcvik dělostřelecký, buď, jako v Anglii, z námořníků a námořního dělostřelectva, jež je samostatným druhem vojska. (1930)
Obr. Dalekonosné dělo 35 cm, Škoda
