Jest buď pobřežní neb lodní. K d. pobřežnímu patří vlastně pevnostní děla, jež se nalézají v bateriích a opevněních na pobřeží, chránících vjezdy do přístavů, průplavů (Panamský) aj. Jsou zčásti obsluhována vojskem, zčásti námořnictvem. Typy děl jsou podobné jako na pevnině: dalekostřelné kanony (15-38 cm) a těžké houfnice n. moždíře (30,5-45 cm). Jsou lafetována j. d. pevnostní v otevřených bateriích nebo v pancéřových věžích; dříve i v kasematách. Ježto pohybující se loď je na vzdálenost 10-15 km špatným cílem, musí býti mířicí pomůcky p. d. velmi dokonalé (dálkoměry s dlouhou základnou, grafické určování místa cíle ze dvou směrů atd.). Dnes se považuje za lacinější svěřit obranu pobřeží bombardovacímu letectvu s velmi těžkými (až 1000 kg) pumami, jež mají větší účinek, zejm. proti lodním palubám, než střely z rasantních kanonů. Dělostřelectvo lodní není všude jednotným druhem zbraně; skládá se buď jen z námořníků, kteří mají zvl. výcvik dělostřelecký, neb (Anglie) z námořníků (sailors) a námořního dělostřelectva (marine artillery), které je vojskem svého druhu. Lodi již od XV. století byly ozbrojovány děly, ale skutečný vývoj l. d. se datuje až od konce XVI. století, kdy v Anglii místo galejí, do té doby obvyklých, byly zavedeny jako hl. typ válečných lodí plachetníky; děla tam našla více místa na bocích lodi a pěstována taktika dělostřelecká, místo dosavadní taktiky klounové. Tím získalo anglické loďstvo velké úspěchy proti armádě nepřemožitelné 1588 a od té doby dělostřelecký boj v námořnictvu všude převládl. Již tehdy lodi opatřeny děly 1-64liberními; později se ustálily typy tak, že např. ve válk. napoleonských byly ve spod. dělových palubách kusy se střelami 42 lib., ve vyšších s 32 lib. a na palubě lehké karonády 6-68 lib., jež působily zejména na kratší vzdálenost. Lafetování bylo většinou na malých kotoučových kolech; odraz se tlumil silným lanem, provlečeným na zádi děla a upevněným na boční stěně lodi; přitažení děla z nabíjecí polohy do palebné se dálo kladkostroji po stranách umístěnými. Střely byly většinou plné (někdy rozžhavené) a působily dobře na 400-600 m; ale normální bitevní vzdálenost byly menší (50-100 m). R. 1824 sestrojil Paixhans ve Francii první bombová děla, tj. kanony větší ráže, jako moždíře, s projektily dutými (granáty), jež měly jako moždířové pumy velký trhací a zápalný účinek; osvědčila se proti dřeveným lodím zejména v krymské válce a dala tak podnět k pancéřování lodí.
Další vývoj šel paralelně s vývojem d. pozemního; v druhé polovici XIX. století zaváděna děla rýhovaná, nabíjená zezadu (Wellinův šroub a Kruppův klín). Od let 80. se zkoušejí na lodích největší ráže (Anglie, Itálie, až 45 cm). V letech 90. se stalo dělo 30,5 cm (angl. 12“) hlavní těžkou výzbrojí lodí, pravidelně v počtu 4 kusů, ve dvou barketových neb otáčivých věžích, chráněných pancířem, kde požadavky lafetování byly: úspory místa, rychlé otvírání a zavírání závěru, snadný odměr děla pohybem na kuličkovém ložisku věže n. točnice, vybalancování děla i jeho krytu (kupole), spolehlivé hybné ústrojí pro otáčení i elevaci děla (hydraulické, později též elektrické), hydraulické nabíjení, hydraulická brzda s vratníkem. Muniční výtah jde pod věží do granátové a prachové komory v ústřední šachtě věže; odtamtud se střelivo dopravuje do překládací komory pod dělem, odkud pak ke komoře děla. Vypalování se děje ručně neb elektricky; po výstřelu se pustí do hlavně prudká vodní sprcha, aby se předešlo nebezpečí žhavých plynů, vyšlehujících někdy při rychlém otevření závěru.
Vedle děl těžkých, působících hlavně proti pancíři a částem lodi pod čarou vnoru, vzniklo v 80. letech střední dělostřelectvo lodní (ráž kol 15 cm), umístěné v počtu 6-12 děl na bocích v kasematách n. baterii, a určené k palbě na neobrněné cíle; v letech 90. již rychlopalné, mělo působiti množstvím trhavin, zasypávajícím všecky části lodi. Ježto však trhací účinek střely je úměrný čtverci váhy trhací náplně, a ta zase váze střely, ukázalo se, že např. 30cm střela vydá za 72 střel 15cm; při tom u těžších děl je větší nutný prostor (část dráhy střely, v níž lze zasáhnouti cíl). Mimo to u drobných děl je veliká kouřová a plynová interference, vadicí míření. Proto poč. století XX. se přesunula hlavní váha výzbroje na děla těžká a vznikl typ lodi dreadnought, kde vedle 10-12 těžkých věžových děl ponechána jen lehká výzbroj protitorpédová, jež pak ovšem pokrokem torpedové zbraně postupně zvyšována až na ráž 15-17 cm, která dnes trvá. Zároveň zvětšována bitevní vzdálenost (před válk. až 12 000 m, nyní 20 000 m), což vedlo k dalšímu zvýšení kalibru na 35-38 a nyní na 40,5 cm (vyšší Washingtonskou konferencí zakázán) a k zvýšení elevace na 400. Dále z úsporných důvodů zavedeny věže 3dělové a počet děl snížen na 8-9. Vedle toho zdokonaleny hl. zaměřovací přístroje (dalekohledy panoramatické) a řízení palby. Postup je nyní tento: Jednotlivé lodní dálkoměry, jichž je v každé těžké věži po jednom, vedle několika jiných měří vzdálenost od cíle; měření se oznamují telefonem a zvl. elektrickými ukazovateli centrální řídící stanici, umístěné pod obrněnou palubou mimo hluk ve středu lodi; tam jsou počítací stoly a různé přístroje, kde se (graficky aj.) zjistí střední dálkoměrný dostřel, s nímž se zahájí palba. Změna dostřelu, vznikající pohybem lodí (střelce a cíle), počítá se zvl. přístrojem, jenž ji přenáší na hodiny, které ji pak udávají v metrech za minutu; jiné počítací přístroje odhadují úchylky (deflekce) projektilu, vznikající vlivy kolíbání lodi, větru aj. poruchami. Tím všecka děla stále dostávají elementy palby. Řízení palby se pak děje tak, že na vyvýšeném místě (obyč. na předním stěžni) je dalekohledový zaměřovač s hledím, jímž důstojník, palbu řídící, stále míří na cíl, jehož vzdálenost dostává z centrální řídicí stanice. Náměr i odměr tohoto zaměřovače se automaticky (elektrickou cestou) oznamují dělům, jež se ihned podle nich zaměřují, při čemž se hned vylučují chyby, vzniklé různým umístěním děl (paralaxa). Tak jediná osoba zamíří a podle libosti i vypálí všecka děla současně; střílí se v salvách, obyčejně po 1 dělu z každé věže; ježto všecky střely vyletí zároveň, lze i jejich dopad současně pozorovati, čímž se usnadňuje zastřelování. Po krátkých salvách (kde rány jdou vesměs před cíl), zkoušejí se stále delší, až u jedné salvy některé dopady jdou před, některé za cíl; cíl sedí v salvě. S tímto hledím se pak pálí tak dlouho, pokud vzdálenost lodí a cíle se nezmění; při tom se různé lodi navzájem kontrolují, udávajíce si radiem svoje elementy palby. Tato palebná zařízení byla všade přijata po světové válce; jsou na velikých lodích pravidlem dvě pro těžká děla a jedno pro střední dělostřelectvo. Rychlost palby je nyní taková, že doba mezi 2 těžkými salvami nepřesahuje při prudkém boji 20 vteřin. Střední děla se v poslední době rovněž staví do věží. Vedle děl těžkých, středních (hrubých) a lehkých je ještě speciální lodní d.; jsou to jednak děla proti letadlům, podobná jako na zemi, jednak minomety proti ponorkám, vrhající bomby až 200 kg na vzdálenost 200-300 m, jež pod vodou vybuchnou. Monitory, stavěné ve válce k boji s pobřežním opevněním, byly mimo to ozbrojeny houfnicemi, ale strmonosná děla velké ráže namáhají příliš lodní strukturu. U všech lodí jsou lehká děla (do 10 cm) jako výzbroj proti neobrněným protivníkům; u malých křižáků, u lodí torpedových a ponorek tvoří hlavní výzbroj. Jsou umístěna nyní vesměs jednotlivě, lafetována na středním obrtlíku a chráněna štíty. Lehká člunová děla
a kulomety větší ráže pro boj na zemi (zejm. ve službě v koloniích) doplňují lodní výzbroj. (1930)
Obr. Pevnostní dělo Krupp
