Asi před hodinou přinesl „pošťák“ panu otci Cibulkovi do Podolského noviny a psaní z Prahy, a již merčila bystrozraká paňmáminka, že má starý nějaké „trhání“. Každou chvíli byl v šupleti, brzy vytáhl modrou železniční knížku, brzy zase červenou „šrajtofli“.
„Mně se zdá, ty se už zase šroubuješ do Prahy?“ prohodila po chvíli trochu špičatě.
„Musím, staroušku, musím,“ omlouval se rázný jinak pan otec trochu rozpačitě, „máme tam zase poradu pro tu uherskou mouku.“
„Bože mne netrestej, aby ji už čert vzal tu celou uherskou mouku! To je ňákých věčných porad, z kterých se vracíte myslím tak moudří, jak jste do nich přišli. Vždyť je to teprv zítra týden, co´s byl v Praze!“
„Nic naplat, musím tam v poledne zase jeti.“
„Ale ty outraty, kdo pak ti to bude hradit?“
„No, no, vždyť to není k smrti,“ chlácholil ji už zase osmělenější pan otec, „každý něco pro vlast“ a – „nebudeš něco potřebovat z Prahy?“
Tato závěrečná otázka účinkovala vždycky výborně. Následovaly po ní hned: asi dvě libry kávy, libra škrobu, kus jadrného mýdla, trochu velkých hrozinek a mandlí, balíček modré bavlny atd. atd., až už toho měl pan otec hnedle dost. Než každý špás něco „koštuje“, a kdyby byla ta drahá paňmaminka věděla, jak ta „uherská mouka“ vlastně vypadá, kvůli níž pan otec pořád do té Prahy brousí, byla by ho jistě vytrestala ještě jednou tak velkou nůší komisí. Přece jen povedené tohle mužské plemeno! Však hlavní vinu mají – venkovští páni sládci. Proč nevaří takový „křen“, jaký se dostane jen v zlaté „slovanské“ Praze? Jak má člověk na svém venkovském hnízdě odolat a vydržet, když dostane příkladně takovéhle psaníčko z Prahy: Milý příteli! Prašte vším a přijeďte! To jsem Vám našel včera pivko, že Jste jakživ ještě podobného nelízl. Flekovské voda proti tomu! Zkrátka, to se nedá povědít, to se musí jen pít! Čeká Vás na jisto dnes večer Váš upřímný Žáha.“
Hoď kamenem po spěchajícím na stanici panu otci Cibulkovi, kdož se troufáš odolati takovému pokušení! Celou cestou nehodila živá duše, a tak se vyhoupl náš Cibulka po páté hodině k večeru zdráv jako kapr z vagónu na smíchovském nádraží, chvátaje v potu tváři, pokud to jen pro bříško šlo, aby „chytil tramway“ a nezmeškal zbytečně ani minuty.
Na ty hloupé komise bylo zítra času dost. Veselost mu hrála v hlavě a leskla se na jeho kulaté tváři jako zapadající sluníčko po zlacených koulích na cimbuří „Národního“.
Ti hloupí Pražáci! Jak se fantí po venkově, po letních bytech! Inu, kdo chce kam, pomozme mu tam. Smluvili se se starým přítelem Žáhou, který je inspektorem u ňáké té vypálené asekurace, jak si to letos šikovně zaonačí. V Podolském mlýně místa nazbyt: voda, mléko, háje, máslo, louky, inu, co jen srdce Pražáků ráčí; před měsícem už tam tedy odstěhoval Žáha svou starou s celou famílií, daří se jim tam výborně, ale jemu Žáhovi a Cibulkovi v Praze přece jen ještě líp! Žijou tu oba staří parkosové zase tak po mládenecku fešácky, jakoby byli dohromady aspoň o kopu let mladší než jsou. Ale což – utišuje si Cibulka svědomí:
Když se člověk padesát let choval dobře, může si v 51. roce už trochu vyhodit z kopýtka.
Rozumí se arciť, ve vší slušnosti a počestnosti: jako se na tak pořádné občany, věrné ctitele bodrého krále Ječmínka a starousedlé bulkaře sluší a patří.
S veselou tedy myslí, ale již také dosti pěknou žízní náš pan otec octne se u bytu přítelova; zazvoní na celé kolo, a už si štemuje vtip, kterým by Žáhu pozdravil, když se tu otevřou dvéře a místo Žáhy vítá jej dobrosrdečným smíchem paní – Žáhová! Nebesa! Kde se tu vzala?
„A tohle je dobré, pane otče, jedeme spolu jedním vlakem do Prahy a nevíme jeden o druhém!“
Náš pan otec byl by snad překvapením zkoprněl na prahu jako dřevěný Mojžíš, ale na štěstí už mu třepal pravicí přítel Žáha a už jej tál do pokoje, směje se:
„To se na nás naše ženušky navedly. Co?“ Ale ne, paní Žáhová hravě vysvětlila všechno:
„Šla jsem odpoledne na stanici k paní přednostové čili „štacionšéfce“, jak se dobře po česku říká, známeť se spolu už ze školy; tu přijdou noviny a v nich se dočítáme, jaká to bude sláva s Turollou. Jejej, míní paní štacionšéfka, to bych tam dnes chtěla být! Já také dostala sto chutí a tak jsme se zkrátka sebraly a tu jsme!“
„I těšíme se,“ doložila v tom, přicházejíc z vedlejšího pokoje roztomilá paní přednostová, „že z toho nebude žádné pohoršení!“
„Ale ale, kde pak pohoršení!! – Potěšení, srdečné potěšení!“ ujišťovali o přítrž oba lapení kmotři pijaristé, avšak – sotva že paničky poodešly do vedlejšího pokoje, aby dostrojily se do divadla, měli jste vidět ty okurkové obličeje našich kumpánů!
„Tohle je smůla, co?!
„No, a jak to vyvedem?“
„Inu, jak? Vy již se musíte obětovat, půjdete se svými paničkami do divadla, ale já do naší důležité schůze stran té uherské mouky!“
„Zrádce,“ smál i durdil se Žáha, „za to bych vám na mou duši neměl o tom čupr-ležáku ani povědít! No, ale nechť, dopřejte si ho v Roudnické u Císařských, a sedněte si až k samému sklepu; tam se schází moc fajnová společnost. Spát budete, rozumí se, u mne, jako vždycky, pokoj již máte schystaný; zde je klíč od domu a zde od pokoje.“
Jak vidíme, bylo panu Cibulkovi celkem hej! Honem si šel obhlídnout svůj pokoj, umyl se, převlékl se a za čtvrt hodiny už zase zcela ve své dobré míře vyprovázel společnost až k Národnímu, škádle cestou paničky, že to byl přece jen asi od nich čtverácký návod; konečně pohnut stiskl ubohému příteli vřele ruku, šeptaje mu, že bude pít za něho!
A pil! Prach čtyry neděle, avšak to byl také malvaz! A každou další sklenicí lepší a lepší; a totéž platilo také o zábavě i o společnosti. Všichni jeden duch a jedno srdce, a to srdce pořád upřímnější a ten duch pořád ráznější. Náš pan otec se zkrátka už ani nechtěl dívat na ty čárky na svém tácku, a do dnes se vám nepřizná, kolik jich vlastně vylousk´… Jen na to se pamatuje, že měl zrovna tak svou pravou „postelní váhu“, když po Václavském náměstí stoupal volnou na Vinohrady k příteli na svůj noclech.
Noc byla tmavá, lucerny už na polo vykuchané, ale houby! Jen když je pořádná iluminace v hlavě. Bezstarostně, silně si odfukuje, klobouk v jedné, deštník v druhé ruce vystupoval náš pan otec temným návrším Čelakovského sadu „pomalu, ale jistě“ vzhůru k bývalé Žitné bráně, když tu do něho nějaký nemotora, chvátaje s hora dolů, tak upřímně drcne, že oba od sebe odlítli jako dvě piliárové koule.
„No, no!“ zabručí nemotora; „no, no!“ odpoví ještě důrazněji basem náš pan otec a bezděčně sáhne si po levé kapse u vesty; sáhne – lekne se, div nezdřevění: hodinky, zlaté jeho hodinky – ty tam!
Ale mžikem se vzpamatuje, obrátí a ráznými skoky dolů za lupičem. Pod stínem nejdolejšího akátu jej šťastně dohoní. Rázně pozvedne deštník a zahřmí na lotra:
„Hodinky sem!“ Lotr se lekne a civí.
„Hodinky sem, sice -!“ zahřmí pan otec podruhé a to vydalo: lupič ani necekaje, vrátil mu hodinky a už peláší odtud! Vítězoslavně zastrkuje Cibulka své „cibule“, kouká ještě chvíli za utíkajícím darebou, myslí si, že mu měl přece ňákou vlepit, a pak se znova pachtí vzhůru k Vinohradům. Znamenité pivo, jak dodává člověku kuráže! Nemíti „jí“ měl po hodinkách.
Beze všeho dalšího již dobrodružství dostal se šťastně do svého pokoje, rozžal svíčku a počal se tiše odstrojovati. Nejprve kabát dolů, pak boty a pak – prach čtyry neděle, co to?! Sní nebo bdí? Tu, hle, tu na stole leží jeho zlaté hodinky a zde ve vestě na sobě má druhé!! V těch nejstarších hodinách nemohlo to nikdy více hrknout, nežli v tu chvíli v útrobách páně otcových.
„Pro umučenou hodinu!“ trne; „svoje jsem si zapomněl zde a tomu chudákovi jsem vyrval jeho hodinky!... A pěkné remontérky! Pane na nebi, tohle je škandál!!“
Byl by se nejraději zfackoval, stlouk´a propad´na tom místě, kdyby to jen bývalo co platno. Za to bez sebe sklesl na židli, kolena se pod ním třásla, a na jazyku se mu dělalo hořko.
V tom slyš! Na schodech dupot a šramot.
„Matičko svatohorská, to už jdou pro mne!“ umírá nešťastný pan otec úzkostí. Krůpěje krve by se byl z něho v tu chvíli nedořezal. Již kouká zoufale po oknu, již – než, pojednou mu otrnulo: rozeznalť hlas přítele Žáhy, který se s dámami také důkladně zpozdil u večeře.
„Aj, pan otec ještě svítí!“
„Svítím – svítím,“ ozývá se pan otec, „ale je po mně!“ I otevřev, prosí pro Boha, aby k němu vešli a pohleděli, co ho potkalo! „Jen si považte, já, já starý mezek někomu ukrad´, uloupil zlaté hodinky!! Já ho chudáka přepad´na ulici, já ho obral o remontérky, já se stal lupičem!!“
To vše vyrážel ze sebe tak plačtivým hlasem, tváře se při tom tak zoufale, že se ho všichni zhrozili, myslíce nic jinak, než že se pomátl na rozumu. Teprv když jim to všechno z gruntu vypověděl, jak a co – všichni smíchy se roztřásali a kouleli.
„Vám se to směje, ale co já si počnu? Na světě bych se raději neviděl! Kde toho chudáka najdu, abych mu hodinky vrátil a za to leknutí ho odprosil? Ohlásit to na policii? Z toho bych moh´ mít pěknou ostudu a polízanou. Vždyť je to kriminální případ, vždyť ten ubožák moh´ mít z toho smrt!“ Tak bědoval a lomil rukama neustále, až ho přítel Žáha upokojil, aby si nedělal daremných trampot, omyl že je omyl, a jak se rozední, že dojde s ním i s těmi nešťastnými hodinkami na policii a že to bohdá všechno dobře skončí.
Nuže, chvála Bohu, také skončilo. Nemohlit´ se ani přísní páni na policii zdržet smíchy, když pan otec znova v potu tváři vypravoval tu svou loupežnickou historii. Takového „lupiče“ a zákeřníka věru ještě neviděli. Po hodince vracel se pan otec jako znovuzrozený a div radostí neposkakoval zase k příteli Žáhovi na snídani.
„Ale když to venkoncem vezmeme“ – ulevil si při druhém šálku, „jste tím veselým malérem jen vy, paničky, vinny; proč jste nás tak překvapily, že jsem až v roztržitosti zapomněl své hodinky na stole!“
„A proč jste byl tak roztržitý, pane otče?“ usmála se šibalsky paní Žáhová. „Vy, vy mužští!“
Zdroj: Karel Tůma Z českých mlýnů, nakladatel Jos. F. Vilímek, rok vydání neuveden
