Domácí lékař 1902: Blbost a zblbělost, Demence, Slabomyslnost

Blbost je vrozená nebo získaná; první označuje se vědecky jménem idiotie, druhá pak jménem demence (zblbělost). Výměr blbosti je těžko podati, chápeme ji jakožto poruchu duševní, která se vyznačuje seslabenou činností duševní v různém stupni.

Idiotie, blbost vrozená nebo před vývojem duševních schopností v časném dětství získaná, jeví četné odstíny, od úplného zániku duševních projevů až skoro ke hranici normálního.

Pěkně vyjádřil to Esquirol, slavný psychiatr francouzský, který dí: „zbabělý jest podoben boháči, který schudl, kdežto idiot žije stále jen v bídě a chudobě.“

Obyčejně se rozeznávají dva druhy idiotie, tj. idiotie nižšího stupně tzv. vlastní idiotie a idiotie vyššího stupně čili slabomyslnost (vědecky imbecillitas). Oba dva druhy vykazují četné rozdíly.

Idioti nejnižšího stupně postrádají úplně duševního života. Jejich činnost duševní omezuje se nejvýše jen na ukojení žízně a hladu a vykonávání potřeb tělesných; jsou to jenom stroje, které nežijí, nýbrž jen živoří, a jež bez cizí pomoci by bídně hladem zahynuly podobně jako novorozené děti. Takový blbec tráví čas v lenivém klidu, nestará se o okolí, nezná ho, scházejí mu popudy k pohybům, jež nemají určitého cíle a dějí se nevědomky, vše mu je lhostejno, neslyší, nemluví, nejeví radosti, neleká se, nejvýš vyráží nesrozumitelné skřeky, cítí-li hlad, nebo nějakou bolest. Jen nejnižší pudy jsou u něho vyvinuty.

Chůze je nemotorná nebo vůbec schází, pohyby rukou jsou rovněž nemotorné, záležejíce v jednotvárném omakávání těla, dumlání prstů, mazání se slinami, lejnem, vytrhávání vlasů, trhání oděvu a prádla. Tělesný vývoj se opožďuje a obyčejně zacházejí tito idioti v časném věku, nedočkávajíce se vyššího stáří. U jiných idiotů přichází to přece k stavu života duševního poněkud vyššímu, kde aspoň zevní dojmy vzbuzují pozornost nemocného; tvoří se aspoň některé představy, třebas jich vnitřní spojitost je nedokonalá. Paměť je slabá, nevěrná, myšlenky zdlouhavě se vybarvují.

Řeč jakož i rozumění jsou málo vyvinuty a tím i veškerý duševní styk s okolím; nemocný zůstává na stupni dětského vývoje. U zdravých dětí tak zostra vystupující pud napodobovací chybí úplně, nebo je sotva naznačen. Nemocní snadno umdlévají, nejsou schopni nějakého sebe lehčího zaměstnání. Veškeré jednání a nálada jsou ovládány jen těmi nejhrubšími pudy. Často propukají v ničivý a bezohledný hněv a vztek, nevyhoví-li se jich sebe menšímu přání: často vyznačují se podlízavou přítulností, jindy naproti tomu jsou to bytosti potutelné a pomstychtivé. Pud pohlaví schází úplně, často se pozoruje žravost a hltavost, která nečiní rozdílu mezi věcmi odpornými a chutnými, jedlými a nejedlými a strkají proto do úst vše, nač přijdou a požívají i věci nezáživné.

Mnozí idioti milují vášnivě hudbu. U některých vyvíjí se mechanická paměť pro čísla, slova, zvuky nebo různé technické hotovosti jednoduchého druhu.

Obyčejně rozeznáváme dva druhy idiotů, jedni jsou tzv. tupí, nečinní, druzí jsou tzv. vznětliví nebo-li činní. Nemocní prvního druhu nedají se ničím ze svého klidu vyrušiti, veškerá činnost duševní ubíhá u nich pomalu, vzpomínavost, a tím i paměť jsou velice skrovné. Jsou ke všemu lhostejní, dobromyslní.

U vznětlivých pozornost těká s jednoho předmětu na druhý, bez plánu, a naplňuje vědomí pestrým, nesouvislým a proto snadno zapomínaným obsahem. Rychlá, povrchní změna nálady a zevní bezúčelný neklid a pohyblivost, jež se značí v tleskání rukama, poskakování, posuňcích, smíchu a křiku, doplňují obraz.

Mezi všemi těmito druhy idiotie jsou četné přechody a odstíny a nelze o každém zvláště promlouvati, poněvadž jsou většinou u každého jednotlivce zvláštní.

Podobní idioti nejsou schopni školního vzdělání a vychování jich může se omeziti jen na zevní formy a základní pravidla životní.

Vedle duševních příznaků i tělesné jdou obyčejně ruku v ruce. Obyčejně jsou idioti menší postavy, ano i trpasličí; celý vývoj tělesný, je jakoby zaražen, na dětském stupni, vousy a chlupy nerostou, pohlavní ústrojí je zakrnělé, čmýra u žen schází, zuby se pozdě prořezávají a jsou nedostatečně vyvinuty. Někdy jsou zase naopak krajiny pohlavních ústrojí nápadně silně zarostlé a pohlavní ústrojí značně vyvinuto a tu přichází také k čilejšímu životu pohlavnímu, který se jeví jednak onanií, jednak různými útoky na ženské.

Tyto poslední přispívají značně ku špatné pověsti idiotů, celá věc však není tak hrozná, jak se za to má; nejvíce k ní přispělo, že idioti následkem slabé své soudnosti provádějí tyto věci více veřejně, kdežto lidé rozumní jim více v ústraní holdují.

Smysly (hlavně sluch, chuť, čich) bývají otupeny, nedostatečně vycvičeny následkem nepozornosti nemocného.

Četné jsou různé odchylky a znetvořeniny na očích (šilhání), uších (malé, velké, odstávající, přilehlé), patře, nose, kostech a zubech.

Řeč bývá skoro vždy porušena; buď vynechávají jednotlivé hlásky a znetvořují slova, nebo je nepatřičně změkčují a stvrzují, nebo přízvuk má dětský ráz. Časté jsou jednostranné obrny těla a křeče zvláště epileptické (v 30 % případů) spojené s dočasným bezvědomím.

Jakožto příčinu idiotie dlužno uvésti v první řadě dědičnost. Toto dědičné chorobné zatížení jest projevem tzv. degenerace, zvrhlosti rodiny dotyčné, kterážto zvrhlost se projevuje u ostatních členů též rodiny chorobami nervovými a duševními, hysterií, neurasthemií a epilepsií, mrzáctvím, neplodností atd.

Příčiny této degenerace jsou různé (bída sociální, opilství, vliv podnebí a sňatky mezi příbuznými atd.). Zvláště v tom ohledu závažná jest opilost rodičů v době soulože – protož nemá se nikdy souložiti ve stavu napilém!

Častá je též tuberkulosa v rodinách idiotských. U získané idiotie (je to 1/3 všech případů) jsou nejčastější příčinou choroby infekční (týfus, neštovice, spála, řidčeji záškrt, spalničky, růže).

Dále různé vlivy škodlivě působící na matku v době těhotenství (choroby infekční, úrazy přímé i nepřímé, silná pohnutí duševní), těžké porody mohou býti příčinou idiotie. Také v dětském věku získané úrazy hlavy (otřesení mozku) mohou býti příčinou idiotie.

U mužského pohlaví je idiotie častější.

Hlavní příčinou idiotie však přece jen zůstává nedostatečný vrozený vývoj mozku a tím i celé lebky; zřídka vede předčasné zkostnatění lebky k vývoji idiotie. Mozek idiotů bývá obyčejně malý, závity mozkové jsou nedostatečně vyvinuty, oploštělé, málo četné, brázdy mělké, široké. Jindy může býti mozek zase větší, avšak toto zvětšení nepřipadá na rozmnožení tkáně nervové, nýbrž buď na rozmnožení tekutiny mozkomíchové a tím roztažení komor mozkových nebo na zmohutnění hmoty mezinervové a mezibuněčné, čímž schopnosti mozkové ubývá. Tito idioti vyznačují se pak těžkými mozky a velkými hlavami.

Předpověď idiotie jest nepříznivá, idiot nedosáhne nikdy duševní zdatnosti normálně vyvinutého člověka. Zvláště případy s epilepsií spojené jsou naprosto nepříznivé.

Léčba idiotie omezuje se na výchovnou stránku spolu s náležitým ohledem na lékařské zásady. Přenechají-li se idioti sami sobě, scházejí tím více a zdivočí a stávají se zlomyslnými. Vychování v té věci mnoho zmůže.

Také se vyvinula léčba idiotů ve zvláštní odvětví, jež výrazu svého nabyla ve zřizování ústavů a škol pro idioty. Pravidelné vyučování ve formě názorné, počínaje od nejjednodušších vědomostí a pravidel, přívětivá, láskyplná péče o duševní i tělesnou stránku, spolu se šetřením osobnosti každého jednotlivce, jsou asi hlavními prostředky směřujícími k výchově idiotů.

Tak jedině mohou se idioti státi aspoň částečně užitečnými členy společnosti lidské, jsouce s to, aby menší práce vykonávali a tak se uplatňovati, a při nejmenším aspoň neškodnými se stali.

Slabomyslnost (imbecillitas) jest mírnější stupeň idiotie, u níž hlavní známkou jest nedostatečnost duševních výkonů. Tato nedokonalost je vyvinuta v různých oborech duševního života a to je slabomyslnost v uzším slova smyslu, nebo se jeví jen v jistých stránkách, hlavně citových a mravních a tj. tzv. slabomyslnost morální, mravní či anglicky moral insanity.

U slabomyslného v užším slova smyslu jest veškerá duševní činnost zleněna; on nedovede zachytiti tak rychle a tolik dojmů jako člověk normální. Následkem toho jeví značnou chudobu představ, které se omezují většinou jenom na dojmy smyslové. Nedovede vybudovati si v duši nějaký rozsáhlejší rozhled, zužitkovati zkušenosti získané, platí pro něho jen to nejbližší, to právě, co má před sebou. Jeho úsudkování jest nejisté a omezené, podléhá snadno vlivu cizího vedení, je nesamostatný, nepřichází k prohloubenému názoru, spokojí se jen s povrchními úsudky zvláště ve věcech nadsmyslných, pro něž mu schází výraz. Jest lehkověrný, nemá vlastního mínění ani přesvědčení, vlastní podstata věcí mu chybí.

Paměť slabomyslného bývá nevěrná, zapamatuje si snadno věci hovící jeho smyslným choutkám, pro něž vůbec jeví největší zájem, kdežto věci mnohdy o jeho osudu rozhodující považuje za vedlejší a nevštípí si je v paměť. Následkem toho také události překrucují, nejsou věrohodni, jsou roztržiti, zapomnětlivi. Mnozí nedovedou vypočítati ani měsíce, ani dni, zvláště zpětný pořad jim činí dalekosáhlé obtíže, peníze, znají jen dle velikosti, počítají na prstech, neznají jména panovníkova, hlavního města atd.

Jindy se naučí odříkávati celé stati a básničky, modlitby, přikázání náboženská, dovedou se zdánlivě pohybovat ve společnosti a osvojí si nejdůležitější obvyklé fráse, při čemž však často dopouští se směšných beztaktností. Bývají obyčejně ve společnosti terčem vtipů a ústrků, na něž nedovedou dáti říznou odpověď, na vtip se nevzmohou, nejvýš nějaký chudičký, lehkým narážkám neporozumí. Pro ně platí přísloví: „Hloupého trkni, na chytrého mrkni!“ Mnohý dovede stanoviti rozdíl mezi dobrým a zlým, avšak postaven před nějaký určitý případ, neví si rady, a snadno dá se svésti ke skutku nezákonnému, nemaje ponětí o trestnosti svého činu.

Pro něco vyššího nemá snahy, béře věci tak, jak jsou, nebo jeví nejvýše tupou zvědavost.

Hoví jen svým smyslným choutkám, na něž veškerá jeho pozornost se obrací, pracuje, jen aby měl požitky okamžité, na budoucnost nemyslí, oddává se snadno lenivému klidu, žije jen pro přítomnost.

Ježto jest jeho duševní obzor omezen, vystupuje tím více v popředí vlastní osobnost nemocného; čím chudší zkušenost, tím větší jest jeho já. Proto jest egoistou, sobcem, přeceňuje sebe a své schopnosti, a tím se stává směšným pro své okolí. Následkem toho také blaho a strasti jeho nejbližších příbuzných nebudí v něm nijakého ohlasu ani účasti, nejvýše v něm budí závist nebo povrchní soustrast, která však nějakou maličkostí se ihned vyrovnává (např.: novými šaty při pohřbu rodičů). Jsou bezcitni při pohledu na nouzi a neštěstí cizí, a naivně ukrutní, následkem čehož dopouští se surovostí a zločinů proti svým nejbližším, dávajíce se snadno uchvátiti nezřízeným hněvem a pomstychtivostí, a neznajíce výčitek svědomí. Slabomyslný snadno si dá namluviti věci, jež lichotí jeho samolibosti, pochlebovač zmůže u něho více než upřímný přítel; kdo nehoví jeho sobeckým choutkám, jest jeho nepřítelem a škůdcem. Nezná vděčnosti, spíše pomýšlí na pomstu, než na odplatu prokázaného dobrodiní. Drží-li se nad ním pevná ruka, dá se ovládati, snadno však mizí veškerá jeho dobrá předsevzetí, upadne-li ve špatnou společnost, již obyčejně snadno a rychle najde a v jejíž přítomnosti na pravidla, vychovatelem mu vštípená.

Slabomyslný může se státi také užitečným členem společnosti lidské, provádí naučené zaměstnání dosti zručně, ano i výborně, ježto veškerou pozornost na ně soustřeďuje, avšak výkony ty provádí mechanicky, není s to něco nového vymysliti, žije jen ze skrovné zásoby svých zkušeností a vědomostí.

Lehčí formy slabomyslnosti snadno se přehlédnou, přecházejí bez ostrých hranic v obyčejnou hloupost. V jednotlivých poměrech životních jakž takž se vyznají, v složitějších však klopýtají. Zvláště zvýšené požadavky života vojenského odkrývají pravý rozsah slabomyslnosti, která se jeví v nedostatku učelivosti, v tvrdohlavosti a neposlušnosti. Mnohý slabomyslný přestojí nejrůznější tresty, od obyčejného vězení až do pevnostního, než se pozná jeho pravý duševní stav a než odevzdán je tam, kam patří, do ústavu pro choromyslné. Vědomí choroby jim naprosto schází. Zajímavy jsou u některých slabomyslných schopnosti k uměleckým výkonům, jež tím více obdiv působí, čím níže ostatní duševní život běží. Tak jeví značné nadání k mechanice, kreslení, hudbě, mají paměť čísel a slov.

Co se týče léčby slabomyslnosti, spočívá hlavně na základech vychovatelských a úpravě poměrů sociálních. Pro takového slabomyslné děti jsou pravým dobrodiním školy a vychovatelny, neboť v normální škole zakrňují ještě více, jsouce terčem posměšků svých spolužáků.

Takovéto školy měly by býti zřízeny ve všech městech, která čítají nejméně 15 tisíc obyvatelů.

Případy, jež jsou veřejnému blahu nebezpečny nebo škodny, nutno poukázati na ústavy pro choromyslné.

Druhou odrudou slabomyslnosti jest tzv. moral insanity, kde jest porušena hlavně citová a mravní stránka duševního života. Lidé tito mají rozum dobře vyvinutý v mezích praktického života, dobře chápou, vládnou vědomostmi, zkušenostmi, jichž i chytře využitkovati dovedou ku svému prospěchu, paměť mají výbornou, a pochod myšlení (logika) jest u nich správná, přece však schází jim schopnost získati si všeobecného životního a světového názoru, a schopnost vykonati nějakou vyšší duševní práci. Všude a vždy narážejí v životě a ve společnosti.

V mravním ohledu je to v první řadě nedostatek soucitu, který již od útlého mládí se prozrazuje v ukrutnosti proti zvířatům a kamarádům, nepovolnosti a neposlušnosti vůči učitelům a rodičům, leností, lhavostí a sprostotou. Tím stávají se jako děti postrachem, hrůzou svých nejbližších, a jako mladí lidé ve své náklonnosti k toulavosti, rozmařilosti, výstřednostem, krádežím, podvodům hanbou svých rodin, metlou pro své obce a úřady, aby na konec stali se nevítanými hosty v ústavech pro choromyslné a v káznicích a polepšovnách.

Veškerá výchova zůstává u nich bezvýsledna, láska a ctižádost nemají u nich místa. Nejvýše ještě hrubé násilí je s to potlačiti projevy divoké sobeckosti. Tomu však zase čelí podskokem, úlisností, vzdorovitostí a náklonností ke lži a klamu.

Zvýšená sebeláska projevuje se vychloubavou ješitností, velikášstvím, hrubým násilím, požívavost pak nechutí k práci, výstřednostmi, nesmyslnou marnivostí. Přes to, že vyskytují se mezi nimi i lidé v mnohém ohledu nadaní, zůstává toto nadání neplodným, nejsou s to, aby se domohli trvalých úspěchů a zvláště žádné bezpečnější existence, nejsou schopni usilovné a spořádané činnosti.

Na jedné straně zdají se potutelně chytrými, pravými virtuosy v provádění nezákonných skutků, a na druhé straně překvapují důkazy současné hlouposti, kterou ztrácejí vše, co dříve na okamžik vyzískali.

Je samozřejmo, že takovíto lidé snadno přicházejí na dráhu zločineckou, a také nalézáme mezi nepolepšitelnými zločinci ze zvyku mnohé, kteří ukazují mravní slabomyslnost, úplný nedostatek mravních citů v nejširší míře.

Obyčejně tací lidé jsou považováni za mravně zvrhlé, nikoli nemocné. Jest ovšem pravda, že nedostatečná nebo špatná výchova, nemanželský původ, špatná společnost a sociální poměry přispívají značně k vývoji mravní bezcitnosti, avšak přece jen shledáváme ve většině případů vyvinutých vrozenou mravní neschopnost. Zde shledáváme se s neobyčejnou vyvinutou vůlí zločineckou, která ničím, ani tresty ani bídou nedá se odvrátiti od dráhy započaté.

To jsou případy, které Lombroso a italská škola označují jménem vrozeného zločince; Lombroso také poukázal na různé tělesné známky těchto zločinců, které vždy nejsou úplně vyznačeny, jež však u mnohých případů mohou nám býti spolehlivým vodítkem.

Léčba vrozené slabomyslnosti záleží hlavně v účelné výchově, v pravidelném zaměstnání, jež věku a silám nemocného je přiměřeno. Vždy to vyžaduje velké trpělivosti, sebezapření a lásky i porozumění, má-li býti dosaženo trvalých výsledků.

Obyčejně jest výchova v polepšovnách nutna, neboť doma nelze takové dítě ovládati, a veškeré takovéto školy měly by býti pod dohledem odborného lékaře.

Jinou odrůdou idiotie jest tzv. kretinismus.

Blbost v pozdějším věku získaná čili tzv. zblbělost (demence) jest prvotná, totiž samostatně vystupující, nebo druhotná, totiž ta, která se dostavuje po jiných chorobách duševních.

Prvotná zblbělost vyskytuje se v mládí a pak sluje předčasnou (juvenilní), nebo ve vysokém věku, a pak sluje stařeckou (senilní).

Předčasná zblbělost vyskytuje se ve věku pohlavního dospívání a jeví různé stupně, od úplného zániku života duševního až k mírné omezenosti duševní, která činí osobu tu schopnou domoci se aspoň nějakého sociálního postavení.

Ve věku pohlavního dospívání děje se velká přeměna v duši každého jednotlivce a ne každý přestojí dobu tu vítězně, bytosti slabší a zatížené po předcích snadno stroskotají na tomto úskalí.

Osoba, která dříve se zdála nadanou, dobře prospívala ve škole, přestává míti záliby na věcech, o něž se dříve zajímala. Je lhostejna ke všem dřívějším vztahům a podnětům, zadumána vysedí po celé dny na jednom místě, na nic při tom nemyslíc, sama od sebe ničeho se nechápe, zanedbává svůj zevnějšek, příchylnost k příbuzným a spolužákům uhasíná, nepociťuje radosti ani z činnosti ani z povolání, oddávajíc se tupé lenivosti, nejeví smyslu pro zábavu ani zotavení. Veškeré domluvy učitelů, rodičů rozbíjejí se o nápadnou nevšímavost, tresty nic nezmohou, nejvýše je podráždí k tvrdohlavé umíněnosti. Veškeré vášně vymizely; neznají ani radosti ani smutku, nechovají žádných přání, ani obav, tráví nevšímavě celé dny buď tupě před sebe zírajíce, nebo propukajíce v nevázanou veselost, beze vší příčiny.

Nejvýše ještě jídlo zaujme jejich zvláštní pozornost, bez pozdravu a bez radostného vzrušení přijímají návštěvy svých příbuzných v ústavě, avšak za to tím čileji prohlížejí kapsy a košíky jejich a co k snědku nalezli s nezřízenou hltavostí pojídají.

Nemocní tito jsou jakoby bez vůle, ztrácejí veškerý popud k nějaké činnosti, jsou zahálčiví, povalují se po celé dny po lavicích a chodbách a jen na vyšší rozkaz jsou ještě s to, nějakým způsobem se zaměstnati.

U jiných nepřichází k takovéto úplné otupělosti, bývá však za to tím více zasažena jejich ušlechtilá stránka povahy. Necítí lásky a vděčnosti k rodičům, bratrům, vlasti, zanedbávají pravidla slušnosti, povinnosti a studu, a city sobecké nabývají převahy. Nedovedou potlačiti své náruživosti a vášně, snadno propukají po sebe menším podnětu ve slepý hněv, v němž ničí vše, i život svůj i svých nejbližších nejvíce nejmenší lítosti po skutku spáchaném.

U mnohých dostavují se záchvaty nesmyslného, překotného jednání, propukají v násilné činy a divé vášně. Beze vší příčiny a bleskurychle roztloukají okna, uhodí svého souseda, převracejí židle a stoly, provádějí těžké pokusy samovražedné, nedovedouce podati rozumového důvodu k podobnému jednání. Jiní utíkají z domova, toulají se, rekruti vzpírají se kázni, děvčata dají se svést a unést, oddávají se prostituci, jiní se zločinci stávají. Jiní jsou přemrštěni ve veškerém svém konání a způsobech, jejich názory jsou nejlepší; vše, co jiní dokázali, je ničím pro ně, oni jsou nejlepšími spisovateli, umělci, básníky, a dle toho jednají.

Někteří z nich udrží se v životě, bídně živoříce, jiní promarňují vše, aby byli na obtíž obcím, jiným často dobrá paměť a schopnost napodobovací nahrazuje úbytek inteligence, takže jakž takž drží se na úrovni společnosti.

Léčba těchto chorob vyžaduje odborné znalosti a není možno zde jednotlivosti vypočítávati. Některé formy jsou schopny polepšení i vyléčení, což vyžaduje však dlouhé doby.

Stařecká blbost (demence senilní) dostavuje se obyčejně 60tým rokem. Podobně jako jiná ústrojí tělesná stářím doznávají změny a nejsou schopna již tak zdatné výkonnosti, jako za let mladších, tak i mozku ubývá ve stáří na schopnostech, a tento úbytek jeví se pak různými poruchami v projevech duševních.

Nejvýznačnější změny jsou patrny v oboru paměti. Vzpomínky na minulá léta, na jednotlivé události dětského věku jsou zachovány s podivuhodnou často věrností. Za to však paměť pro nejbližší minulost vykazuje četné a nepochopitelné mezery. Přítomnost kolem takových nemocných plyne beze všeho ohlasu ve vnitru jejich. Vypravují tutéž věc několikráte po sobě, nejsouce si toho vědomi, nevědí, že před hodinou obědvali, a co jedli, chystají se znova zasednouti k obědu, nepoznávají osoby nejbližšího okolí a zaměňují je, vyptávají se na děti, jež již zemřely. Nemají porozumění pro nové názory a poměry, jsou nedůvěřivi k okolí, jich vědění se stále více a více súžuje, až přichází k zániku paměti o věcech i dávno minulých. Nevyznají se v místě, zabloudí v městě, v němž celý život strávili, nepoznávají lékaře, s kterým včera mluvili, domnívají se býti okradeni o věci, na něž zapomněli. Vymlouvá-li se jim to, stávají se zlostnými, hrubými, rovněž když se jim brání ve vykonávání záležitostí, jež dříve obstarávali.

Někteří z nich tráví klidně svůj život v rodině, nejevíce pro nic zájmu, netečně hledí před sebe, jiní podezřívají své okolí, které prý je hledí ve všem zkrátiti. Nemají smyslu pro strasti a slasti života, v popředí vystupuje vlastní bytost jejich, jen tělesné blaho, jídlo a pití, spánek a požitky mají pro ně největší důležitost.

Ztráta nejbližších příbuzných, neštěstí jejich drahých, rodina, povolání jsou jim lhostejny. Jsou nevrlí, úzkostliví, hašteřiví, plačtiví nebo dětinsky veselí. Při tom vyskytuje se značná dráždivost; nemocný jest bezohledný, tvrdohlavý, nedá si v ničem brániti, vše jej uráží, dráždí.

Pud pohlavní bývá zvýšen, prozrazuje se v necudných a oplzlých řečích, koketním oděvu, nestoudných návrzích, v násilnostech, obzvláště na dětech páchaných, jejichž trestný význam ochabující rozum není s to chápati.

U mnohých pozoruje se tlachavost a žvatlavost a často přichází to k bludným představám, jež hlavně se jeví ve strachu, že budou osamoceni, že nebudou míti zítra co jísti, že vše je zničeno, že budou vyhození na ulici atd. S tím souvisí často mamonářství, závistivost; mnohý zmírá zbytečně v hladu a špíně, žebrá, zanechávaje po sobě polštáře naplněné bankovkami a punčochy plné stříbra a zlatých peněz. Jiní domnívají se býti odstrkovanými, nikdo si jich nevšímá, špatně jsou léčeni, nejsou milováni, každý ji šidí, okrádá, pomlouvá, ukládá jim o majetek, o život.

Mnozí trpí přeludy smyslovými, špatně spí, slyší různé přezdívky, hrůzné výkřiky, hrozby, vidí hrůzy pekelné, jež je očekávají.

Časta bývá nespavost. Nemocní vstávají v noci, kutí po pokoji, sundávají obrazy se stěn, převracejí nábytek a ráno o tom nevědí.

Průběh choroby bývá pomalý, víceletý (2-5 let); obyčejně se dostavuje pozvolna smrt následkem nějaké choroby tělesné.

Podkladem celé choroby jest úbyt tkáně mozkové na základě onemocnění cév, hlavně zvápenatění.

Léčba se omezuje na sílící prostředky a prostředky tišící v době rozčilení.

Druhotná zblbělost (čili demence sekundární) bývá konečným výrazem chorob duševních, jež nedospěly k vyléčení a zůstává pak trvalou po celý život.

Zblbělost tato dle druhu různých chorob duševních dostavuje se buď rychleji, v několika týdnech, měsících, nebo vyvíjí se pozvolna po léta.

Nesmíme se domnívati, že dementní (zblbělý) člověk ztratil veškerou schopnost něco dobře pochopiti, porozuměti nebo vyjádřiti. Jsou různé odstíny, pokud se týče hloubky rozsahu duševní slabosti, od nepatrných známek až k úplnému zániku veškerých duševních projevů.

Lehčí druhy, které se vyskytují zvláště po trudnomyslnosti a rozčilenosti, ucházejí často naší pozornosti.

Tato jemná porucha dřívější duševní zdatnosti v ústavě pro choromyslné, kde se setkáváme obyčejně s tak hrubými tvary blbosti, se ani nepozoruje. Nemocný vyniká mezi ostatními svou duševní silou, jsa jako jednooký králem mezi slepými, a teprve tehdy se projevuje, když tento „vyléčený“ jest propuštěn a svoji získanou zdatnost duševní má ve veřejném životě a povolání osvědčit. Čím zodpovědnější a vyšší je postavení, tím více do očí bije ztráta, kterou dotyčný po těžké chorobě utrpěl, byť i jeho duševní schopnost ještě znamenitě převyšovala člověka duševními statky od přírody méně nadaného. Jen bystrý pozorovatel, který dřívější osobu dobře znal, pozoruje, že dotyčný, zvláště v mravní stránce, těžké ztráty doznal, že je lhostejný oproti dřívějším stykům životním, tupější ve svém snažení, povolnější v mravních zásadách, snadno přístupný pokušení a podobně.

Připojí-li se k tomu nevěrnost paměti, zleněná schopnost a zřejmá nechuť ku práci, změna povahy, která se snadno stává dráždivou, pak duševní slabost ještě více vystupuje.

U těžších forem dle způsobu chování se a jednání nemocných rozeznává se činná čili agitovaná a nečinná čili apatická zblbělost.

Při činné zblbělosti vyznačují se nemocní jistou živostí a pobyhlivostí. Pobíhají sem a tam, provádějí různé posuňky, mluví často překotně, mnoho, nesouvisle, zmateně, nesmyslně, řadí slova vedle sebe beze vší souvislosti, z nichž mnohá jsou nově utvořena nebo pocházejí z cizích jazyků. Mnozí z nich jsou ve stále veselé náladě, zpívají, tančí, smějí se, deklamují, mnozí opět jsou úzkostliví, zarmoucení, pláčou atd., jiní zase potřebují vnějšího popudu, aby se rozhoupali, a tu buď se smějí nebo pláčou. Tážeme-li se na něco takového nemocného, dává odpovědi úplně nepřiměřené otázce, nebo pouští se do žvastu a tlachá věci, jež s otázkou nemají naprosto nic společného a nemají ani hlavy ani paty. Nemocní nevědí, kdy se narodili, odkud jsou, kolikátého jest, dovedou jen kusá data ze svého života udati.

U některých vyskytují se přeludy smyslové a bludné představy, avšak nemocní nejednají dle nich, nejvýše zavírají oči, zacpávají si uši, nechtí jísti apod.

Obličej je bezvýrazný, zrak vyhaslý, držení těla skleslé, jejich posuňky nehodí se k řečem pronášeným, při smíchu jeví se neprocítěnost, při pláči dětinskost.

Při nečinné zblbělosti veškeren život duševní vyhasl, paměť vymizela, nemocný nemluví, nepohybuje se, zbyl pouze stroj, který hrubými dráždidly dá se v pohyb uvésti. Nemocní necítí potřebu hladu, žízně, někdo musí je krmiti, šatiti, jich potřeby tělesné obstarávati, neboť by bez cizí pomoci zahynuli. Tráví v ústavech život svůj buď na loži nebo někde schouleni v koutku, vždy na témže místě, kam jsou posazeni nebo postaveni, s hlavou na prsa svěšenou, s údy ochable svislými, se slinami od úst kanoucími. Tato duševní smrt trvá mnohdy dlouhá léta, než tělesná smrt vysvobodí je z tohoto stavu.

Život těchto bytostí netrvává dlouho, nějaká choroba tělesná nejčastěji tuberkulosa, zánět plic nebo průjmy činí konec životu těchto nešťastníků.

Léčba se omezuje při těchto stavech duševní slabosti jen na ošetření tělesných potřeb, jinak není vyhlídky na změnu nějakou k lepšímu.