.jpg?s3=1)
Slovem tím zove se dýchání ústy za spánku, provázené hlučným pohybem měkkého patra. Zjev ten je mnohdy zcela bezvýznamný u lidí jinak zdravých, leží-li ve spánku na zádech, při čemž ochabnutím svalů zvedajících dolní čelisti pak žvýkačů se ústa otvírají a proudem vzduchovým jimi prostupujícím nastává hlučné chvění měkkého patra při vdechu i při výdechu. U lidí takových chrápání ihned přestává, lehnou-li si na příklad na bok. Jindy však a to velmi často je chrápání známkou neprostupnosti hlavně nosu a nosohltanu a zasluhuje proto zvláštní pozornosti.
K nejčastějším příčinám neprostupnosti nosní náleží rýma prudká i počasná. Okolnost ta, jak by se na první pohled zdálo, nemá valné důležitosti, leč přihlédneme-li k věci blíže, seznáme pravý opak, zejména trvá-li stav takový delší dobu. Za spánku totiž následkem vodorovné polohy těla a většího přítoku krve k hlavě nastává překrvení a zduření sliznice nosní, chorobným pochodem dráždivější, v dutině nosní mimo to nahromadí se hled, s výsledkem jest ucpání nosu. Člověk takto nemocný spí s otevřenými ústy, chrápe, mívá děsivé sny, těžký dech a tlak na prsou a často probouzí se ze spánku s pocitem hrůzy ve hrudi, se suchem v krku, s okoralým jazykem a protivnou chutí v ústech. Stav ten opakuje se i několikráte za noc a proto lidé takoví bávají se usnouti, stávají se nevyspalými, za dne pak malátnými, až posléze i nervstvo jejich bývá otřeseno. Z dalších častějších příčin chrápání hlavně u dětí se vyskytujícího jsou tzv. adenoidní vegetace tkáň to nosohltan vyplňující. Mimo to je celá řada jiných chorob nosu i nosohltanu, kde dýchání touto cestou je porušeno, nač chrápání ve spánku poukazuje. Předpověď i léčení závislé je na příčině základní, léčení pak samo přísluší pouze lékaři.
Chrapot
Tím slovem označuje se změna hlasu spůsobená tím, že jiné vedlejší zvuky spoluznějí. Stupeň jeho je různý; počíná lehkým obestřením hlasu, které někdy jenom cvičné ucho postřehne, a končí úplným bezhlasím (aphonie), při němž vůbec ani k vytváření tonů nedochází. Příčina chrapotu bývá různá a spočívá v okolnosti, že štěrbina hlasová se náležitě neuzavírá, nebo že vazy hlasové se správně nenapínají, že chvění vazů hlasových je nějakým způsobem pozměněno nebo porušeno atd. Tak již překrvení vazů hlasových nebo pokrytí jich hlenem jistý stupeň chrapotu může vyvolati, což tím snáze se přihází, vznikne-li současně ochrnutí některého svalu, zvláště svěračů hrtanových, což např. u katarů hrtanových je zjev zcela obyčejný. Z poruch těžších jsou to vředy a rozpad jednotlivých částí sliznice i hlubších částí hrtanu, kteroužto vlastností je hlavně tuberkulosa smutně proslulá; dále jsou to zhoubné novotvary (rakovina), tvořící jednak nádorovité útvary jednak rozpadem tkáně novotvarové vředy. A celá řada jiných příčin lehčí i těžší stupeň chrapotu zaviniti může, např. cizí těleso v hrtanu uvázlé, otok a zduření jednotlivých částí hrtanu, zvláště pak jeho zadní stěny; nehybnost skloubení mezi chrustavkami, zduření nepravých vazů hlasových, vychlípení sliznice ze záhybů Morgagniho atd. Jako zvláštní zjev zaznamenati ještě sluší tzv. difthonii, dvojhlasnost, tj. souznění některého vyššího tonu, vyskytující se u menších nádorků na přední části vazů hlasových. Vysvětuje se pak zjev ten tím způsobem, že při vytváření zvuku protější vaz hlasový rozdělen je nádorkem ve dvě části, v různé výšce ton vytvářející. Z vylíčeného patrno, že chrapot i svou tíží i předpovědí řídí se dle své příčiny. Že pak léčení jeho spadá v obor působnosti lékařské, je samozřejmo. Aby se chrapot předešel, sluší tu klásti váhu na hygienu cest dýchacích a hrtanu zvlášť.
Chrchle (sputa). Léky k odkašlávání. Thé pro prsa. Léky pro prsa.
Chrchle jsou při všech chorobách sliznice dychadel (hrtanu, průdušnice, průdušek, plic), při nichž kašleme, velmi důležitý úkaz ku posouzení neduhu a stadia jeho. U jednotlivých chorob pojednáváme proto také o vzhledu chrchlů. Na tomto místě chceme se zmíniti o hlavních a význačných rysech chrchlů. Bývají různě zbarveny nebo bezbarvy, řídké i husté, bublinkami vzduchu prostoupené i bez nich, průhledné i zkalené – dle rázu choroby a období jejího. Dříve, kdy neměli lékaři tolik pomůcek k poznávání neduhů, nalézali ve vzhledu chrchlů mnohou pomůcku k diagnose. Dnes ovšem počínáme si přesněji.
Tvrá-li prudký katar bronchiální několik dnů, stává se sputum sklovitým, vazkým a těžko se odkašlává. Obsahuje něco málo buňek z krve. V příznivém, normálním průběhu této nemoci je chrchel po nějaké době neprůhledný, žlutý a snadno se odkašlává. Při kruposním zánětu plic jsou chrchle z počátku zpěněné, bílé a vazké, později žlutavé, pak rezavé nebo jasně červené. Drobnohledem nalézáme v nich mnoho rudých krvinek, obyčejně již rozpadlých (sputum cruentum, ferruginosum). Dříve nepanoval o chrchlech souchotinám správný názor, protože se posuzovaly jen dle vzhledu svého pouhým okem. Nyní, když má lékař po ruce drobnohled, jsou vědomosti jeho ovšem spolehlivější. Shledává pak ve sputech zbytky tkaně, krystaly, vlákna pružná atd.; zvláště nález tuberkulosních bacilů v chrchlech je důležitý pro poznání choroby.
K němu třeba při vyšetřování chrchlů vždy zřetel bráti. Kde podařilo se bacily ty zjistiti, je nepopíratelno, že člověk, jehož chrchle jsme vyšetřovali, má tuberkulosu plic. Tak podaří se mnohdy rozpoznati nemoc tu dostati záhy, kde se může ještě s úspěchem léčiti, pokud fysikálním vyšetřením hrudníka (perkusí a auskultací) nic ještě nalézti nemůžeme. Methoda ku vyšetřování sput na tuberkulosní bacilly byla nyní tak zjednodušena, že ji může prováděti každý lékař, má-li jen po ruce potřebné reagencie a nástroje. Je k tomu třeba jenom docela skrovného laboratoria, jaké nalézáme v nemocnicích. Vyšetřování ovšem vyžaduje jistý čas a proto není rozumno obecenstvo, které žádá od lékaře, jenž je mnoho zaměstnán, aby se zabýval vyšetřováním sput. Jaká je tato methoda, který zakládá se na barvení bacillů, do podrobna uváděti, nebudeme – nemělo by to smyslu pro širší okruhy. Mimo to dovede nalézti mikroby ty drobnohledem jenom člověk, který je s mikroskopickou technikou dobře obeznámen. Třeba k tomu silných čoček, cviku a zručnosti.
Od jakživa snažili se lidé chrchle vypuzovati, napodobujíce v tom přírodu, která kašlem odstraňuje výměšek ten z útrob. Zkušenost ukázala, že celá řada léků má tu vlastnost, že vypuzuje chrchle zvláště z plic, tj. mění je tak, že se jich organismus kašlem snadno zbaví. Z nich proslula nejvíce mezi lidem tzv. thé pro prsa. Pojmem „léky pro prsa“ nebo také „léky proti kašli“ označuje obecenstvo mnohé léky domácí i přípravky lékárnické, které jednak zmírňují v hrtanu, jinak „uvolňují“ vazký, tuhý hlen, tj. přispívají ke snazšímu odkašlávání. Se stanoviska vědeckého mohou to býti pouze takové léky, které jakýmkoli způsobem podporují vyměšování sliznice v kterékoli části dychadel, tj. v hrtanu, průdušnici, průduškách atd. Nachlazením způsobený katar, který zastihuje dychadla (prsní katar), končívá obyčejně hojnějším vyměšováním hlenu ze sliznice, kdežto v prvém stadiu kataru bývá vyměšování potlačeno a sliznice dychedel je zarudlá, suchá, horká a proti vzduchu citlivá.
Vazký hojný hlen, který vyměšuje se ke konci choroby, plní větve průdušek, stěžuje dýchání, vzbuzuje pocit tlaku na prsou, dráždí ke chrchlání a kašlání, takže mimoděk pátráme po prostředcích, jimiž by se usnadnilo odkašlávání, odloučil hlen od sliznice a uvolnily průchody dychadel. Mnozí lidé trpí po celý život vinou povolání svého plicním katarem, který doprovázen je obtížemi při dýchání a při němž nemocní téměř neustále uchylují se k takovýmto prsním lékům; jimi pomáhají si zvláště ráno po probuzení od hlenu, který se v dychadlech nahromadí, dráždí je a ke kašli nutká. Léky takové mírní dráždění a kašel. Často je nutno povzbuzovati odkašlávání hlenu, který vzniká u osob, jež vdychovaly prach, jemná vlákna vlny, např. u mlynářů, kameníků, tkalců apod.; plíce těchto řemeslníků bývají neustále drážděny.
Léky chrchle vypuzující lze celkem zařaditi ve dvě skupiny. Jedny léky slouží k povzbuzení životní činnosti dychadel a různých úkonů jejich (např. vyměšování), nebo působí na oběh v plicích; z nich pouze malý počet jest obecenstvu přístupen. Jsou to součásti officinelních léčiv pro prsa. Druhé léky mírní podráždění, mají však někdy tu stinnou stránku, že nemocný necítě dráždění ke kašli, neodchrchlává dosti a výměšek tak v plících se hromadí, což je chyba. Proto i tu – ve věci zdánlivě tak nevinné není radno léčiti se bez lékaře.
Jde-li o to, povzbuditi činnost sliznic a odstraniti množství hlenu zde nahromaděného, užívá se ode dávna léků balzamických a silic, které jsou dosti účinny. Sem patří např. balsam kopaivový (vnitřně po několika kapkách užívaný). Také vdechování par tohoto balsámu ulehčuje vyměšování. Sem náležejí také jodid draselnatý, sodnatý a některé jiné léky, které jsou jedovaté a nesmějí bez lékařského předpisu býti užívány. Většina prostonárodních prostředků, kterých užívá se ke snazšímu odkašlávání, působí vlastně tak, že snižujíc podráždění povzbuzuje vyměšování sliznice.
Nejlepším a nejjednodušším prostředkem ke zmírnění podráždění je vždy vlhké teplo. Za tím účelem inhalují se páry nebo pije se větší množství horkých nápojů, které povzbuzují pocení („ženou na pot“). K nim přidávají se silice činnost sliznice povzbuzující nebo fenykl, anýz, koriandr. Slizovité hmoty, např. bonbony ajbišové nebo gummové mírní kašel a tiší pocit suchosti v krku. Také cukr ve formě bonbonů apod. napomáhá k odstranění hlenu. K takovýmto výrobkům přidává se několik kapek silice fenyklové neb anýzové, což však některým lidem (nervovými chorobami stiženým) nemůže sloužiti.
Dobrý prostředek k odkašlávání je elixír pro prsa. Obsahuje Liquor ammoniae anisatus a lékořicovou šťávu (černý cukr) po stejných dílech a tří částí fenyklové vody. Lék ten béře se po lžičkách kávových.
Lieberovo thé dobře účinkuje. (Skládá se z kořene ibiškového a žabru čili lesního čistce) (Galeopsis).
Také u nás oficiální prsní thé dobře a spolehlivě působí. K odvaru přidává se obyčejně kandys nebo med.
Při kataru vleklém, který spojen je s velikým chrchláním, osvědčily se minerální vody s mlékem, např. kysibelka, kterou radno časně ráno a pozdě večer píti. Při tom mějme na paměti, že všecky tyto léky pranic nepomohou, když se při tom nedržíme náležitě diaety a nutné opatrnější životosprávy. V takových případech nutno se varovati studeného vzduchu, náhlých přechodů teploty, silného kouření, lihovin, zácpy a každé nestřídmosti vůbec. Třeba dýchati čerstvý, mírně vlhký a teplý vzduch. Pohyby dýchací musí býti mohutné, tak aby dýchání nedělo se povrchně, nýbrž z hluboka. Tak sesílíme plíce. Při tom nesmí se zapomenouti na náležitý pohyb a stravu, která musí býti živná, ale také stravitelná.
Mnozí nemocní cítí se z rána volnějšími, vypijí-li hodně vody a vykouří-li dýmku. Tu se hlen, který se přes noc v plicích nahromadil, hne a snáze odstraniti dá. Trpí-li nemocný při tomto prsním kataru tlakem na prsou, pícháním a bolestmi při vdechu, nesmí užívati žádných prsních léků, silic apod., nýbrž musí povolati lékaře, protože může tu jíti o vážnější onemocnění. Mnozí lidé, kteří trpí po delší dobu takovýmto zastaralým stavem, uvykli bráti časem lžíci salmiaku s lékořicovou šťávou ve vodě. To není dobře a není radno delší dobu bez přestávky tak činiti, neboť salmiak ruší trávení.
Pojmem thé pro prsa označujeme rozmanité směsi rostlin, které buď povzbuzují činnost sliznice, dychadel a kůže, buď mírní podráždění a přispívají k odstranění hlenu z plic při prsním kataru, kašli apod. Lid kupuje je bez rady lékařské a v lékárnách možno je obdržeti v prodeji volném. Každý stát, který má svou farmakopoeu jež udává takové prsní thé určitého složení, připouští ruční prodej podobných smíšenin. V některých městech těší se to či ono thé zvláštní oblibě, když doporučil je lékař a vícekrát se osvědčilo. Každá taková směs skládá se z rostlinných součástek, které jsou expectorantia tj. usnadňují odkašlávání. V Rakousku oficinální thé pro prsa obsahuje.
200 grammů listí ajbišového (slízového)
150 grammů sladkého dřeva
50 grammů kořene ajbišového a tolikéž
50 grammů ječných krup
5 grammů květů divizny
5 grammů květů slezu
5 grammů květů vlčího máku
5 grammů čínského anýzu čili badyánu
Jiné složení má prsní thé pruské, saské a německé. Takovýchto směsí jest mnoho. Obyčejné součástky takového thé bývají pak střídavě vedle látek, z nichž skládá se thé v Rakousku oficinální, ještě tyto: listy podbělu, fialkový kořen, bezový květ, fenykl, listy divizny, anýz, hrozinky, listy izopu, koření vláskové čili netík, svatojánský chléb a mnohé jiné.
Patrno, že mohou býti prsní thé skladby přerozmanité. Užívá se k nim snad všech částí různých rostlin: listů, květů, kořenů, plodů a semen atd. K připravenému thé možno přidati ještě cukr, kandys nebo med.
Industrie přispěla velice značně k rozhojnění léčiv pro prsa. Prodávají se pak rozmanité takové výrobky za ceny neobyčejně vysoké, k pravé ceně nepoměrné. Schneebergův fabrikat, který poctěn byl v Londýně a ve Vídni medailí, je pouhý syrup netíkový. „Švýcarská bylinná šťáva“, která vyhlašuje se za dobrý lék při chorobách hrtanu a plic, skládá se jen ze syrupu, pomerančových květů, odvaru nezralých oranžů a nějakého zeleného barviva. Lobethalova „Essence proti souchotinám“ je roztok kuchyňské soli a jistých látek, kterými bývá prodejná kuchyňská sůl znečištěna (Glauberova sůl, chlorid vápenatý a chlorid hořečnatý; stopy jodu). Burgleitnerova bylinná šťáva je bramborový škrob. Kochova „Zázračná šťáva“ je roztok cukru ve vodě s několika kapkami šťávy z ředkví. Stejné složení má Mayerův vratislavský dryák. Mothův „Prsní syrup“ skládá se ze syrupu ajbišového, výtažku buřiny čili jablečníku, medu octového z mořské cibule, vody hořkomandlové, fenyklové a Hofmanských kapek. Eggersův přípravek je čištěný med s malým množstvím fenyklové vody. Bock zjistil, že Morawitzův „Extrakt léčivých bylin“, kterému přičítala se zázračná léčivost při počínající tuberkulose a který prý připravuje se ze šedesáti bavorských alpských bylin, je čištěný med, stopy jedovatého extraktu z lilku sladkohořkého či potměchuti, z makovic a několika hořkých bylin. George v Épinalu vyrábí tzv. „pate pectorale“. Je to gumma arabská, sladké dřevo, cukr, voda a trochu morfinu. Bylinné bonbony Kochovy skládají se z cukru, výtažků hořkých pomerančů a jakéhos fialového barviva. Beliotův „prsní prášek“ z Paříže je arabská klovatina, mléčný cukr a Seignettova sůl (vínan draselnatosodnatý). Jiné léky, kterých se užívá proti prsním chorobám, obsahují také sirník antimoničný (zlatou síru).
Celkem vzato, nevzbuzují důvěry všecky tyto prostředky dohromady. Zapomíná se stále na mocné činitele přírodní, čerstvý, zdravý čistý vzduch, léčení vodou, slunce, účinek minerálních vod. Každý chce hned léky a lékařům, kteří v novější době opustili mnohé jedovaté léky, málo se důvěřuje.
Chuť. (Tělo lidské a jeho úkony)
Říkává se, že chutnáme jazykem, protože je velmi pohyblivý a proto nalézá se ve stálém styku s chutnajícími látkami; člověk zvykl chuťové pocity vnímati svým jazykem. Přes to není však jazyk samojediný orgán chuti. Pokusy podařilo se zjistiti, že obzvláště přesně dovedeme rozeznávati jemné rozdíly chutí, když látky, které ochutnáváme, stýkají se s patrem. Dále oblouk patrový, mandle a zadní stěna hltanu je sídlem toho smyslu. Nejen citlivý nerv jazyka, ale i jiné citlivé nervy dovedou podléhati vlivu jistých látek, jenž má v zápětí pocit chuťový. Říkáváme o lidech, kteří rádi jedí dobré věci: „On má jemný jazýček“. Větším právem dalo by se říci: „jemné patro“. Chuť jisté látky, je vždycky pocit, jenž sídlí v našem vlastním nervu. Chutnající látky jsou schopny na čiv ten určitým vlivem působiti, zavádějíce v něm jakési změny, dráždíce jej. Tak vzniká pocit určité chuti. Chuť je stejně jako čich výsledek činnosti čidla v sliznici uloženého a náležejícího k zažívacímu ústrojí.
Každé podráždění čivu chuťového vede k pocitu chuti. Již jemný proud vzduchový, který táhne přes jazyk, způsobuje jemný pocit určité chuti. Položíme-li pod jazyk zinkový proužek, na jazyk měděný nebo stříbrný proužek tak, aby se oba konce dotýkaly, dráždí vznikající galvanický proud chuťové čivy jazyka i vzniká pocit chuťový na inkoust upomínající, který není způsoben snad galvanickým rozkladem slin. Také docílíme podráždění čivstva chuťového, pozvedneme-li cínový pohár, naplněný mýdlovou vodou, vápenným mlékem nebo jistě lépe louhem, navlhčenou rukou ke hrotu jazyka. V okamžiku styku vzniká kyselá chuť.
Všecky látky, které mají nějak chutnati, musí býti rozpuštěny. Dali-li jsme látky skupenství pevného do úst, musí se dříve rozpustiti ve šťávě, kterou vyměšuje sliznice a ve slinách. Teprve po tom mohou proniknouti až na nejbližší okolí nervu, který je zvláštním způsobem upraven, a podrážditi jej. Povrch jazyka je k tomu cíli opatřen množstvím malých výběžků, v nichž rozvětvují se nervy chuťové. Abychom tekutinu nějakou lépe ochutnali, je výhodno, když dvě chutnající plochy dutiny ústní navzájem k sobě se přiblížily, aby chutnající tekutina hlouběji do sliznice byla vtlačena. Kápneme-li na natažený, nepohybující se jazyk trochu inkoustu, sotva budeme něco cítiti. Dotkneme-li se však po tom hořeního rtu nebo patra, vnímáme okamžitě chuť inkoustovou.
Dojmy chuťové jsou velmi rozmanité. Mohou být příjemné nebo odporné, protivné. Rozeznáváme pak čtyry základní druhy chuti (právě jako pro zrak udávají se čtyry barvy základní). Je to sladké, kyselé, hořké, slané; kromě toho naznačujeme zvláštní chuťové pocity těmito výrazy: louhovitá, kovová, slizovitá, moučnatá, svíravá, ostrá, aromatická, líhovitá, olejovitá, mýdlová, hnilobná chuť. Působí-li současně různé hmoty na nerv chuťový, rozeznáváme je pouze nejasně. Účinek ostrých mírněn je ostatními. Také mluvíme o harmonii chuti, jako při čichu a sluchu. Cvičením můžeme však tento smysl rovněž k veliké dokonalosti a jemnosti přivésti, jako čidla ostatní. Ve starších dobách bývali u nás dobří „koštéři vína“. Dnes mluvíme jenom o znalcích. Každý piják piva, vína, čaje atd. dovede velmi dobře po chuti poznati jakost nápoje.
Některé látky chutnají na počátku jinak, nežli později. Tu se zajisté látka ona během chutnání nejspíše chemicky změní, takže pak chuťový nerv jinakým způsobem dráždí (lilek sladkohořký apod.). Některé látky chutnají různě dle toho, požili-li jsme jich před jistým pokrmem či nápojem nebo po něm. Také chutná víno příjemněji po sýru nebo ořeších, nežli po látkách sladkých. Tento zjev upomíná na komplementární barvy.
Kuchyně dovedla jaksi pudově tyto konsonance chuti vystihnouti, stejně jako malířství a hudba prakticky prováděla harmonii dříve, nežli poznala a pochopila její zákony. Ostatně nejsou principy chuťové konsonance a disonance vědě dosud přesně známy.
Také změnou krve mohou vzniknuti pocity chuťové, protože pak dráždidlo v krvi obsažené nerv chuťový určitým způsobem dráždí. Pes, jemuž bylo vstříknuto do cév mléko, olizuje jazykem tlamu, jakoby ochutnával mléko. Pouhá představa může někdy určitou chuť vzbuditi. Přestavíme-li si ve fantasii velmi živě nějakou příjemně nebo odporně chutnající látku (např. citron), vzniká pocit chuťový. Je to také všeobecně známo, že již pomyšlení na některou hnusnou chuť způsobuje ošklivost. To jsou pocity, které pozorujeme i u nervstva zrakového, sluchového a čichového. Časté opakování téže chuti otupí smysl v tomto směru čím déle tím zřejměji. To nalézáme i při barvách, které zdají se oku tím špinavější, čím déle na ně pohlížíme. Z počátku dovedeme při zavázaných očích zcela dobře červené a bílé víno chutí rozeznati; opakujeme-li to však častěji, mizí nám tento rozdíl. Jemný duševní smysl pro krásné a ušlechtilé, který zoveme vkusem a jejž možno považovati za jakousi duševní chuť, má na fysickou chuť podivuhodný vliv. Lidé takovým smyslem nadaní jsou velmi choulostiví proti hrubým a sprostým látkám a mají vždy jemnější jazýček, nežli lidé prostí, nevzdělaní. Tu možno uznati plnou oprávněnost věty: „Pověz mi, co jíš – povím ti, jaký jsi.“
Chuť je smysl patřící k trávení; usuzuje prý pudem, co je příjemno a co nepříjemno, co blahodárno a co ošklivo, poznává látky zkázonosné, třeba byly sladké nebo chutnaly příjemně. Protože změna krve dráždí čivstvo chuťové a vede ke zvláštním pocitům, jest i choroba s to, aby způsobila odchylné pocity chuťové. Protože nevnímáme látku samu, nýbrž jenom změnu, která vzniká v našem nervu, tato není v každém organismu stejna, snadno si vysvětlíme, proč táž látka zdá se jednomu nepříjemnou, jinému příjemnou, tomu kyselou, onomu sladkou nebo hořkou.
Kdo si bedlivě všímá svého zdraví a jeho změn, musí věnovati jistou pozornost i své chuti, neboť změněná nebo zvláštní chuť ohlašuje záhy, ba často nejdříve, že organismus podlehl některému porušení, i možno se tu v čas orientovati a dle poznatků získaných další své jednání zaříditi.