Domácí lékař 1902: Chrápání, chrapot, chuť

Slovem tím zove se dýchání ústy za spánku, provázené hlučným pohybem měkkého patra. Zjev ten je mnohdy zcela bezvýznamný u lidí jinak zdravých, leží-li ve spánku na zádech, při čemž ochabnutím svalů zvedajících dolní čelisti pak žvýkačů se ústa otvírají a proudem vzduchovým jimi prostupujícím nastává hlučné chvění měkkého patra při vdechu i při výdechu. U lidí takových chrápání ihned přestává, lehnou-li si na příklad na bok. Jindy však a to velmi často je chrápání známkou neprostupnosti hlavně nosu a nosohltanu a zasluhuje proto zvláštní pozornosti.

K nejčastějším příčinám neprostupnosti nosní náleží rýma prudká i počasná. Okolnost ta, jak by se na první pohled zdálo, nemá valné důležitosti, leč přihlédneme-li k věci blíže, seznáme pravý opak, zejména trvá-li stav takový delší dobu. Za spánku totiž následkem vodorovné polohy těla a většího přítoku krve k hlavě nastává překrvení a zduření sliznice nosní, chorobným pochodem dráždivější, v dutině nosní mimo to nahromadí se hled, s výsledkem jest ucpání nosu. Člověk takto nemocný spí s otevřenými ústy, chrápe, mívá děsivé sny, těžký dech a tlak na prsou a často probouzí se ze spánku s pocitem hrůzy ve hrudi, se suchem v krku, s okoralým jazykem a protivnou chutí v ústech. Stav ten opakuje se i několikráte za noc a proto lidé takoví bávají se usnouti, stávají se nevyspalými, za dne pak malátnými, až posléze i nervstvo jejich bývá otřeseno. Z dalších častějších příčin chrápání hlavně u dětí se vyskytujícího jsou tzv. adenoidní vegetace tkáň to nosohltan vyplňující. Mimo to je celá řada jiných chorob nosu i nosohltanu, kde dýchání touto cestou je porušeno, nač chrápání ve spánku poukazuje. Předpověď i léčení závislé je na příčině základní, léčení pak samo přísluší pouze lékaři.

Chrapot.

Tím slovem označuje se změna hlasu spůsobená tím, že jiné vedlejší zvuky spoluznějí. Stupeň jeho je různý; počíná lehkým obestřením hlasu, které někdy jenom cvičné ucho postřehne, a končí úplným bezhlasím (aphonie), při němž vůbec ani k vytváření tonů nedochází. Příčina chrapotu bývá různá a spočívá v okolnosti, že štěrbina hlasová se náležitě neuzavírá, nebo že vazy hlasové se správně nenapínají, že chvění vazů hlasových je nějakým způsobem pozměněno nebo porušeno atd. Tak již překrvení vazů hlasových nebo pokrytí jich hlenem jistý stupeň chrapotu může vyvolati, což tím snáze se přihází, vznikne-li současně ochrnutí některého svalu, zvláště svěračů hrtanových, což např. u katarů hrtanových je zjev zcela obyčejný. Z poruch těžších jsou to vředy a rozpad jednotlivých částí sliznice i hlubších částí hrtanu, kteroužto vlastností je hlavně tuberkulosa smutně proslulá; dále jsou to zhoubné novotvary (rakovina), tvořící jednak nádorovité útvary jednak rozpadem tkáně novotvarové vředy. A celá řada jiných příčin lehčí i těžší stupeň chrapotu zaviniti může, např. cizí těleso v hrtanu uvázlé, otok a zduření jednotlivých částí hrtanu, zvláště pak jeho zadní stěny; nehybnost skloubení mezi chrustavkami, zduření nepravých vazů hlasových, vychlípení sliznice ze záhybů Morgagniho atd. Jako zvláštní zjev zaznamenati ještě sluší tzv.  difthonii, dvojhlasnost, tj. souznění některého vyššího tonu, vyskytující se u menších nádorků na přední části vazů hlasových. Vysvětuje se pak zjev ten tím způsobem, že při vytváření zvuku protější vaz hlasový rozdělen je nádorkem ve dvě části, v různé výšce ton vytvářející. Z vylíčeného patrno, že chrapot i svou tíží i předpovědí řídí se dle své příčiny. Že pak léčení jeho spadá v obor působnosti lékařské, je samozřejmo. Aby se chrapot předešel, sluší tu klásti váhu na hygienu cest dýchacích a hrtanu zvlášť.

Chuť

Říkává se, že chutnáme jazykem, protože je velmi pohyblivý a proto nalézá se ve stálém styku s chutnajícími látkami; člověk zvykl chuťové pocity vnímati svým jazykem. Přes to není však jazyk samojediný orgán chuti. Pokusy podařilo se zjistiti, že obzvláště přesně dovedeme rozeznávati jemné rozdíly chutí, když látky, které ochutnáváme, stýkají se s patrem. Dále oblouk patrový, mandle a zadní stěna hltanu je sídlem toho smyslu. Nejen citlivý nerv jazyka, ale i jiné citlivé nervy dovedou podléhati vlivu jistých látek, jenž má v zápětí pocit chuťový. Říkáváme o lidech, kteří rádi jedí dobré věci: „On má jemný jazýček“. Větším právem dalo by se říci: „jemné patro“. Chuť jisté látky, je vždycky pocit, jenž sídlí v našem vlastním nervu. Chutnající látky jsou schopny na čiv ten určitým vlivem působiti, zavádějíce v něm jakési změny, dráždíce jej. Tak vzniká pocit určité chuti. Chuť je stejně jako čich výsledek činnosti čidla v sliznici uloženého a náležejícího k zažívacímu ústrojí.

Každé podráždění čivu chuťového vede k pocitu chuti. Již jemný proud vzduchový, který táhne přes jazyk, způsobuje jemný pocit určité chuti. Položíme-li pod jazyk zinkový proužek, na jazyk měděný nebo stříbrný proužek tak, aby se oba konce dotýkaly, dráždí vznikající galvanický proud chuťové čivy jazyka i vzniká pocit chuťový na inkoust upomínající, který není způsoben snad galvanickým rozkladem slin. Také docílíme podráždění čivstva chuťového, pozvedneme-li cínový pohár, naplněný mýdlovou vodou, vápenným mlékem nebo jistě lépe louhem, navlhčenou rukou ke hrotu jazyka. V okamžiku styku vzniká kyselá chuť.

Všecky látky, které mají nějak chutnati, musí býti rozpuštěny. Dali-li jsme látky skupenství pevného do úst, musí se dříve rozpustiti ve šťávě, kterou vyměšuje sliznice a ve slinách. Teprve po tom mohou proniknouti až na nejbližší okolí nervu, který je zvláštním způsobem upraven, a podrážditi jej. Povrch jazyka je k tomu cíli opatřen množstvím malých výběžků, v nichž rozvětvují se nervy chuťové. Abychom tekutinu nějakou lépe ochutnali, je výhodno, když dvě chutnající plochy dutiny ústní navzájem k sobě se přiblížily, aby chutnající tekutina hlouběji do sliznice byla vtlačena. Kápneme-li na natažený, nepohybující se jazyk trochu inkoustu, sotva budeme něco cítiti. Dotkneme-li se však po tom hořeního rtu nebo patra, vnímáme okamžitě chuť inkoustovou.

Dojmy chuťové jsou velmi rozmanité. Mohou být příjemné nebo odporné, protivné. Rozeznáváme pak čtyry základní druhy chuti (právě jako pro zrak udávají se čtyry barvy základní). Je to sladké, kyselé, hořké, slané; kromě toho naznačujeme zvláštní chuťové pocity těmito výrazy: louhovitá, kovová, slizovitá, moučnatá, svíravá, ostrá, aromatická, líhovitá, olejovitá, mýdlová, hnilobná chuť. Působí-li současně různé hmoty na nerv chuťový, rozeznáváme je pouze nejasně. Účinek ostrých mírněn je ostatními. Také mluvíme o harmonii chuti, jako při čichu a sluchu. Cvičením můžeme však tento smysl rovněž k veliké dokonalosti a jemnosti přivésti, jako čidla ostatní. Ve starších dobách bývali u nás dobří „koštéři vína“. Dnes mluvíme jenom o znalcích. Každý piják piva, vína, čaje atd. dovede velmi dobře po chuti poznati jakost nápoje.

Některé látky chutnají na počátku jinak, nežli později. Tu se zajisté látka ona během chutnání nejspíše chemicky změní, takže pak chuťový nerv jinakým způsobem dráždí (lilek sladkohořký apod.). Některé látky chutnají různě dle toho, požili-li jsme jich před jistým pokrmem či nápojem nebo po něm. Také chutná víno příjemněji po sýru nebo ořeších, nežli po látkách sladkých. Tento zjev upomíná na komplementární barvy.

Kuchyně dovedla jaksi pudově tyto konsonance chuti vystihnouti, stejně jako malířství a hudba prakticky prováděla harmonii dříve, nežli poznala a pochopila její zákony. Ostatně nejsou principy chuťové konsonance a disonance vědě dosud přesně známy.

Také změnou krve mohou vzniknuti pocity chuťové, protože pak dráždidlo v krvi obsažené nerv chuťový určitým způsobem dráždí. Pes, jemuž bylo vstříknuto do cév mléko, olizuje jazykem tlamu, jakoby ochutnával mléko. Pouhá představa může někdy určitou chuť vzbuditi. Přestavíme-li si ve fantasii velmi živě nějakou příjemně nebo odporně chutnající látku (např. citron), vzniká pocit chuťový. Je to také všeobecně známo, že již pomyšlení na některou hnusnou chuť způsobuje ošklivost. To jsou pocity, které pozorujeme i u nervstva zrakového, sluchového a čichového. Časté opakování téže chuti otupí smysl v tomto směru čím déle tím zřejměji. To nalézáme i při barvách, které zdají se oku tím špinavější, čím déle na ně pohlížíme. Z počátku dovedeme při zavázaných očích zcela dobře červené a bílé víno chutí rozeznati; opakujeme-li to však častěji, mizí nám tento rozdíl. Jemný duševní smysl pro krásné a ušlechtilé, který zoveme vkusem a jejž možno považovati za jakousi duševní chuť, má na fysickou chuť podivuhodný vliv. Lidé takovým smyslem nadaní jsou velmi choulostiví proti hrubým a sprostým látkám a mají vždy jemnější jazýček, nežli lidé prostí, nevzdělaní. Tu možno uznati plnou oprávněnost věty: „Pověz mi, co jíš – povím ti, jaký jsi.“

Chuť je smysl patřící k trávení; usuzuje prý pudem, co je příjemno a co nepříjemno, co blahodárno a co ošklivo, poznává látky zkázonosné, třeba byly sladké nebo chutnaly příjemně. Protože změna krve dráždí čivstvo chuťové a vede ke zvláštním pocitům, jest i choroba s to, aby způsobila odchylné pocity chuťové. Protože nevnímáme látku samu, nýbrž jenom změnu, která vzniká v našem nervu, tato není v každém organismu stejna, snadno si vysvětlíme, proč táž látka zdá se jednomu nepříjemnou, jinému příjemnou, tomu kyselou, onomu sladkou nebo hořkou.

Kdo si bedlivě všímá svého zdraví a jeho změn, musí věnovati jistou pozornost i své chuti, neboť změněná nebo zvláštní chuť ohlašuje záhy, ba často nejdříve, že organismus podlehl některému porušení, i možno se tu v čas orientovati a dle poznatků získaných další své jednání zaříditi.