CzechIndustry > Domácí lékař 1902: Chrysarobin. Anthrarobin. Chřadnutí dospělých a dětí. Chřest čili špargl
Domácí lékař 1902: Chrysarobin. Anthrarobin. Chřadnutí dospělých a dětí. Chřest čili špargl
Chrysarobin rozšířil se v posledních 2 desetiletích zvláště v lékařství kožním do té míry, že jméno jeho proniklo i do širších kruhů, takže musí jej míti na zřeteli i popularisator lékařství.
Asi před 30 léty byla do Evropy z Brasilie přinesena pode jménem araroba hmota zemitá, žlutohnědá, bez chuti a bez zápachu, často zlomky kory nebo třískami pomíšena, z části krystalinická, která se získává ze štěrbin stromu motýlokvětého Andira Araroba, rostoucího v lesích Bahie (odtud sluje tato surovina také „pó di Bahia“). Hmota ta vyškrabuje se z mezer rozštípaného dříví a byla dříve pokládána za směs kyseliny chrysofanové s malým množstvím pryskyřice. Dalším bádáním bylo však zjištěno, že v arrobě jest obsažen chrysarobin dávající žluté krystalky, nerozpustné ve vodě, rozpustné v benzolu, chloroformu a z tohoto chrysarobinu povstává teprve jistými vlivy lučebními kyselina chrysofanová. Uvádíme úmyslně tyto podrobnosti, aby i laik seznal, jak nesnadno pokračovali učenci zkoumajíce léčiva, nežli poznali jich složení, povahu účinných součástek a jak jich s výhodou užiti.
Chrysarobin, čistý ten preparát našich lékáren, je lehký, krystalinický, zlatožlutý prášek. Není to ovšem žádná jednotná lučební sloučenina, nýbrž, jak drobnohledné ohledání ukazuje, směs aspoň 3 látek: 1. žlutých krystalků chrysarobinu, 2. jiných bezbarvých hlatí, které dosud nebyly určeny co do podstaty a 3. beztvarých tělísek (dle všeho pryskyřice).
Vliv této látky na kůži není nevinný. Praví se, že dělníci, kteří ararobu sbírají, trpívají zánětem spojivky, červení a zduřením obličeje. I u nemocných, kterým chrysarobin podán jako lék, vyvodil někdy podráždění kůže až i zánět a všeliké osutiny, nežity, takže nemůže lék ten nikdy svěřen býti obecenstvu. Svědění, nespavost, ba i mrazení, a někdy i horečka a zduření žláz v jednotlivých případech pozorované po chrysarobinu také zrazuje od lehkovážného sebeléčení chrysarobinem.
Chrysarobin barví pokožku a její výtvory: nehty a vlasy, purpurově hnědě, kteréžto zbarvení až po několika dnech mizí, přičemž se pokožka olupuje. Ale lék ten nezůstává jen na povrchu pokožky lpěti, nýbrž část vssaje ho kůže i přechází do krve, s touto koluje tělem a může na všeliké orgány působiti škodlivě; byloť pozorováno, že po zevním upotřebení chrysarobinu může dostaviti se bílkovina v moči, ba i krev v moči jako známka porušení ledvin. Také na žaludek i střeva působí chrysarobin dráždivě, vyvozuje v nich zánět.
Zvláště citlivá je kůže v obličeji a na místech vlasem nebo chlupy porostlých a proto se zrazuje na taková místa lék nanášeti. Zánět spojivky po chrysarobinu byl vysvětlován tím, že lék prsty byl přenešen z jiných míst těla do oka, je však také možno, že je to účinek vstřebaného chrysarobinu, kdežto u dělníků, kteří lék práškují a prosívají, spíše běží tu o přímý vliv dráždivého prášku, který jsa lehoučký zvedá se do vzduchu a zachycuje se na kůži a sliznici.
Dostal-li se chrysarobin do žaludku, vyvozují již pranepatrné dávky (setina grammu) bolesti žaludeční s vrhnutím a průjmy. To shledal jistý anglický lékař, který s látkami těmito prováděl pokusy sám na sobě. Při větších dávkách nezůstává při tom, ale přidržují se nahoře naznačené známky podráždění ledvin (bílkovina, krev v moči).
Někteří lékaři tvrdí, že léku tomu lze přivyknouti, takže i potření větší plochy kůže se snese. Jiní to popírají, i je tu jistě na místě opatrnost co největší.
Z těla odchází chrysarobin močí z části nezměněn, z části pozměněn jako kyselina chrysofanová.
Po tomto úvodu lze se blíže zmíniti o léčivých vlastnostech chrysarobinu, bez obavy, že by některý ze čtenářů chtěl jej bez rady lékařské na sobě samém zkoušeti.
Je jisto, že chrysarobin v lékařství kožním při některých neduzích dobře se osvědčil, zvláště při lupence (psoriase), oparu lysivém (herpes tonsurans) a jiných některých chorobách. Ještě v Evropě nebyl ani znám a už v Brasilii slynul pro dobré vlastnosti léčivé. Podává se jako roztok (v octu, glycerinu a jinak) neb i co mast, s kollodiem atd. Ovšem není při tvrdošíjné lupence někdy vyloučen opětný návrat choroby. Vysvětluje se pak účinek jeho tím, že jímá kyslík, který béře cizopasníku, jenž ho má k životu nezbytně zapotřebí a tak ho hubí a tím nemoc léčí.
K podobným účelům slouží anthrarobin, který se připravuje z alizarinu zahříváním se zinkovým práškem a čpavkem.
Anthrarobin je žlutobílý, hrubozrnný prášek rozpustný v glycerinu a líhu na roztok temně hnědožlutý. Zkoušena 10-20 % mast anthrarobinová při těchž chorobách, co chrysarobin, a shledáno, že sice účinkuje slaběji, že však nedráždí kůži a není jedovatý. V některých případech však selhal.
Chřadnutí dospělých a dětí. (Chřadnutí dívek a paní. Atrofie dětí)
Chřadnutí nesmíme zaměňovati s hubeností, která nastává po chorobách horečných nebo doprovází dlouho trvající průjmy, hnisání nebo jiné ztráty tělesné, nebo která je podmíněna místní chorobou nějakou. Máme tu na mysli chřadnutí, které stihá nejen lačné a nuzné, ale i osoby, jež v mládí nebo dospělém věku beze vší zřejmé příčiny, při dobré výživě a dostatku potravy živné, beze všech patrných ztrát, horečných nebo místních chorob a beze ztráty chuti k jídlu počínají pozvolna scházeti, pozbývati sil a ztráceti tuk. Osoby pohlaví mužského i ženského podléhají tomuto stavu často v nejlepším blahobytu a zdraví. Silnější strava při dobré chuti k jídlu a zdánlivě neporušeném trávení nemá na chřadnutí takové žádného vlivu. Tuku stále ubývá a krásné dívky a paní pozbývají plnosti svých forem, což činí je velmi nešťastnými a nespokojenými, takže hledají zhusta pomoc a radu nejen u lékaře, ale i bez rady lékaře v lázních, ba i u šarlatánů všelikých – ovšem marně. Je nepochybno, že trpí tu výživa, že choroba tkví ve výměně látek, že nastává tu nepoměr mezi ztrátou látek a příjmem živin, třeba byla výživa stejně pečlivá jako před tím. Je jasno, že churaví tu některých orgán neb soustava uvnitř těla uložená – a to poznati ovšem může jen lékař po bedlivém vyšetření celého těla a nejednou teprve, když déle pozoroval nemocného.
Nejen tuk, nýbrž v pozdějším průběhu i hmota svalová mizí při chřadnutí. Vlákna svalová stávají se tenčími a svalstvo je bledé, chabé, vůbec chatrné i slabé a konečně nastává úplný úbyt svalstva (atrophia). Takovéto chřadnutí trvá často mnoho let a končí po dlouhé době některou místní chorobou, která ukončí život. Když mizí neustále tuk a sval, vzniká konečně nespavost a sešlost. Pak přestávají i zaživadla správně pracovati a potrava nebývá ztrávena. Podivným způsobem trpí mozek dříve, nežli nervstvo břicha a hrudi, což jeví se zvláště nespavosti, slábnutím paměti a zlostnou rozdrážděností; při tom jde trávení a vyměšování ještě nerušeně před se. Často setkáváme se s takovými chřadnoucími bytostmi v lázních, kde hledají útočiště a vyléčení. Přes to neosvědčují se nikdy takovéto lázně, byť byly doporučovány proti chřadnutí sebe vřeleji; tu ani Teplice, ani Gastýn apod. pranic nespomohou, nepodaří-li se povzbuditi výměnu látek přirozenými faktory to jest. pohybem ve svěžím, čistém horském vzduchu, který probouzí chuť k jídlu, povzbuzuje svalstvo, vyměšování i dýchání a po jisté, rozumné únavě vede ku spánku, jenž osvěžuje veškeré čivstvo. Při tom není momentem lhostejným vydatná, ale nikoli dráždivá výživa. Také nesmíme zapomínati na přiměřené zaměstnání a okřívání ve veselé společnosti. Rozumí se samo sebou, že stávající chorobu, je-li právě příčinou tohoto chřadnutí, musí především lékař léčiti a odstraniti. Jenom tenkráte lze doufati ve příznivý obrat. A příčinou tou může býti tu nějaký nádor zhoubný, tu zas onemocnění nervové, tu třeba úplavice cukrová nebo tuberkulosa a mnoho jiné příčiny, na něž ovšem může se přijíti jen odborným vyšetřováním.
Mínění, že třeba chřadnoucího silněji vyživovati, je chybné a natropilo mnoho škody. Třeba byla chuť k jídlu dobrá, není vždy tato „gavage“ na místě, protože zapomíná se při ní na důležité dvě okolnosti: že totiž sebe lepší výživa nezlepší stav krve a tkání, když ústrojí živiny ony nepřijme a přijme-li, pro chorobu není s to k prospěchu svému obrátiti. Vždy musí jíti se silnou výživou ruku v ruce řádná výměna látek, na niž působí pohyb a silné dýchání. Člověk, který požívá hojnost živin, ale nepohybuje se při tom dostatečně, aby výživa byla poměrna výměně látek, podobá se kamnům, v nichž se silně zatopí, která nemají však řádného tahu.
Dobrou silnou diaetou nesmíme rozuměti přecpávání chřadnoucího sílícími extrakty, neboť takové prostředky při chřadnutí zkazí nemocného ještě více, poruší trávení a vedou ke chřadnutí ještě většímu. Při dobré, sílící diaetě nejde o větší množství živin, které uvádíme do žaludku nemocného, nýbrž běží o to, aby osoba ta dostala, co ztráví nejsnáze. Každé nezvyklé a k ztrávení neschopné sousto ruší trávení a seslabuje nemocného. To nejlépe vidíme na venkovských kojných, které jsou zvyklé na brambory, tvaroh a černý chléb, při čemž poskytují hojnost mléka, ale brzy ho pozbývají, když v zámožné rodině počnou se živiti silnými pečeněmi a masitými polévkami. Stejně daří se lidem, kteří uchylují se k silné diaetě a požívají neobvyklých pokrmů.
Často podléhají osoby, které chtějí léčiti svou otylost tzv. abstinencí, velice těžké ztrátě sil.
U chřadnoucích třeba především míti zřetel k tomu, aby jich potrava nejen byla živná, ale i ztravitelná. Jenom tenkráte přejde v krev a krev taková dovede vyplniti mezery, které vznikly ve tkaních ztrátou látek při výměně. Toho docílíme naznačenou diaetou. Při tom nesmíme zapomínati na studené lázně, které značně povzbuzují výměnu látek chřadnoucích osob.
Uvažme ještě hubenost ženských se stanoviska kosmetického – nalezneme zajisté četné pozorné čtenářky. Co se natrápí marnivé a ješitné, tváří a postavou hezké děvče nebo mladá paní, která se chce líbit a pěstuje modu, zpozoruje-li, že hubení, což prozrazuje se hlavně na poprsí a ramenech. Dámy snaží se pak rozmanitě utvářeným šatem, blusou nebo rukávky z poloprůsvitné látky zakrývati to, co právě káže moda obnažovati, např. na plesu nebo v horkých měsících letních. Jak mnohé děvče nebo mladá paní stane před diskretním toaletním zrcadlem a patří zoufale a beznadějně na vyčnívající klíčky, na hluboké jamky nad nimi, na křivé stíny, které vrhají, rušíce dojem plnosti a okrouhlosti forem, na pruhy krčních svalů, které nejsouce obloženy tukem vyčnívají nad okolní niveau, na chudičká ňadra a ostré okraje hrudní kosti, na hranatá ramena, která zdají se dlouhými, na ruce, jejichž lokty ostře vystupují, na nožky se špičatými koleny a kotníky. Mnohé ženě vydere se tu asi z hrdla stesk: „Ach, proč jsem tak hubená, že ani nejlepší strava není nic platna: proč nemůže mi ani doktor poradit?“
Často slyšeli jsme matky beznadějně mluviti: „Co se to děje s naší dcerou! Jest úplně zdráva, má dobrou chuť k jídlu, nic jí neschází, dáváme jí to nejlepší a nejživnější, co máme, maso, vejce, mléko, bouillon, ležák. Zkoušela jsem všecky výživné prostředky a sílící léky. Dávali jsme jí masité extrakty, sladový výtažek, somatosu, sanatogen atd. – ona však je stále hubená, ba pozoruji, že při nejlepší výživě stává se ještě hubenější a chřadne, nemá žádné zdravé barvy, ačkoli má zdravé jádro a dobře se živí.“ Prohlédneme chřadnoucí děvče, a nežli je matka se svým sermonem u konce, jsme nuceni rozhodně pochybovati o „zdravém jádru“. Vyšetřujeme dále, snažíme se orientovati se o fysických poměrech rodiny, otce a matky, příbuzných, sourozenců, tážeme se, jaké bylo dětství nemocného děvčete, zkoumáme trávení, vyšetřujeme stav žaludku, jater, srdce a cevstva, pohlavního ústrojí a jeho činnosti atd. Matka nás ujišťuje, že o nějaké slabosti nelze mluviti, připouští však, že je dcera její poněkud nevrlá, lenivá, ochablá a dráždivá, to však že třeba vysvětlovati pouze tichým hořem nad hubeností, že zajisté je při tom dosti silna, neboť protančila minulé zimy v plesu mnohé noci o půl noci večeřela a ráno šla spát – to vše nemělo na ni žádného účinku, po nějaké únavě ani stopy, ba naopak v příštích dnech že vypadala svěží, kvetoucí, zdravější a čilejší. V nohou a pasu prý tloustne, prsa, ramena a krk zůstávají však hubeny.
Uvádíme tu obšírně rozumování rodičů, hlavně matek, ano v četných případech podobného chřadnutí dívek zní vždy stejně, protože spočívá na předsudcích a lichých názorech o tomto předmětě, jichž přidržuje se obecenstvo velice houževnatě. Protože je hubenost ženě, která se musí líbiti a u níž často pouze na hezké tváři a sličném zevnějšku závisí existence, velmi nepříjemna, protože odnímá jí právo ku mnohým požitkům a mnohým rozkoším a protože náprava není tu možna, pokud nepřijdeme vstříc požadavkům přirozenosti, nutno rozhodně považovati otázku tuto za vhodný předmět naší knihy a zodpovídati ji dle platných zákonů zdravotnictví.
Pokud je žena mladá, možno hubenost, která není chorobna, zastřít a zakrýti svěžestí mládí, bělostností pleti, harmonickou stavbou kostry, inteligencí, ušlechtilým výrazem tváře, temperamentem, žertovností, společenským taktem a všelijak jinak umělým způsobem. Když však tyto vlastnosti scházejí, když mladistvá svěžest zmizela, když děvče sestárne anebo vdalo se a častěji stalo se matkou, vystupuje často hubenost velice ostře do popředí. Ale někdy již dříve v mládí, před pohlavní dospělostí nebo po ní, vznikají zjevy, které vyvěrají z téhož zřídla, jako hubenost sama. Kůže pozbývá svého lesku a příjemné vlhkosti, přiléhá suše a pevně nebo vrásčitě ke svalům a kostem, dodává pak údům a tělu vůbec obrysů spíše mužských. Když i kosti a svalstvo je slabě vyvinuto, stává se celé vzezření churavým. Při tom vpadají oči hlouběji do očnic, licní kosti vyčnívají, protože skráně a tváře jsou vpadlé; tato hubenost není však právě příznak horečných chorob, či vleklých poruch výživy. Taková hubenost vzniká obyčejně při rychlém vzrůstu, po pohlavní dospělosti, přibývá a ubývá jí střídavě v létě a v zimě a stává se konečně při nesprávné životosprávě našich dívek trvalou.
Chceme-li znáti význam ženské hubenosti a způsob, jímž bylo by lze ji odstraniti, musíme vyzkoumati rozmanité její příčiny, jichž vlivem vzniká a trvá. Rodinná nebo zděděná hubenost, kterou vyznačují se často všichni členové jedné rodiny, přechází někdy v pozdějším věku, obyčejně kolem čtyřiceti let, ve ztučnění, které nemusí se však považovati vždy za příznivý obrat ve výživě. Tento obrat nastává též někdy u osob mladších, které po delší dobu nebo trvale zdržovaly se v cizím, ale zdravém podnebí, nebo které byly nuceny přidržeti se jiné životosprávy.
Hubenost při nedostatečné výživě, útrapách, zármutku a starostech o živobytí, dále při zřejmé skrofulose nebo bledničce, počínající tuberkulose, nebo jiných vleklých chorobách, je tak různá v jednotlivých svých příznacích, že netřeba se tu o ní zmiňovati. Čtenář nalezne o tom potřebné poučení ve článcích o jednotlivých oněch chorobách. Velice častá příčina hubenosti je chudokrevnost v počátcích a v pozdějších konsekvencích i odkazuji čtenáře k heslu Anaemia.
Nastává otázka, jak je tomu u žen, které jsou zdánlivě zdravé, které nás ujišťují, že jim nic neschází a stýskají si pouze na svoji hubenost; přály by si dosíci plných, zaokrouhlých forem, ačkoli mají již dobu pohlavní zralosti za sebou. Tu ovšem nutno vymeziti předem ony případy, kde je hubenost zjev rodinný, který přechází z matky na dceru a vězí hluboko v konstituci. Kde tomu tak není, jde vždy o chorobný stav, třeba udávaly nemocné sebe rozhodněji, že se cítí zdravými. Nápadná hubenost, která táhne se již od mládí nebo počala se vyvíjeti po dospělosti, koření tu vždy v tajném, ukrytém, plíživém porušení výživy, jež má v zápětí nedostatečnou asimilaci, nepoměr ztráty hmot a náhrady jich. Vše to zaviněno je nepřiměřenou životosprávnou při fysické výchově neb i po ní, náhlými přechody apod. Tak např. když uvádí se děvče, které doposud žilo v zátiší rodiny, ve společnost a když počne holdovati jejím požitkům, když opustí samotu a prostý život venkova a uchýlí se ve velké město, kdež náhle změní svoji životosprávu, když z poměrů těsných a sklíčených dostane se v nádheru, když zamění život rozumný životem plným nároků dříve nezvyklých a požadavků nezdravých, když rovnováhu a dětský klid duše zapudí vášně, např. láska, tužby, žárlivost, když ke všemu tomu přidruží se noční bdění (plesy, zábavy, soaré) a málo spánku. Vedle toho vyskytují se však případy, kde žena v dětství podlehla chudokrevnosti nebo krticím, ve příznivých poměrech však chorobu šťastně překonala. Tu zbývá jako památka v pozdějších letech trvalá hubenost, při které není však žena ona chorá, nýbrž často právě naopak vyznamenává se neobyčejnou vzdorností, proti chorobám.
Chřadnou-li dívky vlivem moderní životosprávy a její nestřídmosti, cítí se při tom z počátku zdravými, svěžími a čilými, protože jejich čivstvo změnou tou silně se dráždí. Tento stav vede však k sebeklamu. Chuť k jídlu, která vzbuzuje liché domněnky o dobrém trávení, bývá zvláště v těch případech, kde vyskytuje se náchylnost k zácpě, první příznak počínající poruchy ve výživě. Jakmile však postřehne matka, že děvče churaví, sáhne ihned ku prostředkům sílícím, jichž poskytuje spižírna, kuchyně a obchod plný reklamy více než dost. Takovým způsobem docílí se někdy opět okrouhlosti dřívější, ale celkový stav není při tom zcela dobrý. Obyčejně zůstávají však prostředky takové zcela bez úspěchu, třeba se nemocná šetřila sebe více. Lékaře táže se rodina naposledy. To teprve tenkráte, kdy žádná rada všelikých babiček, tetiček, sousedek a známých naprosto nic nepomáhá. Děvče takové považováno bývá stále za zdravé, a když vlivem zvýšené výživy počne kůže pozbývati svěžesti a lesku a místo toho zdrsnatí a poskvrní se osutinami, když objevuje se širší taille, protože zduří krajina jater, sleziny a žaludku, sáhnou neprozřetelné dívky obyčejně k opatřením kosmetickým a k šněrovačce, aby zakryly nehezkou pleť, osutiny a málo svižné tvary. Protože je všeobecně známo, že vede ke ztučnění nedostatečný pohyb a požívání pokrmů moučných, cukru a tuku, uchýlí se děvče raději k těmto prostředkům, nežli by uposlechlo rady lékařské, která jest jí obyčejně dosti nepohodlna. A přece je nevyhnutelno říditi se přísně dle rady lékaře, má-li se opět zdraví úplně vrátiti a nemá-li se děvče zkaziti ještě více. Hubené dívky a paní – také mládenci a muži mohou si povšimnouti těchto slov! – které mají za to, že jsou úplně zdrávy a přece chřadnou, nechť řídí se těmito diaetetickými pokyny:
1. Příliš živných látek, cukernatých a moučných pokrmů, tuků a silných mas třeba se varovati, neboť potravou takovou nedocílí se okrouhlosti forem a nepřekazí se další hubenění, ač u zdravých osob látky ty výživu pozvedají. V nejlepším případu dosáhne děvče pouze jakési houbovité naduřelosti, která zastírá sice hubenost, ale zřejmě se liší od kyprých, kypících tvarů ženského těla zdravého. Zvláště výživných pokrmů budiž použito teprve tenkráte, když trávení a výživa stane se opět normální, což může posouditi jenom lékař. Takové přecpávání způsobuje spíše u dívek náchylných ke špatnému trávení a trpících střídavě průjmy a zácpou ještě větší hubnutí. Pokrmy mají býti snadno ztravitelny a má se jich střídmě požívati, mají-li skutečně živiti.
2. Zlepší-li se trávení a možno-li sáhnouti k pokrmům silnějším, nemá se při tom zapomínati na dostatečný pohyb spojený s vydatným dýcháním, který však nesmí se díti až do únavy, až by se děvče spotilo, nýbrž mírně, rozumně a pravidelně. Ranní procházka a z jara i v létě sklenice teplého, čerstvě nadojeného kravského mléka po procházce jde velmi k duhu. Vřele doporučujeme pobyt na čerstvém vzduchu venkovském spojený s přiměřenou prací venku v zahradě, na poli apod. Také pobyt na mořském břehu nebo poblíže moře osvědčil se nezřídka. Nastala-li větší chuť k jídlu, ukojí nemocná hlad svůj mlékem, vejci, šunkou apod.
3. Ve městě i na venkově třeba požívati obvyklou stravu – pouze však, když je tu chuť k jídlu nebo hlad. Čím živnější je tato strava, tím střídmější budiž výživa a tím skromnější musí býti jednotlivé porce. Čím nezvyklejší jsou pokrmy i doba jídla, tím menší bude úspěch celé diaety.
4. K osvěžení výměny látek prospějí koupele, které buďtež mírně teplé. Dvě lázně za týden úplně postačují.
5. Již starý Hippokrates doporučoval proti hubenosti tření těla. Prostředek tento jest úplně vhodný. Třeba tedy každodenně mírně, nikoli násilně tělo tříti. Tato metoda při řádném trávení a rozumné životosprávě způsobí, že se ukládá tuk pod kůži, kdežto příliš silné tření má opačný účinek. Také se osvědčuje jemné potírání těla úplně oschlého po lázni olejem, k němuž možno dle libosti přidati několik kapek té či oné voňavky, ale lépe bude pracovati bez ní.
6. Je-li trávení správné, hodí se za výživu pro hubené dívky i paní: vejce syrové nebo na měkko uvařené, jemná, poněkud tučná (prorostlá) šunka, bouillon, ovesná polévka nebo tzv. anglická snídaně pro dámy, skládající se z čaje se smetanou, několika měkkých vajíček a pečeného bílého chleba s máslem. Také nebude ke škodě sklenice dobře vykvašeného piva, ležáku, sladkého piva atd.
7. Nezbytna je dále nejpřísnější pravidelnost celého života. V noci třeba s dostatek spáti. Každé ponocování vede k hubenosti. Podobně má se věc v praksi zámožných, mladých dám, které ráno dlouho leží, ba uvyknou i v posteli snídati za tím účelem, aby největším pohodlím dosáhly větší zaokrouhlenosti forem a sličné plnosti tváře i ňader. Ovšem nedocílí ničeho, nejvýš jakési chorobné oduřelosti kůže podmíněné odchabnutím její funkce. Konečně dostaví se pravý opak toho, čeho dáma ona chtěla dosíci, tj. hubenost a chřadnutí.
8. Dříve se tvrdívalo – v době, když se věřilo příliš na vliv letor, že dívky a paní hubení často vlivem příliš vášnivého, živého temperamentu, zvláště pak chovají-li všeliké tužby a jsou-li zamilovány. Mírnění této letory stejným způsobem, jako hledíme tlumiti, jsme-li rozumní, každou jinou vášeň, a mravní i fysický klid mysli je tu lék vhodný.
9. Kdo je dosti zámožný, aby mohl podniknouti v létě cestu do lázní, vybeř si některý zdravý a útulný koutek ve vlasti neb cizině, kdež žij hygienicky, mírně se pohybuj, střídmě se živ, bav se, čti, cestuj.
10. Za našich dob netřeba už výslovně varovati před pouštěním žilou, které v mnohých krajinách, zvláště venkovských se provádívalo za tím účelem, aby dosaženo bylo ztloustnutí. Plnost těla, nastala-li po takovéto manipulaci, byla pouze následkem seslabení výměny látek – právě tak, jako ztloustnou paní, které mnoho sedí a při tom pijí horké nápoje. Populární kdys tento prostředek pouštění žilou za účelem ztloustnutí je nerozumný, nebezpečný a trestuhodný a stát měl se vší rozhodností přísnými pokutami stíhati každého dryáčníka, který jej prováděl nebo k němu radil.
Bylo již řečeno, že mnohé paní, které jsou od přirozenosti hubené, v jistém stáří, když stanou se matronami, ztloustnou. To je následek změn hlavně ve vaječnících.
Počnou-li starší osoby obojího pohlaví beze vší zřejmé choroby náhle hubeněti, prospěje v některých případech v poledne sklenička starého, dobrého a silného vína, což jenom potvrzuje Senecovu větu: „Vinum lac senum“ (Víno je mléka starců).
Ostatně může se každá dáma stížená zděděnou takovouto hubeností, ale nikterak na zdraví neutrpěvší upokojiti správným výrokem prostého lidu: „Hubení lidé jsou vytrvalejší a houževnatější, než otylí“. Nechť zanechá především všech marných kosmetických manipulací, které pranic nespomohou a spíše uškodí, nežli prospějí. Nesmíme zapomenouti, že i do jisté míry hubená dáma může býti hezká. Pěkný, stepilý vzrůst, pružná postava, krásné oko, oduševnělá, pravidelná, půvabná tvář a hebká, bílá pleť jsou stejně cenné dary přírody.
Na východě platí zaokrouhlenost těla za první a nezbytnou podmínku ženské krásy. Aby se toho docílilo, provádějí se různé manipulace, a sice někdy opravdu umělecky. Za tím účelem přizpůsobí se diaeta, kterou podporují stálým sezením, největším pohodlím a stálým domabylstvím. Tajemství úspěchu celé methody spočívá v tom, že ženy beřou každodenně teplou lázeň, po které potírá se tělo jemně mastí. Při tom požívají živné, mastné polévky, pak snědí kuře, nadívané mandlemi a ořechy pistáciovými. Takováto znamenitá výživa při všem pohodlí, lázních každodenních apod., vede obyčejně k úspěchu.
Atrofii kojenců možno rozpoznati, když je pleť jejich bledá nebo sivá, když jsou oči mdlé, hluboko v důlcích vpadlé a modrými kruhy vroubené, když nos stává se špičatým, kůže chabou, bledou, sivou, drsnou nebo pergamenovou a lpí na kostech, když rysy tváře mají výraz zvadlý jakoby stařecký a tělo při tom hyne, místo aby vzrůstalo, hubení a chřadne stále víc a více, přes to, že má dítě neustále chuť a vždy touží po potravě. Dítě mnoho křičí a stichne jen při jídle, hned po něm zase křičí. Zvolna mizí chuť k jídlu, i spánek se krátí a bývá nepokojným. Vyvinula-li se atrofie již u kojenců, odmítají po odstavení každý pokrm. K těmto zjevům druží se pak další příznaky porušeného trávení, brzy silné, kyselé průjmy, brzy zase zácpa při vydmutém břiše. Jestliže v čas proti chorobě rozhodně a správně se nezakročí, mění se celý stav zvolna nebo rychleji v těžší formy. Nastává pak vysílení, horečky, otékají nohy, vznikají poty a konečně vykoupí trpícího smrt ze všech útrap. Zdlouhavý průběh této choroby vede ke krtičnatosti, křivici (anglické nemoci) nebo ještě později, když dítě dospělo, vyvíjí se na tomto podkladu souchotiny. Nejčastěji pozoruje se tato atrofie dítek u kojenců živených uměle mlékem kravským neb moučkami neb přiliš záhy v 3. měsíci i dříve odstavených. V tom případě rázem ustoupí kvetoucímu vzezření, dostane-li dítě kojnou.
Tyto dětské úbytě mohou býti vrozeny jednak slabostí a vleklými chorobami matky, jinak nezralostí příliš záhy zrozeného děcka, které není ještě zcela schopno živiti se mlékem matky nebo kojné. Jindy bývají již za života dítěte získány špatným mlékem matky či kojné nebo špatnou výživou např. mlékem nemocných krav. Konečně nastává tato atrofie též u dětí dobře živených v době odstavení, když děje se toto příliš rychle, záhy nebo když umělá potrava neposkytuje se mu dosti opatrně, např. podávají-li se mu pokrmy nepřiměřené. Také vlivem školy a škodlivých jejích momentů může se vyvinouti. Děcko počne choditi do školy, čímž se jeho životospráva úplně změní; to ovšem nemůže zůstati beze škody pro organismus a jeho výživu. Jindy nastává ještě později v době puberty a sice ohlašuje se u dívek zřejmou bledničkou u chlapců vyčouhlostí při úzkém plochém hrudníku.
Jakmile započne se jeviti taková atrofie u kojenců nebo starších dětí, nesmí se nikdy zanedbati a vyčkáváním podporovati, nýbrž je velmi důležito a nezbytno, v čas tj. záhy, pokud možno nejdříve co nejrozhodněji a nejvytrvaleji proti onemocnění vystoupiti. U novorozenců osvědčují se teplé, občerstvující lázně při dobrém mléce kojné a za všech podmínek vydatné výživy. U kojenců třeba ihned pátrati po příčinách a zavolati lékaře, který zařídí vše další. Často bývá radno odstavenému děcku, které počalo hubeněti, znova poskytnouti prs a znova je několik měsíců kojiti. K tomu třeba ovšem zvoliti silnou a zdravou kojnou. Nastala-li atrofie u dětí v 6. nebo 7. roce, když počínají navštěvovati školu nebo vyvinula-li se v době puberty, třeba vypátrati příčinu a dle toho zaříditi pak všecko ostatní. Nikdy nejeví se rozpaky a odklady tak záhubnými následky, jako při atrofii dětí; čím dříve započne léčení, tím lépe.
Je-li matka chudokrevna nebo tuberkulosní, lze vším právem domýšleti se jisté náchylnosti k atrofii i třeba již u novorozence započíti s obranou, aby se choroba záhy předešla. Takovéto děcko nesmí kojiti churavá, slaboučká matka, nýbrž silná, zdravá kojná, a sice vždy po ½ 3-3 hodinách. Pouze když děcko spí nebo z rána po lázni je často nutna pauza delší, kterou nahradíme mezi dnem. Po celou periodu dětství musí tu býti mléko hlavní potravinou. Teprve když vyrostly děcku zoubky, možno mu časem podávati masité polévky. Také někdy osvědčuje se trochu pevnější stravy, např. oslazené těsto z dobrého sucharu, svařeného v mléce vodou zředěném. Děcko, které je náchylno k atrofii, budiž opatrně noseno a zvedáno. Nikdy nesmíme je před časem povzbuzovati k sezení, stání nebo chůzi, neboť snadno mohlo by se u něho vyvinouti zbočení páteře a zkřivení rourovitých kostí v dolních končetinách. Dítě budiž pečlivě chráněno před nastuzením, nikoli však zchoulostivěno ani násilně otužováno. Poznenáhla budiž rozumně zvykáno čerstvému vzduchu, který však nesmí býti studený, mrazivý. Také doma, v pokoji, musí býti vzduch čistý a čerstvý. V zimě budiž tu dostatečně topeno. Po druhém roce může již děcko živeno býti mlékem, vejci, dobrým, bílým chlebem, bouillonem a jemným masem – při mírném pohybu tělesném. Teprve, když podařilo se atrofii úplně přemoci, smí děcko choditi do školy.
Nastanou-li v prvých letech dětství při chřadnutí příznaky krtic, nutno se snažiti o zlepšení výživy a přistoupíme k osvěžujícím, salinickým (slatinným) lázním.
Chřest čili špargl
Chřest náleží mezi rostliny, kterých člověk požívá a z nichž si ústrojí zažívací vybírá všeliké látky k výživě. A nutno tedy o něm pojednávati, kdykoli je řeč o výživě těla lidského, třebas se jím člověk neživí jako chlebem nebo masem.
Kdybychom chtěli rozděliti nesčetnou řadu věcí, které přicházejí z vůle člověka – pána přírody – do jeho žaludku, ve dvě skupiny: 1. potraviny k výživě nezbytně nutné a 2. pochoutky, tj. pokrmy, jichž k výživě třeba není, které však člověk přece vyhledává, tu pro příjemnou chuť jich, tu zas z jiných příčin, pro léčivost a podobně, přišel by chřest bez milosti do skupiny druhé, protože člověk může, jak známo, žíti bez chřestu sto let. Za to nezbytně k výživě potřebuje: vodu, sůl kuchyňskou a některé jiné soli, bílkoviny, tuky, uhlohydráty (např. cukr). Čtenář pozoruje, že jsme mezi potravinami nevyhnutelnými neuvedli pivo, víno, kávu. Nejsou to potraviny. Jsou to tzv. pochutiny a člověk používá je, aby se vzpružil, příjemně rozčílil, osvěžil nebo žízeň uhasil, když mu voda nechutná.
Chřest patří mezi pokrmy, které sice obsahují všelicos živného, ale ve množství tak malém, že sám o sobě by k výživě člověka nepostačil. Proto požívá se jen vedle jiných pokrmů, že lahodí chuti. Mnohý břichopásek vyhledává jej také proto, že je drahý, zvláště v době, kdy pod naším nebem nevyrůstá a dlužno jej nákladně pěstovati nebo z dálky dovážeti. Jsouť lidé pošetilí, kteří se chtí i jídlem lišiti od obyčejného člověka, méně zámožného a méně vybíravého.
Řádky tyto však nechtí nikterak na cti utrhati rostlině, která byla přírodou opatřena mnohými dobrými vlastnostmi, takže by nebylo spravedlivo je nevděčně přehlížeti. A vlastnosti tyto jsou: chutnost, snadná stravitelnost a jistá míra léčivých účinků.
Z jara objevují se na vhodné půdě, kde chřest se pěstuje, hrdě vztyčené, přihrocené stonky či kolíčky, ladně bílé nebo bělorůžové, na čistou pleť ženského ramene upomínající, skoro průsvitné, u hlavičky něco temnější, nepříliš dlouhé, které pěstitel nízko, ještě v zemi uřezává, dokud nejsou příliš dlouhé, více soudruhů ve svazečky oblé (na způsob viržinek) řadí a za slušný peníz prodává.
Aby byl chřest chutný, nesmí býti stonky tyto příliš dlouhé; bylyť by dřevnaté. Mají býti bílé jako mléko, povrchu hladkého, mdle lesklého, radši tlusté, měkké (tvrdší stonek bývá dřevnatý), nikoli svraštělé (zvadlé). Hlavička nemá být příliš rozvitá a zelená, neboť takový chřest příliš dlouho ležel a bývá hořké chuti. Má-li skvrny, je špatný. Dobrý chřest pozná se také dle průřezu. Býváť na průřezu lesklý, prosvitavý, světlý, ne zvadlý. Odrůdou je zelený chřest, z něhož požívají se ve Francii jen hlavičky zvané „pointes d´asperges“ v omeletách nebo jako delikátní salát.
Když už jsme u přípravy, povězme si hned, že naše kuchařky nakládají se šparglem takto: Vrchní blanku po omytí stonků nožem oškrábou, tvrdé konce odříznou, načež stonky vaří se ve slané vodě, uvařené pak polejí se máslem a posypou strouhanou houskou. (Nedokonalost předpisu, který je na tomto místě vedlejší, nechť mi české kuchařky, požívající na světě daleko široko výborné pověsti, laskavě prominou. Uvádím to jen pro úplnost). Labužníci požívají chřest někdy beze vší přípravy s trochou soli, neboť takto výborná jemná jeho chuť a vůně nejurčitěji a nejpříjemněji vystupuje. Také se někdy vaří ze šparglu polévka, které dodávají stonky ty znamenité příchuti. V Polsku připravují se dle paní Jaworské s kyselou smetanou a žloutkem.
Protože doba, kdy jest chřest čerstvý, brzy pomíjí, připravují se z něho konservy více méně chutné a cenné. Konserva vyhlíží jako čerstvý chřest, ale chutí ho daleko nedostihuje. Již po několika dnech stonky, samy sobě ponechány, vadnou, žloutnou a hořknou. Rozkladem asparaginu v nich obsaženého nabývají zápachu po čpavku.
Aby se pro samé labužnictví nezapomenulo na přírodopisnou příslušnost šparglu, poznamenejme, že botanikové znají na 100 druhů rostliny vědecky Asparagus zvané, které vesměs daří se v málo deštných krajích starého světa, zvláště v jižní Africe. Naši lahůdku poskytuje rostlina Asparagus officinalis. Druhé jméno označuje její léčivost (officina = lékárna). Roste od Španělska až ke Tsungaraji, od Středozemního moře až k Norsku a daří se na březích řek. Několik odrůd se pěstuje. Potřebuje teplou polohu a kyprou písčitou půdu. Dobře založená šparglovna nese 25 let dobrou žeň, ale musí se z jara skypřiti a popelem i draslem živiti, na podzim pak dobře zmrviti.
Některé odrůdy šparglu pěstují se v zahradách jako rostliny okrasné. Ve Španělsku a v Řecku roste varieta trnitá, kterou přírodníci nazvali Aspagarus horridus (děsný). Jedna odrůda je popínavá jako chmel.
Jako všecko člověku užitečné rostlinstvo má své nepřátele, kteří nám kazí požitek, je tomu tak i u chřestu, který navštěvuje hmyz (nějaká moucha a nějaký brouček) hubě jej.
Chřest je rostlina lilijovitá, blízká příbuzná konvalinky a jedovatého vraního oka.
Planý chřest roste leckdes u nás na paloucích i na polích.
Aby byl životopis naší rostliny ještě úplnější, sluší připojiti, že ji znali již staří národové. Pochází prý ze Sibiře. Římané, kteří vzdělanost svoji rádi rozšiřovali přebírajíce od sousedů všelicos dobrého, jako my od Němců (a oni od nás), převzali jej od nich. Columella uvádí ve svém spise „O rolnictví“ také chřest. Rozumí se, že se už pak ze světa neztratil. Jí se, jedl se a bude vyhledáván obecenstvem lahůdek milovaným, pokud naše kultura potrvá na zeměkouli. V pokrmech, pokud mu chutnají, je člověk nejkonservativnější. Vidíme to v dějinách potravin.
Z toho, co pověděno, vysvitá zatím tolik: chřest je chutná věc.
Běží nyní o to, dokázati, je-li stravitelný a výživný. Stravitelnosti chřestu nasvědčuje stará zkušenost, dle níž podává se i nemocným, pokud ovšem je jim měkká strava dovolena. A pochopíme stravitelnost chřestu ještě lépe, uvědomíme-li si jeho složení. Dle spisů chemických obsahuje chřest:
93,8 % vody,
1,8 % bílkovin,
0,3 % tuku,
2,6 uhlohydrátů (cukru, škrobu atd.),
1,0 % buničiny a
0,5 % popelu.
Jiný lučebník německý udává něco odchylné složení: 2,26 % bílkovitých látek, 0,31 % tuků, 0,47 % cukru, 2,80 % jiných dusíkatých látek, 1,54 % buničiny, 92,04 % vody a 0,57 % popelu.
Z toho vysvítá, že je chřest velmi vodnatý, téměř jako okurka, a že obsahuje něco málo živin, a sice bílkovin, tuku a cukru. Buničina v zaživadlech člověka vůbec se nestráví, ale může, když blána buněčná varem popukala a tkáň je dosti křehká, vydati svoji šťávu, v níž jsou výživné součástky rozpuštěny, tedy přece něco živného poskytnouti tělu. Třeba však stonek jen vyssáti a dřevnaté tuhé částky, jež se někdy jako dlouhá vlákna mezi zuby zachycují, odhoditi. Takto požíván může i žaludku nemocného člověka a rekonvalescenta jako snadno stravitelná krmě popřán býti.
Semena chřestu upravována byla tu a tam za náhražku kávy zrnkové.
Ode dávna byl chřestu připisován jistý účinek léčivý. Tvrdilo se, že žene na moč a že působí i na srdce podobně jako náprstník. Jisto jest, že moč po požití většího množství chřestu nabývá zvláštního, nepříjemného zápachu, upomínajícího na roh při strouhání. I krev v moči po nemírném požití chřestu může se objeviti. Z toho vysvítá, že může býti jedovatý. Účinek ten spadá na vrub tzv. asparaginu, krystalinické látky, rozpustné ve vodě horké, která působí na ledviny, na srdce a na nervy, žene na moč a vzbuzuje i dávení. V chřestu nalezen asparagin již na počátku našeho století. Novější dobou však shledáno, že jest obsažen i v četných luštěninách, které požíváme, tak v hrachu, čočce, bobech, v ovsu a dosti hojně v bramborech. Živnost jeho není valná a rovná se asi klihu. Věci ty nejsou ostatně ještě na dobro prozkoumány.
Staří lékaři tvrdili o chřestu, že u lidí, kteří trpí zlatou žilou, způsobuje krvácení a u dnavých že prudké záchvaty bolestí vyvozuje. V novějších knihách takových zpráv nenalézám.
Jako lék podáván dříve chřest – v latinské kuchyni nazýval se ten lék Turiones Asparagi – při vleklých chorobách kožních i srdečních chorobách jako odvar (nejspíš bez úspěchu). Dobré pověsti, zajisté také neodůvodněné, těšil se šparglový syrup, který se dával po lžičkách proti bolení hlavy, bušení srdce a při hysterických křečích. Také se vyráběly z kořenu výtažky a z nich pak pilulky. Šparglové kořeny byly hlavní součástí směsi k odvaru sloužící, a ve Francii sloužily k přípravě hojně užívaného šparglového syrupu, který doporučován také jako prostředek na moč ženoucí při chorobách ledvin. Vyráběl se svařením čerstvé šťávy šparglové, načež se přidávala dvojnásobná váha cukru. Dávno už poznáno, že v chřest skládány lékařem marné naděje… Ale přece je takový pohled do staré lékárny velmi zajímavý.