Domácí lékař 1902: Diaeta

Slovem diaeta označuje se účelné uspořádání výživy, vyhovující potřebám zdravého člověka, po případě odpovídající požadavkům té které nemoci.

Nemá-li člověk škody na zdraví utrpěti, musí potrava jeho nevyhnutelně obsahovati tři skupiny látek živných: 1. bílkoviny (látky dusíkaté), 2. tuky, a 3. uhlohydráty (látky bezdusíkaté). K těmto přistupují ještě soli a voda (látky anorganické). Veškeré tyto tzv. živiny musí býti podávány tělu v množství dostatečném k udržení života. Toto množství bylo mnohými pokusy přesně stanoveno. Dle Voita musí denní potrava muže prostředně těžkou práci konajícího, 70 kg těžkého obsahovati:

■ 118 g bílkoviny

■ 56 g tuku a

■ 500 g uhlohydrátů.

Chybí-li některá z těchto látek živných v potravě anebo nepodává-li se tělu v míře dostatečné, není diaeta taková způsobilou život na delší dobu udržeti. Jest tedy míra potravy, Voitem určená, jakési minimum, jakási hranice, pod kterou žádná z látek živných klesnouti nesmí, ačkoliv do jisté míry lze jednu látku živnou látkou druhou nahraditi.

S druhé strany však může tato míra Voitova jeviti se nízkou, nedostatečnou; není tedy žádnou veličinou stálou. Kolísání její je závislé na mnohých podmínkách, jako jsou povolání, práce, podnebí, doba roční, stáří, pohlaví atd. Známo je např., že obyvatelé krajin polárních jeví velikou spotřebu potravy a že právě v onom druhu látek živných – v potravě tukem bohaté – kterého nejvíce k výrobě tepla potřebují, si libují. Rovněž je pochopitelno, že muž těžkou práci konající, např. vojín v poli strádající všemožnými útrapami, s množstvím svrchu uvedeným nevystačí.

Množství toto překročuje se však mnohdy zbytečně a bezúčelně. Souvisí to snad s mylnou domněnkou, že hojné požívání pokrmů a nápojů (těchto zvláště!) povznáší jaksi blahobyt tělesný, že je tělu užitečné a zdravé. Tací břichopáskové pochvalují si často svůj způsob života říkajíce: jídlo a pití, to udržuje živobytí.

A přece musíme střídmost a pravidelnost v jídle a pití učiniti základní podmínkou rozumné diaety. Už J. A. Komenský praví v té příčině: „V jídle a pití střídmosti si hleď, žravosti a chlastu jako moru duševného varuj se!“

Má-li potrava býti správně zažita a zužitkována, je především nutno ji vhodným způsobem a účelně na několik, ovšem ne příliš četných jídel denních rozděliti.

Jaký počet těchto jídel denních má býti, nelze ovšem dle nějakého pravidla přesně pro každého stanoviti – závisí to hlavně na jakosti a množství potravy a na zaměstnání. Nejlepší rádce v tom ohledu je hlad. „Hlad nejlepší kuchař“, říká lid sám. Množství potravy, aby hlad byl ukojen, je však u různých osob velice různé, často není stejné ani u osob žijících v stejných poměrech. Neboť pocit nasycení není závislý jen na tom, obsahuje-li pokrm, jaký objem pokrm zaujímá. Proto, aby trapný pocit hladu, podmíněný prázdnotou žaludku byl zahnán, musí se objem pokrmu říditi dle jímavosti žaludku, jež opět po většině zvykům jednotlivců je přizpůsobena. Kdo již od mládí odkázán byl na objemnou stravu rostlinnou, jak to u našeho chudého lidu venkovského, živícího se většinou brambory, bývá pravidlem, tomu rozšíří se poznenáhlu více žaludek, než jinému, kdo požíval vedle stravy rostlinné hlavně vydatnější stravy masité. Takový člověk nebude se ovšem cítiti sytým, obdržel-li třeba i vydatnou stravu, avšak méně objemnější. Proto již u dětí k tomu přihlížejme, aby přílišným a častým krmením žaludek přecpávati si nezvykaly. Je sice pravda, že dítě potřebuje poměrně více potravy než dospělý, poněvadž výměna látek u dětí jest mnohem živější, avšak obdrží-li dítě pokaždé jídla do sytosti, kdykoliv se jen o ně hlásí, vypěstuje se takto u něho hlad ze zvyku a z dítěte stává se tak pravý nenasyta.

Počet denních jídel a jich pořad nechť si tedy každý přiměřeně, svým poměrům účelně rozdělí. Dělník konající od časného rána do pozdního večera namáhavou práci, bude dozajista větší potřebu pokrmu jeviti a rovněž i častěji jísti, než ten, kdo později se probouzí a lehčím způsobem chleba svého dobývá. Všeobcně stanoví se pro zdravého dospělého člověka denní spotřeba potravy v ten smysl, že potřebuje nejméně třikrát, nejvýš pak pětkrát do dne jísti. Nejpříhodnějším zdá se býti rozvrh pro toho, kdo po šesté hodině vstává, aby po sedmé hodině ranní snídal, kolem 1 hodiny s poledne obědval a mezi 7 a 8 hodinou večeřel. Je totiž zjištěno, že žaludek potřebuje po nasycení k úplnému ztrávení potravy 6 ½ až 7 hodin, není tedy třeba jísti častěji, nežli za pět až šest hodin.

V každém případě je však radno, ať je rozdělení jakékoli, s nejpřísnější pravidelností je zachovávati; pochody trávení probíhají pak stejnoměrněji a ústrojí zažívací netrpí. Neboť jako člověk žádá sobě oddechu jakožto celek, tak i každému jednotlivému ústrojí, má-li pravidelně pracovati a nemá-li onemocněti, musí po vykonané práci dopřána býti doba odpočinku, aby k nové práci mohl se zotaviti.

Konečně budiž připomenuto, že není radno uléhati s plným žaludkem, neboť, jak zkušenost učí, třeba nejméně dvě hodiny před spaním večeřeti, jinak je spánek nepokojný a těžkými sny přerušován.

Veliký vliv na správné zužitkování potravy má způsob, jak byl pokrm požit. Když někdo spěšně jí, pokrm špatně rozkouše a horký polyká, potrava bývá málo slinami proniknuta, šťávy zažívací nemohou dobře na ni účinkovati, poněvadž jest málo rozmělněna. Proto bývá potrava též pomaleji a méně dokonale ztrávena a hůře využitkována. Pozvolné požívání pokrmu má naproti tomu tu přednost, že potrava zuby dobře se zpracuje – rozmělní, a následkem toho správně zažije. Mimo to chrání takovýto způsob jídla před polykáním příliš horkých pokrmů. Pravidla tato jest zvláště na srdce vložiti těm, kdož trpí obtížemi žaludečními a kdo mají špatný chrup. Lid sám to zná a tvrdí: Kdo dobře kouše, bude dlouho živ.

Nedoporučuje se dále mezi jídlem větší množství nápojů požívati. Nehledíme-li ani k tomu, že zvláště pití ledových nápojů na horká jídla škodí zubům, musíme ještě i z jiného důvodu na škodlivost příjímání tekutin za jídla upozorniti. Kdo za jídla velké množství tekutin přijímá, zřeďuje tím šťávy zažívací a seslabuje je tím v jich působnosti. Není proto radno píti mnoho piva; spíše hodí se za nápoj mírné množství dobrého vína, jemuž mnozí z toho důvodu přednost dávají, poněvadž prý činnost zažívadel povzbuzuje a proto zvláště při tučných pokrmech koná dobré služby.

Duševní námaha v době jídla je nejméně na místě, rozhodně však škodlivě působí každé rozrušení duševní, jako hněv, lítost, leknutí. Proud krevní bývá tím od zaživadel, jež krve k správnému konání práce nutně potřebují, k mozku odváděn, a činnost ústrojí zažívacích tím bývá seslabována.

O tom, jak se chovati po obědě, náhledy se rozcházejí docela. Jedni domnívají se, že jest záhodno po obědě odpočívati, a poukazují k tomu, že i kojenec, ba i každý živočich, ukojiv hlad, spánku se oddává. Jiní naproti tomu jsou toho náhledu, že klid, zvláště pak spánek po obědě škodí a doporučují proto spíše malou procházku. V ohledu tomto lze sice říci, že spánek pro toho, kdo úplně zdráv je a jí a pije s mírou, není potřebou fysiologickou, ba že je něčím nepřirozeným. Naproti tomu nelze však upříti, že je mnoho lidí, jichž po nasycení zvláštní pocit malátnosti se zmocňuje a jimž by odepřít trochu klidu po obědě rozumno nebylo. Platí zejména o osobách starších a slabých, zvláště bledničkou nebo žaludečními chorobami trpících.

Z důvodů, jež jsme uvedli, o škodlivosti duševní práce za jídla, má i během prvých dvou hodin po obědě veškerá činnost duševní, pokud možno, býti co nejméně napínána. Platí to zejména pro školy, kdež k odpolednímu vyučování jenom předměty bedlivé pozornosti a zvláštní duševní námahy nevyžadující mají býti voleny.

Také práce tělesná má po obědě na nejmenší míru býti obmezena, zvláště pak taková, při níž tělo v takové poloze se nalézá, že tím tlak na útroby břišní bývá působen. Ze stejné příčiny nutno o to pečovati, aby za jídla i po něm žaludek úzkým šatem tísněn nebyl. V obou případech nastává porušení oběhu krevního, jež vésti může k obtížím zažívacím.

Nezbytnou podmínkou dietní nekonečně čistění dutiny ústní, jež po každém jídle nemá býti opomenuto.