Domácí lékař 1902: Jaterní tuk či rybí tuk

Rybí tuk – nejobyčejnější je z Bergu – pochází z jater různých ryb treskovitých, obyčejné tresky Gadus Morrhua a příbuzných Gadus Callarias, Gadus Lota, Gadus carbonarius, Gadus pollakcius a jiných druhů, jak právě na pobřežích severních moří neb i v jižních mořích přicházejí. Také z rejnoka, tuleňů, ba i ze žraloka přichází tuk z jater do obchodu, buď se přiměšuje k pravému rybímu tuku nebo že se zaň vydává.

K lékařským účelům sloužící tuk jaterní má pocházeti z čerstvých jater tresky Gadus Morrhua, který za velmi mírného tepla ve vodní lázni byl připraven z jater. Má to býti olej bledožluté barvy a zvláštního, nikoli žluklého zápachu a chuti. Dle barvy a způsobu přípravy přichází však v obchodě více druhů rybího tuku. Dříve bylo rozeznáváno až 16 druhů, z nichž nejcennější býval světložlutý. Je to nažloutlý olej, úplně průhledný, a nazýván byl v lékárnách Oleum jecoris album s. flavum; pocházel z jater hnijících a byla to ona část tuku, která sama vytékala, aniž bylo třeba játra vařit. Druhá sorta bylo Oleum jecoris Aselli subfuscum seu rubrum. Byl to preparát hnědočerný a zapáchal již více. Pocházel z jater, nalézajících se v pokročilejší hnilobě. Třetí druh, ceny nejnižší byl hnědý trán Oleum Jecoris aselli fuscum, rubrofuscum s. crudum empyreumaticum, také černý trán zvaný. Je to nejhorší, nejméně čistý druh a připravován byl vyvařováním shnilých jater. Byli lékaři, kteří tvrdili, že tento nejšpatnější druh je nejúčinnější. Protože však asi málo kým byl snášen – vždyť i nejčistší preparát mnozí, zvláště v létě, nesnesou, je toto tvrzení, jako by nejsprostší trán byl nejléčivější, asi výsledkem starých, prastarých názorů lékařských, dle nichž léčivost připisována látkám hnus vzbuzujícím.

Dle irského lékaře Donovana, od něhož pochází řada článků o léčivosti rybího tuku, které uveřejňoval v letech padesátých v „Dublin Journal“ a „Dublin medical Press“, bývá rybí tuk tím temnější, čím déle játra v sudech zabedněná se přechovávají. Z čerstvých jater je nejsvětlejší a dle tohoto lékaře, zajisté rozumného, i nejúčinnější rybí tuk.

Velice zajímavá jsou data, která o rybím tuku, jeho přípravě, jakož i lovu tresek uvádí dětský lékař pařížský, G. Variot, v časopise „Journal de clinique et de thérapeutique infantiles“ (1898, nr. 36).

Lodi, určené k lovu tresek v mořích islandských, opouštějí Paimpol v únoru a vracejí se každý rok koncem srpna s lovem nazpět. Na to zůstávají nějaký čas v přístavu, nežli odjedou prodat kořist do Bordeaux nebo jinam; i není nesnadno je navštíviti. Milá ochota zřízenců lodních usnadnila autorovi zvěděti celou řadu různých zajímavých podrobností o lovu samém, jakož i o přípravě rybího tuku.

Treska se loví v hloubce 80 – 100 provazců i ve větší ještě hloubce na šňůry velmi dlouhé, opatřené olověnou přítěží, aby se ponořovaly. Když se ryba zakousla do vnadidla, trhne sebou a dle toho pozná rybář, že zabrala. Provaz, vedený skrze vidlici, umístěnou na okraji lodi, rychle se vytáhne, udice se vyjme tresce z tlamy, tato se řezem, vedeným pod hlavou, podřízne a hodí na palubu. Jeden rybář může za den chytit až 50 tresek, za saisonu 3-4000, je-li lov dobrý.

Aby se mohlo kontrolovati, kolik který rybář tresek chytil, vytrhne lovec chycené rybě hned jazyk, který uschová, aby se jím při účtování pánu svému prokázal. Večer se tresky zpracují a naloží ke dnu lodi do soli. Hlava se uřízne, ryba se řezem ve střední čáře rozpáře a všechny útroby se vyjmou. Žaludek slouží jako vnadidlo na udice, vajíčka se nasolí a prodávají se jako tak zvané „rogue“ (jikry) lovcům sardinek, kteří jich užívají jako vnadidla, a játra konečně, dobře odloučená od střev, dají se pečlivě stranou, aby se z nich vyráběl olej. Tak, jak jsou, házejí se do obyčejného sudu, majícího objem 225 litrů. Otvor do sudu se rozšíří, aby se mohla do něho vložiti celá játra, a sud nechá se na palubě, až je plný, načež se odnese do podpalubí, aby se tu olej sám od sebe vytvořil.

Dle tvrzení rybářů vzhled a barva jater tresky není vždy táž. Na počátku lovu, v březnu a dubnu, je treska tučnější a játra její větší a bělejší. V pozdější sezoně je treska menší a játra méně světlá, spíše růžová nebo hnědá, jako by šlo o jiné druhy ryb. Tato zkušenost rybářů odpovídá klasifikaci přírodozpytců.

Druh Gadus Morrhua má totiž šest odrůd, které však bylo by zbytečno zde vypočítávati. Každý parník, vraceje se do Paimpolu, přináší 30-40 sudů, naplněných tresčími játry. Toto kvantum pochází od 60-80 000 tresek. To je průměrná kořist celoročního lovu jedné islandské lodi. Olej povstává sám od sebe, jak říkají rybáři, v sudech: po nějaké době tuk, obsažený v játrech, vyplyne na povrch. U dna ukládá se tekutina červenavá nebo hnědá, která obsahuje rozpadlou tkáň jaterní. Ponoříme-li dřevěnou hůlku do sudu se surovým olejem a vytáhneme-li ji pak, nalezneme na ní mimo olej šedivá vlákna, odpadky to, které nazývají dělníci, kteří olej čistí, drache.

Obsah sudu dává tři zřejmé vrstvy: hořejší, zaujímající asi třetinu, jež se skládá z čistého oleje, který možno odkapáním odděliti, střední vrstvu, kterou tvoří šedivá vlákna (drache) a spodní vodnatou, hustší, zahnědlou.

Vssajeme-li otvorem sudu výpar z této směsi, postřehneme obvyklé aroma rybího tuku; nesmí to být smrad. Rozklad jater, kterého je třeba, aby vznikl rybí tuk, děje se tedy přirozenou cestou – bez hniloby.

Také se nalézá na plubě islandských lodí v Paimpolu několik sudů ambrového rybího tuku (čirý, bezbarvý), ale většina sudů obsahuje olej hnědý, nepříliš temný, upomínající na barvu některých malažských vin.

Bylo by nesnadno přesně určiti příčiny, které způsobují různé zbarvení rybího tuku, který byl přece získán za těchž poměrův a týmž způsobem. Jistý loďař, který chtěl míti sudy s ambrovým rybím tukem, doporučil kapitánovi, aby vybíral jen játra nejbělejší a největší. Jinde zas raffineur oleje domnívaje se, že získá hodně znamenitého oleje ambrového, který je zvláště hledaný a lépe se platí, dal záhy odkapati čistou svrchní vrstvu oleje. Ale ostatek dal pak smrdutý olej hnědý, takže raffineur pokus svůj již neopakoval. Zdá se, že přítomnost svrchní vrstvy čistého rybího tuku chrání spodní vrstvy před hnilobou. Na Nové Zemi, kde se tresčí játra přechovávají v otevřených nádržkách, bývá olej hnědý a má silný, nepříjemný zápach.

Oleje takového se k účelům lékařským vůbec neužívá. Slouží jen v průmyslu.

Ze všeho toho vysvítá, že hnědá barva tuku zaviněna je tím, že nepochází z čerstvých jater. Potvrzují to všechny autority, které se otázkou tou zabývaly. A. Gautier poukazuje např. k tomu, že skotský a norský rybí tuk bývá většinou ambrový. Ovšem vyrábí se zcela jiným způsobem, nežli to činí rybáři islandští. Čerstvá játra se zahřívají ve vodní lázni a bezbarvý tuk hned se oddělí a uschová.

Olej hnědý nebo žlutý odděluje se způsobem velmi jednoduchým od bezbarvého. Povrchní vrstva tuku se odleje a sfiltruje. Sud 225litrový dá asi 80 litrů tohoto oleje první jakosti. Zbytky rozpadlé tkáně jaterní, které obsahují ještě asi 30 litrů oleje, se zahřívají. Takto získaný produkt má však pronikavý zápach odporný a hodí se jenom v průmyslu. Vrstva vodnatá, hnědá, která vyplňuje dno sudu, nezužitkuje se k ničemu. Hnědý rybí tuk, který může sloužiti k lékařským účelům, prodávají v Paimpolu za 50 franků 100 kilogramů, takže litr nestojí ani půl franku.

V Paříži byl olej hojně porušován a falešný vyráběn. Vynikající farmakolog francouzský, prof. Gabriel Pouchet, vypravuje, že našel před několika lety v jistém předměstí pařížském továrnu na rybí tuk, ze které vycházely výrobky rozhodně odporné. „Továrník“ objednával z Bretagne hlavy a střeva sardinek, které máčel v laciném špatném rybím tuku. Výrobek byl barvy silně hnědé, zápachu silného a nepříjemného a prodáván pode jménem rybí olej méně svědomitým drogistům, kteří ho prodávali jako pravý rybí tuk.

Takové počínání je tím trestuhodnější, že dobrý jaterní tuk je laciný a je ho s dostatek, i lze ho za malý peníz z pravého zdroje získati hojnost. Loďstvo paimpolské např. skládá se z pěti parníků, z nichž každý přináší jako kořist z lovu několik tisíc litrů tuku rybího. Také jinde jsou lovci tresek v malých přístavech Saint-Brieuc, v Granville, v Dunkerque aj.

Tvrdilo se, že norský rybí tuk je lepší nežli francouzský, protože se vyrábí ve vodní lázni z čerstvých jater tresčích, že nemá nepříjemný zápach atd. Tomu se Variot směje, upozorňuje na to, že rybí tuk paimpolský nebo dunkerqueský dováží se do Norska, odkudž pak málo změněn přichází zpět do Francie, ovšem mnohem dražší. Čerstvý rybí tuk, ať žlutý či hnědý, přichází na palubě islandských parníků, má chuť a vůni dosti příjemnou. Takový rybí tuk je ovšem přirozený. Připravuje se jednoduše a pečlivě. Játra jsou dlouho uložena v neprodyšně ucpaných sudech a mohou projíti oním postupem, který mu dodává cenných vlastností léčivých.

Co se týká složení toho důležitého léčiva, uvádějí se v nejnovějších knihách tyto součástky: Glyceridy mastných kyselin živočišných tuků, dále volné kyseliny mastné, trochu trimethylaminu. Aroma a chuť medikamentu podmiňují mastné kyseliny a trimethylamin. Někteří tvrdí, že obsahuje také součástky žluči. Jiní to popírají. Starší lékaři dokazovali, že chová rybí tuk i jod, v malém sice množství, ale dokazatelném. Přítomností jodu v rybím tuku vysvětlovány i léčivé účinky léku toho při krticích. K tomu podotýká vídeňský profesor C. D. Schroff ve své r. 1856 vydané knize zcela trefně a na svou dobu bystře, že nepatrné množství jodu v rybím tuku (v 16 librách tuku 1 grán jodu) obsažené nemůže nám vysvětliti léčivost tohoto léku při tak vážné chorobě, jako jsou krtice (skrophulosis). Také není správno přičítati léčivost tukům v lécích obsaženým, protože by pak také ostatní tuky (sádlo, máslo atd.) léčivými býti musily.

Posuzujeme-li věc podle dnešních vědomostí nauky o působení léčiv, nutno uznati, že největší zásluha nepadá při rybím tuku ani na vrub jodu nebo bromu nebo fosforu v malém množství v rybím tuku obsaženému, ani tukům, ač tyto jsou s to, brány ve větším množství, zlepšiti výživu, nikoli však denní dávku jedné polévkové lžíce, nýbrž jiné látce. Které, dosud nevíme.

Nález jodu v rybím tuku vedl však nejen k tomu poblouzení, že v jodu viděli léčivost rybího tuku, nýbrž přiměl nejednoho lékaře k mylnému domnění, že bude rybí tuk, k němuž se přidá ještě více jodu, pak ještě léčivějším. Vyráběno tzv. oleum jodatum. Jiní přidávali (a přidávají podnes ve Francii) k rybímu tuku fosfor. Tímto výrobkem zaviněna již nejedna otrava.

Když už nalezl člověk v přírodě lék, který shledal účinným proti tak rozšířené a povážlivé chorobě, jako jsou krtice, neměl by nelogickým usuzováním dáti se svésti k experimentům, které bez toho dříve nebo později ukáží se bezpodstatnými a které jsou vskutku jalovým opravováním pána boha. Není to slovo reakce, vzpírající se snad proti pokusu vůbec, kterým vědomosti naše přece nesmírně byly obohaceny, ale obracím se proti planému experimentování, které nevyplývá z jistého zaručeného fakta, nýbrž z nelogického předpokladu.

Naposledy něco o rybím tuku jako léku.

Podává se bezbarvý preparát nebo světložlutý, který se nejsnáze snáší a nemá tak odpornou chuť a zápach, jako hnědé druhy, které málo kdo snese. 1-2 polévkové lžíce dvakrát za den, zřídka třikráte, postačí u dospělého. Dětem dává se tolikéž kávových lžiček. Aby se učinila chuť jeho dětem snesitelnější, doporučovaly se všelijaké přísady. Nejlépe se osvědčilo zajísti jej kůrkou černého chleba neb přidati k rybímu tuku několik kapek oleje mátového (sílice z máty peprné), asi 4 kapky na 100 gramů oleje.

Kdo ho nesnáší, stýská si na říhání nebo kormoucení. Mnohý i vrhne po něm. Po větších dávkách pozorovány také průjmy. Ale lze si zvyknouti. Po delším užívání rybího tuku nemocní přibudou o několik kilogramů na váze, lépe vyhlížejí a příznaků chorobných bývají pozbaveni. Tvrdí se, že po delším užívání rybího tuku výpary těla nabývají prý zvláštního rybího zápachu. Nepozoroval jsem to. Někteří starší lékaři popisují vyrážky po rybím tuku. To lze připustit. Vždyť byly dojista pozorovány osutiny, např. kopřivka po zcela neškodných pokrmech např. po vepřovém mase se zelím, po malinové šťávě u některých osob.

Rybí tuk podáván jako lék osobám krticemi, křivicí a tuberkulosou stiženým, pak při dně a některých chorobách nervových, také chudokrevným a rekonvalescentům po vysilujících chorobách.

Jsou mnohá léčiva, do jichž osudu jestliže se zabereme, nalezneme tolik zajímavých dát, dnes již zapomenutých nebo zapomínaných, že práce spisovatele bohatě je odměněna. Staré knihy znenáhla tlí, papír se rozpadává, tisk stává se nezřetelným, vazby odřenými – knihy stěhují se do antikvariátů, kde prach vykoná poslední dílo, rozpad…

A přece je v nich tolik zajímavého o lécích podnes užívaných, o čemž v novějších spisech nelze se dočísti ničeho.