Domácí lékař 1902: Koření, krása chorobná, kvas

Několikráte opakovanými pokusy vědeckými bylo zjištěno, že pokrmy, k nimž bylo přidáno rozmanitých koření, vyvozují mohutnější vyměšování šťávy žaludeční, z čehož vyplývá lepší trávení, aspoň částečné. Proto se o koření říká, že podporuje trávení. Leč má i jiný význam – lahodí naší chuti – budí chuť k jídlu i při pokrmech, které by bez koření malou chutí nám příliš nevyhověly, přivodí jistou pestrost ve stravě, která by se nám dnes zdála už nezbytnou. Jisto je, že člověk v pradávných dobách jedl bez příprav to, k čemu vedl jej pud, aby tím hlad tišil, co mu chutnalo, tedy ovoce a jiné součástky rostlin jedlé. Později maso, když naučil se zabíjeti. Vrozená zvědavost vedla jej k poznání různých rostlin, jejichž součástky měly tu neb onu zvláštní příchuť. Zkusil přidávati je k obyčejným pokrmům a shledal tak jistě, že některé to koření (nebyly to a nejsou to jen kořeny, jak přísady ty nazývá české názvosloví), činí ten neb onen pokrm chutnějším. Tak seznal velikou řadu různých rostlin, z nichž některé zvláště mu byly milé. Sousedům svým je dodával a když nové díly světa poznány, z dalekých krajů je dovážel.

Dnes možno říci, že počet různého koření je převeliký.

Jsou to listy, květy i poupata, plody, semena, kory, oddenky a kořeny různých rostlin. Chuti jejich způsobují v buňkách těch části rostlinných obsažené silice (eterické oleje), též jiné součástky (pryskyřice, balsámy), jež způsobují, že koření co přísada k pokrmům masitým i moučným, k polévkám i omáčkám, stalo se oblíbeným, ba i nezbytným. I latinská kuchyně činí kořeními všeliké léky chutnějšími, ba i co léku samého užívá koření.

Koření slouží v kuchyni buďto sušené nebo čerstvé, v jemném prášku neb hrubých kusech neb rozdrobené, buďto samo nebo v cukru, octě atd.

Z listu poskytuje koření šalvěj, tymián, saturej, marianka, bobkový list, atd. Květy nebo poupata jsou kaprlata, šafrán, hřebíčky; plody jsou pepř, jalovec, kmín, anýz, fenykl, koriandr, macis, muškátový ořech, piment, paprika, rajská zrna, vanilka, badián, hořčice, z kor je nejobyčejnější skořice; oddenky poskytují zázvor, puškvorec atd.

Jsou však lidé, kteří některé koření nesnesou – jiní vůbec nesmí koření žádného, ani nejjemnějšího, zvláště lidé trpící játry. Také osoby stížené úbytěmi míchy nesnášejí často koření. Rozumí se proto samo sebou, že třeba se ho varovati.

Také některé druhy zelenin pro více méně ostré šťávy (cibule, česnek) mají u výživě ten smysl, jako koření, a platí o nich, co tu řečeno o koření.

Krása chorobná

Pojem krásy jest, jak říkáme, relativní. Jinými slovy: jednomu se líbí to, onomu zase něco jiného. Že by však choroba byla krásnou, mohl by, jak asi čtenář bude souditi, jen lékař prohlásiti u některého tzv. krásného případu, školního, typického, se všemi příznaky zřetelně vyvinutými.

Leč není tomu tak. Jsou choroby, jež oběť svojí činí sličnou. Myslíte, že ony secesní, nesmírně hubené, bledé krasavice s velkýma očima, jak se s nimi setkáváme v nové době na obrazech malířů symbolistů, jsou vzorem zdraví? Nikoli, to je hned chorobná krása, které vytvořil chorobný vkus chorobného umění. Ale i příroda vytváří takové bytosti. Zvláště tuberkulosa. Jsou to bytosti jemné, lesklé, jakoby průhledné pleti, s růžovými, jakoby vymalovanými skvrnami ruměnců na tváři, s velikýma a hlubokýma očima, spíše stepilé a vysoké, než malé a obtloustlé – zkrátka interesantní, jak říkají lvové společnosti, jejichž pozornost takové ženy vzbudily. Ale nejen u žen nalézáme takové typy, i mužští bývají za těchto poměrů (--obyčejně to bývají děti tuberkulosních rodičů, náchylné k této chorobě -) spíše sliční, nežli nehezcí.

Ostatně i oslňující bělost některých rudovlasých krasavic lze do jisté míry nazvati chorobnou, uváží-li se, jak křehký organismus mívají bytosti této barvy vlasů, náchylné k chorobám všelikým, jimž také tíže vzdorují, nežli jiní. Podobných případů chorobné krásy bychom mohli vypočítati více (při neurosách všelikých).

Kvas

Ze šťáv rostlinných plodů, hlavně klikve, pak též ze zbytků chleba, kvašením vyrábí se v Rusku nápoj zvaný „kvas“ malounko lihu, hojnost kyseliny uhličité chovající, chuti občerstvující, nakyslé – neopojující to ledový nápoj ruský, jehož se tam spotřebuje ve městech i na venkově neuvěřitelné množství. Mezi lidovým nápojem prodávaným ze sudů vojáctvu v nějakém tiflisském tržišti a mezi nejjemnějšími markami kvasu v prvních moskevských restauracích jest ovšem co do ceny a hodnoty veliký rozdíl. Před pivem má kvas přednost, že obsahuje mnohem méně lihu – byl by tedy vhodný co náhražka lihovin osobám, jež ho nesnesou nebo chtějí se státi abstinenty, místo ovocných šťáv německé firmy „Ceres“. Kdyby se chtěl někdo ujmout dovozu, popř. výroby kvasu v Čechách, byl by to podnik výhodný.

Rozeznává se červený kvas ovocný a pivu černému podobný „chlěbnyj“. Chutnější je červený a lze ho doporučiti abstinentům i chorým co nejvřeleji.