Domácí lékař 1902: Lázně a léčebná místa, Věk lidský

Lidé zámožní i neduživci jezdívají v letních měsících do lázní. Zvyk tento v novější době, kdy cestování valně se ulehčilo, a život stal se luxuriosním, nabyl nemalého počtu přívrženců. Jak zdravý, tak chorý vyrazí na počátku saisony ze svého bydliště a navštěvuje lázně, jednak aby si odpočinul a po práci se osvěžil, aby se pobavil a poobcoval se vzdálenými přáteli, jinak aby se pokochal v krásách rozkošné přírody, kterou obyčejně v lázních nalézáme. Lidé churaví, slabí a neduživí hledají v lázních úlevu a posilu a mnohdy věru v nich nalézají lék. Přes to, že návštěva lázní jest věcí prospěšnou, a mnohý vrací se z nich zpět ke svému zaměstnání zotaven, zdráv a vesel, dlužno přece vyznati, že často bývá cesta do lázní pouhou výstředností a zbytečností a že podléhají tužbě po lázních lidé, kteří toho nepotřebují. Každoroční putování do některého lázeňského místa stalo se v zámožnějších třídách modou, stalo se manií. Proto musí domácí lékař těmto choutkám hověti a doporučovati rodině návštěvu těch či oněch lázní, v nichž mohlo by se zotaviti a osvěžiti. Ostatně mnohdy lékař milerád pošle některého pacienta, který ho neustále stesky obtěžuje, do některých lázní, věda, že vrátí se v náladě nejveselejší. I změna podnebí, změna společnosti, jiný způsob života, jsou důležitými momenty, co vlivy, které při pohybu v lázních padají na váhu. Lázní jest ovšem mnoho a majitelům jde především o to, aby se naplnili kapsy. Proto lákají co možná největší počet pacientů, posluhujíce si při tom reklamou, která doporučuje ty které lázně co nejvřeleji, vychvaluje je až do nebe, rozplývá se chloubou a chválou krás jejich okolí atd., takže nemocný i zdravý, může-li, milerád lákání podléhá – tím spíše, že i lázeňský lékař připojí k podobným brožurkám nějaké učené pojednání, hemžící se ciframi a latinským vyjmenováním chorob, pro něž se lázně ty hodí. Čtenář však učiní vždy nejlépe, když přijme zprávy podobné vždy s uctivou reservou. Proto je také nyní pojem „klimatické místo léčebné“ velmi široký; mnohý navštěvovatel hledá jen svěží vzduch, krásnou přírodu a milou společnost a netouží nikterak po všelikých minerálních vodách, koupání a diaetě.

Nemluvíme ani o lidech, kteří jsou vskutku nemocní a očekávají od léčivých pramenů nebo koupelí blahodárný účinek – vyléčení. I ony navštěvovatele spouštíme s mysli, které lékař z vědeckých důvodů poslal do lázní. Máme tu na zřeteli pouze osoby, které jsou úplně zdravé, neb jenom duševně unavené a které touží po osvěžení, hledají je pak v lázních, které si samy vyvolily. Také ony neduživce máme tu na mysli, kteří sami dle svého výběru lázně navštěvují, anebo žádají lékaře, aby je do určitých lázní poslal. Tím se zástup navštěvovatelů lázní, které zde uvažovati chceme, valně zmenší. Jsou to lidé duševně vysílení, rozladěné nálady, nervosní mysli.

Nelze popříti, že léčba minerálními vodami a koupelemi ve mnohých lázních vskutku blahodárně působí a osvědčuje se stále. Pozorujeme-li však bedlivě pacienty, kteří se z lázní vracejí, a nedáme-li se másti jejich sebeklamem, musíme nepokrytě uznati, že mnoho, přemnoho je těch, kteří nejsou zdrávi. Příjemné rozčílení, které považují oni neduživci za zdraví, záhy zmizí a pocit choroby hlásí se tím důtklivěji a tím důrazněji. Mnohdy vede se jim pak mnohem hůře, nežli před návštěvou lázní.

Kde je úspěch lázní patrný, padají ovšem na váhu všechny ostatní momenty života lázeňského, a každý lékař pozorovatel milerád nyní přiznává, že méně lázně samé, více změněný způsob života a přerušení dřívější životosprávy na úspěchu se zúčastňují. I změna podnebí, jiné okolí, pohyb na svěžím vzduchu místo dřívějšího sezení v úřadě nebo při práci, pohyb ve svěží přírodě, zábavy s veselou společností, správná i pravidelná diaeta, pestré cestování dojmy atd., mají svůj blahodárný účinek na celkový stav nemocného.

Naopak zase naleznou lidé, kteří vzdali se na čas svých obyčejných prací a v lázních bezstarostně žijí, nepijí minerálních vod a nekoupají se, dokonalého osvěžení a posílení, i vracejí se zdrávi a svěží opět domů, kdežto jiní přestáli všemožné kury, a přece nedosáhli cíle.

Návštěva lázní jest u většiny osob modou, ne lékem.

A jací jsou to lidé, kteří spěchají do lázní a vskutku letní léčby potřebují? Osoby, které vyčerpaly v životě plném zchoulostivělosti a změkčilosti všecku svou zdatnost, oběti moderního přepychu a přemrštěných požadavků životních, bytosti s předrážděným mozkem a nervstvem – ať již vinou nezřízených požitků nebo duševní práce, lidé vysílení jednotvárnou prací úřední za stolem kanceláře, při zaměstnání stejně unavujícím jako protivném a nudném, obchodníci, bankéři, úředníci atd. Lidé tací vegetují celý rok doma klidně, jednotvárně. Pak odejedou na dva měsíce do lázní. Zde je život docela jiný. Zábavy, koncerty – zkrátka život vzrušující – plný vznětů a dojmů. Jaké to dráždidlo pro ochablou ekonomii duševní i tělesnou! Dámy mohou tu s chutí závoditi toaletou a hledati v zábavě ukojení tužeb a vášní, muž nalézá tu ve společnosti a při hře něco, čeho po celý rok byl nucen postrádati. Zde nemůže vegetovati člověk, který touží po klidu, neboť každý okamžik klidu musil by si vybojovat, musil by se uměle isolovati. Zde nenalezne toho, čeho dostalo by se mu jinde bez obětí, bez namáhání.

Lidé životem kulturním vysílení, nenavštěvuje lázně, nýbrž uchylte se na léto do zátiší v klid, do hor a lesů na svěží vzduch, do slunečného tepla a záře v mír přírody. Nedejte se tu vyrušovati ničím, žádnou prací, žádnou vášní, žádným hnutím, ani skličujícím, ani vzrušujícím. Vyhněte se společnosti a chtějte býti sami. Kus rozumné nirvany… Zvláště lidé nervosní, bledí a hubení, slabí na prsa, nechť hledají útočiště v letních sídlech, kde nenaleznou salony, kde nepotřebují myslit, cítit, starat se, kde mohou ssáti svěží vzduch, prosycený pryskyřicí, ozonem a vonící tisícerým květem, kde mohou putovati lesem i polem, v stínu i zlaté záplavě žhavých šípů Helia, při živné, nedráždivé, prosté dietě, dobrém mléce, teplém vzduchu ve středu dobrosrdečných, vlídných venkovanů – zkrátka ve „villegiatuře“ se všemi jejími výhodami. Zde se lidé tací opravdu osvěží a posílí nejméně na rok, čehož by nedosáhli v živých frekventovaných lázních, byť tu pili minerální vody sebe pilněji a byť se koupali sebe častěji. A potřebuje-li při tom ten či onen pacient toho druhu některou minerální vodu projímavou či jinou, půjde mu ve villegiatuře dvojnásob k duhu. Za to osoby, které nikdy nepoznali odříkání, které kypí takřka životem, lidé otylí a krevnatí, pijáci atd., nechť uchýlí se do některého ústavu vodoléčitelného, nechť vydají se útrapám a odříkání, nechť podrobí se přísné diaetě. Zajisté neminou se s úspěchem.

Věk lidský

V životě každého člověka rozeznáváme tři období rozvoje tělesného. V první vyvinují se a zdokonalují ústrojí; v druhém je doba rozmachu všech sil a schopností – člověk stojí na vrcholu vývoje tělesného i duševního; v třetím období opotřebovaly se jaksi ústroje tělesné: nastávají změny a pozvolný úpadek duše i těla, jež chýlí se posléze do hrobu.

Toto stárnutí projevuje se celou řadou změn, z nichž nejdůležitější jsou: Úbytek váhy tělesné (při překročení 60. roku) i výšky tělesné (mezi 40. a 50. rokem ubývá výšky tělesné asi o 1 cm); dále nastávají změny na kostech, svalech, srdci (zbytnění srdce), plících (rozedma plic stařecká), zaživadlech i čivstvu (ubývá paměti, upomínky blednou atd.). Základní příčinou všech označených změn je úbytek (zmenšování) buněk ve všech ústrojích tělesných a nahražení jich pouhým vazivem. Řada změn těch postupuje s přibývajícími lety ponenáhlu, tak že vlastně nelze určitě říci, kdy počíná skutečné stáří.

Mnozí rozdělují stáří na několik období; tak kupř. Fischer rozeznává: 1. Vysoké stáří (od 60. – 70. roku); 2. vyšší stáří (od 70. – 90. r.); 3. nejvyšší stáří, počínající devadesátým rokem a trvající až dokonce života (často přes 100 roků).

Chceme-li znáti, jak vysokého stáří člověk může a mohl by se dožíti, musíme míti nějaké přirozené dělidlo lidského života. Za takové měřítko označují přírodopisci určitý poměr mezi dobou, kterou potřebuje živočich ke svému úplnému vzrůstu a vývoji a délkou celého života. Tak vyměřujeme (dle Buffona) normální délku života lidského takto: Délka života živočichů, žijících více roků, rovná se obyčejně pateronásobné době, potřebné k úplnému vzrůstu, kdy srůstají definitivně konce kostní (epifysy) s vlastní kostí (diafysa). Tak potřebuje kupř. k úplnému vzrůstu a vývoji vůl 4 roky, kůň 5 roků, obyčejný život obnáší pětkrát tolik: tedy u vola 20 roků, u koně 25 roků. Ježto vývoj člověka končí asi ve 20. - 23. roce, lze odhadovati nejdelší věk na 20 až 23 x 5 let, tedy na 100 – 115 roků. Někteří odhadovali život lidský ještě výše (Haller až na 200 roků), to jsou však fantasie.

Zajímavý případ opravdu vzácného věku podává jistý Robert Tylor, který zemřel v Anglii r. 1898. Narodil se r. 1764 a zastával úřad poštovního výběrčího již za krále Jiřího IV. a Viléma V. Byl starým mládencem až do 108. roku, kdy se teprve oženil. Zemřel u věku 134 let, a to vlastně ještě – předčasně, z rozčilení nad vyznamenáním, jehož se mu dostalo na sklonku života od královny Viktorie!

Ze statistiky všech vzdělaných národů je patrno, že možno dosíci vysokého stáří v poměrné svěžesti tehdy, řídíme-li se vymoženostmi moderního lékařství a veřejného zdravotnictví. Vidíme také, že i za dnešních let dožívají se lidé vysokého věku přes 100 let, a že vůbec průměrného věku lidského* stále přibývá; blíží se stále víc a více k oněm nejvyšším hranicím, jež příroda člověku na zemi vyměřila.

Předpisy lékařské k takovému přirozenému prodlužování života jsou prosté a jednoduché, nespoléhající na nijaké prostředky omlazovací (elixír života, vodička nesmrtelnosti), jak po nich toužili a do světa je roztrubovali mudrci, alchemistové a všelicí dobrodruzi středověcí.

Nezbytnou podmínkou k dosažení dlouhé života jest dobrý původ jednotlivců (zdraví rodiče) a rozumná výchova v mládí (přiměřená výživa kojenců, čistota, výcvik těla i schopností duševních). Důležitým prostředkem k prodloužení života je také jisté strádání (otužování) v mládí a pracovitost s hojným pobytem na volném vzduchu. Tak např. dle jisté švédské statistiky (Kinnear) žilo v r. 1904 ve Skotsku 16 žen a 5 mužů přes 100 let starých. Tři ženy (dvě žebračky, jedna vdova po chudém zahradníku) byly staré 105 roků; ostatních třináct byly zaměstnáním služky neb ženy malých řemeslníků. Pět stoletých starců bylo zaměstnáním: 1 zelinářem, 1 ovčákem, 1 dělníkem, 1 rolníkem.

Známo je také všeobecně, že i střídmost v jídle a pití, zejména nápojů lihových, přispívá valně k dosažení dlouhého věku. Vůbec jakási znalost pravidel zdravotních (hygienických), jakož i určité vědomosti o tom, jak lze nemoci nejen správně léčiti, ale i předejíti, jsou cenným prostředkem, který nepopíratelně přispívá k prodloužení věku lidského. A tak na základě řádného způsobu života a vymožeností moderního lékařství vůbec a veřejného zdravotnictví zvláště lze člověku i za nynější doby dosíci nejvyššího možného věku (až i 185 let) v poměrné svěžesti tělesné i duševní.

*Průměrný věk lidský – dle Deparcieuxa – vypočteme, když součet všech let určitého počtu zemřelých dělíme počtem těchto zemřelých, čímž obdržíme počet let, které by asi byl každý jednotlivec prožil, kdyby doba života každému jednotlivci vyměřena byla bývala stejná. Tak ve Francii (v Paříži) obnášel průměrný věk lidský ve 14. stol. jen 17 roků, v 17. stol. 26, v 18. stol. 32 roky; mezi lety 1806-1810 – 31 roků 6 měs., v letech 1891 až 1865 však již 36 roků a 5 měs.