Domácí lékař 1903: Pěstování krásy

Ztráta krásy jest jedněm smrtí, druhým největší neštěstí. Umění pěstovati krásu čili kosmetika nevšímá si jen povrchu těla; chce-li býti rozumovou, skutečnou vědou, hledí si nejen kůže a jejich přívěsků, nýbrž i nitra, vůbec ústrojí celého, neboť krásná kůže a sličný vzhled nemůže při poruchách orgánů vnitřních trvati. Úkol kosmetiky jest: pěstovati zdraví a odstraňovati příčiny, které by na krásu škodně mohly působiti. V tom smyslu jest kosmetika, tolik, co péče o zdraví (Z toho vysvítá, že kosmetiku nemůže ovládnouti nějaký holič nebo bývalý lékařský asistent, nýbrž jen lékař, nejlépe odborný). Proč líbí se nám svěží, zdravé vesnické děvče více, nežli vypiplaná městská slečna s chorobným ruměncem ve tvářích? Obecenstvo ovšem žádá od kosmetiky něco jiného, zdánlivě mnohem méně, ale v pravdě nesmírně mnoho. Žádať od ní, aby příspěla mu k zachování zevní sličnosti, krásné, čisté příjemné kůže, a nedbá při tom hlubokých zásad hygieny. Žádá pak od kosmetiky některé zevní prostředky, kterými lze prý docíliti pěkné pleti; toho ovšem kosmetika dáti nemůže, protože není kůže člověka věc samostatná; odrážiť se na ni jako v zrcadle téměř všechno, co v nitru těla se děje. Tento prostonárodní klam je také příčinou toho, že lidé obracejí se zřídka na lékaře, jako na kosmetika, a jeho rad ještě řidčeji si všímají. Za to šarlatánství a dryáčnictví v „kosmetice“ bují jako svízel, klame obecenstvo, které hledá tu prostředky pro krásu. Zdánlivá krása, dryáčnickými prostředky dosažená, po krátkém květu uvadá.

Sama sebou se rozumí, že lékařství nemůže nikomu kůži do běla vypreparovati, a svraštělou, žlutavou, nebo šedou pleť zabarviti, aby byla jako krev a mléko. Vědě podaří se sice odstraniti kožní neduhy, vyčistiti pleť úpravou životosprávy a odstraněním některé poruchy v trávení, vyrovnati ochromeniny a skřivení orthopaedií a  šlachořezy (tenotomiemi), operovati zaječí pysky, odstraňovati šilhání, utvořiti nový nos a falešné ozubí – tyto věci nežádá však obecenstvo od kosmetiky; chce jen vodičky pro krásu, mýdla, prášky a kupuje je za drahé peníze od voňavkářů, holičů, od všelikých spekulantů a švindléřů. Větší část podniků k dosažení krásy doposud neměla s hygienou nic společného – spadajíc v obor šarlatánství a dryáčnictví. Zdravotnictví opírá se těmto snahám, odmítá vše zdánlivě a žádá pravdu, přirozenost, pátrá po skutečných pramenech krásy. Její prostředky jsou však přímé a zároveň jednoduché: diaetetika a náležitý způsob života s případnou léčbou při chorobách a náchylnosti k chorobám. Rady k té příčině nalezne čtenář v rozmanitých článcích této knihy.

Přes to nemůžeme tu pomlčeti o všeobecně platných prostonárodních prostředcích ku pěstování krásy.

Krásné vlastnosti kůže jsou: čistota, bělost, měkkost, hladkost a svěžest, živá, zdravá barva. Má-li býti kůže krásná, nesmí dále zapáchati a musí být prosta skvrn a vyrážek.

Co jest to sličná pleť, tento nezbytný přívlastek ženské krásy a příjemného vzhledu? Za jakých podmínek lze této krásné pleti dosáhnouti? Kůže jest ústrojí velmi důležité a složité; každý ústroj v kůži uložený má určitý úkon. Každý z těchto ústrojů může ochuravěti sám, načež ústroje druhé súčastňují se potom více méně chorobného toho pochodu. Každá porucha taková kazí však úhlednost spleti puchýřky, skvrnami, odbarvením kůže, pupenci, vřídky apod.

Pěkná pleť je souhrn, výslednice pravidelného stavu všech těch jemných ústrojů, ze kterých se kůže skládá. Když všecky tyto drobounké, pouhému oku neviditelné ústroje pracují pravidelně, nabývá kůže vzhledu, jemuž říkáme „pěkná pleť“. Hlavní účast spadá tu na pokožku a pak na tkáň podkožní. Jako rozumný diaetetik buduje lékař i hygienu krásy na pevných základech a určuje k ošetření pleti závažná pravidla ochrany proti nemocem; třeba se varovati všeho, co by škodilo jemným žlázovým ústrojům kůže. Sem patří především čistota a normální trávení. Každá porucha tohoto úkonu může míti v zápětí řadu chorob pleti. Aby kůže nebyla tak náchylna k poruchám těm, třeba ji otužovati a o předmětu tomto s ohledem na pohlaví ženské promluvili jsme ve stati Otužování.

Špatná pleť je vždy buďto neduh kůže, nebo reflex některé choroby vnitřní, nebo konečně výraz choroby celkové. Proto třeba považovati vady pleti za prvotné a druhotné poruchy kůže, které třeba léčiti jako neduhy, nejsou-li to právě pomíjející jen změny z porušeného trávení, které záhy zase mizejí, když trávení opět se upraví. Proto nesmíme tu pleť pačochovati zevními prostředky, vodičkami, pomádami, prášky atd., nýbrž třeba pátrati po hlubší příčině, která budiž odstraněna; pak podaří se i pleť opět ve stav pravidelný uvésti. Za to nemají hlubšího významu uhry, trudy, bradavičky, žlutiny, pihy, rozmanité žluté a do medové barvy nabíhající odstíny pleti. Bývajiť obyčejně následek znečištění kůže prachem nebo nedostatečné ochrany kůže proti vlivům povětří, slunce, větru atd. Pro zdraví celku jsou bezvýznamny.

Každý touží pleť svou zjemniti a docíliti jisté uhlednosti. Tato potřeba zrodila hojnost kosmetických a toaletních prostředků, které se v obchodech hemží v podobě nejrozmanitější. Jsou to mýdla, vodičky, tinktury, prášky, pomády, masti atd. atd. Každá kosmetika oplývá předpisy toho druhu, a nahlédneme-li do insertu jakéhokoli listu, setkáme se ne s jedním, ale s desíti takovým přípravky. Měli jsme již příležitost na jiných místech poukázati k tomu, že právě na tomto poli buben reklamy nejvíce oveček pomate, které pak litují vyhozených peněz a ještě více pokažené pleti. Na tomto místě nebudeme vypočítávati podvodné ty výrobky, ba nechceme se ani zabývati nevinnějšími z nich, ježto neškodnými výrobky toho druhu každý sám doma dle prastarých zkušeností rodin manipuluje. O některých prostředcích toaletních a všelikých skupinách nezbytného toho zla promluvili jsme již na četných místech této knihy. Zde nechť platí čtenářům heslo: Užívejme co možná nejméně prostředků pro zušlechtění pleti – nebo ještě lépe: neužívejme jich vůbec.