Domácí lékař 1903: Sílící potraviny, Švestka, Tabák

Člověk potřebuje k výživě své vedle vody a některých solí tyto 3 druhy živin: bílkoviny, tuky a uhlohydráty. Lze tedy sílícími potravinami nazývati takové, jež obsahují všecky neb aspoň některou ze jmenovaných živin v takovém složení, že je snadno stravitelna a že v malém množství poskytuje co možná hojně té které živiny, čili jinými slovy, že neobsahuje látek, které tělo stráviti nemůže, jež neživí. K takovým potravinám patří mléko, vejce, maso, zvláště šunka a obecenstvo od pradávna uvyklo je podávati ku posile slabým. Nesmí se však zapomínati, že při tom padá na váhu i stav zaživadel nemocného, tj. jsou-li v takovém stavu, aby mohla tu kterou potravinu přijmout a stráviti, nevyžaduje-li ráz choroby, aby se některých druhů potravin varoval, jako při zánětu ledvin přebytku bílkovin, při úplavici cukrové přebytku škrobovin atd.

Novodobý průmysl lučební uvedl do obchodu mnoho výrobků, jež prohlašuje za živné a sílící. Je to většinou německý obchod, jenž nás zaplavuje takovými produkty. Somatosa, nutrosa, sanatogen, globon, různé peptony a všeliké jiné výživné přípravky reklama vřele doporučuje. Obáváme se, že tak přijde doba, kdy se nebudeme živiti chlebem, mlékem, masem atd., ale somatosami a sanatogeny výhradně. Nebudiž zapomínáno, že nejlepší sílící potravina je mléko, maso, vejce, a že, třeba-li nějakého posilujícího přípravku, je věcí lékaře, aby jej předepsal.

Ještě chceme se ohraditi proti předsudku sílících nápojů, za něž pokládají se silná piva, vína atd., kterými zvláště u dětí chce se docíliti sesílení, dociluje se však pravý opak – vleklá otrava. Lihoviny ty obsahují kromě stopy živin hlavně vodu a líh, který neživí, nýbrž jen dráždí.

Švestka

Plod slivoně sluje švestka (slíva). Strom ten rostl původně divoce na Levantě, ale již za dob starořímského filosofa Katona byl pěstován v Itálii. Nyní pěstuje se v Evropě v hojných odrůdách, z nichž švestka a duranče jsou nejznámější.

Sušené nebo pečené švestky možno dlouhá léta přechovávati, rozesílají se daleko, široko. Ovoce to musí býti úplně zralé, sladké a nesmí se příliš mnoho sušiti, aby nezkyslo; prozrazovalo by se to pak odpornou, píchlavou, zakyslou vůní. Také nesmí býti zboží to navštíveno hmyzem (roztoči). Bělavý, mouce podobný povlak, který se objevuje již po roce na sušených švestkách, je cukr, který z ovoce na povrch se dostal; obyčejně bývá v něm roztoč. Odstraníme-li tuto usazeninu svařením, kazí se pak švestky velmi rychle a nutno je záhy zužitkovati. Bylo-li sušené ovoce svařeno, aby se bílý poprašek odstranil a ovoce aby zdálo se čerstvým, poznáme to dle toho, že v záhybech svraštělého povrchu nalezneme, bedlivě věc ohledávajíce, ještě trochu této bílé moučky zbylé.

Ve Francii se švestky před sušením loupají a pecek zprošťují. Takto upravené zboží zove se podle města Brignolles „prynelky“. Chutnější a vzácnější slívy připravují se také na způsob „prynelek“ a přicházejí do obchodu. Jsou-li pravé, přicházejí z krajin toku řeky Loiry, kde se pěstují (zvláště u Saumuru v Chatellranultu). Suší se tu jenom na slunci, načež se zmáčknou, ale tak, by zakulacenost svoji podržely.

Švestky jsou velmi oblíbený pokrm, čerstvé i sušené a vařené. Hojně se jich požívá. Radno jich požívati střídmě a nepíti při tom žádné vody, neboť ovoce to rádo v žaludku kysá a vede pak k žaludečním obtížím, větrům, průjmům a kolice. Slabý žaludek nesnáší jich, leda vařené, nebo smažené. Každý kraj má svoje způsoby úpravy toho ovoce. U nás s těstem vařené (knedlíky), pečené (buchty a koláče), ve švestkové době roční (září, říjen) jsou pochoutkou mládeži i starým.

Povidla, kterých se užívá na venkově místo másla na chléb, obsahují vedle kyseliny cukr a povzbuzují mírně stolici. Proto se doporučují osobám, které trpí zácpou, a nemocným. Nápoj připravený z povidel příjemně ochlazuje při horečkách a je mírně projímavého účinku. Zvláštních účinků léčivých ani švestka, ani povidla nemají. V dobách, kdy řádí v místě cholera nebo hrozí ze sousedství (i za červenky či úplavice), nerado čerstvé švestky jíst. Lidé, kteří jedí švestky a pijí při tom ležák, uženou si z toho obyčejně poruchy trávení a odpykají často svou nerozvážlivost několikadenním churavěním při nejmenším. Jsou ovšem podivuhodní lidé, kteří všecko snesou.

Tabák. Kouření a šňupání. Cigara (či doutníky) a cigarety. Tabák co lék

Čtenáře mnohého snad překvapí nepatrný rozměr, který věnujeme této důležité pochutině. Příčina je v tom, že jest obecně známo, co o předmětě tom dlužno věděti, že chová jedovatý (tekutý) alkaloid nikotin, silici a jiné méně důležité součástky a že doutnáním jeho vzniká a do ústrojí se dostává vedle nikotinu (malého množství) hlavně kysličník uhelnatý a splodiny doutnání pyridin, kollidin, lutidin, které také působí na organismus kouřícího, dále že je to rostlina původně americká, jež po objevení Ameriky do Evropy přivežena, zde se odporem úřadu a církve se setkávala a teprve v novější době obyčejnou pochutinou se stala, že v Rakousku je předmětem monopolu státního, pročež každý ji pěstovati nesmí, že přehojně pěstuje se v jižním Tirolsku, Uhrách, v Bosně a Hercegovině, kde listy z rostliny se odtrhávají a suší atd. O přípravě, při které listy se podrobují kvašení, o výrobě doutníků z nich a tabáku kuřlavého, o různé jedovatosti rozmanitých druhů, o novějších druzích doutníků chudých nikotinem, které do prodeje zavedeny v lichém předpokladu, jakoby jen nikotin byl účinná součást kouře tabákového, o spotřebě tabáku v různých krajích a zemích atd. šířiti se taktéž nehodláme majíce na mysli hlavně jen význam diatetický a lékařský této látky.

Co se týká významu tabáku co pochutiny, málo kdo odváží se říci pravdu, že kouření je nesmysl, který vzdělaný člověk byv bez něho 15 století Kristovy éry najednou nemůže postrádati navyknuv si jej příkladu domorodců bahamských. Ti, kteří sami nekouří a měli by dosti odvahy prohlásiti kouření za neřest, často z ohledu na státní finance ve svém postavení úředním pravdu prohlásiti si netroufají. A tak se nyní v literatuře obecně tvrdí jen to, že kouření škodí mládeži. Mnohý karatel žáků sám bafčí, až je mračny obklopen a myslí, když nevidí účinků škodlivých hned, že je mu to neškodno. Obelhává se, že organismus jedu přivykl a že jej snáší, což je pravda ovšem u mírných kuřáků, kteří se, vdechujíce dým, uvádějí ve stav příjemného rozčilení, lehké růžové nálady a přivykli tomu tak, že myslí, že by se bez tabáku neobešli. I to je nepravda – již po několika dnech, kdy nekouřili, bude se jim zdáti, že tabáku nepotřebují a upustí od něho na dobro. Trochu vůle k tomu třeba – ty ušetřené summy peněz mnohému pomohly by k blahobytu a ne-li k tomu, aspoň k možnosti, jiné, ušlechtilejší a zdravější požitky si zjednávati za uspořený groš.

Kdo nikdy nekouřil, při první dýmce nebo prvním cigaru záhy pozbude dobré nálady, odloží kuřivo, stěžuje si na bolesti hlavy, závrať, je mu špatně od žaludku, srdce pracuje mu nepravidelně a bude snad i vrhnouti. Studený pot vyvstane mu po celém těle a ruce budou se mu chvěti. Mnohého nezdar ten od mládí, kdy se poprvé odvážil kouřiti, zastraší na celý život od kouření. Jiný znova se pokouší o ten pochybný požitek, až dosáhne toho, že snese jisté dávky. Znenáhla se otuží, snese více a více, leč ani tu není stoupání dávek neobmezené. Silní kuřáci znají stav otravy vleklé tabákem, o němž říkají, že se „překouřili“ a upouští na delší čas od kouření. Vedle prudké otravy, kterou jsme nahoře vylíčili, existuje i vleklá, která projevuje se katarem hltanu, špatným trávením, nepravidelnou činností srdeční, poruchami zraku a sluchu (tupozrakostí a nedoslýchavostí), slábnutím paměti a řadou jiných ještě poruch. Jsou dokonce svérázné poruchy, jež výhradně nemírnému kouření se přičítají – z těch, jež i jiné příčiny mohou míti, např. zkornatění tepen. Silní kuřáci zpravidla vysokého věku se nedožijí. Ukazuje-li se na stařečky, kteří s dýmkou v ústech ve věku 90 let tiše zesnuli, je to jen důkazem, že jsou šťastně založení smrtelníci, jichž ústrojí dovede vytrvale všem škodám vzdorovati. Těch není však mnoho; ostatně venkované kouřící, které zastanci neškodnosti tabáku proti nám co námitku uvádějí, jsou zpravidla tací lidé, kteří většinu života ztrávi v čistém vzduchu polí a lesů, do něhož většina tabákového dýmu z jich dýmky unikne – u těch mnoho jedu do organismu nepřijde, třeba kouřili celý den. Kolikráte jim vyhasne a pilnou práci zanešeni jsouce ani toho nepozorují.

Že i smrt byla tabákem častěji zaviněna z neprozřetelné sázky, u dětí, jimž neopatrně matky natíraly odvar tabákový na osutiny kožní, je také známo. Dělníky zaměstnané v továrnách na doutníky ohrožuje tabák prachem, jenž „zaprášení plic“ vyvodí. A pak je tu, např. při šňupavém tabáku ještě jiná závada – porušuje se (barví) miniem, chromanem olovnatým, skalicí zelenou, ultramarínem i jinými látkami. Také se poukazovalo na nebezpečí přenesení tuberkulosy ze souchotinářských dělnic slinicích listy při výrobě doutníků a věc vyvodila v lékařské literatuře několik prací. Bakterie záhy zhynou v jedovatém tom ústředí.

Protože o škodlivosti kouření u mládeže jednomyslný je soud, nebudeme se o tom šířiti. V našich očích je stejně vinen 50letý otec, jenž kouří, jako jeho desetiletý syn, jenž potají v zákoutí nějakém pokouší se o první triumfy nad jedovatým „požitkem“. A nemůžeme na tom úsudku nic sleviti ani změniti. Je to naše upřímné přesvědčení. Aspoň by měli lidé jakkoli nemocní – ať nervy, ať zažívadly či plicemi – kouření nechati, třeba se domníváme, že těch, kdož z kouření dostali tuberkulosu, nebude mnoho. Jsou i lékaři, kteří vědí, že např. při úbytích míchy kouření škodí, přece mu je nezapovědí vymlouvajíce se, že nemají to srdce, protože by pak prý ubohý nemocný neměl na světě žádnou radost. Podivná to radost, kterou dlužno vykoupiti obtížemi sterými a rychlým horšením se choroby.

Cifer neuvádím, neboť nikoho nepřesvědčí. Pro zajímavost dodávám, že tabákový dým co klystér sloužíval ke kříšení utopenců a jiných zdánlivě mrtvých. Nyní máme lepší prostředky (umělé dýchání atd.).