Domácí lékař 1903: Vzduch. Větrání. Průvan

Vzduch jest prostředí, v němž žijeme a které obklopuje naší zemi do značné výše (70-90 000 m). Vzduch vdechujeme, potřebujíce nezbytně k životu jednu z nejdůležitějších součástí jeho – kyslík; ve vzduchu vydechovaném jest o 5,5 % méně kyslíku nežli ve vzduchu vdechovaném. Mimo kyslík (21 %) obsahuje vzduch asi 79 % dusíku, který nemá důležitosti pro náš organismus a pouze jaksi zřeďuje kyslík. Na březích mořských, v lesích apod. obsahuje vzduch ozon (kyslík aktivní), jenž pouze svým molekulárním složením (3 atomy kyslíka) liší se od obyčejného kyslíku. Ve velkých městech není pravidelně ozonu; v místnostech obytných schází úplně. Vedle kyslíku a dusíku ve vzduchu nejvíce nalézáme kyseliny uhličité, která povstává při pochodech tlení a hnilobných, při pochodech dýchacích a při spalování. V 10 000 částech vzduchu jsou obsaženy asi 3 – 5 částí kyseliny uhličité; nahromadí-li se ve vzduchu, jest to lidskému ústrojí velmi škodlivé. Ve vzduchu je dále vždy přítomna voda ve způsobě vodních par. Obsahuje-li vzduch tolik vlhkosti, kolik může za teploty, kterou právě má, vůbec pojmout, říkáme, že je vzduch „vodní parou nasycen“ a mluvíme o různých stupních vlhkosti vzduchu. V létě stoupá vlhkost od východu slunce asi do 10 hodin, kol 3 – 4. hod. odpolední klesá a roste na to až do 8 – 9 hodin.

Vlhkost vzduchu má značný vliv na lidské ústrojí. Čím vzduch je sušší, tím více tekutiny ztrácí tělo (potem, dechem); jakýkoli úbytek vody z těla (při velkých suchých větrech, ale i průjmech apod.) jeví se jako žízeň. Suchý, horký vzduch tělo snáší snáze, nežli horký vzduch vlhký, jenž působí tím, že podmiňuje hromadění se tepla v těle, pocit dusna a nevolna, kdežto teplý vzduch suchý nedovoluje, tím, že se voda čile odpařuje, podobnému hromadění (parní lázně). Studený vzduch vlhký studí (následkem zvýšené vodivosti a vyzařování) více, než-li suchý vzduch téže teploty.

Vzduch zvláště v obytných místnostech, bývá často znečištěn pobytem, stykem a zaměstnáním člověka. Znečištění to je podmíněno jednak zmíněnými plyny (kys. uhličitou, sirovodíkem aj.), jednak prachem, který obsahovati může hojně drobnohledných zárodků nakažlivých, které při dýchání do plic vnikají a mohou přivoditi nebezpečná onemocnění (souchotiny). A tu větrání (ventilace) má za úkol, zkažený, nebo silně zahřátý vzduch nahraditi čistým, svěžím. V průmyslu má mimo to ventilace odstraňovati jedovaté a zapáchající plyny nebo prach. Při tom však vždy musí se díti výměna vzduchu nepozorovaně, bez všelikého obtěžování člověka (průvanem).

V létě větráme nejjednodušeji a nejlépe tím, že otvíráme okna; chceme-li vypustiti rychle všechen nečistý vzduch, otevřeme všecka okna i dveře. Tuto ventilaci můžeme jednoduchými pomůckami nahraditi; do oken zasazujeme ventilační klapky nebo kolečka, která pohybují se větrem, anebo již při stavbě staráme se o zvláštní otvory pro přivádění a odvádění vzduchu. Otvory, jimiž vzduch proudí do místnosti, mají býti umístěny tak, aby vcházející vzduch nebudil pocit chladu nebo průvanu. Za tím účelem vede se čerstvý vzduch zvláštními průduchy ke kamnům, kdež se ohřívá a vystupuje ku stropu, odtudž proudí směrem dolů a vdechuje se. Otvor, odvádějící vzduch znečištěný, musí se nalézati nízko nad podlahou místnosti větrané, poněvadž čistý vzduch vůbec je nahoru veden anebo do místnosti proudí se shora. Kdyby otvor odváděcí byl také nahoře, ucházel by čistý, oteplený vzduch otvorem tím přímo z místnosti; obyvatelé její nalézali by se v jakési nádržce se stojatým, špatným studeným vzduchem, kdežto nad jejich hlavami proudil by proud vzduchu dobrého, otepleného, ale nedosažitelného.

Takovou umělou ventilaci (při níž případně zvláštními přístroji vhání se čistý vzduch do místnosti) nutno zaváděti v místnostech, kde se shromažďuje mnoho lidí (školy, divadla, hostince). V příbytcích obyčejných postačíme s uvedenými pomůckami jednoduššími (otvírání oken, ventilační klapky, kolečka, násadce Wolpertovy). Vůbec vzduch v příbytcích našich se stále, samovoně vyměňuje; i když okna a dvéře jsou zavřeny, vniká vzduch zvenčí do příbytku skulinami ve zdech a štěrbinami v oknech a dveřích. Příčinou tohoto ustavičného proudění vzduchového jest nestejná teplota vzduchu venkovského a vzduchu v příbytcích.

Pro tuto přirozenou ventilaci je důležitý i nátěr stavení; zdi, opatřené nátěrem olejovým, propouštějí vzduch špatněji, než-li zdi pouze obílené. Také zdmi suchými prochází vzduch lépe, nežli skrze zdivo vlhké.

Vliv vzduchových součástí, jakož i tlaku vzdušného na zdraví lidské jeví se rozmanitě; v různých stupních teploty i tlaku (sníženého neb zvýšeného) bývá ho zhusta používáno jako prostředí k lázním všeho druhu. Jsou to hlavně horké lázně vzduchové (římsko-irské), jakož i lázně v pneumatických, zhuštěným vzduchem naplněných apparátech (komorách), jichž zhusta se užívá k účelům léčebným.

K methodám těmto možno přičísti snad i léčbu sluncem (heliotherapie) a světlem (fototherapie); jsou to nejmladší haluze na stromě věd lékařských, jimž zvláště v poslední době věnuje se v odborných kruzích pochopitelná pozornost pro obdivuhodné účinky a nezbádané dosud schopnosti vzduchu, světla a tepla, trojnásobného to kapitálu, přírodu samou nám podávaného.