Domácí lékař: Choromyslnost či šílenost

V článku „Duševní choroby“ promluveno bylo o historii a povšechném významu choromyslnosti; zde chceme podati krátký náčrtek o příčinách a o léčbě chorob duševních, zvláště v ústavech. O projevech a průběhu choromyslnosti bude pojednáno při každé chorobě zvlášť.   

Příčiny choromyslnosti znáti znamená mnoho, neboť možno pak předejíti různé choroby duševní a zaříditi dle toho léčbu choroby. Někdy bývá dosti nesnadno najíti příčinnou souvislost mezi škodlivinou, která chorobu předcházela, a šíleností. Šílenost bývá výslednicí četných škodlivin, není působena jenom jedinou škodlivinou. Stejné škodliviny mohou míti u různých lidí různé následky – záleží to na povaze jednotlivce, jakým způsobem na něho škodlivina působí. Stává se, že osobě jedné neškodí to, co na druhou působí zhoubně. Někdo snese kupř. silnou dávku alkoholu, kdežto na jiného by jistě působila zhoubně, druhý probíjí se životem vítězně často při značném strádání, kterému jiný snadno podléhá. Choroba duševní nepřichází obyčejně rázem z čista jasna jako blesk, nýbrž se připravuje dlouho, předchází ji více příčin, které často oko nezkušené přehlédne, a v očích laiků obyčejně poslední vyvolávající moment bývá vykládán jako bezprostřední příčina šílenosti. Veliká ztráta v obchodě, silné leknutí, smrt drahého příbuzného postihnou osobu, která dědičně jest zatížena, předcházejícími chorobami tělesnými seslabena a která již delší dobu nosila v sobě známky duševní choroby, přispívající jaksi k vypuknutí šílenosti, takže se zdá, jakoby náhle vzplanula. Zde byla půda připravena, a kdyby toho nebylo, nebyla by se choroba dostavila. Podobné události přistupují jen jako příležitostné příčiny k zatížení již před tím existovavšímu.

Často se také stává, že se zaměňují v obecném životě příčina a účinek, tj. příznaky šílenosti, kterou okolí nepoznalo, považují se za příčinu této. Tak kupř. obchodník počáteční paralysou trpící pustí se do nešťastné spekulace, prohraje mnoho peněz na burse a za nedlouho vypukne u něho šílenost. Za příčinu její považuje se pak zármutek a rozčilení, které nešťastnou spekulaci provázeli, kdežto odborník vysvětluje věc onu jinak, totiž tím, že p. N. N. proto nešťastně spekuloval, poněvadž jeho mozek byl již značně chorobný.

Nebo zuřivý šílenec, který několik dní před výbuchem zuřivosti zhýrale žil, popíjel, nespal, veselil se, ač před tím byl to řádný muž, bývá omylem obviňován, že na základě těchto výstředností sešílel, ačkoliv právě tyto zhýralosti jen proto prováděl, poněvadž již se nalézal v chorobně podrážděném stavu šílenství.

Máme míti vždy na paměti, že každý škodlivý vliv na mozek účinkující je schopen i duševní chorobu vyvolati. Dle toho, jaké tyto příčiny jsou, rozdělují se ve dvě hlavní skupiny, v praedisponující, tj. ty, které jednotlivce náchylným činí ke chorobě duševní a podporují vznik její, a příležitostné příčiny, které mnohdy nahodile vystupují.

K praedisponujícím příčinám lze čítati takové všeobecné poměry, pod jichž vlivem všichni se nalézáme a jež různě na jednotlivce působí, a pak takové, které kotví v jednotlivci samotném a jemu samotnému jsou vlastní.

Ze všeobecných poměrů buďtež uvedeny:

1. Civilisace. Jsou spisovatelé vědečtí, kteří dokazují škodlivý vliv civilisace na duševní zdraví člověka, kdežto jiní naopak tvrdí, že právě civilisace má za následek zmírnění a zamezování vývoje chorob duševních. K těmto posledním připojuje se i prof. Dr. Thomayer ve své poutavé přednášce. „O vlivu civilisace na nervy člověkovy“.

V neprospěch civilisačních vlivů svědčí značné přibývání choromyslných v ústavech všech států evropských. Okolnost tato dá se však vysvětliti jednak tím, že počet obyvatelstva stoupá, jednak tím, že onemocnělý jednotlivec stává se stále nepohodlnějším v boji o život a proto hledí se ho okolí co nejdříve zbaviti, pak i tím, že pokročila a vyvinula se dokonale péče o choromyslné ve veřejných ústavech, a také tím, že statistická dat jsou přesnější a úplnější, než byla za dob dřívějších. Zároveň nesmí se zapomínati, že, kdežto počet ošetřovanců v ústavech stoupl, počet choroduchých v domácím ošetřování se nalézajících přiměřeně klesl oproti letům dřívějším. Nelze tedy tvrditi, že by choromyslnosti absolutně přibývalo.

od roku

1831 – 1840………116 osob

1841 – 1850………216 osob

1851 – 1860………319 osob

1861 – 1870………430 osob

1871 – 1880………861 osob

1881 – 1890………1358 osob

1891 – 1897………2163 osob

Civilisace s jedné strany zlepšila živobytí člověka, upravila a zlepšila jeho poměry hygienické, uspořádala práci a zaměstnání, zvýšila úměrnost vzdělanosti, zjemnila mravy a způsob života, s druhé strany však způsobila touhu po požitcích, vedla k nespokojenosti jednotlivců i celých mass, rozčilujícímu závodění o blahobyt, a k nezřízené ctižádosti jednotlivce, tak že hmotné postavení všeobecnou soutěží se víc a více ztěžuje a stále nové a nové nároky na duševní zdatnost muže i ženy do popředí staví. Beatus ille, qui procuj negotiis! – Šťastný ten, kdo v klidném zaměstnání opodál horečné honby za chlebem nachází bezpečný útulek přiměřený jeho působnosti!

2. Vlivy sociální, politické a náboženské, které v době minulé i přítomné zasahují často nejvýš vzrušujícími dojmy do života celých vrstev národa dovedou vyvolati u osob náchylných k tomu choroby duševní. Tak pozorováno v novější době, že války a převraty politické, zemětřesení, hlad, finanční otřesy atd. zhoubně působily na duševní zdraví jednotlivců. Poměrně často v chorobu upadají vůdcové hnutí revolučních. Někteří z vůdců pařížské kommuny v roku 1871 byli choromyslní, což se vysvětluje tím, že právě často dědiční zatíženci, výstřední duchové, záhadné povahy staví se v popředí podobných událostí.

3. Národnost, podnebí, roční počasí. Těžko činiti srovnání co do počtu šílenců u různých národností, neboť statistická data postrádají dostatečné přesnosti. V celku nekolísá procento šílenosti u kulturních národů horkých a studených pásem značně. Jedině o Židech se uznává, že jeví větší náklonnost k chorobám duševním, než ostatní národové, což se vysvětluje jednak nedostatečným křížením a téměř výlučnou volbou povolání čistě duševních; jmenovitě převládá u nich náklonnost k životu obchodnímu, jenž svými kolísavými událostmi mocně vzrušuje a otřásá myslí postiženého.

Mnohé krajiny oplývající nejvelkolepějšími krásami přírodními (Alpy) slynou ode dávna množstvím kretenů a lidí tělesně zvrhlých. V sev. Italii řádí choroba duševní spojená s vyrážkou a svrběním těla (pellagra zvaná), která je zaviněna požíváním nezdravé kukuřice.

Že by roční doby měly nápadný vliv na vznik choroby duševní, nedá se dobře mysliti. Větší počet choroduchých v měsících letních uvádí se v souvislosti s tím, že v krajích rolnických nemocní přede žněmi a v době žní stávají se nepohodlnými pracovitému příbuzenstvu, které se jich hledí proto právě v této době pokud možno nejvíce zbaviti.

4. Pohlaví. V Čechách nalézá se pohlaví mužské, pokud se týče choromyslnosti ve větším nepoměru oproti pohlaví ženskému. Tak připadalo r. 1897 na 1000 mužů 809 choromyslných žen, ačkoliv sčítání z r. 1890 vykazovalo na 1000 mužů 1044 žen. Neprospěch tento lze přičítati jen vlivu alkoholu a progessivní paralysy na pohlaví mužské. Svým pohlavním životem je žena vydána mnohem více chorobám duševním, než muž. Těhotenství, porody, šestinedělí, zánik činnosti pohlavní u věku let padesátých činí ženu tělesně i duševně méně vzdornou, náchylnější k duševní chorobě. U muže zase tužší boj o život, alkohol, pohlavní excessy, které na něho zhoubněji působí, než na ženu, nebezpečí příjice převyšují ony momenty škodlivé, povstávající jediné z pohlavního života ženy.

5. Stav. Šílenost vyskytuje se častěji u svobodných než u ženatých a vdaných. Tak r. 1897 bylo přijato v českých ústavech:

1089 svobodných (596 mužů, 493 žen),

1013 ženatých a vdaných (610 mužů, 403 žen),

204 ovdovělých (69 mužů, 135 žen) a

4 rozvedené (2 muži, 2 ženy).

Tento poměr vysvětluje Hagen tím, že číslo svobodných samo o sobě jest v populaci silněji zastoupeno, že často stávající již šílenost stěžuje uzavření sňatku, a konečně, že lepší hygienické poměry manželského života a diaeta v souložení brání vzniku šílenosti.

Na druhé straně také manželský život chová nebezpečí pro duševní zdraví, neboť často povahy k sobě se nehodící, nesnáze existenční, tíseň hmotná, bezdětnost v manželství, nevěra, neurvalost, pijáctví muže vedou k nespokojenosti a rušivě zasahují v život duševní obou manželů. Dle shora uvedených číslic chrání manželství více ženu, než muže před chorobou duševní, shledáváme nápadně velký počet ženatých nemocných oproti svobodným mužům.

6. Věk. Poměr postižených v různém věku kolísá značně. Dle výkazů z r. 1897 bylo nově přijatých

ve věku od 1 – 15 r…….. 40 nemocných

ve věku od 15 – 30 r…….721 nemocných

ve věku od 30 – 45 r…….907 nemocných

ve věku od 45 – 60 r…….474 nemocných

ve věku od 60 – 80 r…….156 nemocných.

Dle toho lze souditi, že psychosa ve věku dětském je velice řídká. Duševní život dítěte není ještě tak vyvinut a odpadají u něho četné škodliviny (námaha v boji o život, různá pohnutí a vášně, výstřednosti), jež na mozek vzrostlého zhoubně působí. Mimo to choroba dětského věku často zůstává nerozpoznána, rodiči zatajována, a obyčejně dětskému „nerozumu“ připisována. Většinou omezují se choroby duševní ve věku dětském na poruchy povstalé nedostatečným vývojem mozku, který se jeví ve vrozené choromyslnosti, nebo na poruchy povstalé z těžkých chorob tělesných (úrazů) a infekčních (tyfus, záškrt). V řídkých případech nese vinu podráždění střevní, které způsobeno bývá škrkavkami usazenými ve střevě. Duševní příčiny (affekty, vášně, výchova) hrají malou úlohu při vzniku chorob duševních ve věku dětském.

Mnohem více postižena bývá perioda vývoje pohlavního, tzv. puberta, která se vyznačuje převratem v celém tělesném i duševním organismu, vystoupením dosud neznámých pudů a tužeb. Zde dědičná přítěž zasahuje nejvíce osob ve věku od 16 do 22 let, ženských mnohem více než mužských. Vždyť pohlavní vývoj již sám sebou na ženu mnohem význačněji působí a většina dívek odstonává ji poruchami čmýry, chudokrevností a hysterií.

Nejvíce však chorobě bývá vystaven věk pohlavní dospělosti od 30. do 50. roku u obou pohlaví. Neleží to snad ve věku samotném – vždyť právě tato léta se považují za „nejlepší“ – nýbrž ve větší tělesné a duševní námaze. U ženy oslabující vlivy porodů, kojení a zánik života pohlavního hlásí se k platnosti, u muže pak starosti v povolání a o rodinu, výstřednosti pohlavní a nestřídmosti. Po letech 50tých lze konstatovati nápadný opět úbytek chorob duševních, podobně jako ve věku dětském, ačkoli ve stáří sešlostí věkem ubývá výkonnosti duševní.

7. Zaměstnání. Nejzhoubněji a nejvíce řádí choroby duševní u lidí stavů nižších, jež zápasíce s bídou a chudobou, nedostatečně se vyživují, ve špatných a přeplněných bytech se zdržují, žijí v rozrušených poměrech rodinných a domácích a četnými chorobami tělesnými (anglickou nemocí, tuberkulosou, krticemi) trpí, tak že zhoubně bývá postižena jejich soustava nervová při vysilující práci. K tomu druží se nemírné pití lihovin, v nichž bývá hledáno útočiště v těchto hrozných poměrech, a které tím více ničí a v zápase o život seslabuje člověka. Sem patří také četná zaměstnání, která skytají příležitost k otravám (opojnými nápoji, olovem, fosforem, otrušíkem), dále zaměstnání, jež vyžadují práce podzemní, tovární, v dusných uzavřených místnostech, práce noční, s jedy, při velkém žáru.

U nevěstek jsou to jednak vlivy zatíženosti, jež osoby ty k nezvedenému životu svádějí, jednak předráždění nervová, která pohlavními výstřednostmi, pitkami, bídou a strádáním, pohlavními nemocemi rušivě zasahují v duševní život těchto bílých otrokyní.

U vyšších stavů zase vlivy dědičné, nervosnost, zhýčkávání, nedostatek mravní síly v boji životním, výstřednosti všeho druhu, vášně, ctižádost apod. vyrovnávají vznik chorob duševních oproti stavům nižším.

U lidí duševní prací se zaměstnávajících nevyskytují se dušení choroby tak často, jak by se dalo očekávati. Vždy vedle námahy duševní působí tu ještě nervové zatížení, nebo starosti a tíseň hmotná, týrání a odstrkování se strany představených, nebo jde o lidi, kteří vinou protekce nebo náhody nejsou schopni vyhověti požadavkům úřadu na ně vzneseného a vyčerpávají brzy svůj mozek, přetížení prací, nespavostí a požitkem dráždidel a tu přichází k různým chorobám duševním.

Žádný stav inteligence nezaujímá nápadné místo v oboru těchto chorob, všechny stavy jsou zde na roveň postaveny, ani psychiatry nevyjímaje. Že by tito, jak často v kruzích širších se myslí, byli nejvíce vystaveni chorobám duševním následkem styku svého s nemocnými, patří do říše bajek, která nikde nenalézá skutečného dokladu. Rovněž tak je tomu s opatrovnictvem v ústavech pro choromyslné, nejvýše snad individuum slabé nervové soustavy by mohlo podlehnouti zhoubnému styku s rozčilenými nemocnými.

Z kruhů učitelských jsou to zejména učitelky, jež snadno propadají nervovému předráždění, jakož vůbec žena tam, kde s mužem se pouští v zápas, snáze podléhá vlivům škodlivým. Jednak organismus ženy je slabší, pak samostatnost nezvyklá u žen (aspoň u nás) a sociální poměry, život mezi cizími lidmi, přetížení, zklamaná láska, jsou momenty vyvolávající chorobu.

Z úřadnictva jmenovitě železniční zřízenci podléhají zvláště progressivní paralyse, ku kteréžto chorobě rovněž obchodníci jsou náchylni.

Vojenský stav i na tomto místě hájí svoji povýšenost a privilej. Právě u naší armády přichází největší počet sebevražd, jež mají za příčinu nejvíce národnostní různost, řeč lidu nesrozumitelnou a nenáviděnou, přesazování posádek do krajin a poměrů, jež jazykem i způsobem života se lišíce od poměrů vojáka vyvolávají v tomto touhu po domově a činí mu těžším snášeti namahavé povinnosti povolání.

U důstojnictva jsou to různé trampoty a výstřednosti (pití lihovin, pohlavní nezřízenost, nepohody, život neklidný bez rodiny a domova, ctižádost a požitkářství, nesnáze peněžní, krutá disciplina, jež u povah citových a seslabených snadno ku vzniku chorob duševních přispívají.

8. Vazba. Statisticky jest dokázáno, že ve vazbě procento šílenosti úžasně stoupá, a v stejném období nejméně desetkráte více trestanců onemocní, než lidí v obyčejném životě. Příčiny toho neleží však výhradně ve vazbě a v duševních dojmech jí vzniklých, nýbrž nutno zřetel míti také k osobnosti, dřívějšímu životu a jistým náchylnostem zločincovým. Mnozí byli choromyslní, dříve než do trestnice přišli, choroba nebyla rozpoznána, jiní jsou dědičně nebo jinak (bídou, tuláctvím) zatíženi, a u těch jest vazba jenom příležitostnou příčinou.

Obyčejně onemocní trestanci, kteří již na svobodě byli nápadni svou povahou výstřední, omezeností, prchlivostí, samotářstvím. Nejčastěji vypukne choroba v prvních 6 měsících vazby nebo během roku; u těch, kteří delší dobu pykají za trest, nebo vícekrát byli trestáni, zřídka se vyskytá.

Samovazba působí nejzhoubněji, nemocní slyší hlasy, že dostali milost, že budou propuštěni, příbuzní jim činí „tajná sdělení“, dávají výstrahy, jsou léčeni tajně, na zdraví poškozováni, týráni, stiháni, pronásledováni, nejsou-li propuštěni, mají strach, že se zblázní atd.

K příčinám tzv. individuelním, jež v jednotlivci samotném tkví, patří:

9. Dědičnost. Vlastnosti přenesené s rodičů na děti nazýváme zděděnými. Jako panuje podoba v tělesném ohledu mezi rodiči a dětmi a jich příbuznými, tak i v ohledu duševním jeví se značná podobnost. Tělesné i duševní vlastnosti přenášejí se s potomstva na potomstvo. Dědičnost je z nejvýznačnějších činitelů mezi příčinami chorob duševních, mnozí autoři udávají až 90 % dědičných chorob duševních, s jistotou dají se však u 60 – 70 % všech duševně chorých dokázati různé odchylky mezi nejbližšími příbuznými. Tyto různé odchylky jsou nejen vlastní choroby duševní, nýbrž i stavy jim příbuzné (alkoholismus, nervosa, nápadné charaktery, zločinecké náklonnosti, nadbytek nebo nedostatek vůle apod.).

Dědičnost přechází buď přímo s rodičů na děti, s jednoho nebo s obou nebo jeví se jen v liniích postranních (strýc, teta, bratranec atd.). Nejmocněji působí dědičnost, jsou-li oba rodičové při plození dětí duševně choří.

Vliv otce při dědičnosti převládá nad vlivem matčiným. S tím souhlasí zkušenost, že ženští členové rodiny bývají při zkřížené dědičnosti (s otce na dceru a s matky na syna) mocněji zasaženi, než mužští, neboť obyčejně přecházejí vlastnosti otcovy na ženské členy a matčiny na mužské členy i pokud se týče tělesných známek.

Dědičnosti chorob duševních nesmí se snad rozuměti tak, jakoby se dědila přímo choroba sama, neboť pak by muselo již novorozené dítě býti duševně chorým. Dědičností rozumíme vnímavost pro choroby duševní, jež často není viditelně znatelna, avšak má organický podklad. Závisí to pak na různých okolnostech zevních, zda osobně náchylný člověk onemocní duševně, či zůstane-li uchráněn. Ze tří stejně náchylných bratří dva budou ušetřeni, kdežto třetí propadá chorobě vlivem nepříznivých okolností zevních. Každý člen nebývá zasažen, jinak by již dávno všechno lidstvo muselo býti duševně choré, často dědičnost pro choroby duševní jednu generaci přeskakuje a objeví se až v druhé, nebo v některé postranní linii.

Kde se chorobné vlivy hromadí, zvl. častými příbuzenskými sňatky (jak tomu bývá v panovnických a šlechtických rodinách) v zatížených rodinách, tu povstávají i u potomstva těžké stavy duševní zvrhlosti (tzv. degenerace psychické), pro niž psychiatr francouzský Morel stanoví tento zákon: 1. pokolení: nervosní povaha, mravní neschopnost, výstřednosti. 2. pokolení: náklonnost k mrtvici a těžkým neurosám (hysterie, epilepsie, neurasthenie, posunčina atd.), alkoholismus. 3. pokolení: duševní choroby, samovražda, duševní neschopnost. 4. pokolení: vrozené stavy blbosti, zrůdnosti, zastavený vývoj. Tím by přirozeným výběrem nastalo vymření degenerovaného potomstva. Tomuto pravidlu ovšem neodpovídá skutečnost, neboť vedle vlivů zhoršujících jsou i vlivy zlepšující a šťastným křížením zdravé krve dá se opět chorobná náchylnost vyhladiti.

Dědičně zatížené osoby jsou náchylny onemocněti chorobami celkovými, trvale nebo v záchvatech častěji se vracejícími. Zatíženci liší se od jiných lidí svými zvláštnostmi a charakteristickými rysy. Bývají zamlklí, sniví, samotáři, hloubaví, ukazují přemrštěnou citlivost nebo hypochondricky-pedantickou povahu, jsou málo energičtí v jednání a skutcích. Nebo naopak jsou prudkého, sangvinického charakteru, budují stále nové plány, jich neklid a těkavost nedovoluje jim často při dobrém rozumu domoci se vytčeného cíle životního. Nezřídka jeví se vedle toho podivínství, zvláštní často chorobné náchylnosti, zvrácené city a myšlení, zvláště v pochybných otázkách mravních – zkrátka zatíženci jsou jiní, než ostatní lidé. Co však jejich ducha nejvíce vyznačuje a k chorobám zvláště náchylným činí, je jich chorobná dráždivost a slabost – tj. jich značná vnímavost k veškerým popudům ze zevnějška, a jich nepatrná vzdornost proti nim.

Jako tělesné známky dědičné zvrhlosti (stigmata hereditární) označují se různé znetvořeniny lebky, zubů, patra, uší, očí, poruchy innervační, nevyvinuté pohlavní ústrojí, ohraničené sešedivění vlasů, místní křeče a obrny, vady řeči apod., což vše má většinou jen vědecký zájem; pro praxi je to bezcenné, neboť chybí zde neprostá zákonitost těchto zjevů.

Vychování. Nevíme dosud jistě, jak dalece vychování vůbec zasahuje do bytosti člověka a jak ji dovede přeměniti. Na jedné straně vidíme, jak někdy jeden ze sourozenců při těchž podmínkách výchovy neúprosně propadá duševní chorobě, kdežto druhý již od dětství ukazuje důvěru vzbuzující věcnost v myšlení i jednání, která ho po celý život provází.

S druhé strany však nedá se upříti, že způsob výchovy v mládí má na další vývoj daných vloh a tím i na utváření se celého osudu životního nepopíratelný vliv.

Všeobecné úkoly výchovy záležejí v rozumovém výcviku dítěte, jenž je uschopňuje, sbírati zkušenosti a zpracovávati je, a pak v založení pevného charakteru.

Převrácenou výchovou mnoho se hřeší a mnohé chybné vlastnosti charakteru se upevní nebo nové vytvoří. Jest třeba vystříhati se přílišné přísnosti a tvrdosti, a zase přílišné povolnosti a shovívavosti vůči veškerým nápadům dětským. Vždy dlužno míti na paměti, že každá událost vryje se nesmazatelným písmem do vnímavé duše dětské.

Že by přetížení prací mělo dalekosáhlý vliv na duši dítěte, dá se mysliti jen u dětí již od přírody chudě a slabě nadaných, tak že nemohou zmoci úlohy určené pro děti zdravé a zdatné.

Druhou velkou skupinu tvoří přímo vyvolávající nebo příležitostné příčiny, které se opět dělí na duševní a tělesné.

1. Duševní příčiny mají svůj zdroj jednak v mocném pohnutí mysli, jednak v nákaze duševní.

Onemocní-li někdo duševně, hledají jeho známí skoro vždy příčinu v přílišných dojmech duševních po způsobu básníků a romanopisců, u nichž často se líčí, že chorobu duševní zavinilo prudké hnutí mysli, mocná vášeň a podobně. Tento názor, jak jsme již viděli, není většinou správný. Přiházejí se zajisté případy, a v novinách se často o nich dočítáme, že zdánlivě úplně zdravý člověk po mocném pohnutí ať trudném, ať radostném propadá šílenosti. Při bližší pozornosti však v mnohých podobných případech osobní vnímavost, nebo aspoň větší dráždivost mozková byla skrytou příčinou choroby.

 Skoro výhradně jsou to trudná a žalostná pohnutí mysli, jež nejmocněji a nejtrvaleji otřásají bytostí lidskou, kdežto i největší stupně radosti v brzku nalézají vyrovnání v klidném pocitu zajištěného štěstí. Úzkost před nenadálým neštěstím, zděšení a leknutí nad neočekávanou příhodou, hněv nad doznaným bezprávím, zoufalství nad utrpěnou ztrátou – to jsou nejmocnější náhlé otřesy, jež náš klidný život z rovnováhy přivádějí a které proto často jako příčiny hlubokých a déle trvajících chorob se uvádějí.

Určitá choroba z prudkého hnutí mysli nepovstává, nejvýše by se sem mohla řaditi tzv. traumatická neurosa (choroba duševní po úrazu), jež náhlým, mocným leknutím bývá vyvolána, tak že se z té příčiny také jako „neurosa z leknutí“ označuje.

Spíše než náhlé pohnutí mysli, působí trvalý vliv pohnutí na duševní život. Sem patří starosti nejrůznějších trapných forem, zármutek a zklamání v lásce, manželství, odloučení od milovaných osob a touha po domově, dále lítost nad spáchanými chybami. Většinou však připravují tyto škodliviny půdu jiným příčinám choroby.

Nákaza duševní. S dostatek známy jsou choroby infekční, působené bakteriemi, a zrovna tak má se to i s duševní infekcí, která všude nám hrozí, a slovy a posuňky, a knihami i novinami mezi námi a kolem se šíří. Na této duševní nákaze (psychické infekci) zakládají se zvláště ony epidemie duševní, jak je vidíme hlavně ve středověku. Sem patří epidemické rozšíření tzv. posedlosti, která nese veškeré stopy tehdejších představ o nesmírné moci ďáblově nad člověkem, a která hlavně v stol. XVII. byla rozšířena, podobně jako v stol. XVI. čarodějnictví, a v stol. XIV. flagellantství (bičování v náboženském vzrušení). Nejproslulejší z těchto epidemií udála se v Loudunském klášteře franc. Voršilek r. 1631, kde byly na vychování dcery ze vznešených rodin. Zemřelý převor kláštera Abbé Moussat zjevil se v noci Mme Belcielové, která s výkřikem se probudila. Zjev se opakoval každé noci, což sdělila jeptiška svým družkám. Zjev nezmizel, naopak i ostatním jeptiškám se zjevoval, které v křiku probděly celé noci. Všechny považovaly se za posedlé, a abatyše, Mme de Belleseul, obviňovala P. Grandiera, že ji učaroval. Jeptišky vrhaly se na břicha, kroutily se, tak že hlava zad se dotýkala, jiné válely se na zemi, kdežto kněží se svatými svátostmi v ruce za nimi pobíhali a zlého ducha z nich vymýtali; z úst jich vycházely nesouvislé řeči, proklínaly boha, tloukly kolem sebe, svíjely se v křečích, obnažovaly se. Nešťastný P. Grandier byl obžalován, vyslýchán, mučen a konečně na hranici upálen. Teprve isolováním jeptišek této epidemii konec učiněn.

V novější době nejznámější epidemie duševní jsou u ruských sektářů charakteru nábožensko-psychopathického, z nichž jednu popsal ruský psychiatr Sikorskij. Jejím původcem byl muž (jménem Maljovanyj, odtud maljovanščizna) s náboženským velikášstvím, jenž tvrdil, že duch svatý je v něm a mluví z něho, že jest ve stálém spojení s bohem, svatým otcem, že jest Kristem, spasitelem světa. K němu připojily se záhy osoby postižené šílenstvím, a dále pak veliký zástup nevědomých a lehkověrných mužíků, již všichni věřili v božské poslání zakladatele sekty, v zázraky jím provedené a v nebeskou vůni, která z něho vycházela. Celé hnutí teprve tehdy ukončeno, když zakladatel a hlavní osoby byly do blázince převedny. Podobné sekty jsou na Rusi chlystové (flagellanti), duchoborci, kteří nuceni byli se vystěhovati a nyní v Kazani bídně živoří, skopci, proslavená to sekta náboženská, jež kleštěním (skopcové velké pečeti při úplné a skopcové malé pečeti při částečné kastraci) hledí čeliti dalšímu rozmnožování svých přívrženců. Tací lidé sporadicky, v jednotlivých případech i u nás se vyskytují (znám 1 případ úplného a 1 případ částečného odříznutí mužských pohlavních ústrojů v našem ústavě).

Pokusy na hypnotizovaných nám ukazují, jakým způsobem zúmyslně může se přivoditi úplná závislost veškerých představ a jednání jednoho člověka na jistých zevnějších vlivech.

V obyčejném životě známy jsou napodobeniny bezděčných pohybů, zívání, smích, pokašlávání, vrhnutí, mdloby, křeče atd.

Přiházejí se také případy, kdy více osob ve vzájemném styku žijících současně nebo krátce po sobě duševně stejným způsobem onemocní (folie à deux), obyčejně u manželů a sourozenců starých, bezdětných, žijících v osamělosti a obmezených poměrech. Běží patrně o osoby náchylné k chorobám duševním. Rovněž vídáme často, jak davy lidu dávají se unášeti jednou myšlénkou, jak slepě vrhají se za těmi, již kráčejí v čele jich a kteří jsou často lidé dosti pochybné pověsti a podřízeného významu.

Jiný příklad nákazy duševní je hypnosa – spánek uměle vyvolaný, v němž osoba podléhá úplně duševnímu vlivu hypnotiséra a jsouc zbavena své vůle podřizuje se jeho představám a jeho úsilí. Známy jsou také případy duševních poruch, jež po pokusech hypnotických se přiházívají, neboť nebezpečí hypnosy záleží v tom, že dlouhotrvajícím mocným vlivem vytvořuje se zvláštní druh bezmocné závislosti na hypnotiséru, která dosahuje, ba i překročuje někdy hranici chorobného. Zde bývají zvláště ženské osoby postiženy. Tyto případy nabádají nás k opatrnosti s praktickým prováděním hypnosy a za žádných okolností nemělo by býti užívání tohoto mocného, v lékařských rukách osvědčeného prostředku léčebného svěřeno laikům ani takovým lékařům, kteří nejsou s dostatek obeznámeni s nebezpečím, jaké neobratností a nevědomostí ubohým obětem hroziti může.

Zdroj: Domácí lékař. Lékařský rádce zdravých i chorých. Praha 1902.

Dokončení zítra, více hesel pod odkazem Zdraví/Domácí lékař