.jpg)
V článku „Duševní choroby“ promluveno bylo o historii a povšechném významu choromyslnosti; zde chceme podati krátký náčrtek o příčinách a o léčbě chorob duševních, zvláště v ústavech. O projevech a průběhu choromyslnosti bude pojednáno při každé chorobě zvlášť.
Příčiny choromyslnosti znáti znamená mnoho, neboť možno pak předejíti různé choroby duševní a zaříditi dle toho léčbu choroby. Někdy bývá dosti nesnadno najíti příčinnou souvislost mezi škodlivinou, která chorobu předcházela, a šíleností. Šílenost bývá výslednicí četných škodlivin, není působena jenom jedinou škodlivinou. Stejné škodliviny mohou míti u různých lidí různé následky – záleží to na povaze jednotlivce, jakým způsobem na něho škodlivina působí. Stává se, že osobě jedné neškodí to, co na druhou působí zhoubně. Někdo snese kupř. silnou dávku alkoholu, kdežto na jiného by jistě působila zhoubně, druhý probíjí se životem vítězně často při značném strádání, kterému jiný snadno podléhá. Choroba duševní nepřichází obyčejně rázem z čista jasna jako blesk, nýbrž se připravuje dlouho, předchází ji více příčin, které často oko nezkušené přehlédne, a v očích laiků obyčejně poslední vyvolávající moment bývá vykládán jako bezprostřední příčina šílenosti. Veliká ztráta v obchodě, silné leknutí, smrt drahého příbuzného postihnou osobu, která dědičně jest zatížena, předcházejícími chorobami tělesnými seslabena a která již delší dobu nosila v sobě známky duševní choroby, přispívající jaksi k vypuknutí šílenosti, takže se zdá, jakoby náhle vzplanula. Zde byla půda připravena, a kdyby toho nebylo, nebyla by se choroba dostavila. Podobné události přistupují jen jako příležitostné příčiny k zatížení již před tím existovavšímu.
Často se také stává, že se zaměňují v obecném životě příčina a účinek, tj. příznaky šílenosti, kterou okolí nepoznalo, považují se za příčinu této. Tak kupř. obchodník počáteční paralysou trpící pustí se do nešťastné spekulace, prohraje mnoho peněz na burse a za nedlouho vypukne u něho šílenost. Za příčinu její považuje se pak zármutek a rozčilení, které nešťastnou spekulaci provázeli, kdežto odborník vysvětluje věc onu jinak, totiž tím, že p. N. N. proto nešťastně spekuloval, poněvadž jeho mozek byl již značně chorobný.
Nebo zuřivý šílenec, který několik dní před výbuchem zuřivosti zhýrale žil, popíjel, nespal, veselil se, ač před tím byl to řádný muž, bývá omylem obviňován, že na základě těchto výstředností sešílel, ačkoliv právě tyto zhýralosti jen proto prováděl, poněvadž již se nalézal v chorobně podrážděném stavu šílenství.
Máme míti vždy na paměti, že každý škodlivý vliv na mozek účinkující je schopen i duševní chorobu vyvolati. Dle toho, jaké tyto příčiny jsou, rozdělují se ve dvě hlavní skupiny, v praedisponující, tj. ty, které jednotlivce náchylným činí ke chorobě duševní a podporují vznik její, a příležitostné příčiny, které mnohdy nahodile vystupují.
K praedisponujícím příčinám lze čítati takové všeobecné poměry, pod jichž vlivem všichni se nalézáme a jež různě na jednotlivce působí, a pak takové, které kotví v jednotlivci samotném a jemu samotnému jsou vlastní.
Ze všeobecných poměrů buďtež uvedeny:
1. Civilisace. Jsou spisovatelé vědečtí, kteří dokazují škodlivý vliv civilisace na duševní zdraví člověka, kdežto jiní naopak tvrdí, že právě civilisace má za následek zmírnění a zamezování vývoje chorob duševních. K těmto posledním připojuje se i prof. Dr. Thomayer ve své poutavé přednášce. „O vlivu civilisace na nervy člověkovy“.
V neprospěch civilisačních vlivů svědčí značné přibývání choromyslných v ústavech všech států evropských. Okolnost tato dá se však vysvětliti jednak tím, že počet obyvatelstva stoupá, jednak tím, že onemocnělý jednotlivec stává se stále nepohodlnějším v boji o život a proto hledí se ho okolí co nejdříve zbaviti, pak i tím, že pokročila a vyvinula se dokonale péče o choromyslné ve veřejných ústavech, a také tím, že statistická dat jsou přesnější a úplnější, než byla za dob dřívějších. Zároveň nesmí se zapomínati, že, kdežto počet ošetřovanců v ústavech stoupl, počet choroduchých v domácím ošetřování se nalézajících přiměřeně klesl oproti letům dřívějším. Nelze tedy tvrditi, že by choromyslnosti absolutně přibývalo.
od roku
1831 – 1840………116 osob
1841 – 1850………216 osob
1851 – 1860………319 osob
1861 – 1870………430 osob
1871 – 1880………861 osob
1881 – 1890………1358 osob
1891 – 1897………2163 osob
Civilisace s jedné strany zlepšila živobytí člověka, upravila a zlepšila jeho poměry hygienické, uspořádala práci a zaměstnání, zvýšila úměrnost vzdělanosti, zjemnila mravy a způsob života, s druhé strany však způsobila touhu po požitcích, vedla k nespokojenosti jednotlivců i celých mass, rozčilujícímu závodění o blahobyt, a k nezřízené ctižádosti jednotlivce, tak že hmotné postavení všeobecnou soutěží se víc a více ztěžuje a stále nové a nové nároky na duševní zdatnost muže i ženy do popředí staví. Beatus ille, qui procuj negotiis! – Šťastný ten, kdo v klidném zaměstnání opodál horečné honby za chlebem nachází bezpečný útulek přiměřený jeho působnosti!
2. Vlivy sociální, politické a náboženské, které v době minulé i přítomné zasahují často nejvýš vzrušujícími dojmy do života celých vrstev národa dovedou vyvolati u osob náchylných k tomu choroby duševní. Tak pozorováno v novější době, že války a převraty politické, zemětřesení, hlad, finanční otřesy atd. zhoubně působily na duševní zdraví jednotlivců. Poměrně často v chorobu upadají vůdcové hnutí revolučních. Někteří z vůdců pařížské kommuny v roku 1871 byli choromyslní, což se vysvětluje tím, že právě často dědiční zatíženci, výstřední duchové, záhadné povahy staví se v popředí podobných událostí.
3. Národnost, podnebí, roční počasí. Těžko činiti srovnání co do počtu šílenců u různých národností, neboť statistická data postrádají dostatečné přesnosti. V celku nekolísá procento šílenosti u kulturních národů horkých a studených pásem značně. Jedině o Židech se uznává, že jeví větší náklonnost k chorobám duševním, než ostatní národové, což se vysvětluje jednak nedostatečným křížením a téměř výlučnou volbou povolání čistě duševních; jmenovitě převládá u nich náklonnost k životu obchodnímu, jenž svými kolísavými událostmi mocně vzrušuje a otřásá myslí postiženého.
Mnohé krajiny oplývající nejvelkolepějšími krásami přírodními (Alpy) slynou ode dávna množstvím kretenů a lidí tělesně zvrhlých. V sev. Italii řádí choroba duševní spojená s vyrážkou a svrběním těla (pellagra zvaná), která je zaviněna požíváním nezdravé kukuřice.
Že by roční doby měly nápadný vliv na vznik choroby duševní, nedá se dobře mysliti. Větší počet choroduchých v měsících letních uvádí se v souvislosti s tím, že v krajích rolnických nemocní přede žněmi a v době žní stávají se nepohodlnými pracovitému příbuzenstvu, které se jich hledí proto právě v této době pokud možno nejvíce zbaviti.
4. Pohlaví. V Čechách nalézá se pohlaví mužské, pokud se týče choromyslnosti ve větším nepoměru oproti pohlaví ženskému. Tak připadalo r. 1897 na 1000 mužů 809 choromyslných žen, ačkoliv sčítání z r. 1890 vykazovalo na 1000 mužů 1044 žen. Neprospěch tento lze přičítati jen vlivu alkoholu a progessivní paralysy na pohlaví mužské. Svým pohlavním životem je žena vydána mnohem více chorobám duševním, než muž. Těhotenství, porody, šestinedělí, zánik činnosti pohlavní u věku let padesátých činí ženu tělesně i duševně méně vzdornou, náchylnější k duševní chorobě. U muže zase tužší boj o život, alkohol, pohlavní excessy, které na něho zhoubněji působí, než na ženu, nebezpečí příjice převyšují ony momenty škodlivé, povstávající jediné z pohlavního života ženy.
5. Stav. Šílenost vyskytuje se častěji u svobodných než u ženatých a vdaných. Tak r. 1897 bylo přijato v českých ústavech:
1089 svobodných (596 mužů, 493 žen),
1013 ženatých a vdaných (610 mužů, 403 žen),
204 ovdovělých (69 mužů, 135 žen) a
4 rozvedené (2 muži, 2 ženy).
Tento poměr vysvětluje Hagen tím, že číslo svobodných samo o sobě jest v populaci silněji zastoupeno, že často stávající již šílenost stěžuje uzavření sňatku, a konečně, že lepší hygienické poměry manželského života a diaeta v souložení brání vzniku šílenosti.
Na druhé straně také manželský život chová nebezpečí pro duševní zdraví, neboť často povahy k sobě se nehodící, nesnáze existenční, tíseň hmotná, bezdětnost v manželství, nevěra, neurvalost, pijáctví muže vedou k nespokojenosti a rušivě zasahují v život duševní obou manželů. Dle shora uvedených číslic chrání manželství více ženu, než muže před chorobou duševní, shledáváme nápadně velký počet ženatých nemocných oproti svobodným mužům.
6. Věk. Poměr postižených v různém věku kolísá značně. Dle výkazů z r. 1897 bylo nově přijatých
ve věku od 1 – 15 r…….. 40 nemocných
ve věku od 15 – 30 r…….721 nemocných
ve věku od 30 – 45 r…….907 nemocných
ve věku od 45 – 60 r…….474 nemocných
ve věku od 60 – 80 r…….156 nemocných.
Dle toho lze souditi, že psychosa ve věku dětském je velice řídká. Duševní život dítěte není ještě tak vyvinut a odpadají u něho četné škodliviny (námaha v boji o život, různá pohnutí a vášně, výstřednosti), jež na mozek vzrostlého zhoubně působí. Mimo to choroba dětského věku často zůstává nerozpoznána, rodiči zatajována, a obyčejně dětskému „nerozumu“ připisována. Většinou omezují se choroby duševní ve věku dětském na poruchy povstalé nedostatečným vývojem mozku, který se jeví ve vrozené choromyslnosti, nebo na poruchy povstalé z těžkých chorob tělesných (úrazů) a infekčních (tyfus, záškrt). V řídkých případech nese vinu podráždění střevní, které způsobeno bývá škrkavkami usazenými ve střevě. Duševní příčiny (affekty, vášně, výchova) hrají malou úlohu při vzniku chorob duševních ve věku dětském.
Mnohem více postižena bývá perioda vývoje pohlavního, tzv. puberta, která se vyznačuje převratem v celém tělesném i duševním organismu, vystoupením dosud neznámých pudů a tužeb. Zde dědičná přítěž zasahuje nejvíce osob ve věku od 16 do 22 let, ženských mnohem více než mužských. Vždyť pohlavní vývoj již sám sebou na ženu mnohem význačněji působí a většina dívek odstonává ji poruchami čmýry, chudokrevností a hysterií.
Nejvíce však chorobě bývá vystaven věk pohlavní dospělosti od 30. do 50. roku u obou pohlaví. Neleží to snad ve věku samotném – vždyť právě tato léta se považují za „nejlepší“ – nýbrž ve větší tělesné a duševní námaze. U ženy oslabující vlivy porodů, kojení a zánik života pohlavního hlásí se k platnosti, u muže pak starosti v povolání a o rodinu, výstřednosti pohlavní a nestřídmosti. Po letech 50tých lze konstatovati nápadný opět úbytek chorob duševních, podobně jako ve věku dětském, ačkoli ve stáří sešlostí věkem ubývá výkonnosti duševní.
7. Zaměstnání. Nejzhoubněji a nejvíce řádí choroby duševní u lidí stavů nižších, jež zápasíce s bídou a chudobou, nedostatečně se vyživují, ve špatných a přeplněných bytech se zdržují, žijí v rozrušených poměrech rodinných a domácích a četnými chorobami tělesnými (anglickou nemocí, tuberkulosou, krticemi) trpí, tak že zhoubně bývá postižena jejich soustava nervová při vysilující práci. K tomu druží se nemírné pití lihovin, v nichž bývá hledáno útočiště v těchto hrozných poměrech, a které tím více ničí a v zápase o život seslabuje člověka. Sem patří také četná zaměstnání, která skytají příležitost k otravám (opojnými nápoji, olovem, fosforem, otrušíkem), dále zaměstnání, jež vyžadují práce podzemní, tovární, v dusných uzavřených místnostech, práce noční, s jedy, při velkém žáru.
U nevěstek jsou to jednak vlivy zatíženosti, jež osoby ty k nezvedenému životu svádějí, jednak předráždění nervová, která pohlavními výstřednostmi, pitkami, bídou a strádáním, pohlavními nemocemi rušivě zasahují v duševní život těchto bílých otrokyní.
U vyšších stavů zase vlivy dědičné, nervosnost, zhýčkávání, nedostatek mravní síly v boji životním, výstřednosti všeho druhu, vášně, ctižádost apod. vyrovnávají vznik chorob duševních oproti stavům nižším.
U lidí duševní prací se zaměstnávajících nevyskytují se dušení choroby tak často, jak by se dalo očekávati. Vždy vedle námahy duševní působí tu ještě nervové zatížení, nebo starosti a tíseň hmotná, týrání a odstrkování se strany představených, nebo jde o lidi, kteří vinou protekce nebo náhody nejsou schopni vyhověti požadavkům úřadu na ně vzneseného a vyčerpávají brzy svůj mozek, přetížení prací, nespavostí a požitkem dráždidel a tu přichází k různým chorobám duševním.
Žádný stav inteligence nezaujímá nápadné místo v oboru těchto chorob, všechny stavy jsou zde na roveň postaveny, ani psychiatry nevyjímaje. Že by tito, jak často v kruzích širších se myslí, byli nejvíce vystaveni chorobám duševním následkem styku svého s nemocnými, patří do říše bajek, která nikde nenalézá skutečného dokladu. Rovněž tak je tomu s opatrovnictvem v ústavech pro choromyslné, nejvýše snad individuum slabé nervové soustavy by mohlo podlehnouti zhoubnému styku s rozčilenými nemocnými.
Z kruhů učitelských jsou to zejména učitelky, jež snadno propadají nervovému předráždění, jakož vůbec žena tam, kde s mužem se pouští v zápas, snáze podléhá vlivům škodlivým. Jednak organismus ženy je slabší, pak samostatnost nezvyklá u žen (aspoň u nás) a sociální poměry, život mezi cizími lidmi, přetížení, zklamaná láska, jsou momenty vyvolávající chorobu.
Z úřadnictva jmenovitě železniční zřízenci podléhají zvláště progressivní paralyse, ku kteréžto chorobě rovněž obchodníci jsou náchylni.
Vojenský stav i na tomto místě hájí svoji povýšenost a privilej. Právě u naší armády přichází největší počet sebevražd, jež mají za příčinu nejvíce národnostní různost, řeč lidu nesrozumitelnou a nenáviděnou, přesazování posádek do krajin a poměrů, jež jazykem i způsobem života se lišíce od poměrů vojáka vyvolávají v tomto touhu po domově a činí mu těžším snášeti namahavé povinnosti povolání.
U důstojnictva jsou to různé trampoty a výstřednosti (pití lihovin, pohlavní nezřízenost, nepohody, život neklidný bez rodiny a domova, ctižádost a požitkářství, nesnáze peněžní, krutá disciplina, jež u povah citových a seslabených snadno ku vzniku chorob duševních přispívají.
8. Vazba. Statisticky jest dokázáno, že ve vazbě procento šílenosti úžasně stoupá, a v stejném období nejméně desetkráte více trestanců onemocní, než lidí v obyčejném životě. Příčiny toho neleží však výhradně ve vazbě a v duševních dojmech jí vzniklých, nýbrž nutno zřetel míti také k osobnosti, dřívějšímu životu a jistým náchylnostem zločincovým. Mnozí byli choromyslní, dříve než do trestnice přišli, choroba nebyla rozpoznána, jiní jsou dědičně nebo jinak (bídou, tuláctvím) zatíženi, a u těch jest vazba jenom příležitostnou příčinou.
Obyčejně onemocní trestanci, kteří již na svobodě byli nápadni svou povahou výstřední, omezeností, prchlivostí, samotářstvím. Nejčastěji vypukne choroba v prvních 6 měsících vazby nebo během roku; u těch, kteří delší dobu pykají za trest, nebo vícekrát byli trestáni, zřídka se vyskytá.
Samovazba působí nejzhoubněji, nemocní slyší hlasy, že dostali milost, že budou propuštěni, příbuzní jim činí „tajná sdělení“, dávají výstrahy, jsou léčeni tajně, na zdraví poškozováni, týráni, stiháni, pronásledováni, nejsou-li propuštěni, mají strach, že se zblázní atd.
K příčinám tzv. individuelním, jež v jednotlivci samotném tkví, patří:
9. Dědičnost. Vlastnosti přenesené s rodičů na děti nazýváme zděděnými. Jako panuje podoba v tělesném ohledu mezi rodiči a dětmi a jich příbuznými, tak i v ohledu duševním jeví se značná podobnost. Tělesné i duševní vlastnosti přenášejí se s potomstva na potomstvo. Dědičnost je z nejvýznačnějších činitelů mezi příčinami chorob duševních, mnozí autoři udávají až 90 % dědičných chorob duševních, s jistotou dají se však u 60 – 70 % všech duševně chorých dokázati různé odchylky mezi nejbližšími příbuznými. Tyto různé odchylky jsou nejen vlastní choroby duševní, nýbrž i stavy jim příbuzné (alkoholismus, nervosa, nápadné charaktery, zločinecké náklonnosti, nadbytek nebo nedostatek vůle apod.).
Dědičnost přechází buď přímo s rodičů na děti, s jednoho nebo s obou nebo jeví se jen v liniích postranních (strýc, teta, bratranec atd.). Nejmocněji působí dědičnost, jsou-li oba rodičové při plození dětí duševně choří.
Vliv otce při dědičnosti převládá nad vlivem matčiným. S tím souhlasí zkušenost, že ženští členové rodiny bývají při zkřížené dědičnosti (s otce na dceru a s matky na syna) mocněji zasaženi, než mužští, neboť obyčejně přecházejí vlastnosti otcovy na ženské členy a matčiny na mužské členy i pokud se týče tělesných známek.
Dědičnosti chorob duševních nesmí se snad rozuměti tak, jakoby se dědila přímo choroba sama, neboť pak by muselo již novorozené dítě býti duševně chorým. Dědičností rozumíme vnímavost pro choroby duševní, jež často není viditelně znatelna, avšak má organický podklad. Závisí to pak na různých okolnostech zevních, zda osobně náchylný člověk onemocní duševně, či zůstane-li uchráněn. Ze tří stejně náchylných bratří dva budou ušetřeni, kdežto třetí propadá chorobě vlivem nepříznivých okolností zevních. Každý člen nebývá zasažen, jinak by již dávno všechno lidstvo muselo býti duševně choré, často dědičnost pro choroby duševní jednu generaci přeskakuje a objeví se až v druhé, nebo v některé postranní linii.
Kde se chorobné vlivy hromadí, zvl. častými příbuzenskými sňatky (jak tomu bývá v panovnických a šlechtických rodinách) v zatížených rodinách, tu povstávají i u potomstva těžké stavy duševní zvrhlosti (tzv. degenerace psychické), pro niž psychiatr francouzský Morel stanoví tento zákon: 1. pokolení: nervosní povaha, mravní neschopnost, výstřednosti. 2. pokolení: náklonnost k mrtvici a těžkým neurosám (hysterie, epilepsie, neurasthenie, posunčina atd.), alkoholismus. 3. pokolení: duševní choroby, samovražda, duševní neschopnost. 4. pokolení: vrozené stavy blbosti, zrůdnosti, zastavený vývoj. Tím by přirozeným výběrem nastalo vymření degenerovaného potomstva. Tomuto pravidlu ovšem neodpovídá skutečnost, neboť vedle vlivů zhoršujících jsou i vlivy zlepšující a šťastným křížením zdravé krve dá se opět chorobná náchylnost vyhladiti.
Dědičně zatížené osoby jsou náchylny onemocněti chorobami celkovými, trvale nebo v záchvatech častěji se vracejícími. Zatíženci liší se od jiných lidí svými zvláštnostmi a charakteristickými rysy. Bývají zamlklí, sniví, samotáři, hloubaví, ukazují přemrštěnou citlivost nebo hypochondricky-pedantickou povahu, jsou málo energičtí v jednání a skutcích. Nebo naopak jsou prudkého, sangvinického charakteru, budují stále nové plány, jich neklid a těkavost nedovoluje jim často při dobrém rozumu domoci se vytčeného cíle životního. Nezřídka jeví se vedle toho podivínství, zvláštní často chorobné náchylnosti, zvrácené city a myšlení, zvláště v pochybných otázkách mravních – zkrátka zatíženci jsou jiní, než ostatní lidé. Co však jejich ducha nejvíce vyznačuje a k chorobám zvláště náchylným činí, je jich chorobná dráždivost a slabost – tj. jich značná vnímavost k veškerým popudům ze zevnějška, a jich nepatrná vzdornost proti nim.
Jako tělesné známky dědičné zvrhlosti (stigmata hereditární) označují se různé znetvořeniny lebky, zubů, patra, uší, očí, poruchy innervační, nevyvinuté pohlavní ústrojí, ohraničené sešedivění vlasů, místní křeče a obrny, vady řeči apod., což vše má většinou jen vědecký zájem; pro praxi je to bezcenné, neboť chybí zde neprostá zákonitost těchto zjevů.
Vychování. Nevíme dosud jistě, jak dalece vychování vůbec zasahuje do bytosti člověka a jak ji dovede přeměniti. Na jedné straně vidíme, jak někdy jeden ze sourozenců při těchž podmínkách výchovy neúprosně propadá duševní chorobě, kdežto druhý již od dětství ukazuje důvěru vzbuzující věcnost v myšlení i jednání, která ho po celý život provází.
S druhé strany však nedá se upříti, že způsob výchovy v mládí má na další vývoj daných vloh a tím i na utváření se celého osudu životního nepopíratelný vliv.
Všeobecné úkoly výchovy záležejí v rozumovém výcviku dítěte, jenž je uschopňuje, sbírati zkušenosti a zpracovávati je, a pak v založení pevného charakteru.
Převrácenou výchovou mnoho se hřeší a mnohé chybné vlastnosti charakteru se upevní nebo nové vytvoří. Jest třeba vystříhati se přílišné přísnosti a tvrdosti, a zase přílišné povolnosti a shovívavosti vůči veškerým nápadům dětským. Vždy dlužno míti na paměti, že každá událost vryje se nesmazatelným písmem do vnímavé duše dětské.
Že by přetížení prací mělo dalekosáhlý vliv na duši dítěte, dá se mysliti jen u dětí již od přírody chudě a slabě nadaných, tak že nemohou zmoci úlohy určené pro děti zdravé a zdatné.
Druhou velkou skupinu tvoří přímo vyvolávající nebo příležitostné příčiny, které se opět dělí na duševní a tělesné.
1. Duševní příčiny mají svůj zdroj jednak v mocném pohnutí mysli, jednak v nákaze duševní.
Onemocní-li někdo duševně, hledají jeho známí skoro vždy příčinu v přílišných dojmech duševních po způsobu básníků a romanopisců, u nichž často se líčí, že chorobu duševní zavinilo prudké hnutí mysli, mocná vášeň a podobně. Tento názor, jak jsme již viděli, není většinou správný. Přiházejí se zajisté případy, a v novinách se často o nich dočítáme, že zdánlivě úplně zdravý člověk po mocném pohnutí ať trudném, ať radostném propadá šílenosti. Při bližší pozornosti však v mnohých podobných případech osobní vnímavost, nebo aspoň větší dráždivost mozková byla skrytou příčinou choroby.
Skoro výhradně jsou to trudná a žalostná pohnutí mysli, jež nejmocněji a nejtrvaleji otřásají bytostí lidskou, kdežto i největší stupně radosti v brzku nalézají vyrovnání v klidném pocitu zajištěného štěstí. Úzkost před nenadálým neštěstím, zděšení a leknutí nad neočekávanou příhodou, hněv nad doznaným bezprávím, zoufalství nad utrpěnou ztrátou – to jsou nejmocnější náhlé otřesy, jež náš klidný život z rovnováhy přivádějí a které proto často jako příčiny hlubokých a déle trvajících chorob se uvádějí.
Určitá choroba z prudkého hnutí mysli nepovstává, nejvýše by se sem mohla řaditi tzv. traumatická neurosa (choroba duševní po úrazu), jež náhlým, mocným leknutím bývá vyvolána, tak že se z té příčiny také jako „neurosa z leknutí“ označuje.
Spíše než náhlé pohnutí mysli, působí trvalý vliv pohnutí na duševní život. Sem patří starosti nejrůznějších trapných forem, zármutek a zklamání v lásce, manželství, odloučení od milovaných osob a touha po domově, dále lítost nad spáchanými chybami. Většinou však připravují tyto škodliviny půdu jiným příčinám choroby.
Nákaza duševní. S dostatek známy jsou choroby infekční, působené bakteriemi, a zrovna tak má se to i s duševní infekcí, která všude nám hrozí, a slovy a posuňky, a knihami i novinami mezi námi a kolem se šíří. Na této duševní nákaze (psychické infekci) zakládají se zvláště ony epidemie duševní, jak je vidíme hlavně ve středověku. Sem patří epidemické rozšíření tzv. posedlosti, která nese veškeré stopy tehdejších představ o nesmírné moci ďáblově nad člověkem, a která hlavně v stol. XVII. byla rozšířena, podobně jako v stol. XVI. čarodějnictví, a v stol. XIV. flagellantství (bičování v náboženském vzrušení). Nejproslulejší z těchto epidemií udála se v Loudunském klášteře franc. Voršilek r. 1631, kde byly na vychování dcery ze vznešených rodin. Zemřelý převor kláštera Abbé Moussat zjevil se v noci Mme Belcielové, která s výkřikem se probudila. Zjev se opakoval každé noci, což sdělila jeptiška svým družkám. Zjev nezmizel, naopak i ostatním jeptiškám se zjevoval, které v křiku probděly celé noci. Všechny považovaly se za posedlé, a abatyše, Mme de Belleseul, obviňovala P. Grandiera, že ji učaroval. Jeptišky vrhaly se na břicha, kroutily se, tak že hlava zad se dotýkala, jiné válely se na zemi, kdežto kněží se svatými svátostmi v ruce za nimi pobíhali a zlého ducha z nich vymýtali; z úst jich vycházely nesouvislé řeči, proklínaly boha, tloukly kolem sebe, svíjely se v křečích, obnažovaly se. Nešťastný P. Grandier byl obžalován, vyslýchán, mučen a konečně na hranici upálen. Teprve isolováním jeptišek této epidemii konec učiněn.
V novější době nejznámější epidemie duševní jsou u ruských sektářů charakteru nábožensko-psychopathického, z nichž jednu popsal ruský psychiatr Sikorskij. Jejím původcem byl muž (jménem Maljovanyj, odtud maljovanščizna) s náboženským velikášstvím, jenž tvrdil, že duch svatý je v něm a mluví z něho, že jest ve stálém spojení s bohem, svatým otcem, že jest Kristem, spasitelem světa. K němu připojily se záhy osoby postižené šílenstvím, a dále pak veliký zástup nevědomých a lehkověrných mužíků, již všichni věřili v božské poslání zakladatele sekty, v zázraky jím provedené a v nebeskou vůni, která z něho vycházela. Celé hnutí teprve tehdy ukončeno, když zakladatel a hlavní osoby byly do blázince převedny. Podobné sekty jsou na Rusi chlystové (flagellanti), duchoborci, kteří nuceni byli se vystěhovati a nyní v Kazani bídně živoří, skopci, proslavená to sekta náboženská, jež kleštěním (skopcové velké pečeti při úplné a skopcové malé pečeti při částečné kastraci) hledí čeliti dalšímu rozmnožování svých přívrženců. Tací lidé sporadicky, v jednotlivých případech i u nás se vyskytují (znám 1 případ úplného a 1 případ částečného odříznutí mužských pohlavních ústrojů v našem ústavě).
Pokusy na hypnotizovaných nám ukazují, jakým způsobem zúmyslně může se přivoditi úplná závislost veškerých představ a jednání jednoho člověka na jistých zevnějších vlivech.
V obyčejném životě známy jsou napodobeniny bezděčných pohybů, zívání, smích, pokašlávání, vrhnutí, mdloby, křeče atd.
Přiházejí se také případy, kdy více osob ve vzájemném styku žijících současně nebo krátce po sobě duševně stejným způsobem onemocní (folie à deux), obyčejně u manželů a sourozenců starých, bezdětných, žijících v osamělosti a obmezených poměrech. Běží patrně o osoby náchylné k chorobám duševním. Rovněž vídáme často, jak davy lidu dávají se unášeti jednou myšlénkou, jak slepě vrhají se za těmi, již kráčejí v čele jich a kteří jsou často lidé dosti pochybné pověsti a podřízeného významu.
Jiný příklad nákazy duševní je hypnosa – spánek uměle vyvolaný, v němž osoba podléhá úplně duševnímu vlivu hypnotiséra a jsouc zbavena své vůle podřizuje se jeho představám a jeho úsilí. Známy jsou také případy duševních poruch, jež po pokusech hypnotických se přiházívají, neboť nebezpečí hypnosy záleží v tom, že dlouhotrvajícím mocným vlivem vytvořuje se zvláštní druh bezmocné závislosti na hypnotiséru, která dosahuje, ba i překročuje někdy hranici chorobného. Zde bývají zvláště ženské osoby postiženy. Tyto případy nabádají nás k opatrnosti s praktickým prováděním hypnosy a za žádných okolností nemělo by býti užívání tohoto mocného, v lékařských rukách osvědčeného prostředku léčebného svěřeno laikům ani takovým lékařům, kteří nejsou s dostatek obeznámeni s nebezpečím, jaké neobratností a nevědomostí ubohým obětem hroziti může.
2. Tělesné příčiny náležejí k nejdůležitějším, pokud se týče chorob duševních, neboť duše a tělo nalézá se v úzké souvislosti spolu, co působí škodlivě na jedno, vliv má i na druhé. Četné choroby tělesné mohou býti podkladem chorob duševních. Tak často choroby ušní mohou míti vliv na vývoj psychos; při chorobách očních pozorovány po operacích šedého zákalu (katarakty) poruchy duševní (blouznění).
Choroby plic mohou míti, pokud seslabují celkově organismus, nebo za horečnatých stavů vliv na duši lidskou.
Vady srdeční a choroby cévstva krevního bývají často příčinou i průvodcem chorob duševních, jež hlavně v přílišné úzkostlivosti se projevují.
Závažný význam mají i choroby orgánů zažívacích; zvl. ve starší psychiatrii hrála zlatá žíla a obtíže zažívací velkou úlohu, a odtud také název „hypochondr“. Největší zájem psychiatrů budily při vzniku šílenosti různé fysiologické i chorobné pochody v pohlavních ústrojích, neboť život pohlavní mohutně v každém věku zasahuje do duše a je pochopitelno, že choroby pohlavních ústrojů mohou míti rozhodující vliv na duševní život.
V první řadě obviňují se pohlavní výstřednosti a onanie. Lze míti za to, že ztráta šťáv tělesných (hlavně jen u mužů a v mladém věku) může míti jistý význam pro výživu celého těla, rovněž časté vzrušení nervového ústrojí stupňuje jeho všeobecnou dráždivost a seslabuje jeho vzdornost. Dále nutno poukázati na znemravňující vliv, kterým působí stálé podléhání v neplodném boji s nemocnými vzrůstajícími pudy na pevnou vůli člověka. Následkem toho působí onanie zhoubněji, než přirozená soulož, neboť může dosáhnouti cíle častěji a snáze, než soulož. Onanie není pro psychiatra nic jiného, než nerozumné plýtvání nervovou energií.
V převážné většině případů je tvrdošíjná, nevykořenitelná náklonnost k onanii jen příznakem, nikoli příčinou choroby duševní, je to chorobně zvýšená pohlavní dráždivost (zvl. u idiotů, slabomyslných, a předčasně zblbělých).
Že by přílišná zdrželivost v ohledu pohlavním vedla k chorobám duševním, nedá se dokazovati a není dostatečných zkušeností v tom ohledu. Nejvýše dalo by se uvésti, že časté pohlavní dráždění u žen bez náležitého ukojení, jak se nezřídka při nynějším systému „dvojdětství“ stává, může míti v zápětí různé nervové a duševní poruchy.
U ženy již fysiologický pochod čmýry bývá provázen lehkým zvýšením nervové a duševní dráždivosti, jež u jednotlivých osob může až chorobného stupně (stísněnost, rozčilení) dosáhnouti. Zvláště mocně se to jeví při první čmýře. Při mnohých psychosách menstruace vůbec přestává, a mnohé duševní vzrušení zase na dobu menstruace je vázáno.
Že choroby pohlavních orgánů ženských mohou působiti duševní choroby, je s dostatek známo.
Těhotenství, šestinedělí a kojení často zavdává příčinu ku chorobám duševním; asi 14 % veškerých psychos u žen je způsobeno těmito třemi činiteli.
Asi 3 % připadají na těhotenství. Hlavní příčinou je zde změna ve skladbě krve a v oběhu krevním, u prvorodiček a u nemanželských rodiček vlivy duševní (kolísání mezi nadějí a strachem před nebezpečím porodu, starosti o výživu apod.).
V šestinedělí přihází se asi 6,8 % veškerých ženských psychos, a jsou to obyčejně prudké duševní choroby s mocným rozčilením, nebo s úplným vyčerpáním sil.
Asi 5 % ženských psychos lze přičítati na vrub kojení a vyskytují se obyčejně v 3. a 5. měsíci po slehnutí.
Vedle těchto různých organických příčin zaviňují choromyslnost ony škodliviny, jež působí na mozek a nervstvo; tak mechanická poranění a úrazy na hlavu, otřesy a zhmoždění mozku, i přímo choroby mozku a jeho plen, prudké i vleklé, novotvary, roztříštění a odumření tkaně mozkové výlevem krevním nebo ucpáním tepen mozkových. Dále choroby nervstva, zvl. neuralgie v záchvatech se objevující jsou zhoubného vlivu na duševní zdraví.
Prudké nakažlivé choroby, ku př. zánět plic, tyfus, záškrt, spalničky, kloubní rheumatismus, mohou rovněž chorobu duševní vyvolati. Vždyť již blouznění v horečce třeba jakožto chorobu duševní posuzovati, neboť nese veškeré známky její: klamy smyslové, zmatené hovory, neklid, zaměňování osob, a liší se jen krátkým trváním a brzkým návratem k normálním poměrům po ústupu horečky od skutečné choroby duševní.
Dále tuberkulosa a syfilis jsou častým podnětem chorob duševních, tato poslední pak hlavní úlohu hraje při progessivní paralyse, jedné z nejčastějších chorob.
K tělesným příčinám náleží konečně otravy různými jedy. Z nich první místo zaujímá alkohol, tento démon civilisace, který ve svém ďábelském působení již blaho celých pokolení podkopal a ještě podkopati hrozí. Škoda způsobená jednotlivci i celku nemírným požíváním lihových nápojů, nebezpečí pro osobu i okolí z toho vyplývající, jakož i různé stavy chorobné, jimiž tzv. vleklý alkoholismus se jeví, jsou ode dávna všeobecně známy.
Podobně jako líh ovládá svým vlivem bytost lidskou morfium, které zvláště ve způsobu tzv. podkožního vstřikování hlavně u zámožných a inteligentních vrstev svou ničivou činnost provádí. Tak prostředek, který tisícům k nezměrnému prospěchu slouží a bolesti jich příjemně mírní a spásonosný spánek přináší, stává se hrstce těch, kteří mu propadnou, trýzní a trestem po celý život; „dar bohy seslaný“ nese na sobě kletbu, která jeho blahodárný účinek zmenšuje.
Vedle líhu a morfia působí zhoubně jiné jedy, jako kokain, opium, hašiš, chloroform, ether, rtuť, olovo, kysličník uhelnatý a různé jedy v lékařství užívané, bylo-li jich nerozumně o své újmě a dlouho užíváno.
Léčba chorob duševních. Poznání příčin chorob duševních může sloužiti za vodítko ukazující, jakým způsobem chorobám duševním zabrániti se může a jakým způsobem lze si duševní zdraví zachrániti. Z nejdůležitějších příčin psychos je dědičnost a bylo by tedy nejjednodušší a nejrozumnější zabrániti rozmnožování duševně chorých nebo těžce zatížených osob. To se snadno řekne, však těžko se to dá prakticky provésti. O kleštění takových osob, které bylo v Americe navrhováno, nedá se mluviti. Také případný zákonitý zákaz sňatku těžko lze uskutečniti, ač třeba připomenouti, že ve státě americkém Minnesotě dne 23. března 1901 přednesen byl návrh zákona, dle něhož před uzavřením sňatku třeba předložiti výkaz o zdraví a sňatek s choromyslnou, epileptickou nebo slabomyslnou osobou značnými sumami peněžitými (až 1000 dolarů) a vězením (až do 5 roků) se tresce. Také u nás bylo navrhováno, aby epileptikům sňatek byl zakázán.
Té doby lze v tomto směru působiti jenom poučováním širokých vrstev lidových, zvláště skrze lékaře, o nebezpečí sňatku v příbuzenstvu a s osobami duševně abnormními, těžce zatíženými nebo s alkoholiky, a tím rozplozování takových osob čeliti. Však ani zákon by ve věci té nezjednal nápravy úplné, neboť těžko zabrániti mimomanželskému styku pohlavnímu u osob, které často nakloněny bývají k čilejšímu životu pohlavnímu a často výstřednostem v oblasti té se oddávají.
Třeba upozorniti na hygienu plození a těhotenství; především opilství některého z rodičů v době plození mívají špatné následky pro potomstvo; zvrhlost, padoucnice a jiné neurosy bývají průvodčími takových zplozenců. Také proti tuberkulose a příjici třeba pracovati. Ženy, které porodily již slabomyslné děti nebo ztratily děti na nemoci mozkové a křeče, musejí býti zvláště za těhotenství opatrny jak co do stravy, tak i životosprávy vůbec.
Matky duševně choré nemají kojiti, děti pak božcem a psotníkem trpící mají delší dobu i po záchvatech křečovitých podrobeny býti lékařské péči a dozoru.
Dědičně ohrožené dítě má se vystřídati veškerých škodlivin, především líhu a jiných dráždidel, rovněž bouřlivých zábav, divokých her, dětských plesů, návštěvy divadla a časného cestování. Aby spíše vyvzdorovalo všelikým námahám, je dobře dítě záhy a obezřetně otužovati. Vychování budiž pravidelné, trpělivé, vážné, účelné, prosté rozmazlenosti i nelaskavé drsnosti. Třeba ovšem hleděti na osobnost dítěte a dle toho jednání zaříditi; záhy probudilé děti mají býti ušetřeny rozčilujících her četby, fantastických pohádek, povídek a románů, u nesmělých a plachých dětí třeba přívětivou domluvou, chválou, povzbuzování, jakož i tělesným cvikem, jako plováním apod. sebevědomí povznášeti. O pohyb tělesný nutno záhy pečovati, avšak nesmí se upadati při tom v jednostrannost, oddávati se sprotu, který jen ctižádost napíná. Důležita je volba řádných kamarádů a spoluhráčů. Panují-li abnormní poměry v domácnosti, bude o dítě mnohem lépe postaráno, přijde-li do klidné, rozumně řízené rodiny jiné. Slabé děti neměly by před 7. rokem do školy býti přijímány.
Přetížení prací školní nejvíce se dotýká dětí zatížených; často se ovšem vliv jeho přehání. Také pocházejí četné obtíže od zvrácené domácí výchovy – přece však požadavky, které se na děti kladou, aby totiž tiše seděly, pozor dávaly, novou látku zpracovaly, jednostranně paměť cvičily, jsou příliš veliké, a na zotavení nezbývá času. Je číselně dokázáno, že mnoho dětí neodpočívalo si ještě úplně od předešlého dne a již opět do školy jdou; zvláště vyučování odpolední trpí nejvíce tím, že vyčerpanost od dopolední práce není ještě vyrovnána.
Rodiče měli by pozornost svou záhy obrátiti k pohlavní stránce svých chovanců. Onanie ukazuje se často již v útlém věku, a za dospívání pohlavního je tak značná, že aspoň v 80% se přihází, a z větší části tak častá, že se několikráte za den provádí; rovněž tak šíří se duševní onanie povzbuzováním chlípných představ, zvláště čtením kluzkých spisů apod. Výchova má hleděti k tomu, aby děti často nezůstávaly o samotě; zvláště proti dlouhému povalování se ráno v posteli má brojiti, dále proti tomu, aby děti nebyly vystavovány pohlavně dráždícím příležitostem, jako je kupř. návštěva baletu, dráždivá vyobrazení apod., rovněž strava nemá býti dráždiva (žádné lihoviny, ne mnoho masa), tělo se má mírně a pozvolna unavovati koupáním a tělocvikem, procházkami apod.; také se rozhodně doporučuje, aby rozumným poučováním o pohlavních otázkách byla mládež na škodlivost takového počínání upozorňována. Nebezpečí pozdější choroby duševní nebo nervové nevyplývá přímo z onanie – neboť pak by lidé nepatrným zlomkem zůstali zdrávi – avšak ona usnadňuje vznik neurastenických stavů a udržuje je.
Zatížené osoby měly by voliti povolání, které vedle lehké duševní činnosti především vyžaduje tělesného zaměstnání a méně rozčilování a zodpovědnosti spolu přináší. Nejlépe se doporučuje polní hospodářství, zahradnictví, otevřený obchod. Jest se varovati povolání učence, lékaře, důstojníka, bursiana, obchodního cestujícího a hostinského. Sňatek se většině zatíženců nedoporučuje, nejvýše snad manželství s rozumnou osobou v dobrých poměrech hmotných mohlo by míti přednost před nepravidelným mládeneckým životem. Osoby, které již jednou přestály záchvat skutečné choroby duševní, neměly by za žádných okolností v manželství vstupovati.
Dále chrániti se třeba škodlivého vlivu nemírného pití lihovin, kterážto vášeň vede k tomu, že třetina veškerých psychos zvláště u mužů spadá na vrub pití. Rovněž boj proti příjici je nevyhnutelný; nejdříve měla by se kontrola nad prostitucí ještě zostřiti, což se nejsnadněji dá u nevěstinců provésti; dále je povinností každého lékaře nakažené osoby na řadu let ze sňatku vyloučiti, nutné to pravidlo, které ovšem vzhledem k lékařskému tajemství do jisté míry omezeno jest; dále mělo by se poučování o nebezpečí neopatrné a nepředložené soulože bráti vážněji, neboť často chvilkový nápad zkazí život celého pokolení.
Léčba v ústavech. Ústav pro choromyslné – blázinec – strašné to slovo pro každého, kdo není obeznámen s vnitřním zařízením jeho, místo hrůzu a postrach budící u těch, kteří tam vstoupiti mají, a místo hanby pro ty, kteří tam již byli. A přece není myslitelna účelnější léčba choromyslných. Ošetřování v ústavě je nejdůležitějším prostředkem léčebných pro duševně choré. Veškeré ostatní choroby, vyjma snad větší operace a hromadné epidemie, dají se léčiti doma, většina choromyslných však je mimo ústav vysazena největšímu nebezpečí. Případy, ve kterých by nebylo ošetřování ústavní vhodno, jsou nejvýš řídké. Lze tedy ošetřování v ústavě považovati skoro u všech choromyslných za pravidlo a nutnost.
V pravdě však dosud značná část šílených bývá ošetřována mimo ústav, a to ne snad jenom zastaralé, nezhojené případy, nýbrž bohužel i mnoho čerstvých případů, k jejichž převezení do ústavu rodina ještě se nemohla odhodlati. Toto odmítavé, nemocnému nejvýše škodlivé jednání obecenstva proti ústavům má různé příčiny. Jsou asi tyto:
1. Dosud ještě i u vzdělaných lidí převládá starý předsudek, že na choromyslném, který byl ošetřován v ústavě, lpí jakási skvrna, pohana, která rázem zmizí, když některý z příbuzných jejich musí býti pro svou psychosu dán do ústavu; neboť u svých vlastních každý nerad trpí potom výtku této „hanby“. Tímto nešťastným předsudkem je také takový nemocný, který třebas úplně zdráv opouští ústav, na svém sociálním postavení těžce poškozen.
2. Panuje obava, aby nemocný nebyl neoprávněně zbaven osobní svobody a v ústavě zbytečně držán. Vskutku však v naší době není dokázán případ, ve kterém by duševně zdravý člověk v některém ústavě pro choromyslné byl držen; v to nesmíme ovšem počítati ony případy, kdy vyšetřovanci dodáváni jsou z vazby od soudních úřadů na 6nedělní pozorování do ústavů. Zákon ručí za to, že jenom nemocný člověk do ústavu dodán byl; obyčejně u nás na žádost rodiny léčící lékař ve veřejném postavení vydává vysvědčení, že dotyčný je choromyslný a nutně potřebuje ošetřování ústavního. Padala by tedy výtka, že do ústavu přijímáni jsou zdraví lidé, na lékaře vysvědčení vystavující a nikoli na lékaře ústavní; tito by zajisté omyl lékařův, který je opravdu možný, brzy a okamžitě napravili a nemocného z ústavu propustili. Případy takové se staly. Zákony sebe přísnější nezabrání těmto obavám, jenom povahově a odborně zdatní lékaři ústavní mohou býti zárukou toho, že se něco takového nestane. Zhoršení podmínek přijímacích, které v našich ústavech jsou opravdu liberální a zároveň postačitelné – bylo by jenom na nezměrnou škodu nemocných a jich sociálního postavení. Dle statistiky pozdraví se nemocných, kteří byli přijati.
v 1. Měsící 41,1 %
v 2. – 3. Měsíci 32,9 %
v 4, - 6. Měsíci 15,3 %
po půl létě 5,5 %
po roce 2,9 %
po 2 letech 2,2 %.
Čím jednodušší jsou pro nemocného formality přijímací, tím lépe pro něho. Záruka proti neoprávněnému omezování osobní svobody dá se provésti přísným odborným dozorem na ústavy, zvláště soukromé, dále tím, že se zadržování nemocného v ústavě stíží a také styky příbuzných s nemocnými prostřednictvím dopisů a návštěv usnadní.
Mínění o neoprávněném zadržování osob zdravých ponejvíce šířeno je nemocnými samotnými; neboť většina choromyslných nejde dobrovolně do ústavu a nepovažuje se za nemocné, není si vědoma své choroby duševní, a svůj pobyt v ústavě považuje za bezúčelný a většinou za trest. Tací nemocní buď při návštěvách příbuzným, nebo vyšedše z ústavu venku šíří, majíce zdánlivě zdravé úsudkování, tyto pověsti a nalézají hojně sluchu, zvlášť u lidí, sensace chtivých a po ní se honících.
3. Příbuzní nemají jasného vědomí a nepoznávají podstatu choroby duševní. Dávají víru vývodům nemocného, který se brání oproti ústavnímu ošetřování, jakož i oproti pochybnosti o jeho zdraví a nemají ani tušení o nebezpečí, kterému vydávají nemocného i jeho okolí. Mírná, dobrá žena může v psychose státi se nebezpečnou okolí a vraždu nějakou spáchati, těžce zádumčivý nemocný může předstírati veselou náladu, až najde příležitost k sebevraždě.
4. Laikové mají o ústavě a jeho zařízení liché, nepříznivé představy. Velká většina publika představuje si choromyslného jako zuřivce, jako tvora bytosti lidské nepodobného, který jen křičí, řve, trhá a zabíjí. Ústav pak považuje naše obecenstvo za nutné zlo, ne za nemocnici jiného druhu, nýbrž za místo, kde ošetřovatelé nemocné jenom bijí a tlukou, jísti jim nedávají a všemožné surovosti oproti nim si dovolují. Na lékaře pak pohlížejí jako na lidi, kteří se na to klidně dívají a mlčky s tím souhlasí. Všecky tyto bludné náhledy, o jichž neoprávněnosti možno každému, kdo má zájem o věc, přesvědčiti, jsou nemocnému škodlivy a jest na praktických lékařích, na ústavních lékařích a na úřadech příslušných, aby proti těmto mylným náhledům co nejostřeji vystupovali a je odstraniti hleděli.
Kdy třeba nemocného do ústavu dodati? Bezpodmínečně nutno je nemocného do ústavního ošetřování předati za těchto okolností:
I. Je-li nebezpečný svému okolí. Počet případů, ve kterých choromyslný někoho poraní nebo zabije, je stále ještě dosti značný, také žhářství dosti často se přiházívá. Nadávky, urážky Veličenstva, rouhání se Bohu jsou v začátku choroby velice časty.
Dále sem patří porušování veřejné mravopočestnosti. Sotva lze najíti nějaký delikt v trestním zákoníku, jejž by choromyslný příležitostně nemohl provésti. Nesmí se čekati na to, až nemocný něco provede, nýbrž nutno brzkým dodáním do ústavu na radu lékařovu provedení činu čeliti a zabrániti. Sem také patří případy, v nichž nemocný ohrožuje jednáním svým čest a majetek rodiny; jsou případy, že jednáním nemocného, které nebylo zavčas jako chorobné rozpoznáno, nebo proti kterému nebylo z různých ohledů v čas zakročeno, celá rodina hmotně byla ruinována. Záleží proto na lékaři, aby právě takovéto začáteční příznaky choroby rozpoznal, rodinu na možnost nebezpečí upozornil a zbavil tak sebe veškeré odpovědnosti. Veřejně nebezpečni jsou veškeří choromyslní, kteří trpí přeludy smyslovými a chorobnou úzkostí a děsem, dále ti epileptikové, kteří podléhají značnému rozčilení a trpí dlouhotrvajícími mrákotnými stavy, veškeří nemocní s rozčilením, s představami mrákotnými a žárlivými, také melancholikové, většina paralytiků (z počátku choroby) atd.
II. Je-li podezření ze sebevraždy a mohl-li by si nemocný ublížiti. Náklonnost k sebevraždě nedá se v rodině ovládati, ani zvlášť ustanovený ošetřovatel nestačí k tomu. Většina nemocných podobného druhu je ve svých prostředcích sebevražedných nejvýše vynalézavá, kde se toho nejméně nadějeme, v době, kdy budoucí sebevrah předstírá veselou náladu a v bezstarostnost nás ukolébá, s hrůzou pozorujeme, že je ošetřovanec chladnou mrtvolou nebo vážně poraněn. Každý sebevrah je však nejen sobě, nýbrž i okolí, rodině a majetku jejímu nejvýše nebezpečný. Založením ohně v domě sám sebe i ostatní v nebezpečí uvádí, majetek ničí, a často melancholický otec nebo matka zabíjí sebe a svoje dětí, jež nechce vydati bídě ať už domnělé nebo skutečné.
III. Zdráhá-li se nemocný přijímati potravu. Umělé krmení, které u osob tvrdošíjně potravu odpírajících často po měsíce trvá (sám živím uměle jednoho nemocného již po 8 měsíců), nedá se v domácnosti prováděti. Je k tomu třeba velké šetrnosti a opatrnosti lékařovy, vyškoleného opatrovnictví, a zápolení s takovým vzpírajícím se nemocným nebylo by zajisté příjemným divadlem pro příbuzenstvo a jeho nejbližší.
V ostatních případech možno zkusiti léčbu v rodině pod řádným dozorem lékařským, vždy však lépe se poslouží nemocnému i rodině jeho, provede-li se léčba v ústavě.
Ústavy pro choromyslné a jich zařízení. Ve starších dobách nebylo známo ošetřování v ústavech, nemocní ponecháváni sami sobě, zavíráni v chrámech a klášteřích, nebo v žalářích, vydáváni byli největším útrapám tělesným a duševním. Ve středověku zvláštní věže stavěny pro „blázny“ a tito vystavováni na odiv a posměch vzdělané i nevzdělané luzy. Teprve ku konci století XVIII. usmál se lepší osud na tyto nešťastníky, zvláště tehdy, když r. 1792 francouzský psychiatr Pinel sňal nemocným v pařížském Bicêtru okovy s rukou a nohou. Pravý převrat však nastal teprve v polovici XIX. věku, kdy Conolly, tvůrce soustavy tak zv. no-restraint zavedl volnou léčbu a volný pohyb nemocných. V prvních dobách, kdy lékaři převzali ošetřování choromyslných, bylo používáno jiných budov, hlavně starých klášterů, továren a zámků, které byly více méně vhodně k účelům ústavním přizpůsobovány. Bohužel u nás ještě do nejnovějších dob od tohoto způsobu zřizování ústavů pro choromyslné nebylo upuštěno. Starší ústavy stavěny byly ve slohu kasárnickém s dlouhými koridory a s jedinou střechou pro veškeré ošetřovance; byly podobny spíše věznicím a trestnicím nežli nemocnicím a také tím mnoho přispěly k tomu, že předsudky proti ústavům, jakožto místům jenom svobodu osobní obmezujícím, tak dlouho trvaly. Je s podivem, že dosud u nás si tolik libujeme v kasárnickém slohu stavebním pro ústavy a že osmělujeme se těmto budovám dávati název moderních.
Po různu bylo také použito hvězdovitého systému, při němž více křídel paprskovitě ku středu se sbíhá po způsobu pennsylvanské věznice, čímž chtěli docíliti centralisace v ošetřování a dohledu, jako je tomu v Erlankách nebo Janově a j.
V naší době je to úkolem veřejnosti pečovati o moderní ústavy pro choromyslné, které odpovídají veškerým požadavkům hygieny a všem potřebám vyhovují. Dle účelu jsou různé:
1. Veřejné ústavy pro choromyslné, jež jsou v Čechách tři (v Praze, v Dobřanech, v Kosmonosích) se dvěma filiálkami pražského ústavu (v H. Beřkovicích a v Opořanech) s 29 lékaři a 4800 nemocných.
2. Soukromé ústavy pro choromyslné pro majetnější nemocné, kteří činí nárok na větší pohodlí a lepší zaopatření; v českých rukou je u nás dosud jediný (Dra J. Šimsy, v Krči; zařízen i k léčení chorob nervových).
3. Ústavy pro šílené zločince, zvláštní oddělení v některých trestnicích.
4. Ústavy pro epileptiky.
5. Ústavy pro idioty se školami.
6. Ústavy pro pijáky.
7. Ústavy pro choroby nervové, které ovšem teprve v druhé řadě pro psychosy se hodí.
Ošetřovati duševně nemocné společně s duševně zdravými v chorobincích a chudobincích nelze pokládati za účelné.
Moderní ústav pro choromyslné jest zařízen tak, že skládá se z ústředního ústavu pro choromyslné, kteří potřebují více méně pečlivého dohledu lékařského, a z oddělení koloniálního pro pracující choromyslné, a provedeny jsou veškeré budovy v systému pavillonovém.
Ústřední ústav je tak zařízen, že v hlavní ose nalézají se budova řiditelství, kostel a slavnostní síň, kuchyň a pekárna, prádelna a desinfekční stanice, strojovna, budovy řemeslnické a umrlčí komora. Na pravo a na levo od toho jsou pavillony nemocných pro muže a ženy, obyčejně s každé strany oddělení pro klidné, jedno pro neklidné nemocné, kteří nepotřebují lůžkového ošetřování, jedno oddělení pro tělesně choré a jedno infekční oddělení. K tomu připojují se obytná stavení řiditele, lékařů a úředníků. Pavillony, nejlépe jednoposchoďové, aspoň pro ležící a rozčilené nemocné, zařízeny jsou na 50, nejvýše na 100 nemocných, a tu nejúčelněji ve skupinách po 25. Místnosti pro spaní nemají míti více, než 10 postelí. U každého pavillonu nalézá se zvláštní zahrada nebo dvůr.
Vedle toho rozkládá se kolonie pro zemědělské pracovníky, osvědčené to zařízení, jedna z největších vymožeností moderní psychiatrie, kde nemocní, kteří zdánlivě úplně propadli duševní chorobě, stávají se užitečnými členy společnosti lidské a brzkého zotavení se dočkávají. Může to býti chloubou ústavu pražského, že ve Slupech nalézá se podobná kolonie, ne sice velikých, však aspoň postačitelných rozměrů, která již od počátku ústavu existuje a co rok více prospívá. Na 100 a více nemocných zaměstnává se tu účelně polní a zahradní prací, jakož i řemeslnickou nejrůznějšího druhu na prospěch svůj i celého ústavu. Bohužel, že kolonie tato prodejem Slupských pozemků v brzké době vezme za své, a že tak pražský ústav, který zařídil si první kolonii hospodářskou, první opět ji ztratí.
Velké ústavy mají 300 – 1200 nemocných, za nejúčelnější pak považují se ústavy o 600 – 800 nemocných. Z toho přichází čtvrtina nebo více na kolonii, na 500 nemocných počítá se 60 – 100 hektarů prostory. Při ročním příjmu, který rovná se 25 procentům stálého stavu nemocných, počítá se jeden lékař na 100 nemocných. Kliniky, jako u nás, potřebují nejméně jednoho lékaře na 50 nemocných. U nás ústavy, a sice pražský má na 1400 nemocných, dolanský na 1800, kosmonoský na 800 a filiální na 500 nemocných. Anglické ústavy mají až na 2000 nemocných i více. Nedoporučuje se však podobné veliké ústavy zakládati, neboť pak ani služba lékařská ani administrativní nedá se dobře přehlédnouti jednou osobou, a trpí tím jak celek, tak jednotlivci. V malém ústavě lze lépe vyhověti zvláštním potřebám každého jednotlivce.
Nejdůležitější místností v ústavě jest oddělení pozorovací. Obsahuje účelně jeden nebo dva pokoje pro spaní, v nichž bývá 8 – 12 nemocných uloženo a v nichž pro každého nemocného nalézá se 25 m3 prostoru vzdušného (v budovách bez místnosti denních 35 m3), potom jednu místnost pro nemocné, kteří nemají zapotřebí již ošetřování lůžkového a mohou se volněji pohybovati. Dále je zařízena koupelna, zvláště pro trvalé lázně k uklidnění nemocných, tak aby na 5 – 10 nemocných přišla jedna vana; pak 2 – 3 pokoje s jedním oknem kvůli isolování nemocných z různých příčin; dále záchod se splachováním vodou, který se dá dobře kontrolovat, pak kuchyň k mytí a lékařský pokoj na vyšetřování. K tomu připojuje se malá zahrada a předsíň s verandou a výhledem do zahrady, kdež se nemocní zdržují za špatného počasí. Místnost pro nemocné má se pokud možno podobati místnostem pro tělesně nemocné, jenom že pozorování jest intensivnější tak, aby každá příležitost, která by mohla sebevraždu podporovati, byla odstraněna, jako jsou kupř. háky, provazy apod. a že dveře a okna jenom pomocí klíčů se dají otevříti.
Ostatní oddělení jsou vhodně upravena, zvláště na denní místnosti klade se větší váha, jakož i pro zábavní účely (hudbu, hry, četbu, kouření, ošetřování a pěstování ptactva, akvarií, květin apod.). Na klidných ženských odděleních jsou zařízeny místnosti pro ruční práce.
Velké ústavy jest nejlépe opatřiti elektrickým světlem a ústředním topením. Vodovod má pro každého nemocného denně dodávati nejméně 300 l vody.
Účelně má nejvýše na 500 obyvatel přijíti jedno místo v ústavě, čehož dosaženo jen v některých švýcarských kantonech a nikde jinde. U nás připadá jedno místo na více, než 1000 obyvatel, z čehož také resultuje obrovské přeplnění v ústavech našich.
První úlohou lékaře je stanoviti duševní chorobu a hleděti, aby nemocný vystříhal se veškerých škodlivostí a rozčilování, jako jsou cesty pro zábavu, námaha v povolání, lihoviny apod., aby nemocný co nejdříve dopraven byl do ústavu. Nejlépe se doporučuje, aby do té doby, než nemocný se převeze do ústavu, strávil na loži, aby nebyl obtěžován návštěvami a aby byl dobře a vydatně vyživován a po případě aby mu podáno bylo léku k utišení. Není dobře nemocnému zatajovati, za jakým účelem je převážen, podrobí se tomu snáze, než si to příbuzní i lékař myslí a nemocný, pozdraví-li se, nemá ten ošklivý dojem, že byl oklamán. Při velikém rozčilování a kde je nedostatečný průvod, dovoluje se v nejnutnějších případech svěrací kazajka, která není tak hrozný nástroj, za který ji obecenstvo pokládá, aspoň možnost poranění se pomocí její dosti šetrným způsobem odstraňuje; dojem dobrý ovšem nečiní.
Ozbrojených průvodčích, jak u nás je zvykem, nemělo by se vůbec užívati, rovněž aby mužští průvodčí provázeli ženské nemocné.
Léčení v ústavě. Přijatý nemocný přijde po lázni hned do postele; klid samotný a odstranění veškerých zevních dráždidel jsou již cenný prostředek léčebný. Na loži nemocný je střežen opatrovníky ve dne v noci se střídajícími. U nemocných příliš rozčilených, kteří nevydrží na loži, užívá se vedle lázní také osamocení v tzv. isolačních místnostech; isolace po delší dobu prováděna zdivočuje nemocného a nemá se na dlouhou dobu protahovati.
Nejdůležitější faktor pro ošetřování choromyslných je vyškolené optrovnictvo. Jeden opatrovník připadá obyčejně na 4 – 6 nepokojných nemocných, kteří střeženi býti mají, nebo na 10 – 15 klidných. Je těžko pro namáhavou, zodpovědnou a často odstrašující službu zjednati si vhodné opatrovnictví, které největší čistotu, píli, energii a ohled ukazovati má, při tom však musí s plnou trpělivostí a přívětivostí s nemocnými zacházeti.
Vyučování ošetřovatelského personálu obstarávají lékaři ve zvláštních kursech a s praktickým návodem na oddělení. Poměry opatrovnictví u nás jsou, pokud týče se mzdy, stravy a zaopatření, velice bídné a dle toho také jen v největší nouzi lidé se o místa ta hlásí a za poslední útočiště je považují.
Fysikální methody léčebné. Léčení lázněmi. Nejmírnější jsou a k nejlepším prostředkům utišovacím pro rozčilené nemocné náležejí teplé lázně 28 – 30o C na ½ - 1 hod., zvláště však tzv. trvalé lázně teplé o 35o C po 10 – 12 hod. prováděné. Také se jich užívá u nemocných, kteří jsou proleželí, neboť proleženiny velice rychle se v nich hojí, a u takových, kteří se maží lejnem, u těchto však je účelnější pomocí vyplachováním střeva zaváděti pravidelnou stolici. Studených sprch, jak na mnoze za to se má, se v ústavech vůbec neužívá. Také se doporučují u rozčilených nemocných zábaly do mokrých prostěradel, ač takové nemocné třeba dobře střežiti a nesmějí žádné potravy v zábalu přijímati, neboť v celku je to dosti drsný prostředek omezovací, který považuji za hrubší a povážlivější, než kazajku. Doba zábalu nemá přesahovati 3 – 4 hodiny.
Výživa je mohutný prostředek léčebný a dobrá i výživná strav je vlastně nejlepší lék. Vedle obyčejné, výživné stravy, je třeba mnohdy také upotřebiti umělých prostředků výživných, zvláště u nemocných, u kterých se musí prováděti nucená výživa pomocí sondy při odmítání potravy. Toto vyživování děje se obyčejně u našich nemocných nosem a po delším nebo kratším zápase s nemocným (ze začátku) provádí se pak obyčejně dosti snadno.
Pokud se léčení léky týče, lze se omeziti jen poukazem na to, že se užívá léků utišujících při rozčilení a léků uspávacích při nespavosti. Podrobnosti při vypočítávání prostředků těch a vliv a účinek jednotlivých léků netřeba uváděti, ježto mohou jenom lékařem předepsány býti a pro širší obecenstvo nemají významu.
Léčení duše. Dříve panovalo mínění i mezi lékaři, že vzbuzením affektu, leknutím, rozptýlením mysli, kupř. hudbou lze něčeho docíliti. Nyní však přišli jsme k náhledu, že klid a celé spořádané zařízení ústavní nejprospěšněji působí na chorobu nemocného. Především z pravidelného styku s lékařem vyplývá značný duševní vliv na nemocného; proto také třeba klásti velkou váhu na osobní vlastnosti lékařovy, zvláště na přívětivost, trpělivost, nepředpojatost, obratnost a lásku k povolání. Příchylností, upřímností a přímým vystupováním dokáže se více, než hrozbami a přílišnou disciplinou. Mnoho se docílí také domluvou, nejvíce však trpělivostí a shovívavostí.
Na hypnosu kladla se ze začátku velká váha, ta je však u našich nemocných skoro bezvýznamna, jen výjimečně jsou choromyslní sugesci přístupni.
Zaměstnání je nenahraditelná pomůcka, zvláště při psychosách, dlouho trvajících. Jakmile se nemocný uklidní, doporučuje se zaměstnati ho, nejdříve několik hodin denně, pak po celý den lehčí prací. Ženy zaměstnávají se přirozeně ruční prací, muži opisováním a domácími pracemi (čištěním, poklízením apod.). Později zabývají se prací v kuchyni, prádelně, v poli, zahradě, v hospodářství, při řemesle. Vzdělané nemocné lze zabaviti kreslením, modelováním, fotografováním, vyřezáváním, četbou, hudbou, ač i oni snadno zvykají práci polní a zahradní.
Velice zaopatřeni jsou choromyslní v belgickém městečku Gheelu, kde na sta nemocných v rodinách pod dozorem lékařským jest ošetřováno.
Propuštění nemocní potřebují vždy ještě jisté péče a dohledu. K tomu mají sloužiti spolky pro podporování propuštěných nemocných, kteří v jiných zemích už dávno se zdarem působí a které bohužel u nás dosud v život nevešly a sotva asi brzo vejdou, neboť jeví se tu málo iniciativy v povolaných kruzích, zvláště lékařských a u vyšších úřadů. Důležitost těchto spolků spočívá v tom, aby nemocným, kteří po čas pobytu svého v ústavě odcizeni byli svému zaměstnání, zjednalo se přiměřené a užitečné zaměstnání, což při známých náhledech a předsudcích obecenstva není vždycky snadné.
Více na tomto webu pod odkazem Zdraví/Domácí lékař
.jpg?s3=1)
