.jpg?s3=1)
O zádumčivosti jako chorobě začínáme mluviti tehdy, když se objeví nápadně sklíčená a déle trvající smutná nálada, která neodpovídá dosavadní povaze člověka a když bol duševní tak zaujme jeho cit i mysl, že podléhá a jest ovládán klamnými představami. Nálada melancholická či depresivní (skleslá), o níž se mnoho píše a mluví, je zcela obyčejný zjev i u normálně cítícího člověka, když se ho dotýkají tělesné nebo duševní útrapy, zkrátka dojmy bolestné. U člověka jinak zdravého a otužilého tato reaktvní dobře pochopitelná nálada brzy přechází, kdežto člověk neduživý nebo zvýšenou citlivostí od přírody nadaný nebo dědičně k nervosám náchylný z nepatrné příčiny upadá v těžké stavy zádumčivosti zvyšující se až k zoufalství a vážným poruchám duševním. Veškeré tvary melancholie, jak v životě a praxi lékařské se vyskytují, nelze v krátkosti ani vylíčiti, jen na nejdůležitější momenty při melancholii zde poukazujeme.
Hlavní příčinou melancholie bývá oslabení nervové soustavy a) chorobami či vlastnostmi dědičnými, b) chorobami získanými, kupř. tuberkulosou, příjicí, alkoholismem, cukrovkou, vleklými poruchami jater, ledvin, srdce, zažívadel apod., kteréžto choroby působí oslabení celého organismu a tím i nervů. Příležitostná příčina bývá i silný dojem (afekt) duševní, úmrtí milé osoby, nešťastná láska nebo manželství, nepřízeň poměrů hmotných nebo sociálních, různé rány osudu, trapná choroba vlastní, vysílení následkem nějaké nemoci, nebo přepracování duševní, tajené choroby pohlavní, změny tělesné v čas pohlavní dospělosti nebo ztráty měsíčků, zkornatění tepen mozkových, staroba a vůbec různé choroby mozkové, míšní a nervové. Význačným příznakem melancholie bývají vedle sklíčené nálady ztráta duševní energie, neschopnost k práci, záchvaty strachu, stísněnosti na prsou, ochabnutí veškerých zájmů pro svět, vlastní osobu, rodinu i povolání, těžkopádnost myšlení a projevů duševních vůbec. Melancholik bývá většinou dobře si vědom svého stavu, dovede dobře posuzovati a chápati své okolí, neztrácí ani paměť ani inteligenci, nečiní dojem duševně chorého, jen je obestřen chmurami a mrakem zlých, neustupujících myšlenek, které mu nedovolují, aby se z něčeho těšil nebo udržel vzpruženou energii. Přicházejí chvíle děsného strachu, nevysvětlitelné úzkosti bez příčiny, člověk postižený melancholií ztrácí naději na uzdravení, svět a život stává se mu protivným a ve svém hrozném neštěstí nevidí žádné cesty k osvobození než násilnou smrtí. Melancholické stavy jsou tudíž vlastní povahou spojeny s omrzelostí života a pudy sebevražednými. Není snad melancholika na světě, aby neměl černé myšlenky na smrt a proto je přední povinností těch, kteří mají zodpovědnost za člověka nálady melancholické, aby na tuto okolnost dávali pozor a nedali se mýliti ani ujišťováním nemocného, že na smrt nepomýšlí. Přijde slabá chvíle, okamžik, kdy nutkání podlehne, nemůže ani sám sobě důvěřovati a často před strážci svými staví se veselým a klidným, jen aby je oklamal a jejich pozornost zmenšil. Melancholikové provádějí sebevraždy s vypočítavosti a tvrdým předsevzetím, tak že svým důmyslem převyšují ostražitost dozorců. Intelligentní hypochondři a nervosní svým správným chováním dovedou před světem úplně zakrývati svůj bol i úmysly. Melancholik těžšího rázu, který stále pláče, vzdychá a bouřlivé výbuchy zoufalosti a děsu praekordialního (srdečního) ukazuje, ovšem snáze na sebe upozorní a bývá účelně ošetřen.
Proto mají stavy depresivní v ohledu sociálním a psychiatrickém velikou důležitost, že zaviňují většinu všech sebevražd a nutí hledati jich příčiny a brániti jim předem. Zkrátka můžeme říci, že hlavní podklad jich je vzrůstající nervosnost, požitkářství a pijáctví a brániti jim možno střídmým životem, rozumnou výchovou a otužováním.
Melancholie obyčejně déle trvá, ale mívá většinou dobrý výsledek, nejméně tři čtvrtiny nemocných se uzdravuje. Nesmíme zapomenouti, že bývá někdy přechodným příznakem v průběhu jiných i těžkých duševních chorob jako spletenosti, strnulosti (katatonie), paralysy, paranoie a. j., dle čehož se řídí i výsledek. Lehké případy melancholie s neporušenou inteligencí a úsudkem, bez klamů smyslových, možno léčiti jen klidem a dobrou výživou s náležitým ohledem na eventuální tělesné choroby, nespavost, zácpy, nechutenství atd. Nikdy se nemá nemocnému vyčítati jeho neschopnost k práci ani nutiti ho k cestám kvůli rozptylování. Cesty po horách a lázních nemocného jen utrmácí a vysílí, hlučná společnost a zábavy jen ho roztrpčují, protože nedovede cítiti jinak, než ve smyslu své nálady bolestné. Pití lihovin je nepřípustno, ač mnozí v nich utlumení nepříjemných pocitů hledají, ale tím si škodí. Komu možno, nejlépe, když se uchýlí do klidného sanatoria pro choroby nervové, kde se nalézá pod stálým dozorem lékařských, má vhodné zaměstnání i ošetření. Vytržení z domácích poměrů bývá velice nutné. V těžkých případech, kdy nemocní odpírají pokrmy a nápoje, jsou neklidní, ohrožují sebe i své okolí, jest naprosto nutno ihned je dáti do ústavu pro choromyslné.
Zdroj: Domácí lékař – lékařský rádce zdravých i chorých. Praha 1903
Další hesla naleznete pod odkazem Zdraví/Domácí lékař