Při ošetřování nemocných a při neustálém styku osob za nejrozmanitějšími účely bývá mnohdy nemožno vyhnouti se nákaze, která může býti přenášena vzduchem, předměty neživými atd. Často je nezbytno přebývati pod jednou střechou s osobou, která je stižena nemocí nakažlivou, často i nevědomky přicházíme ve styk s osobami i s předměty, na nichž nákaza lpí.
Příčina nákazy není ještě při všech chorobách zjištěna. U těch, kde dokázána, nalezeny co příčina choroby drobounké, jenom nejlepšími drobnohledy viditelné živé útvary, které nalezeny byly ve tkaních a šťávách nebo ve výměšcích nemocného. Tyto útvary nazýváme bakterie a rozeznáváme pak dle formy bacilly, hůlkám podobné, kokky, kuličkám podobné atd. atd. Musí nějakým způsobem do tkaní vniknouti, mají-li vzbuditi nemoc. Branou do organismu bývají jim především přirozené otvory těla, zvláště ústa a nos. Mnohá nákaza vniká do těla vdechnutím (s prachem) nebo polknutím (s pokrmem či nápojem). Vstoupivše jednou do útrob, rozvíjejí tu záhubnou svoji činnost. Může se však díti nákaza i neporušenou, zdravou kůží; obyčejně se tak nestává, spíše již vederou se mikroorganismy do těla přirozenými otvory v kůži, průduchy potními, vývody žláz a pochvami vlasovými. Nejnebezpečnější jsou však rány v kůži, a sice nejen veliké krvácející rány, nýbrž každé, sebe menší porušení pokožky může za příznivých poměrů státi se branou pro nebezpečnou nákazu. Novějším vědeckým badáním bylo zjištěno, že mnohé choroby, které dříve z neznalosti příčin vysvětlovány byly nachlazením, dyskrasií, náchylností atd., jsou nakažlivy. I jiné neduhy považujeme za nakažlivé, třeba u nich nakažlivinu dosud zjistiti se nepodařilo (příjice aj.).
Ne každý podléhá nákaze, kdo přišel ve styk s nakažlivou (kontagiem); vidíme to nejen u lékařů a ošetřovatelů, nejen u osob, které nevědomky s nakažlivinou se setkaly, ale pozorujeme pravdivost fakta tohoto také v ochranném očkování proti neštovicím, které chrání očkovaného po jistou dobu před onemocněním neštovicemi lidskými, vidíme to u osob, které přestály osypky, neštovice, spálu, typhus a které po druhé onemocnění tomuto obyčejně nepodlehnou. Nutno předpokládati, že existuje v těle lidském jistá disposice čili náchylnost k chorobám nakažlivým. Často asi vyskytují se ve člověku určité podmínky kontagiu příznivé. Mnozí lidé po celý život podmínek těch nemají, u jiných objevují se časem za jistých poměrů. Disposice může nastati vinou všelikých změn v ústrojí. Již bázeň neb okamžitý hnus, který se nás zmocní, pohledneme-li na nemocného osypaného nebo čicháme-li jeho výpary, representuje podmínku příznivou vzniku nákazy. Jinou podobnou příležitost jest hnutí mysli, vysílení, porušené trávení atd., jež také vzbuzuje disposici ku přijetí nakažliviny do organismu. Tak pozorujeme mnohdy, že osoby, které z povolání léta ošetřovaly nakažlivé nemocné, zůstavše nákazy ušetřeny, náhle podlehnou chorobě infekční, protože přistoupily k nemocnému za únavy, v duševním znepokojení nebo churavy.
Tím lze si vysvětliti, proč věda považuje jisté choroby za nakažlivé, které laik za nakažlivé nemá, protože náhodou nepozoroval, že by se mohly s osoby na osobu přenášeti. Příkladem může býti zánět plic, který byl dříve sváděn na nastuzení. Nyní vysvětlujeme jej tím, že nachlazení učinilo člověka způsobilejším ku přijetí nakažliviny, že odňalo mu vzdornost proti nakažlivině. Nastuzení není tedy příčinou, nýbrž může býti pouhou příznivou okolností připravující půdu zánětu plicnímu. Mnohý člověk třeba vícekrát silně se nastudil a nepodlehl této chorobě, kdežto jiný stižen bývá zánětem plic bez nachlazení.
Nakažlivé choroby mají většinou tu společnou vlastnost, že vyskytují se v epidemiích, při čemž nemáme na zřeteli, šíří-li se přímo, s osoby na osobu, či vzduchem, vodou, půdou. Sem patří: neštovice, osypky, spála, tyf břišní a skvrnitý, cholera, mor, žlutá zimnice, úplavice, mázdřivka, snět nemocniční, zánět plen mozku a míchy epidemický (meningitis cerebro-spinalis epidemica) a mnoho jiných, které jsou vzácnější a kterých proto obecenstvo širší nezná. Jiné opět jsou stále a všude rozšířeny, např. tuberkulosa, syfilis. Kromě zánětu plic chceme tu uvésti ještě některé jiné choroby, při nichž nakažlivina novější vědou zjištěna neb aspoň pochopena byla. Jsou to: horečný hostec kloubní, kapavka, tetanus (strnutí), horečka omladic. Dále jsou nakažlivy choroby, jež se zvířat přecházejí na člověka: vzteklina, snět slezinná, ozhřivka. To jsou tzv. zoonosy.
Jest úkolem státních úřadů činiti taková opatření, která jsou s to, aby předešla zavlečení a rozšíření chorob nakažlivých. Jsme sice vzdáleni toho, aby takovýmto způsobem všecky epidemie podařilo se potlačiti a nemožnými učiniti, přece však pozbyly mnohé epidemie veškeré své hrůznosti jenom zásluhou rozumného a energického policejně zdravotního počínání. K takovýmto opatřením, která ovšem dle povahy epidemie jsou rozmanita, náleží: přesné vyšetření a kontrolování všech osob a předmětů, které přicházejí z krajin nakažených; děje se zvláště na hranicích a ve přístavech (karanténa z franc. quarantaine); odloučení nemocného – od zdravých čili tzv. isolování nakažených (důležito!!!); zničení nebo desinfekce předmětů, které mohou chovati nákazu; zvláště však ochranné očkování, kterého sice doposud s prospěchem užívá se jen proti neštovicím (a tu a tam proti vzteklině), které však v budoucnosti asi většího rozšíření se dožije a snad i při jiných chorobách užíváno bude, a nejnověji vstřikování ochranných ser, které nalézá se právě ve stadiu vědeckých výzkumů. Aby však takováto státem předepsaná opatření skutečně vedla k cíli, musí každý jednotlivec, nikoli jenom ve vlastním zájmu, nýbrž i k vůli blahu celku činiti, co je mu možno, aby nákaza byla obmezena nebo potlačena.
Jsme-li povinni prodlévati u nemocného nebo přišli-li jsme do nebezpečné atmosféry, třeba si počínati takto:
Hleďme napjetím veškeré energie ubrániti se bázni nebo hnusu. Nemysleme na možnost nákazy, nýbrž považujeme se za imunní (nákaze vzdorující). Buďme bezstarostni, dle možnosti veselí. Již duševní tato sebedůvěra mnohdy nákaze zabrání. Nevstupujme lačni do nakažlivé atmosféry, v okolí nemocných však nepožívejme ničeho. Jsme-li unaveni, umdleni, je-li nám nevolno nebo nachladili-li jsme se, nepřistupujme k nemocným. Podobně chraňme se nakažlivé atmosféry při rozčilení, při každém hnutí mysli, zvláště skličujícím, při porušeném trávení. Varujme se nastuzení, diaetních chyb, ztráty šťáv, namáhavého bdění, vášní a přepínání sil. Nepolykejme slin, které se v ústech hromadí. Vzdálivše se od nemocného a opustivše místnost, v níž leží, bedlivě se umyjme, ještě lépe vykoupejme, oblečme jiný šat a jděme se projít na čerstvý vzduch, zvláště do slunečna, neboť i světlo sluneční působí ničivě na kontagium.
Byli-li jsme nuceni dotknouti se bezprostředně nakažlivého předmětu, umyjme si ruce důkladně mýdlem a mýdlovým líhem, vypláchněme si ústa slabým roztokem chlorečnanu nebo manganistanu draselnatého a opláchněme si oči a chřípě čerstvou vodou, jakmile opustili jsme komnatu nemocného. Je nebezpečno vystavovati se nákaze, máme-li otevřené rány. Doporučuje se místa taková častěji omývati vodou, ve které je rozpuštěno přiměřené množství kyseliny karbolové a trochu líhu. Týmže roztokem radno častěji i ruce mýti, kdykoli jsme se dotkli nemocného nebo jeho výměšků.
O desinfekci pokojů po smrti neb uzdravení nemocných, jakož i o desinfekci prádla a šatu, nádobí, příborů i jiných předmětů, kterých se nemocný dotýkal, dále o desinfekci výkalů a záchodů viz. čl. Desinfekce a Formalin.
Dotkli-li jsme se předmětů, na nichž lpí podezřelá nakažlivina, např. ruky svrabem onemocnělé, nebo kliky u dveří, těla nebo utensilií osoby syfilitické, koryta nebo džberů, z nichž pijí koně ozhřivkou stižené apod., omyjeme si ruce nebo místo, které přišlo s nakažlivinou ve styk, silným mýdlem a karbolovou vodou. Stejně třeba si počínati, byli-li jsme štípnuti mouchou, která poletovala v místech, kde zvířata stižena byla snětí slezinnou, nebo byli-li jsme kousnuti podezřelým psem. Také bývá prospěšno ránu takovou vyssáti, pokud jsou ovšem rty neporušeny, nebo jinému dát vyssáti, ještě lépe vypáliti žhavým předmětem nebo kyselinou dusičnou, není-li lékaře na blízku. Malá spálenina není tak velké neštěstí jako nákaza chorobou po případě smrtelnou.
Zdroj: Domácí lékař, Praha 1903
