Domácí lékař: Odvar a nálev

Kdyby všecky odvary a nálevy, které se připravují z látek rostlinných (kořenů, semen, kůry, lodyh, listů, květů nebo rostlin celých) a které zhusta v domácnostech jsou vyhledávány, měly se připravovati v lékárnách, byly by účinné ty léky velmi drahé a nebylo by také vždy možno opatřiti si odvar nebo nálev z čerstvého léčiva.

Tyto tekuté léky jsou velmi praktické a prospěšné. V rodinách říká se každému odvaru i nálevům vůbec thé i nečiní se tu tedy rozdíl, vznikl-li lék nálevem horké vody na rostlinnou součást či vařením této ve vodě. Obyčejný čaj, jak se pije v některých rodinách, je vlastně horký nálev. Málo paní zná však asi přesný a podstatný rozdíl mezi nálevem a odvarem, ač mnohá matka rodiny zhusta vaří thé z toho či onoho léku, ochuravěl-li některý člen rodiny, nedosahuje však účelu té které rostliny léčivé.

Nálev připravuje se z takových látek rostlinných, které obsahují těkavé součástky, jichž léčivý účinek máme právě na zřeteli. Sem patří např. bezový květ, heřmánek, fenykl, melisa atd. Také se připravuje infusum z takových rostlin, které chovají součástky snadno rozpustné, např. sliz, kyselinu tříslovou, soli, lehké hořče, které se při vaření mění a které by delším působením varu dávaly takové tíže rozpustné látky extraktivní, jež jsou nám lhostejny nebo které bychom si v léku nepřáli, any by chuť nálevu kazily. Chtěli-li bychom např. vařiti thé bezové nebo heřmánkové, ztratili bychom účinnou hmotu, tj. silici, která by se odpařila, a v odvaru byl by pak jen sliz, hořč, tříslovina, zároveň by však bezové thé nepůsobilo na pot a heřmánkové thé netišilo bolestí a křečí. Přes to však steré rodiny chybují proti tomuto pravidlu. Někdy leje se horká voda na rostlinu a nádoba zůstává při tom odkryta, takže účinná těkavá silice s parami vodními uniká, aspoň z části. Na to dávají mnohé matky hrnek na horkou plotnu, aby se rostlina dále extrahovala, a když se lék sejme s ohně, vaří se voda znova. Obyčejně se soudí: Čím déle se lék vaří, tím více léčivých látek ve vodu přechází a tím je lék účinnější. Takový výtažek je pak ovšem dosti temný, zda-li však účinný, jak si přejeme, jest jiná otázka. Těkavé součástky bylin varem s párou unikly; co ve vodě zbylo, nemá smyslu a není lék. Místo jasně zbarveného, silně vonícího nápoje nabudeme tekutiny temně zbarvené, mnohdy kalné, hořké, ana je věc nasycena hořčí, rosolovité od rostlinného slizu, zkrátka bezcenné. Takové dlouhotrvající extrahování může míti smysl pouze tenkráte, chceme-li nabýti látek slizovitých, tříslovitých a solí, např. u thé pro prsa, které skládá se z kořenu ajbišového atd., a působiti má tišivě a proti kašli.

Ve mnohých případech je dokonce výhodno připravovati infusum s vodou studenou, nikoli horkou, zvláště tenkráte, chceme-li míti v tekutině jenom látky aromatické a lehce rozpustné, bez součástí hořkých, zemitých a barviv. Chceme-li míti příjemně chutnající, účinnější a ztravitelnější nápoj, z kozlíkového kořenu a pomerančové kůry, lépe učiníme, užijeme-li vody studené nebo vlažné, než horké; voda naleje se pak do láhve s jemně rozkrájenými léčivy, láhev se ucpe a 24 hodin na klidném místě stojí. Tuto manipulaci nazýváme studená macerace, vyslaďování; doporučujeme ji zvláště u takových kořenů a kůry, kde máme na zřeteli těkavé aromatické součástky. Taková thé, která nejsou určená k pití např. nálevy rostlinné k náhřivkám, kloktadlům apod., spíše již potřebují vodu horkou k extrakci. Tu přijde již méně na součástky těkavé, spíše je tu žádoucí, aby se rozpustily látky narkotické nebo svíravé, zvláště tříslovina. Chceme-li docíliti rozptýlení nějaké affekce aromatickými bylinami, dáme spíše přednost bylinným pytlíčkům.

Rostlinné látky tkaně hutnější, např. dřeva,  kůry, mnohé kořeny, lišejníky (islandský mech), plody apod., z nichž chceme získati nikoli těkavé, nýbrž tíže rozpustné látky extraktivní, netřeba-li se obávati přeměny jistých součástí vlivem delšího varu, poskytují léky, které připravujeme vařením. Hotový lék zove se odvar, decoctum. Tekutin, kterých jsme při vaření použili, zbývá obyčejně asi polovic. Dle toho, mnoho-li chceme míti léku, vaříme drogu kratší nebo delší dobu. Vařili-li bychom déle, změnily by se některé látky, a lék pozbyl by své účinnosti. Průměrně vaří se půl až tři čtvrti hodiny, leč třeba jen 5-10 minut (např. březové listí). Chceme-li odvaru užívati vnitřně, přidáme k němu, abychom docílili lepší chuti a lepšího ztrávení léku, některého koření; toto však obsahuje těkavé aromatické součásti, jež by se vařením odpařily. K tomu cíli přidáváme koření takového teprve ku konci varu, tak aby bylo vystaveno varu jenom 1 až 2 minuty. (Tak připravujeme např. odvar z kůry krušinové a teprve na konec varu přidáme několik kousků na drobno rozkrájené hořké pomerančové kůry, abychom získali těkavou silici z kůry, jež má trávení povzbuzovati). Kdyby kuchařka vinou polévku nevařila, nýbrž jen povařila, potřebovala by mnohem méně vína a docílila by téhož účinku, protože dlouhým vařením alkohol mění se v páry a prchá. Odvary k zevnímu upotřebení, např. z kůry dubové nebo vrbové, species ku kataplasmatům, náhřivkám apod. staví se obyčejně na plotnu jen na krátko; jakmile tekutina počne vříti, odstaví se s ohně. Všecky odvary, které mají sloužiti za nápoj, pak decocta, jichž užívá se zevně, ale mají býti čirá, např. kloktadla, náhřivky atd. třeba dříve, nežli tekutina úplně vychladla, procediti flanelovým nebo lněným šátkem, který se posléze ještě vyždímá.

Lékařská praxe upotřebuje hojně nálevů a odvarů, jež nepronikly do obecenstva, jednak že léky ty prudce působí, jinak že příprava jich není zcela jednoduchá. Některá taková infusa a decocta jsou oficinální, tj. musí je lékárník vydati na předpis, U nás je oficinální Infusum sennae cum manna (hydromel infantum = voda medová, med picí) a dvě decocta (D. sarsaparillae compositum fortius a mitius = odvar Zitmannův silnější a slabší).

Z jiných, v lékárně připravovaných nálevů sluší uvésti nálev náprstníku (Infusum digitalis), který doručen bývá na lékařský předpis nemocnému z lékárny, kde čerstvě se připravuje. Lék ten jest jedovatý a nemůže býti svěřen laikům, leč když lékař uznal za vhodné při vadě srdeční nebo pod. jej předepsati.

Nálev a odvar náleží k způsobům léků nejobyčejnějším a nejužívanějším.

Zdroj: domácí lékař, lékařský rádce zdravých i chorých. Praha 1903