Každý člověk musí pracovat, aby byl zdráv.
Lenost přivodí neduhy tělesné i duševní. Pud po činnosti, po práci proniká celou přírodou a všecko tvorstvo. Rostlina i zvíře pracuje pro sebe i zachování rodu. Každá organická bytost má k tomu také prostředky od přírody. Těmže zákonům podroben i člověk, ač úkol jeho, jakožto bytosti rozumem nadané, je vyšší.
Účelem práce je 1. zabezpečiti si existenci, 2. přispěti životu rodinnému i společenskému, 3. názory a vědomosti o pravdě tříbiti. Práce je úkon životní, jako jídlo, dýchání a trávení. Lenoch je chorý tělem i duší. Ač zdá se zdravým a spokojeným, jest ochablý a života sytý. Po nějaké době duše a tělo u něho se stroskotá a mnohdy sebevražda životu konec učiní.
Lenost ničí vlohy a síly, vzbuzuje vášně a neřesti, vede ke zločinům a výstřednostem a naposledy přivodí zkázu. Člověk nečinný stává se netečným i k penězům. Všecko jmění, třeba nějaký čas bylo majetkem lidí nečinných a lenivých, posléze přece vždy přechází do rukou lidí práce.
Mezi lenochy zámožných tříd nalézáme nejvíce osob nemocných. Člověk má pracovati; vždyť ani včela nemohla by žíti, kdyby nepřipravovala medu a nestavěla buněk. Statistika dokazuje, že lenost plní svými invalidy nemocnice, chorobince a blázince. Většinu sebevrahů a duellantů vychovala lenost.
Práce je normální, rozumná, skutečná pouze tenkráte, když je pravidelna a náležitě rozdělena co do doby i síly. Pravidelnou práci poskytuje nám povolání. Proto má míti každý svoje povolání, které řídiž se jeho silou a jeho schopnostmi. Každé povolání je lehké, když tělo a duch jsou s ně. Koho práce sklátila v hrob, zajisté nezvolil si povolání přiměřené svým silám. Práce z rozmaru má ráz příjemné zábavy, práce z povolání musí býti pravidelná, rozdělena na určité hodiny s ohledem na jídlo, odpočinek a spánek. Hodiny neurčuje vždy stát neb úřad; i soukromník má si pevný rozvrh stanoviti. Přiměřená práce střídej se s odpočinkem, po němž následuj jídlo a spánek.
Pro práci z povolání platí jistá všeobecná pravidla:
1. Pracujeme jen ve dne. Noční práce je vždy škodliva. Kde ji povolání žádá, přináší mu člověk pracující jistou oběť. Básníci a učenci pracují rádi v noci, když je obklopuje úplný klid. Básník chválí si čilejší fantasii, učenec je prý méně roztržit – obé je však sebeklam, neboť jde tu jen o zvyk, na němž mnoho záleží. Obyčejně je duch z rána nejčilejší, obrazotvornost bývá tu přirozena, čistší, opravdovější. V noci rodí se jen chorá obrazotvornost. Kdo v noci pracuje, probouzí se pozdě z rána nesvůj, tupý, zemdlelý, s nechutí k práci. Jděme raději v 10 hodin spát, vstaňme časně a poznáme záhy, že je tu práce snažší, duch a fantasie silnější a zdravější. Tělo není pak seslabeno a zůstává zdrávo.
Kdo pracuje v noci, je bledý, chabý, nervosní a duševně rozladěný.
2. Člověk může pracovati mnoho a silně, když si práci dobře rozdělí. Zvykněme si na určité hodiny práce a zachovejme v nich míru. Nic neunavuje v té míře, jako práce z rozmaru, dle nálady a beze všeho pořádku. Kdo mnoho doma sedí, nepohybuje se s dostatek; chtěl-li by pak delší procházkou, co zanedbal, nahraditi a dohoniti, seslábne jen, bude spát neklidně, ztratí chuť k jídlu a naposled bude ještě myslet, že mu procházka neslouží. Podobný osud stihne člověka, když by po delší nečinnosti intensivnější prací chtěl dohoniti, co zameškal. Práci si zařiďme vždy tak, aby nespadla po jídle do prvních dob žaludečního trávení, ať je to práce duševní nebo tělesná. Kde jsou státem nebo představeným pracovní hodiny určeny, zařiďme si pořádek domácí tak, aby vyhovoval požadavkům zdraví. Nechoďme do práce lačni, ale také ne „s plným břichem“. Práce svalová a mozková odnímá žaludku krev a trávení pak vázne. Jezme vždy v určitou dobu, aby aspoň hodina po jídle uplynula, nežli počnem pracovati. Kdo pracuje časně z rána, nechť se před prací posilní malou snídaní, po práci pak nechť se trochu projde. Po večeři je každá práce duševní ke škodě, neméně tělesná, a způsobuje přepracovanost, nervosnost a vše, co s tím souvisí. Kdo ztráví více hodin u stolku, nespěchej rovnou cestou k obědu, nýbrž projdi se zvolna na čerstvém vzduchu a po obědě několik hodin si odpočiň.
3. Po práci hleďme jen takové pohyby prováděti nebo takové polohy zaujímati, které jsme při práci zanedbali. Téměř každá práce žádá pohyby jednostranné nebo zvláštní polohu, která může býti ku škodě oběhu krve a zdraví. Jednou se namáhají jednotlivé orgány, např. oči, jindy tísní se orány hrudní a břišní. Pohybem po práci hleďme to napraviti a vyrovnati. Kdo pracuje sedě nebo shrben, užij každé chvíle prázdné k tomu, aby se vzpřímil, protáhl, hluboce dýchal u okna nebo ve vzdušném prostoru apod. Pohybujeme často údy, a po práci mírně se procházejme na svěžím vzduchu, aby i jiné skupiny svalů pracovaly, aby oběh krevní přišel do pořádku, aby srdce, plíce, mozek a játra nebyla stále překrvena a předešlo se závrati, poruchám zrakovým a zkřivení páteře. Kdo pracuje svaly, nechť se pohodlně natáhne; aby se netvořily městky, mírně občas se pohybujeme a ulehněme ve chvílích prázdně. Kdo musí pracovati mnoho očima, jako rytci, hodináři, kresliči, mikroskopikové, nechť hledí častěji do dálky neb od práce hlavu pozvedne a zadívá se před sebe, zvláště do zelena, nikoli však na zářící nebe. Hudebník nebo komponista nechť dopřeje také uchu svému náležitého klidu.
4. Chraňme se přepracování. Ustaňme od práce kterékoli hned, jakmile cítíme těžkou hlavu a pozorujeme, že myšlénky jsou nejasny, práce těžkopádná, duch roztržitý, jakmile míhá se nám před očima, nebo na prsou nás tlačí, kdykoli dýchání je stiženo, když cítíme při práci svalové chvění prstů, škubání svalů, když pohyby rukou stávají se nejistými a v zádech nastává tupá bolest, vznikly-li v údech takové bolesti podobné rheumatickým atd. atd. Známky ty dokazují, že ústrojí vzpírá se další práci. Bohužel jsou nyní životní podmínky takové, že by poctivý pracovník záhy podlehl, kdyby chtěl vyhověti přesně požadavkům, které se naň kladou. Tu lze se chrániti před přepracováním jenom potud, že si práci co nejpravidelněji a nejvýhodněji rozdělíme a dobu odpočinku ve prospěch zdraví dokonale využitkujeme. Existuje zvláštní výstřední, jakoby nervosní pracovitost, jakýsi chorobně zvýšený pud po činnosti, který buďto v povaze je založen nebo z donucení, z nouze se vyvinul. Obyčejně bývá to příznak podrážděného nervstva, zvláště mozku a bývá tu doprovázen duševním neklidem. Hodiny nečinnosti bývají pak vyplněny pocitem úzkosti a neustávajícím vědomím, že zdraví je porušeno. Lidé tací jenom v práci klamou sebe samy, že je jim dobře, jako všechny nervosní osoby, jsou-li nervy jejich rozdrážděnější. Tu třeba se vyrážeti, cestovati i léky nervstvo v klid uváděti.
Domácí lékař, Praha 1903
